Umíme spolu ještě mluvit? O vztazích, výchově a psychologii společnosti - Milan a Olga Studničkovi

Ahoj, vítejte u našeho dílu Hovoru ze země. >> Ano, my se na toto povídání moc těšíme, protože u nás byl eh psycholog. >> Ano. Milan Studnička, >> medailistka, >> Olga Šípková Studničková nebo Olga Studničková Šípková. >> Eh ano, jak kdo chce. >> Ano. Jak se to je to za tak >> je to stejné? >> Bylo to velmi krásné setkání. My jsme moc rádi, že jsme tady oba dva měli a že jsme si tak krásně popovídali eh na kameru. Ano. >> Eh hezky prostě uvidíte, jak jsme si sedli, jak jsme si krásně skákali do řeči, protože jsme byli všichni plni, hezky ten to povídání plynulo a měli jsme co dělat, abychom ho vůbec zastavili. Ano, my jsme vždycky moc rádi, když takhle přijedou lidé, kteří to mají podobně jako my o to víc potom jako hezky plyne a je to potom úžasný a nevíme právě, jak jsi říkala, nevíme, kdy to zastavit. Takže, ale hezky nemá to konce. Naštěstí museli jet do Vsitetína na přednášku, tak naštěstí. Jinak možná byšli do dneška. Tak přesně tak. Jinak bysme tady byli do dneška. Eh, ne, fakt je to hezký, protože opravdu pak to není vlastně rozhovor, ale je to hezký povídání a já jsem moc rád, že máme tu možnost vůbec takhle takovýhle lidi, e, poznávat a sdílet navzájem ty zkušenosti. >> Ano. Snad ucítíte i tu atmosféru, kterou jsme vlastně zažívali při tom. >> Hm. A to povídání vlastně je takový hezky, já bych řekl, že je vlastně jako důležitý, protože tam zasí několik jako důležitých témat, >> jako třeba proč nedávat e >> hm >> děti do školky nebo do školy. E co si vlastně jako jak jakým způsobem jako uvažujeme jako společnost, jako lidi, psychologie, vzorce, protože Milan samozřejmě psycholog, takže jsme to a dlouholetý, takže jsme to rozebrali ze všech možných stran. vztahy jako takový, že ano. Takže eh >> proč se lidi rozvádí, rozcházejí? >> Ano. >> Eh co dělat, když už to teda k tomu dojde? E jestli vůbec existuje něco jako období vzdoru nebo puberta. No, jsou to taková e velmi peperná témata a mně se moc líbí, jak Milan prostě se nebojí a řekne to tam na plnou pusu, jak to je. To je bomba. A nebo proč třeba některý lidi mají tu potřebu se furt jako hádat a mít za každou cenu pravdu, že jo. >> No jasně. >> To tam všechno jako je. No >> třeba jako já. >> Není to tak hrozný. >> Není to tak hrozný. Ano. Eh, takže toto je velmi, jak bych to řekl, eh, je to velmi i humorné povídání, protože se tam hodně smějeme. >> A už to nebudeme ukecávat. My jsme teďka se rozloučili i s lidmi na naše eh třetí setkání, co jsme tady měli u nás v Týp. Bylo to krásné. Eh ověřili jsme si, že ten počet těch 10 lidí je úplně tak akorát. A my moc všem děkujeme těm, co seděli tady na tý lavice i tady na tom gauči, na křesle, na lavičce, na židličkách, v tý u pískoviště. >> By jste všude prostě >> na záchodě u nás jste byli, že se nestydíte. No ne, bylo to s váma, bylo to s váma moc hezký. Eh děkujeme, že jsme si takhle hezky společně pobyli. Hvězdy taky tady byly mraky. Hele, holky přišly, vyčistili to. Jo. A byly hvězdy, který jsme tady snad za celý léto neviděli. Takže fakt to vyšlo. Bylo to pěkný. Možná bude ještě něco v říjnu, ale nevím, jestli na to bude moc zima, takže kdyby někdo chtěl, tak se můžete ozvat. Ještě, ještě se nad tím popřemýšlíme, ale jestli