Tomáše Hrdličku zadrželi kvůli písmenu Z. Popisuje postup policie i cestu do Doněcku

Dobry večer, vážení přátelé.

Poprosím vás o nějakou zpětnou vazbu, jestli jsme vidět, slyšet.

Nevadí mě.

Jak to vidíme?

Počkej, já si musím zapnout taky chat, abych něco viděl.

Tak vidíme se, slyšíme se.

Tak já se kouknu.

Jo, vidíme se, slyšíme se.

Dobře.

E, takže dnes podvečer máme takový původně vlastně neplánované setkání, protože budeme si povídat s Tomášem Hrdličkou, s člověkem, který zažil nepříjemné věci na demonstraci "Stop českému Majdanu", a já mu dám slovo, aby nám vysvětlil, co se vlastně stalo.

Jo, tak Tomáši, vítej, a je to tvoje.

Jasný. Ahoj.

Eh, co se stalo na demonstraci "Stop českého Majdanu"?

Mě jsem tam přišel prakticky v tričku, na kterém mám stejné symboly jako teďka, akorát momentálně bez jednoho. A jo, přišel jsem tady v tomhletom tričku. Ty symboly nosím prakticky trvale.

Jo, důvod je ten, že se zapomíná, kdo nás osvobodil, a chci, aby se to připomínalo stále. Jo, když to někoho zajímá, jo, tak mu to vysvětlím.

A takže jsem přišel standardně oblečený na demonstraci, a obestoupili mě tam nějaký mladí, který jsem viděl s tou Terezou, Terkou, eh, modrou, černou nebo jak se jmenuje. Jako zrovna člověk se v tom pořádně nevyzná.

A když se mě říkali, že nosím fašistické symboly, já jsem řekl, že je to pravý opak. A odešli. A tak během chvěle mě obestoupili policisté a chtěli vysvětlit ty symboly.

Jo, já jsem mu znovu v podstatě zopakoval to samé, že jsou to symboly boje proti fašismu a nacismu.

A jim to víceméně stačilo, jo. Říkali, že mě přinejhorším budou, že mě obešlou nebo mě budou kontaktovat.

No a prakticky po celou demonstraci se to proběhlo v naprostém klidu, ale na konci té demonstrace přišel za mnou další policista, uniformovaný, a že půjdu s ním.

No tak já jsem věděl, nebo jsme řekli, jo, přišlo to takové divné, jo, tak jsme řekli, že už je to vyřešené, jo?

Jo, tak reagovali lidi kolem mě. A major Kollář mi fakt vysvětlil, jo, že odborníci si vyžádali vysvětlení na policii. Tak mě zbalili do auta, jo, pod houkačkami odvezli na Bartolomějskou, jo, kde jsem strávil nějakej čas, jo.

Sdělili mi podezření, jo. Když jsem se zeptal, jo, tak doporučili právníka, jo. A jo, bylo hezké, že vlastně lidi od nás — chtěl bych jim poděkovat lidem, který vlastně čekali na Bartolomějské na mě — protože moje představa byla taková, že půjdu někdy večer, jo, ani nestihnu vlak, jo, a budu tam sám. Ale bylo to přesně naopak, jo. Jako přišel, vylezl jsem ven, a tam na mě čekalo poměrně dost lidí, jo, od nás, kterých jsem znal, a bylo to hezké, no.

Takhle.

Jasně, Tome. Hele, e, ještě nám řekni. Protože tebe sbalili za písmeno Z.

To jak tě zbalili, to lidi. Jestli chcete, tak se koukněte na Raptor TV. A myslím, že jejich kanál se jmenuje "Hej, občane". Honzy Koolenc to natočil.

Jako já jsem koukal, co to je kvůli písmenu Z. To bylo zatýkání, jako když je to drogový dealer nebo člověk.

No, ale zatýkání bylo jak za velké samopál, teda.

Jo.

Tak jsem říkal, no měl bych asi malou dušičku.

A já znám písmeno Z se dvěma významama. Znám ten vojenský význam, že jo, že to je označení ruské vojenské techniky. A mě by asi zatkli, protože mám tři horská kola a mám francouzské blatníky Cfalk a mám tam každý ve čtverečku písmeno Z.

Jo, to nevím, nevím, jestli to Francuziům je povolené. Ale tys mi to říkal, úplný význam toho písmena Z. Tak to řekni i divákům, posluchačům. Protože já neříkám, že jsem sešt nálek, ale já jsem to ještě nikdy neslyšel.

Tak řekni mi něco o tom tvém Z.

