Turkova nehoda není důvod k položení poslaneckého mandátu. | Václav Klaus

Pane prezidente, díl 85.

A naším hostem je jako vždycky pan Václav Klaus.

Dobrý den.

>> Dobrý den, pane prezidente.

Jsme uprostřed léta, přesto se dějí zásadní věci a my jsme tady od toho, abychom o nich pohovořili.

>> Myslíte, že opravdu zásadní?

>> Určitě. A navíc všechny to zajímá, co budeme říkat.

A já musím nebo chci začít tím, co Ankara a Summit, protože my jsme se neviděli teď několik týdnů a otázka tedy zní, jestli se na summitu v Ankaře, na summitu NATO něco zásadního změnilo, dohodlo, nebo jestli něco zásadního vyplynulo pro naši zemi.

Pokud já tomu rozumím a pokud já to mohu hodnotit, tak myslím, že to dopadlo podle veškerého mého očekávání.

Jestli někdo očekával, že tam dojde k nějaké výrazné změně nebo něčemu, tak já myslím, že dojít ani nemohlo. Žádný z těch politiků, kteří tam byli, nechtěl něco takového riskovat. Že si něco možná špitli potichu ti či oni s těmi či oněmi, to určitě ano, ale jinak byl to summit jako každý jiný.

Všechny závěry byly dávno předjednány a předpřipraveny a to, co eventuálně nebylo dohodnuto, sjednoceno, tak potom se tam nemluvilo. Tím pádem se brání tomu, aby jakýkoliv viditelný veřejný spor tam vůbec vzniknul a byl prezentován.

Takže pro mě, který jsem byl asi na šesti nebo kolika sammitech, bylo to tak, jak jsem očekával.

>> Eh, je jisté, že pro většinu našich občanů tento summit NATO byl důležitý – v uvozovkách – v tom, co se odehrálo předtím a na tom summitu možná i krátce potom.

A to je rozpoutání války mezi Strakovou akademií a Hradem, když to tak vezmu, možná ještě ministerstvem věcí zahraničních.

Eh, znamená to, co všechno tam proběhlo, že je konec – definitivní konec dobrých vztahů hradu a vlády?

>> Ježíš, to já nevím.

Ty vztahy dobré v podstatě nebyly nikdy a ty volby dopadly k velkému šoku nejen pro naši opozici, ale i pro prezidenta Pavla. Takže byla jenom otázka, kdy to vyvírá na povrch při nějaké viditelné veřejné události.

No a tady ta Ankara k tomu se stala vhodnou příležitostí.

Takže, jak mi všude byly fotografie, jak stojí prezident na straně jedné a premiér na straně druhé, já myslím, že to daleko méně vzrušovalo kohokoliv v Ankaře. To bylo přesně v tématu ke vzrušování pro českou politickou scénu a pro Česko.

>> Kdo byl vítězem a kdo byl poraženým v té věci?

>> No, nevím, to je zbytečně silné.

Eh, já myslím, že to, že nakonec tam prezident nehovořil, tak to nemůže považovat za svou výhru. On by to aspoň měl očekávat, že to nepovažuje za svou výhru. Já nevím, jestli strana vlády považuje za výhru, ale je v každém případě už to je minulostí a já myslím, že je škoda, aby nás to zatěžovalo do té míry, že nebudeme řešit věci vážné a věci potřebné, protože víme, že nepředpřipravené věci tam řešeny nebyly.

No a okamžitě, jak to skončilo, tak najednou byla svolána koalice ochotných a domluvila se – pro mě něco neuvěřitelného tento týden – koalice v boji proti balistickým střelám.

To se mi zdá světový unikát, protože zatím vždycky se koalice dělala proti někomu, proti nějakému subjektu. Ne, nemůže být koalice proti střelám. To je pseudořeč a nesmysl.

A divím se, že to nikdo nediskutuje velmi posměšně, jak by si to zasloužilo.