jako vůbec, ale >> ale rozhodně eh toto setkání bylo zase jako předtím velmi zajímavý lidé a je to tak jako úžasný jako vás takhle vidět e face to face a naživo a >> naživo >> e prostě jen tak se jen tak se třeba s váma projít do studánky pakliže se cestou nikdo neztratí. Takže >> že >> že eh nebudeme víc. Tak jo. E >> ne, je to fakt moc hezký, protože aspoň člověk je člověk se si sám může popovídat a dozvědět se od vás spoustu zase eh jiné věci. E k tomu navazuje to, že tram trdda eh e spouštíme fórum eh který je tak nějak jako hotové. Neustále se vylepšuje i furt neustále jako je co zlepšovat. A v tuhle chvíli vy, když najdete na hovory zezě.cz, tak tam místo těch triček, tak tam je teďka přibyla kolonka nebo vyměnila se ta kolonka za trička na na mezi námi. Tak se, prosím vás, jmenuje to fórum, které my jsme udělali. Toto fórum nemá nic společného s nějakou videotvorbou nebo nějakou tvorbou celkovou. Je to fórum, kde se lidé střetávají a baví se o tématech, které je zajímají a následně potom se spolu mohou i setkat. >> Je to takový Markův. projekt, eh, který má za účel to, že často potkáváme lidi, kteří, eh, by se chtěli navzájem seznámit nebo potřebují nějaké informace, nemají s kým sdílet třeba ty věci nebo by rádi našli eh někoho, kdo myslí třeba podobně >> a eh nebo by rádi třeba něco vyměnili a tak dále. Takže k tomu vzniklo tady to fórum. Ono to tam bude určitě i popř tam popsaný všechno, no. My jsme to testovali nějakou dobu. Vlastně to fórum oficiálně vlastně vzniklo v roce 2025 ještě v říjnu, kdy jsme to začali tak nějak jako řešit a postupně jsme to vyvíjeli a samozřejmě to stálo taky nějaké peníze a tak dál a tak dál. Investovali jsme do toho jako hodně času a tak a prostředků nějaké prostředky pro to jako hosting, webbařka, která to celý vlastně dala dohromady, čímž to děkujeme vlastně Aničce. A my jsme teda se rozhodli, že aby to bylo tak nějak jako, protože to chceme pro ty lidi, tak chceme, aby i ty lidi sami si to vlastně jako řešili. Takže tam máme teďka je tam ta částka symbolická, která je těch 100 Kč, což je na měsíc, což je vlastně jako kafe a člověk má tak možnost se si to prostě odhlásit a vůbec to jako neřešit, pokliže to nebude bavit nebo tak a pak tam je roční, což je nějakejch 1000 Kč, takže kdyby chtěl někdo na rok, tak prostě a vyzkoušet si to, protože během toho roku samozřejmě tam budou různě chodit lidé a tak dál a tak dál, tak eh tak prostě tam je i tahleta možnost. A >> a nebo stovka prostě, >> kterou buď zaplatíte nebo ne, nebo odhlásíte se a >> a a dobrý, můžete jenom nakouknout. >> Tak jenom abyste věděli, tak e vlastně ty peníze potom vlastně půjdou půjdou eh vlastně na zprávu vlastně celýho tady toho aparátu, kterej jsme dali dohromady, protože to samozřejmě není jednoduchá záležitost. tam implementace chatu, je tam to vás teďka nebudu tím zatěžovat, jo, ale třeba budem muset budem muset budem muset vlastně i i zrychlit trošku hosting, takže to taky bude něco stát. Tak jenom abyste věděli, že primárně my na tom jako nechceme jako vůbec vydělat, ale je to fakt jako o vás a je to jenom je to teďka to takhle předáváme a je to jenom o tom, jak jestli vy o to vlastně podavíte zájem a budete tam chtít bejt nebo ne. Když ne, tak to samozřejmě zrušíme a vůbec nic se neděje. >> A jede se dál. A pakliže