No, Z, eh, je starý slovanský symbol, jo. Symbolizuje spojení nebe a země vlastně. To jo, Bůh na nebi, jo, se propojuje vlastně se zemí, jo, pomocí Ducha svatého.

Jo, je to takhle jednoduché. Je to jeden z nejsilnějších slovanských symbolů.

Jako tady tohle se mně tady tohle vysvětlení nejvíce sedí.

Jo, odpovídá to i tomu tvému, jak říkal tomu řeckému. To teď si nemůžu — tomu se dostanu za chvilku. Dostanu se k tomu za chvilku.

No, ale a a je to v podstatě to samé, že jo.

A já ho vnímám, jo, jako symbol boje proti násilí, jo, proti nacismu, kterej probíhá v současné době, jo.

Takže, no, a stejné vysvětlení jsem podal i těm policistům.

Hele, to je super, že ses to takhle řekl, protože zase kamarád mi otevřel ještě zcela nové obzory. Zase jsem se ukázal jako neznalek, což je moje oblíbená poloha.

Tímto zdravím Káju. Kájo, nazdar. Kamioňák, jo, českolibský.

A on mi řekl, že už to bude — no, ještě to není 100 let, ale už je to dlouho — že to byl symbol boje proti fašismu z Řecka.

Totiž my, co jsme ne mileniálové, ale tak o těch 50 let starší zhruba, nebo minimálně o 30 let, než mileniálové, jo, si pamatujeme, že sem utekali Řekové za socialismu ještě, protože tam vládla vojenská chunta.

A když jsem se zeptal, jak to bylo s tím Z a řeckým bojem proti fašismu, tak to bylo v Google vyhledávači s režimem AI a vyhodilo mi to, že písmeno Z se v Řecku stalo významným protifašistickým symbolem a symbolem odporu proti diktatuře v 60. letech.

A teď zkráceně.

Oni tam pravicoví extrémisti, a vlastně s vládní účastí, zavraždili levicového poslance, lékaře, publicistu, který se jmenoval Grigoris Lambrakis. Že to byla politická vražda, vědělo celé Řecko. Vyvolalo to strašnou vlnu protestů po celém Řecku.

A během demonstrací začali lidé psát na zdi a transparenty samotné písmeno Z.

V řečtině se totiž Z čte jako "zej", což v překladu znamená "žije".

Heslo "Lambrakis žije" vyjadřovalo myšlenku, že myšlenky zavražděného politika a jeho boj proti fašismu a autoritářství nezemřely.

A teď, teď se, milé děti, podržte.

Teď tady bude podobnost čistě náhodná.

Zákaz písmene Z vojenskou chuntou.

Když v roce 1967 v Řecku převzala moc fašistická vojenská chunta, diktatura se snažila veškeré opoziční projevy tvrdě potlačit.

Režim tehdy vydal bizarní dekret, kterým písmeno Z jako politický symbol oficiálně zakázal.

Pokud policie někoho přistihla, jak písmeno Z píše na zeď, hrozilo mu vězení.

Tento zákaz paradoxně význam symbolu ještě posílil a udělal z něj univerzální znak řeckého protifašistického odboje.

No, takže co? Máme tady nějaký poradce jako od řeckých fašistů.

Jako to byl rok, kdy jsem kdy jsem přišel na svět, a vidíš, byl jsem, byl jsem u zrodu zakázaného písmene.

To je, to je šílené, hele.

Jo, ale jak úplně, ta souvislost je tam naprosto jasná, že jo. Jako jo, protože vysloveně nacistické nebo fašistické symboly jsou tolerovány a symboly boje proti nacismu a fašismu jsou démonizované, že jo. Jako tak co na to jinému říct, jako...

Víš co je šílené ještě?

Víťa Vítek Pilmer to určitě pustil i takhle do etheru.

A když jsem se s ním bavil, jak přijímali ten zákon — zákaz komunistických symbolů — tak Víťa říkal, že ale jim nevadí, že to jsou symboly komunismu.

Jim vadí to, že to jsou symboly porážky nacismu.

Bylo to pro ně pokoření — ta rudá vlajka na Rajstágu.

Takže — kdoví, jestli vadí komunismus, spíše to, že dostali po hubě.

Rudý prapor přece taky vadí jako krásný flak Sovětského svazu, že jo.

Jasně.

A to si už jsem taky povídal vlastně s majorem Kolářem, čistě náhodou na demonstraci, na komunistické demonstraci. Přišel jsem tam s praporem Sovětského svazu, vytáhl jsem to a hned jsem byl legitimován, že jo.