No a to je relevantní věc a od té na samitu na to nepadlo ani slovo a urodilo se to týden po tom samitu. Čili opravdu platí to, co jsem říkal, že samit schválil to známé a dohodnuté a do něčeho nového se nepouštěl.

A lidé, kteří chtějí něco nového a jiného, tak ty počkali a hned si udělali koalici ochotných a vědí, mají zkušenost, že velmi často ta koalice ochotných znamená věci budoucí.

Takže v tom, že hlavními hvězdami summitu byl německý kancléř Merz, eh, anglický, už téměř neexistující předseda vlády Starmer – nebo ještě pořád je asi předsedou vlády. No a koneckonců prezident Ukrajiny.

Tak ani Velká Británie, ani Ukrajina není v Evropské unii, a tak dále, tak je to zvláštní prostě. Já to považuji za obrovské neštěstí.

>> Poslouchal jsem dnes jakýsi podcast.

Eh, to říkám normálně, jak se bere při našich debatách. Já řeknu: dneska, když jsem sem jel, tak jsem slyšel to či ono. Dneska jsem to dovolením na chvilku – protože tam mluvil nějaký komentátor a eh také se vraceli k tomu summitu a on tam říkal, že už si řada lidí a řada představitelů evropských myslela, že Donald Trump odepsal Evropu a že tím, jak se projevil na tom summitu, se zjistilo, že to není pravda a že to je největší sdělení, největší vlastně vzkaz z toho summitu – že Donald Trump nás Evropany ještě bere vážně.

Tak jsem se nad tím zamýšlel, co to vlastně znamená.

Tak já myslím, že překvapující formulace by to byla pro toho, kdo očekával, že tam Trump vyvolá nějaký střet s Evropou a s dalšími členy v NATO. A bylo pro mě naprosto jasné, že on nic takového nevyvolá. Takže pro mě to nemůže být překvapení. Pro mě to potvrdilo.

Tam přeci opravdu šlo jedině a jedině o to, jestli Trump vyvolá veřejný spor s Evropou nebo nebo nevyvolá. To jsem říkal, myslím, že když jsem tady byl u vás naposledy, že to je otázka a já jsem myslel, že nevyvolá a Trump taky nevyvolal.

>> [frknutí] >> No a teď je otázka, co to znamená směrem k těm nákladům na obranu? Co to vlastně přinese dál?

Protože pokud víme, tak ministerstvo zahraničí už poslalo nějakých 140 milionů nebo kolik do nějakého toho amerického fondu, což mohl být vzkaz taky. Neboli vypadá to, že česká administrativa s Donaldem Trumpem funguje. Čtu to správně?

>> Asi jo. Asi jo.

Tahleta vláda si určitě svého pozitivního vztahu s Trumpem v žádném případě nechce vzít a nechce se ho zbavit. Takže určitě dělá kroky, které ta vláda považuje za rozumné.

Já jsem sledoval na sociálních sítích, eh, jak někteří naši politici, zejména třeba pan Petr Fiala, komentoval ono podání ruky za pochodu směrem od Donalda Trumpa k Andreji Babišovi.

Mně vám to, pane prezidente, přijde tak malé celé. Co si o tom mám myslet?

>> Je to dědinské. Prostě je naprosto evidentní.

Já si představuju, jak ten Trump – zažil jsem tyhle věci stokrát – prostě prochází tou uličkou, kolem mávne na tohodle. Někdo mu podává ruku. On tu ruku podával a už v tu chvíli mluví s někým dalším, ne?

Je to ale proto, že ten jeho pochod trvá, protože ví, že za ním někdo jde a nemůže to zastavit. Ne, to je nesmyslné české malé haštěření se.

>> Jo, ale ono to zní jinak.

Když to řekne nějaký, řekněme čerstvě zvolený poslanec, o kterém nic nevíme a promiňte mi názor, a zní to prostě jinak. Když to řekne bývalý předseda ODS a bývalý premiér – mám teď na mysli Petra Fialu – tak mně to přijde takové hořké.