ano, tak to prostě bude fungovat a a v rámci toho vlastně potom ty prostky se budou používat na další jako eh do vyvíjení a furt aktualizace, furt se něco prostě tam bude určitě jako dít. Takže eh větší úložiště a tak dál a tak dál. Tím vás fakt teďka nechci zatěžovat. Teďka to takhle dáváme do tohodle prostoru. Dáváme to do >> dáváme to do odkazu. Tady jsou samozřejmě odkazy vždycky i na naše hosty. >> Mhm. E, kde jsou i odkazy teďka na naše hosty, jako je Milan a jako je Olga. A ještě jsem chtěl říct jenom inspirace v tomhletom je vlastně jako Facebook, protože Facebook nám od ledna nebo celkově Facebook od ledna zakázal vlastně ty chaty v těch skupinách. Lidi si tam hromadně psali, ale vlastně v momentě, kdy to zakázal z nějakýho důvodu, nevíme proč, tak vlastně taková je politika, tak e tak mě to inspirovalo k tomu vlastně vytvořit něco takovýho, kde ty lidi mají možnost se normálně jako setkat, bavit se a tak v tom v tom v tý naší síti. E vlastně jsou budou určitá pravidla, to znamená žádný jako prostě vulgarity a napadání, pomluvy a takovýhle věci. Žádný pyramidy, reklamy, >> pyramidy, reklamy přehnaný a tak dál nejsou vítaný. Je to fakt skutečně pro lidi, který hledají sebe i navzájem, chtějí si pomoct navzájem bez jakýchkoliv jinejch jako náhrů čehosi a tak dál prostě. Tak jo. Takže takže takhle to tady předáváme. >> A to je všechno. >> Kdyby a to je všechno. Kdyby byly s tím jakýkoliv problémy s přihlášením a tak dál, pište na ahoj@hovorizzazemí.cz potažmo naší webařce. Taky to dáváme do toho kontaktu, nebo to př nebo to bude všechno to tam bude. Taky vám moc děkujeme za to, že se spolu podílíte na tvorbě hovoru ze země a že vůbec eh díky tomu můžeme rozjet nějaký takovýdle >> takovýhle >> projekt pro lidi >> a že to tak tady tím způsobem vlastně vytváříte společně námi s námi. >> Eh, takže za to moc děkujeme. Děkujeme i za to, eh, že nám to povídání třeba okomentujete, eh, nebo lajknete, nebo pošlete třeba někomu, komu to udělá radost nebo pomůže. Eh, všechno se počítá, my jsme za to moc rádi. >> E, tímto se s váma teďka pro zbytek tohoto úvodu se s vámi loučíme a pojďme na Milana a pojďme na Olgu. A je to skvělý povídání. Osobně z něj máme oba dva obrovskou radost. A >> ahoj. Nestává se tak často, abysme tady v Maringotce měli psychologa a mistrovní světa? >> Vážně? >> Určitě jste si všimli, že dnešní společnost je trošku taková jako poněkud mi přijde někdy i rozpočitá, chaotická a tak dál. A mě by zajímalo, e, vlastně i v rámci psychologie a my k tomu tomu my k tomu sportu, protože oba dva jste vlastně sportovci bývalý, tak k tomu určitě i dojdeme. E, tak mě by zajímalo, jestli si dokážete jako vysvětlit, čím to vlastně jako je, že ta společnost, jestli to teda vnímáte jako my, že dneska je strašně těžký h jak bych to řekl, eh, názorově jako úplně jako roz úplně jakože >> roztřištěná roztřištěná, že neexistuje, když někdo řekne nějakej svůj názor, tak neexistuje, aby ho druhý vyslechnul pořádně. >> Jsme si potom včera hodně povídali v autě. Oba dva pracujeme. I já pracuji s lidmi tedy. E a teď tys mi dal krásnou otázku. Je tak těžké podívat se na svět očima toho druhýho, navnímat toho druhýho a já jsem odvětila, není, ale pro lidi to je strašně těžké, protože ty programy, co v sobě táhnem, které jsou odlišné od toho