Měl jsi vytáhnout jinou vlajku a to by nevadilo.

Hele, to bych tam nechtěl. To budu říkat — je to absurdní a já nevím, jestli se máme smát nebo nad tím plakat. Zřejmě si nikdo nedělal iluze, že tyhle volby něco zásadního změní.

Ale když vidíš, že ti pohunci toho našeho milovaného pana Rakušana pořád mají takovoudle moc, že tobě zavařili, že si dovolili provokovat to prase — vyžraný pšenáku, že si dovolil provokovat ministra Macínka. Já si o něm myslím svého — není mu to šálek kávy, ale jednou je to ministr a že mu to projde, že je tohle tolerováno.

Tak si myslím, že pořád probíhají soudy a věznění lidí za politický názor, takže si myslím, že to nejzásadnější se bohužel absolutně nezměnilo.

To ani nemohlo být jinak mezi námi.

Jo, protože já jsem takhle reagoval hned po volbách. Popravdě jsem toho názoru, že vlastně ti fialovci měli vyhrát, protože by se nic nezměnilo a ty volby nefungují, protože pravý účel voleb není, aby tady bylo něco lepšího nebo aby to fungovalo podle lidí.

Je to, aby se ty lidi uklidnili.

Za čtyři roky, když vláda funguje protinárodně, už není oblíbená. Aby ty lidi získali pocit, že mají vliv na dění, že mohou ovlivnit, kudy ten národ půjde.

A druhá věc je přenesení zodpovědnosti. Ti gauneři, kterým dovolíme, aby nám vládli — oni si dělají, co chtějí, fungují vysloveně protinárodně, proti lidem. Nesplní nic, co slibují. Už je to úplně normální, že naslibují hory, doly a výsledek je žádný.

Oni potřebují přenést tu zodpovědnost za svojí gaunerství, za ty zločiny, které prováději naprosto beztrestně, na ty lidi. A řeknou: „No, to vy jste si je zvolili, díky vám tam jsou. To je vaše zodpovědnost, ne jejich."

Takže kdyby tam zůstala ta fialová vláda, tak tím by se ty volby vlastně pokazily, lidi by zůstali furt v tom a pokračovalo by to dál.

V podstatě — jsou prakticky žádní politici, který by to dokázali otočit.

Momentálně to nejde. Není na to vůle ani od nás, je nás málo těch, kteří bysme byli schopni to prosadit. Většina lidí prostě do toho nepůjde.

Je to složitá věc.

Tady v chatu zdravím vás těch pár lidí, co tady jste.

Margita Nasová píše: „Zdechovský dokonce chtěl, aby se v abecedě vynechalo písmeno Z a já mu od té doby říkám dechovský."

No, už jsem to slyšel, myslím, že to říkal Jarda Doubrava, ale u něj to zrovna není takové důležité. Je to fakt zdechlina politická.

No, Tome, chtěl jsem ještě k tobě, k tvé maličkosti, že takhle vyzdobený, nechodíš jen tak z legrace, abys provokoval. Řekni, co jsi říkal mně o tom tvým pozadí, o tom, co jsi absolvoval za road trip loni.

No, ono to samozřejmě začíná covidem, jak jinak.

Když začala vlastně válka nebo speciální operace na Ukrajině, když se to celý rozjíždělo, takovej ten základní pocit byl, že lidi, kteří mi lhali při tom covidovém šílenství, najednou začali vykládat, jak ti hnusní zlí Rusové napadli tu bezmocnou, hodnou, krásnou demokratickou Ukrajinu, ve které je všechno v pořádku a nikomu nic neprovedla. A já jsem jim to samozřejmě nevěřil.

Takže přesto, že jsem vlastně z antikomunistické, antiruské rodiny, tak jsem ty Rusy začal bránit, protože je to logické. V žádném národu nejsou jenom hodní nebo jenom zlí lidi.

Když najednou začnete říkat, že to jsou všechno ti, a já nevím co, tak je to špatně. Není to v pořádku. Je to jednoduché.

Blbě je, když lidi ztotožňují národ s jeho politickými představiteli. Představte si, že by nás někdo ztotožňoval s jakoukoli vládou, nebo říkat, že Rusové jsou automaticky Putin a jeho oligarchové — to je tragédie.

A stejně bychom neměli my říkat, že Ukrajinci jsou banderovci. Já bych řekl, že drtivá většina Ukrajinců jsou oběti banderovců.

Jo, to vidím stejně.