Víte, o tom já mluvím.

Já myslím, že Petr Fial pořád chce být předsedou ODS a předsedou vlády. A já myslím, že dopustil manévr, aby to nevypadalo, že je věčným šéfem toho, tak dopustil manévr, že na chvíli pustil místo sebe pana Kubku a jako čeká na chvíli, kdy už to Kubkovo fungování bude tak neúnosné a nepřijatelné, že vítězoslavně se vrátí a řekne, že bylo volání všeobecné po mně, abych se vrátil do své předchozí funkce. To já podezírám, že jde o něco takového.

Jo, proto taky ta jeho zesílená retorika v posledních dobách.

Ale chraň Bůh, že by s ním hovořil, nebo že to nejsme zajedno. Já tu retoriku čtu tak – nechci být zlý – ale ono se něco říká o chcípající kobyle, ne?

Takže já v tom nevidím žádnou taktiku. A navíc bych, pane prezidente, vsadil dolar proti fazoli, že příštím předsedou, respektive předsedkyní ODS bude Jana Černochová.

To pro mě prostého politika to jsou velké spekulace, které já bych nechtěl řešit.

Já čtu z té komunikace, tak jsem si dovolil to takto říci. Já často slyším, že náš aktuální prezident Petr Pavel se stal aktivistou, ale co víc lídrem opozice. Je to asi jaké označení, na které on není pyšný, které nechtěl, ale které mu přistálo a už asi zůstane.

Domníváte se, že to je plán, pane prezidente, nebo že to je shoda náhod?

Tak je to klasická situace, kdy je rozpůlený názorově prezident a vláda. No a prezident je v souladu s minulou vládou, která byla a která se stala dneska opozicí. Takže implicitně je nezbytné, že ten prezident se musí, ať to chce nebo nechce, hlásit do role v podstatě lídra opozice proti dnešní vládě.

Jo. A to je logické. Já nevím, co je na tom zvláštního.

Pro mě je to velmi zvláštní. Ale říkám si, jste si přál, aby byl fanouškem tyhle vlády, ne?

Já bych si přál, aby stál jako prezident této země nad vším. Ostatně tak, jak jsem to zažil v minulosti u svých prezidentů.

Víte, já asi na to nechcete nic říci, ale tak to mám upřímný názor. A říkám si, jestli je možné, že už začala prezidentská kampaň, protože i o tom se mluví.

Ale prezidentská kampaň trvá – ne jen prezidentská, ale každá politická kampaň – trvá minutu, začíná minutu po volbách. My jsme měli na to úžasnou osobu v minulosti v ODS, bohužel zemřelého Mirka Macka. A ten opravdu proslul tím, že jsme seděli na prvním setkání po volbách jako vedení ODS a Mirek Macek řekl: „Já si tedy napsal několik poznámek, které musí být okamžitě vzaty v úvahu pro příští volby a mám tady seznam bodů, které z těch voleb plynou." To byla jeho standardní neříčka. Já myslím, že on to myslel smrtelně vážně. Ale on tím proslul, že vždycky přišel připravený na první takovou schůzku. Neboli volební kampaň začíná druhý den po volbách.

Já to vím.

OK. Držím v ruce ten newsletter, nebo jak to říci.

To my jsme nazvali Newsletter Plus. Takže to není ten náš standardní měsíční newsletter, prostě tiskovinu, která vyšla v Institutu Václava Klause – Newsletter Plus v červnu 2024 – a ten titulek, prosím: Český rozhlas a Česká televize. K čemu nám jsou? Autorů Jiřího Vajgla, Ladislava Jakla, Ivo Strejčka, Vadima Petrova a Petra Žantovského.

K čemu nám jsou?

No to si přečtěte, musím říci, já to dobře vím, pane prezidente.