partnera, jsou tak silné, že to mnohdy fakt nedokážeme. >> Jo, protože to není jenom ve společnosti, to je ve vztazích, že jo. Já pracuju hodně s párama. To je to je takovej průřez vlastně společnosti. Chlap říká a žena naštvaná na chlapa, žena říká b, ten je naštvanej na ní. A přitom oba dva mají vlastně stejnej cíl, aby měli pěknou rodinu a fajn děti, jo. Ale ale shdají se jak koně, takže >> takže já myslím, že ta ta neschopnost komunikovat, neschopnost se na to podívat optikou toho druhýho je ten základ toho, proč nám to nejde vít. No a když už bych se měl zeptat na to, proč máme tu neschopnost vlastně komunikovat, kde je ten kořen tady toho, >> když nás to rodiče nenaučej, tak to nemůže umět, jo, je to furt, proto děláme tolik s rodinama, s rodičema, protože je to od rodičů. To dítě už mezi třetím, šestým rokem se učí neuvěřitelně rychle komunikovat ty komunikační jako vazby a a ten princip komunikace. No, když ho vrhnem do školky, tak se z něho tak ho retardujem vlastně to dítě, jo. >> Hm. Protože on najednom místo, aby byl s rodinou, s babičkou, s dědečkem, s mamkou, s tačkou, se sestřenicí, tak je s vrstevníkama a celý dny se učí komunikaci od vrstevníku. To je šílený. My ty děti vlastně strašně brzdíme tím, že je dáme rošku. >> Takže když řeknu tady otevřeně, protože se nás všichni na to ptají, >> všichni se nás tady na to ptají a budete dát maximálně do školky a do školy. Já já tomu rozumím jako, protože tady je nějakej jako program jejich vlastně, když to tak jako nebo ne program to asi byl bych moc přísnej. Ale to je ještě dobrá otázka jako budete, ale někdo se pták kam budete rovnou, víš jakže už to automatick jako vlastně, že jo, >> že ho budem dávat do školy >> a já když řeknu, že ne, tak jako tak jsou překvapení lidé. No, >> já když pracuju s klientama, který se v tom vzhlídnou a fakt tam ty děti nedaj, tak to je tak nádherný pozorov, jak čtyřiletý děti umí kajaku, jo. Každej jako něco jinýho. Každá ta rodina dělá něco jinýho, jo? Postará se štípet dříví, postará se o zvířata a ty děti ve školce na ty zvířátka koukají prostě v nějaký knížce. Jo, to je hrozný. >> Takže to je krásný nadávat dítě do školky, ale chápu, že to je hrozně náročný pro mnoho rodin, protože si nedokážou představit, že by žili jinak než >> prostě pěkně do korporátku, odmakat to tam v tý práci. Jo, >> já vím, jak eh lidi štveš tím, že prostě máš ten svůj názor, že budeme ta rodina doma, nebudeme dávat děti do ústavu a budeme spolu komunikovat >> do vkladu. >> A teď do a teď a teď tam jsou ty hejty. No a jak to mám udělat? Hypotéka 70 000, bla bla bla a teď všichni jedou a teď já se nad tím takhle pousmívám. My to nekomentujeme, protože my to žijeme, nebo ty to žiješ. A mně se strašně líbí u tebe to, že ty jsi, když js měl malýho Milánka, teď je synovi 19, tak ji opravdu všechno podřídil tomu, aby j s tím dítětem mohl být. To znamená vypracoval ses v práci tak, aby si za čtyři dny vydělal na ty všechny hypotéky, na ty všechny rodinný příslušníky, protože jsi žil v komunitě ně mnoha lidí, >> aby to dítě bylo pořád v tý krásný energii a ne jenom s tím párem rodičů. A ty jsi udělal všechno pro to, aby to opravdu tak bylo. A tohle nemůžeš tam říkat těm hejtrům, protože protože to >> je to je to náročný, ale ta podstata, to uchopení, že to dítě patří do rodiny