A jak jsem zmínil ty Ukrajince, tak ze stejného důvodu jsem na internetu docela schytal, protože když začalo, že se budou posílat Ukrajinci v odvodovém věku zpátky na Ukrajinu, a byla anketa, jestli s tím souhlasím.

No, já jsem veřejně řekl, že určitě ne, v žádném případě.

Důvod je jednoduchý, protože tady nejsou jenom viditelní Ukrajinci, kterí tady zneužívají naše dávky a naši dobrotu — to je prostě debilně nastaveno. Ale jsou tady Ukrajinci, kteří už jsou tady dlouho, kteří utekli před tím režimem, kterej tam je.

Samozřejmě jsou v tom i ekonomické záležitosti, že se tady mají líp.

Ale jak to bylo ještě předtím, než byla válka na Ukrajinu, měli to ti Ukrajinci u nás lehké? Vůbec neměli. Naopak — až takový byl k nim přístup, že čtyři Ukrajinci s motikama nahradí jeden bager.

A teďka najednou jsou to božstvo — absolutně nesmysl. Tyhleti lidi to tady neměli jednoduché. Odešli z té Ukrajiny, protože nesouhlasili s tím režimem.

Měli se tam špatně, a jo?

A ty ty nemůžeme poslat zpátky.

To je špatně, jo?

To je celý špatně.

Jo, takhle to.

Jo, takže určitě s tím nesouhlasí.

A druhá věc je, jo, že od koho to přišlo tady takovej nápad, jo, jako Ukrajince v odvodovým věku posílat z Evropy zase zpátky na Ukrajinu.

No, od Zelenskýho, že jo, jako zase člověk podporuje ten režim, podporuje vlastně vyvražďování ukrajinskýho národa.

Jako to je, jo, ne, prostě ne.

Eh, jo, i když je to problematicky, je potřeba, aby obyčejní Ukrajinci, jo, kterí, jo, obyčejný lidi, jako my, jo, člověk na prvním místě, jako je jedno, jestli českej nebo ukrajinskej, jo?

Jo, jo.

Tak aby byl chráněnej.

Jo.

Aby se bojovalo za, nebo ne bojovalo, ale aby byla ochrana, aby byl ochráněnej, že jo, jako.

Ali, já ti do toho vstoupím teď bezpečí.

No, máš tady pozdrav. Dušan Sklenička zdraví Tomáše za bromouské dezoláty. Vydrž a jde vědět.

Tak děkujeme za pozdrav, Tomáši.

Tak ahoj.

Tady paní Božena Zajíčková píše, že Peťovi posílala Burešovi na mail článek o písmenu Z, který dostala od facebookových řeckých psátel.

Tak to bude asi korelovat s tím, co jsem četl.

Jinak chtěl jsem k tomu, co jsi říkal o tom odvodovým věku, tak to se týká toho, že jsem už nechtěl teďko pouštět nový příprchlíky.

Jo.

A je to strašný. A na to člověk nepotřebuje být raketovej vědec, aby si spočítal, že to je odeslání na smrt, na zbytečnou smrt. Ukrajina nemá sílu tu válku ani remizovat, natož vyhrát.

Jo, jsou to naprosto zbytečný oběti. A čistě náhodou se v tomhle shodujeme s panem Janem Schneiderem, kterej to považuje za naprosto nechutnou věc, že jo.

To je nehumánní.

No, ale pojďme k tomu tvýmu road tripu, který jsi absolvoval.

No, a já jsem to potřeboval si. Jo, já jsem začal vlastně se postavit za lidi, jo, kterí jsem vlastně celoživotně nevěřil, že jo. Takže za Rusy, jo.

Jo, přesně.

Úplně tady tyhlety jednoduchý logiky, jo. Začal jsem, nechal jsem si od Pilmaiera vysvětlit, jo, jako jak to na tý Ukrajině je, jo. Poslouchal jsem pana Skálu, jo, ale pocitově pro mě to bylo něco, jo. Mám věřit komunistům, jo, jak rozumíš, jo?

Jo, celej život.

Ano, ano.

Jo, jo.

Celej život mi bylo vykládaný, jo, jak jaký jsou to hajzlíci, jo, jak to je, no, ale časem jsem pochopil, že komunistická myšlenka sama o sobě není špatná. A díky tomu vlastně komunisti, kterí tomu věřej, nebo kterí se dokážou tomu postavit, no, tak to nejsou špatný lidi, jo. Tam se jedná o straníky, že jo.

Jo, jo, jo, jo, jo.