Vy to víte, no tak pak se mě tím spíš neptejte. Pak dejte odpověď vy na tuhletu větu.

Já až mě vy pozvete do svého pořadu a zeptáte se mě na to, tak já vám odpovím velmi krátce a jednoduše: v roce 2024 už k ničemu.

Ale zajímá mě váš názor, ne?

Já mám názor. Já mám názor stejný. I samozřejmě rozumně uvažující člověk ví, že něco veřejného je ještě nad to soukromé. A že kdyby se s tím umělo pracovat a chovala se to dobře, tak by stálo za to, aby se to živilo.

Ano.

Já bych si přál, aby byla nějaká televize, která bude dávat slavné filmy minulosti a já bych se na to mohl dívat, ne? Tak jak vám někdo řekne, že přeci to můžete si dneska najít někde na internetu, ne? To jako – filmů jsou tisíce a amatérsky hledat mezi tou tisícovkou je nesmysl.

Já prostě vítám, že je někdo rozumný, který vybírá, který se nezabývá ničím jiným než tímhle, a vybírá a přisype nám do jiných pořadů výběr nějakých slavných filmů minulosti. Takže jestli tam dají Viscontiho, tak já nebudu říkat, že mám radši Antonionniho. Prostě respektuju tenhleten výběr a počkám si, až ta televize dojde k závěru, že přivede, ukáže něco od jiného autora. Toto bych si od té televize přál.

To už dávno skončilo. Už nic takového v České televizi není.

Já si tu televizi nepustím. Opravdu. Jak je rok dlouhý? Kdybys mě někdo zkoušel, kdy jsem měl naposled puštěnou televizi doma u sebe v bytě, tak bych řekl: nevzpomínám, mnoho týdnů, ne?

No.

No a ještě jinak, pane prezidente, jak si mám vysvětlit, že média veřejné služby, respektive jejich financování, se na několik měsíců stanou ústředním tématem mediálním a společenským, zatímco ve stínu tohoto úspěšně Sněmovnou procházejí jiné zákony, například novela o střetu zájmů. Když jsem to sledoval a četl, tak mě blikaly všechny kontrolky, které mám, a říkal jsem si, jestli to náhodou nebylo vyvoláno schválně.

Víte, já jsem teď chtěl uvést SMS, kterou jsem dostal na svůj mobil, když jsem jel k vám. A to byla zpráva nevím jaké tiskové kanceláře o tom, že Evropská unie se zabývala návrhem českého zákona na zrušení těch povinných poplatků. A moc se jí to nelíbí. To mě úplně fascinuje. Co do toho má nějaká Evropská unie kecat? Musím říci, to je naše věc. To si rozhodněme sami. Já taky doufám, že ta naše vláda je poslouchat nebude.

No, kromě toho ještě tedy šéf BBC v minulém týdnu prohlásil, že ty poplatky rozhlasové a televizní jsou věcí minulosti, že už to je nemodernní a tak dále v nějakém rozhovoru. Ono to pravděpodobně projde. Tento zákon. Česká televize například bude mít o miliardu 300 milionů méně na svojí květnatou, velmi kvalitní tvorbu. A toho televizního vysílání se to dotkne. Je to věc, která může ovlivnit volby, pane prezidente?

Já nevím. Tak opozice, která s tím nesouhlasí, tak může dělat neuvěřitelné zkopyčiny a očekával bych, že dělat bude. Takže se to předmětem veřejné debaty i při volbách stane. V tomto smyslu to volby určitě ovlivní.

No, vy sám byste byl pro to zrušení, pro ten nový zákon, nebo – a promiňte – to je na stole. Třeba privatizace celé České televize i Českého rozhlasu. Třeba by to někdo v soukromých rukou dělal lépe a český stát, stejně jako je to u BBC, by si tu službu mohl nasmlouvat a nakoupit.