Komunistickejch stranníků máme všude ve vládě hromadu, že jo. To jsou ti hajzlíci, jako Petr Pavel třeba, jo?

A jo, to jsou ti hajzlíci, kterí prostě ten kabát obracejí, jo, jak se jim to zrovna hodí, jo, kámo, vítr tam, pláž, jo?

Vařit umělci.

No, přesně.

Jo, jo, jo.

Takže, takže na ten potřeboval jsem jistotu a abych tu jistotu měl, jo, tak jsem si vyřídil výjezd vlastně do ruský federace, jo, koupil jsem si batoh. Já normálně takhle necestuju vůbec. Já nejsem žádnej tramp, jo, ale logika byla ta, že když tam pojedu sám, jo, když nebudu mít žádnou podporu nějaký cestovky, která momentálně nejde, jo. Když někdo chce pořádat cesty do ruské federace, jo, tak teď je to momentálně trestný, jako fungovat jako cestovka, jo.

Jo, to nesmíte, jo.

Jo, takže, jo.

A v tý době to ještě šlo, ale stejně jsem se k nikomu nepřihlásil, jo. Jo, na internet se nešlo přihlásit nebo se vyzjistit nějaký spoje, zamluvit si nějaké letadla. No, to léta vlastně měl tu oficiální cestu, takhle já nevím, přes Řecko nebo přes kuď se lítá, nevím.

Jo, to je jedno.

A tak jsem si koupil batoh, sedl jsem na vlak, jo, a jel jsem na myslím jedinej nebo dva jsou možná přechody. No, šel jsem na přechod. Jo, jsou vlastně dva, jo. Jeden je Polsko, Bělorusko, a pak je to někam u toho Kaliningradu. A šel jsem na přechod Terespou do Brestu a přijel jsem na hranici do Běloruska, jo. Vlakem jsem se dostal. Tam jsem vlastně poznal, se svojí omezenou ruštinou, protože z ruštiny jsem propadal poctivě.

A eh, tak jsem se dostal do Běloruska.

No, a odtamtuď jsem vlastně cestoval. Chtěl jsem jet původně vlakem, ale nešlo to jinak.

Jo, jo.

Tak vlastně letecky z Minska do Moskvy a z Moskvy do Belgorodu. Do Belgorodu jsem měl namířený, jo. Chtěl jsem vidět, jaký to tam je.

A ještě před cestou mě nějakej známej si mě vzal bokem a povídal, jak chápeš, že tam je válka, že je blízko frontu. A říkám: „Jo, chápu." A chápeš, že se odtamtuď nemusíš vrátit. No, tak říkám, jo, tak rozumím tomu, že tam to může být nebezpečný, ale stejně jsem to chtěl vidět na vlastní oči, jo?

A popravdě řečeno, byl jsem velice mile překvapen, jo, jak to tam bylo.

Ale tebe nejvíce zajímá moje poslední cesta, protože jsem chtěl vidět vlastně neexistující místo, které se jmenuje alej Andělů, jo, kterej se nachází v Doněcku, jo. Jo, město Doněck, jo, Doněcká republika, nebo měli bychom být korektní. Měl bych si říkat, navštívil jsem místo, které se nenachází v Doněcku, které neexistuje.

Tak jo.

A popravdě řečeno, jako z Doněcka byl úplně opačnej pocit, jako z ruské federace, jo, protože Bělorusové a Rusové jsou příjemní lidé, jo, jako takhle obyčejnej člověk. Obyčejnej Rus nebo Bělorus.

Jo, jo.

Tak tam, když potřebujete pomoc, jo, tak stačí, jo, stačí. Já nevím, jeden, dva, jo, maximálně třetí náhodnej okolo procházející, jo.

A to jo, třeba se mi v metru stalo v Rusku, jo, že jsem se zeptal, jo, protože jsem neměl internet, nefungoval mi telefon, jo, neměl jsem koupenou SIM kartu.

Jo, jo, jo.

Potřeboval jsem se dostat v metru, jo, což oni mají sice nádherný metro, ale je to jak termitiště. To metro, jo, člověk se nevyzná, jo. Tam je hromada tunelů, jo, jo, jo, jo. Všude se pohybují lidi.

Jo, je to, jo, skoro nepředstavitelný.

Tak a potřeboval jsem se dostat na nějakou konkrétní stanici. No, a on jel se mnou, jo, jo, jo. On se mě zeptal, já jsem mu řekl, já nemám internet, jako můžete mi říct, jak se dostanu tam a tam. A on vytáhl. Jo, jo, jeho první poznámka bylo: ty nemáš internet, tak jak se ti žije? A já mu říkám: „Blbě se mi žije jako mezu, jo?" A tak on se rozesmál, a na telefonu našel, jak se tam dostanu, a jel se mnou. Jo, tě, jo, jo. S tím metrem, nejen že mi to vysvětlil. Já jsem ho nežádal, aby jel se mnou. A on říká: „Já pojdu s tebou, já tě tam odvedu." Jo.

A přes přesně jak v Praze, viď?

Jo, přesně.

Ano.

A ano.

Jo, jo, jo, jo.

Takže, takže takhle to tam funguje. Jo, takže jo, jo. Není to úplně pravidlo, jo. Ale velice často se k takové pomoci, aniž by cokoliv, jo, aniž by to žádal, jo, tak ji dostane.

Jo, ještě tě přeruším.

Promiň.

Doněck to takový není. Jo, ještě tě přeruším. K tomu Donku se dostanem hned.

Tady pan Milan Rus píše: „Nezapomeňte taky, že Belgorod ostřelovali našimi raketomety, který jsme tam dodali, takže — jo, to zapomenout nejde."

To zapomenout nejde.

Jo, protože mě kdy se zeptali odkudy, že jo. A kam jsem jim napřed jsem se snažil říct: česká republika, ale to moc nešlo. Jo, ta Československá, že jo.

No a poměrně často jako druhá byla a víš, že tady lítají jako vaše vampíry a zabíjí nás.

Jo.

A to je — to je fakt hodně nepříjemná situace, jo?

Jo, to prostě nemáš odpověď a stydíš se, že seš Čech, jako, jo.

Jo, ale na druhou stranu, jo, tak tam nebylo nepřátelství. Jo.

Tam by bylo nepřátelství, jako kdybych řekl, a to je dobře třeba, jo, nebo něco takovýho, jo. Ale když zjistili, když zjistili, že jo, říkám, jo, oni se mě taky ptali: „Co tady děláš? Jo, všichni jdou odsud. Jo, teď tady je válka. Když seš novinář, ne?"

„Nejsem novinář."

Jo, je jo. Ty si chceš zastřílet?

„Ne, ne, vůbec si nechci zastřílet."

Jo, jo. Tak co tady děláš? Ty seš špion, ne?

„Já vůbec nejsem špion."

Jo, rozumíš? Jo, jo. Tak jo, jo.

Takhle velice často ten rozhovor probíhal: „Co tady děláš?" Jo, jo, proč jsem přijel?

A já říkám: „Já potřebuju vidět, jaký to je — jak jaký to tady je, jo, jak jaký vy jste, že jo."

A jaký jsme, jo?

A já říkám: „Vy jste skvělí lidi, že jo."

Jo, jo, a jo, protože — ale to nebylo pochlebování, jo? Jo, to bylo takový — já jsem to takhle vnímal tam, jo, protože to tak bylo, jo.

Jo, takže velice, velice dobře, jo, velice dobře v tom Bělgorodu věděli, že tam lítají naše vampíry. Byl jsem na tom tržišti, kde to pozabíjelo i některý ty lidi, jo. Ukazovali mi tam i nějaký střepiny, ale naštěstí zrovna ten člověk — no, říkal americká, jo, tak americky z rakety, jo. Tak ono to nejspíš bylo z toho našeho vampíru, ale to už je — to, co já jsem ho neopravoval, že jo, nejsem.

To je smutná stopa.

No, jo, jo, jo. Je to — je to smutný, ale — právě ne, nevím.

Jo, jo, z toho Belgorodu. Já mám úplně ty nejlepší. Jo, to člověku až přijde líto.

Jo.

Jo, protože nás podle mě nás rozděluje to, že my se hodně zaměřujeme na to, co nechceme, na co je nastavena ta pozornost, jo. Jo, tak to pro nás existuje, jo, to je — a to posilujeme. Ale my bysme se měli — my bysme se podle mě měli spíše zaměřit na to, co chceme, že jo — a co chceme. My chceme mír, jo, zachování české republiky, jo, zachování českého národa, jo, získání svobody pro český národ, jo, získání samostatnosti pro Českou republiku, že jo.

Jo.

Takže to jsou ty věci. A jaký jsou projevy?

Jako — to já jsem to právě v tom Bělgorodu, jo, jsem viděl, jak to funguje.

Jo.