Já nevím, jestli si stát umí nasmlouvat tuhletu službu. Nevím, komu bych to svěřil. Takže nevím, nevím. Mám pocit, že to není řešitelné. Únosné je podle mého mít malý subjekt typu České televize nebo Českého rozhlasu.

Škrtat samozřejmě ty dotace těmhle subjektům ještě alespoň o jednu nulu — ne o jednu miliardu, ale o jednu nulu seškrtat. A definovat si, že je pár věcí, které prostě dáváme jako povinný poplatek a také očekáváme za to něco.

Nevím, když jsem byl ve vládě, tak jsme kdysi řešili, co všechno má být něco jako veřejná služba v oblasti třeba umění. No a my jsme tehdy nepřišli na nic lepšího, než že jsme řekli: dobře, tak nediskutujeme o tom, že Česká filharmonie je něco takového. Nediskutujeme o tom, že Česká akademie výtvarného umění nebo jak se to teď jmenuje, a takhle prostě jsme vyjmenovali tři takové subjekty a řekli jsme, že by měly být takto povinně placeny ze státního rozpočtu, protože jsou jakousi veřejnou službou. Národní galerie.

Já jsem řekl — výtvarné — Národní galerie, když se mi to tak naskakuje do hlavy, tak jsme řekli jenom tyhle tři. Všechno další je rozhodnutí jednotlivých lidí, že si chtějí poslouchat nebo neposlouchat.

Takže vím, že jsme to zúžili na strašně malou věc. No a nevím, myslím, že to bylo jedině dobře, když nejsme schopni daleko podrobněji definovat, co všechno tam patří nebo nepatří. A takhle bych doporučil nechat malý český rozhlas a malou českou televizi.

V tomto týdnu jsme zaznamenali, pane prezidente, jako velmi nešťastnou věc — nehodu dopravní Filipa Turka, kousek tady od XTV na IP Pavlova. Samozřejmě se rozpoutalo velké šílenství mediální. Dveře mediálního pekla se otevřely. Mediální peklo.

Mě teď napadlo — vy jste celej život součástí toho mediálního pekla, takže vy to takhle o sobě říkáte?

Já jo. Aha.

Já jo, ale nedoporučuju nikomu, aby tam vstupoval dobrovolně.

A řekněte mi, co si o celé té věci myslíte.

Tak já jako někdo, kdo bydlel a narodil se na ty náměstí a tímto místem procházel, když jsem tam 30 let bydlel, tak to důvěrně toto místo znám. Tak nevím. No tak, je-li jedete-li z V Záclavského náměstí kolem hasičárny, tak přijíždíte na Pavláka. Myšlenka, že by někdo mohl přijet zleva do té křižovatky, je naprosto nemyslitelná. Takže v tomto smyslu si myslím, že to, že se taková nehoda může stát, je pro mě představitelné, protože opakuji — nikdo nemůže tušit předem, že zleva z druhé strany přijede auto, když navíc je to žádný další příměr — žádný směr s přímou cestou i dojetnou ulici. Nemá tam žádné auto, nemůže tam jezdit.

Tak já tomu rozumím, že ten, kdo jede tady, se mu může přihodit, že si nevšimne, že někdo najednou bliká. Jestli bliká dostatečně nebo nedostatečně, já nedovedu posoudit. Dovedu si to představit, že se stane. Je to škoda, je to smůla. Myslím, že Filipa Turka to znova poškozuje. No, nešťastné.

Opozice unizono křičí, že by měl Filip Turek odstoupit, nějaký říkají vzdát se do konce mandátu a tak dále. Je to věc, kvůli které se pokládá poslanecký mandát?

Já myslím, že určitě ne. To je zase chtění opozice a kdyby začala vůči sobě fungovat stejným způsobem. Jestli se nemýlím, tak dokonce jeden lidovecký poslanec nebo senátor — nevím teď, poslanec, já ho jmenovat nebudu — který má nehodu a zabití člověka tam, tak ten teď nejvíc křičí. Já nechápu, já bych aspoň mlčel, kdyby se mně v životě někdy něco takového stalo. Takže je to opoziční hra. Je to škoda, že se to stalo.

Ono se velmi často mluví, pane prezidente, v posledních měsících a možná letech o takzvané rozdělené české společnosti. Já tvrdím, že rozdělená nějak byla vždycky, že nám teď ta média, která jsou o mnoho rychlejší než bývala, to servírují rychleji. Je také pravda. Nicméně nejsou to věci jako třeba dopravní nehoda, protože ta se může stát zítra mně a pozítří vám a komukoli, kdo jedeme po silnici. Nejsou to ty věci, které by naopak měly — jak opozice, tak koalice — nějakým způsobem akceptovat směrem třeba k nějaké debatě, říct: ale nám se to stalo jako poslanci tady rukovi. Pojďme diskutovat o tom, jestli mohou auta s absolutním právem jízdy — to nebo ono. To mně chybí — ta debatka o tom.

To určitě ne, ale tak to by spíš měla taková nehoda tuto debatu vyvolat a doufejme, že ji vyvolá. No, nevím, co k tomu říci. Prostě se to nesmí nadužívat těch mimořádných výjimek a podobně.

Já chci ještě otevřít jednu věc krátce. "Na cestě k nevzdělanosti." Ten titul jistě znáte.

Ano.

To je nová kniha Iva Strejčka, která varuje před likvidací školství. Četl jste ji?

No, určitě, pane prezidente, v našem institutu. Ano. V institutu Václava Klause. Tímto tedy říkáme, že na internetu se dá objednat. Je to opravdu tak daleko?

Já si myslím, že ten úder do našeho školství, který nastává — nastal už a probíhá — to je asi přesnější slova — je něco nesmírně závažného, myslím, že strašlivě podceňovaného. A proto, proto vznikla ta kniha Iva Strejčka. Já ji doporučuju každému k přečtení. A tato nevzdělanost roste ve světě závratným způsobem a přispívají k tomu moderní média, přispívá k tomu internet, přispívá k tomu, že už nikdo nečte vůbec. Já, když zkouším studenty na vysoké škole, tak občas, občas nevěřím svým očím, co tam prostě slyším. Neboli já jsem si to vědom a je potřeba burcovat, být na poplach.

Já jsem si všiml, že někde byla anketa a tam bylo: který z členů vlády myslíte, že vůbec nezvládá svou funkci. Mě nesmírně překvapilo, že tam byla malá čísla pro drtivou většinu členů vlády a vyčnívalo, že nezvládá ministr školství Plaga. To mě potěšilo, neboli uvědomil jsem si, že v takovémhle průzkumu se ukázalo, že si někdo toho problému školství je vědom.

No, ten konflikt, který popisuje Ivo Strejček — konflikt mezi tradičním konzervativním způsobem výuky a vedení školství a mezi tím moderním a dokonce pan Strejček říká progresivním, možná bych řekl spíš progresivistickým v mnoha případech způsobem — je to ještě vůbec konflikt, který může někdo odpískat, rozhodnout nějak, nebo to je ta řeka, která se tím světem prostě valí a nelze už jí vrátit do koryta?

To jsem řekl moc hezky.

To jste řekl to, oni vy to máte nahraný, tak vy si to budete uvádět potom v základních myšlenkách Luboše Veselého.

Promiňte, pane prezidente, bylo to silnější než já. Musel jsem to plácnout. Jinak se tomu obecně říká klišé, viďte.

Ne, ale jako — ono to klišé nevznikne většinou náhodou. Ono něco odráží. Neboli já myslím, že valí to proti nám ze všech možných stran a úhlů, ale já myslím, že je ještě zásadnější s tím nějak zásadně bojovat a pokoušejme se o to všichni. Je to úkol pro nás, pro všechny. Není to prohrané ve smyslu 10:0, ale myslím, že se dá dělat spousta věcí, aby to nebylo tak hrozné, jak to je dneska.