Jo, protože ono je propaganda a propaganda. U nás je propaganda na LGBT a — a jo — a propaganda vlastně na nenávist na ruskou federaci, jo, pod Rusáci a Putin, Putin, jo, jako diktátor, že jo.

A ale jaká tam byla propaganda?

Jako tam jsou stejný lidi jako my, jo, ale jsou úplně jiným prostředí, jo. A to prostředí je takový, že tam existuje — ať si mladí vážej starších, jo, jo, ať nezapomínají vlastně na svý hrdiny, jo, ať nezapomínají na tu historii, která tam probíhala, jo.

A taková tam byla propaganda, jo.

Takže to je jedna věc. A další věc je s jakou vážností — s jakou vážností brali — eh, jo. Tam je obrovský muzeum, že jo, s panoramatem. Takhle, jo, tam proběhly velký, velký bitky, jo. To takhle — jsem se tam, jo, jsem nevěděl, jestli tam můžu jít nebo nemůžu jít. Tak tam byl klášter, že jo, tak se — pravoslavnej — tak když byly otevřený vrata, tak jsem tam pomalu vešel takhle a čekal.

Jo, jako, jo.

A čekal jsem, protože tam — že jo — v Rusku je hromada uniforem, jo. Takže když člověk jde, kam nemá, jo, tak — a nežene se, jo — tak ho upozorní, že jo. Není na tom nic hroznýho, jo?

Není to žádný zatýkání, ale řeknou, zeptaj se: „Co tady děláš?", že jo. A ty řekneš, že jo, a on ti řekne, že buď tam nemůžeš, jo — a nebo tě tam pustí — a nebo jako v tom případě v tom klášteře, tak tě provede tím klášterem.

Jo.

Jo. Tak jo.

Takže — to tam — ještě se chci zeptat. Ty jsi říkal, že v Doněcku to bylo jiný. V čem to bylo jiný?

No, oni jsou podobný jako my.

Fakt?

Jo, jo, jo, jo, jo, jo.

V tom v tomorodě — právě tam bylo to hezký, jo.

Jo, protože každý odpoledne se na dětských hřištích začaly objevovat děti s rodičema, že jo. Jo, začalo se to zaplňovat. Pak se ty děti začaly vytrácet, jo. A vlastně tam je takový nábřeží — jako park, jo — je to tam hezky udělaný.

Eh, jo, jo, člověk si vzpomene takhle na mládí — nebo já a ty — jako ti mladší asi ne, jo — protože je tam hodně vlastně těch komunistických symbolů, že jo, rudý hvězdy — a Lenin tam je, jo. A — a je to i promíchaný vlastně s tou novodobou válkou — jako je ta — že je tam takhle výstava toho, co se v současnosti děje vlastně na tý Ukrajině.

Jo, nebo v těch — v tom Doněcku, jo?

Jo, protože v Doněcku říct na Ukrajině, jo, tak vás pomalu zavřou. Eh, eh — a jo — začnou se tam objevovat lidi, jo.

Jo, a baví se, jo. Hrají tam ruský písničky, jo, ty lidi — jo — často na ně tančej, jo. Přes řeku tam pouštěli — pouštěli letní kino, jako který bylo zadarmo, to nebylo placený.

Jo, jo, mladý, mladí se tam bavili. A tak to tam bylo každý den, každý večer, jo. Jako já jsem tam byl v létě, že jo, tak tam bylo krásně teplo, jo, příjemně. A každej večer, jo, ten Belgorod ožil, jo, takhle.

A já když jsem se s tím loučil, jo, tak mně to přišlo až líto, jo, že se vracím. Ale doma to takový není, jo.

A další věc bylo — když jsem odtamtuď jel — tak jsem — jo — protože v ruské federaci, jo, všechny cesty vedou do Moskvy, že jo. Jako — člověk potřebuje někam jet, jo — tak první jede do Moskvy a pak se rozhoduje, kam pojede, že jo.

A tak ahoj.

A tak já jsem jel — tak já jsem jel do tý Moskvy. A já jsem se snažil kupovat ty nejlevnější jízdenky, ať jsou vlastně — jo. Ono to nešlo až tak jednoduše, že jo, protože to často bylo vyprodaný. Ale v tom vagonu byl člověk s těma Rusama, jo, jo — v tom prostředí, jo. Nebyl nějak oddělenej žádnýma přepážkama, nic, jo. Prostě byl s nima.

A když člověk v tom vagonu jel — a ten — a jo — a jezdil jsem v noci, že jo. Takže — ráno — večer jsem si tam lehnul. A ráno jsem byl někde poblíž toho, kde jsem chtěl být, že jo.

A blížili jsme se k tý Moskvě, jo.

A teď slyším kolem sebe, jo: „Moskva, jo, jak je krásná, jo, já tady bydlím, jo, jak tu Moskvu mám rád, jo. Jo, jak se do ní těším, že jo."

A to je přesně to, co chceme.

Jo, jako promiň, že se směju. Země si mají rádi.

Hele, promiň, že se směju. Já jsem si představil Pražáka, kterej se vrací domů nějakým večerním rychlíkem a na tom Hlaváku vyleze před ten Sherwood, kde pobíhají ty naklepnuté fetky, ty Vladům, jo, s nožema. Nevím, co tam vyváděj.

Tak ano, pražský wood, to je asi pravej opak, no. Ale to je to, co chceme. Na to bysme měli právě zaměřit tu pozornost, jo.

A na to se dá dopracovat ledá jako přes tu propagandu v uvozovce, ale tu kladnou propagandu. Jo. Tu pro národní propagandu, ne protinárodní.

A to je práce vlastně pro nás, jako pro třeba pro mě, pro tebe, pro Vťu, jo, prostě pro všechny ty lidi, který, nebo i pro Láďu, že jo, tak pro všechny ty lidi, který si uvědomují, co se děje a jak to funguje.

Jo, takže ještě se tě zeptám. V tom Doněsku, nemůže to bejt třeba tím, že ti lidi už jsou tím unavení, že vlastně tam ty boje trvaj 11 let, že jo?

Počkej, tady máš tam rachot. Máš tam rachot?

Chápu.

Jo, mám tu rachot. Takže se mě zeptej ještě jednou.

Jak jsi říkal v tom Doněsku, že ti lidi byli takoví chladnější, nemůžou bejt už unavení z tý války, že tam se střílí od roku 2015, že jo, 11 let?

Oni nebyli chladnější. Jo, oni jsou pořád Rusové, že jo, ale jsou v jiným prostředí, jo.

A podle mě, oni zažili — ta Ruská federace, ona si taky pěkně klekla, byla sražená na dno, jo, je to tam místama vidět, že jo, ty devadesátky, že jo, tak se to tam bylo vysloveně nebezpečno, jo, když na to přijde. Jako teďka je to jasně špatná země, jo. To se tam člověk nemusí bát, ale v devadesátkách to tak nebylo, že jo. Tam řádili ty gangy a tak.

Akorát, že na tý Ukrajině to se to nezlepšilo, že jo.

Vždyť jo, jasně. Kdyby to Putin nezastavil, ty lidi byli by tady v tomhletem vlivu, že jo.

Tome, ještě mi řekni, eh, jak si to tam pociťoval? Jaký mají oni vztah k běžným Ukrajincům? Mají jako vůči nim nějakou nenávist, nebo naopak nějaký pocity viny, nebo jak bych to řek? Spíše ty — spíše běžnej vztah, většinou jo. Eh, tak je spíše z toho nešťastnej, jo, spíše to nechápe, jo, nebo jo, samozřejmě, když vidí, že že jsou naštvaný na to, co se děje.

Ale v tom Belgorodě, já jsem bydlel u kluka, kterej měl mámu Ukrajinku a tátu Kazacha, že jo. A on byl z toho úplně nešťastnej, jo.

Jo. On říkal: „Já mám půlku rodiny na Ukrajině, jo, tady jsou vytrhaný koleje, jo, je tam pronta, jo, střílí se tam, a já nevím, co s tou rodinou je, jo."

A zavedl mě do restaurace a říká: „Toto je ukrajinská restaurace." A oni — oni ji přejmenovali.

Jo, jo. Oni se styděj za to, že že jsou Ukrajinci. Jo, oni se bojej.

Fakt?

Jo.

Aha.

A jo, dobrý. A jeho štvalo, že přejmenovali ukrajinskou hospodu, aby nevypadala jako ukrajinská. Jo, přestože vlastnili v tom Bělgorodě Ukrajinci, jo, vařili se tam ukrajinskej jídla, jo, ten klub byl napůl Ukrajinec, jo, ale jeho to štvalo, jo. Takže jistě, no.

A bylo to na místě, kam ti Ukrajinci vlastně stříleli, jo. Takže to je pro nás možná trochu nepochopitelný, no.

Oni obyčejní lidi nejsou politikové, že jo. To mi brácha říkal, že on žije v Londýně už několik let. Eh, lidi mají někdy tendenci myslet, že všichni Židé jsou nějací jako Bibi, prostě Netanyahu.