Já to říkám totiž i kvůli tomu s tím progresivismem, že vy jste kritizoval ten progresivismus, který my oba dva tak nemáme rádi. Na tom, na akci na Slovensku.

Tuším, že to bylo ve Staré Bystrici.

Jaké byly ohlasy na to? No, ve Staré Bystrici se koná každý rok v polovině července taková obří masová veřejná akce, která je připomínkou Slovenska na vyhlášení dne svrchovanosti v červenci 1993, kdy oni vyhlásili. My jsme se úplně neradovali, protože to bylo teprve v průběhu těch našich jednání československých. Oni to trošku urychlili tímhletím.

No, ale od té doby se to tam velmi slaví a já už jsem tam mnohokrát pozván jako řečník a jsou tam tisíce lidí. Je to akce, kterou si vůbec nedovedeme v České republice představit, že by přišlo tolik lidí na něco takového, pokud by to nebyly Colors of Ostrava nebo nevím, jak se jmenují tady ty různé hudební festivaly. Je pozorhodné, že tam vystupují desítky souborů spíše lidové hudby a tanců z celého Slovenska. Neboli oni pořád ještě existují. Tyto soubory u nás už taky myslím dávno zahynuly. Je to akce úžasná.

No a v momentu, když já jsem tam mluvil a bylo to přímý přenos slovenské televize v sobotu od 8 do 9, tak já jsem si neodpustil, abych neřekl, že tady dneska máte na návštěvě na Slovensku dva české prezidenty, toho současného i toho bývalého. No a každý jsme na úplně jiné akci a já jsem tady u vás.

No tak samozřejmě jsem si nahrál na bohužlivý potlesk tisíců lidí a nejsem v Trenčíně, kde je progresivistická akce, kde s paní Čaputovou vystupoval náš pan prezident. No jenomže tam nebyly žádné projevy. Tady to byla vážná připomínka, kdy to Slovensko vážně připomíná, co se v toho, nevím, 12. nebo kolikátého 16. července 1993 stalo a připomíná ty, kteří hlasovali tak v parlamentu slovenským. Je to úžasná akce. Ji mám každý rok velmi rád.

Tak já ještě na závěr řeknu, vážení diváci, že zajímavé čtení na webu institutu Václava Klause nejen tento newsletter, ale třeba kniha Ivo Strejčka a řada dalších. A s vámi se těším na příště, pane prezidente.

Bude, bude zase příště ještě s tím.

Jasně.

Dobře, dobře. Jestli se toho dožijem, tak bude příště.

Jestli nás ta vedra neumoří. No, žádná změna neexistuje. Dobře, dobře.

Já vám k tomu něco řeknu, pane prezidente. Já jsem poslouchal přednášku pana profesora Beneše, toho lékaře, jak byl otec a syn, tak teď je syn. Víte, on je neurolog, neurochirurg.

Neurochirurg.

A on tam říká, klade studentům dotaz, jaké, jak se mění klima na měsíci. Víte to? Já nevím, já už jsem zažil jsem podobnou debatu na Venuši podobné. Tam doporučuju, protože z toho vychází jasně. On jim nakonec říká: a kolik je tam CO2?

No, to je jasné.

A ukazuje, že nula. Já myslím, že v mé známé knížce Modrá, nikoli zelená planeta, která vyšla, dnes už to bude za půl roku 20 let a nevidím důvod, že bych na ní nic měnil, tak tenhleten příklad, že takovéhle změny probíhají teď, já nevím, jestli na Marsu nebo na tom, to už jsem tam já tehdy citoval a uváděl před 20 lety naprosto shodný. Děkuji a na shledanou.

Na shledanou, pane prezidente, díl 85 a naším hostem byl jako vždycky pan Václav Klaus.