a ne do školky je pro mnohý hrozně těžký. >> Jé. Já jsem žila v mainstreamu do svých 47, než jsem potkala tebe, tak jsem žila v mainstreamu úplně. A já bych taky, kdybych nepoznala tebe, tak na to koukám jak jara. Tak Olinka poprvý, vy jako spíte jako spolu se synem? Jak má hezký minima to dítě spádne s rodiče, >> no, protože Milánkovi už bylo 11, že jo. No, >> takže to bylo fakt zajímavý jako ten první střed nás dvou. >> Teď jsme u toho, jak vy dva teda, když jste měli takhle úplně jako jiné světy, jak jste si dali dohromady? >> To vám řekl. To musím já. To to ne, to musím já, protže ty to musí bych ní říct. No právě, že ty Milanko, ty ty příběhy strašně jako přisolíš. >> Tak posomš říct tu svoji variantu, jo? Eh, >> dáme dvě verze. >> Dvě verze. Já jsem dostal nabídku školit pro olympijskej výbor, protože já jsem přednášel pro trenéry jako rozdílný přístupy ke klukům a k holčičkám, jo, aby prostě ty tréninky byly jinak postavený. >> Dostal jsem nabídku školy pro nějaký seminář, pro trenéry a s tím, že ten spoluleektor bude Olinka. Mm. Jo, takže takže jsem jí hned napsal mailíka e někdy v červenci před 10 lety jako dobrý den Olinko. Ano, jako povedeme spolu víkendovej seminář. My jsme se potkali, abychom si jako naplánovali ten program a přišlo mi, nemám čas. >> Nemám čas. >> Fakt jo. >> No a teď jsme vlastně u toho, kdy já jsem se, já jsem byla >> to bylo první kontakt nás dvou. Nemám čas. A teď, teď, teď, teď začínáme popisovat ty dvě planety. Ano. Ta moje planeta byla eh ten život e v záři reflektoru, který mi dával hodnotu, který mi dával tu jistotu, jsem dobrá. A v tý době já jsem se připravovala na soutěž, která se jmenuje Stardence >> a pro mě to byl celý svět. Sice jsem měla doma menší dítě, jedno dospělý, ale já jsem si od malička a to je můj příběh, potřebovala dohánět svojí hodnotu. >> Od malička jsem byla holčička, která byla tlustá, nemožná hrozná. To jí říkali, to je můj příběh a já to přeskočím, to bych tady mluvila dva dny. A ta holka najednou dostala šanci se ukázat a být opěvovaná. A to byl ten můj život v tý době. >> A nějaký studnička jako nějakej seminář. Nemám čas. >> Absolutně. To je až za měsíc a půl a já teďka musím trénovat na Stardens, abych byla dokonalá, úžasná, krásná, >> prostě můžu se tě na něj zeptato, co se vlastně skrývá za tím úsměvem, protože na těch soutěžích někde jsem viděl video i z roku 1996, někde z miss, ale z evropskýho mistrovství šampionátu, >> kde prostě děláš ty cviky různě, že jo, a u toho se směješ a je to jako poměrně vlastně jsou to docela složitý jako věci. Co se co se ve skutečnosti vlastně skrývá za tím úsnivem v tom aerobiku? >> Já budu mluvit o sobě, ne co je ve skutečnosti. Ano, protože jsem pak byla trenérkou dětí a viděla jsem ten svět. Ale budu mluvit o sobě. Já jsem byla vždycky velmi radostný dítě. Dítě. Já jsem ze tří dětí a vždycky a zvolila jsem si strategii, že budu dělat blbosti v životě, že že budu rebelka. Ta rebelka mě dostala do toho, že jsem jednoho dne vzala tašku a šla na mistrovství republiky v aerobiku. Neznal, neznal mě nikdo a já jsem to vyhrála. A za pár let v Sydney jsem byla mistryně světa a pak titulky a pak fitka a pak turné a všechno se rozemlelo. No, chci říct, že u mě ten úsměv byl přes to přese všechno, čím jsem si prošla, byl opravdový. Já jsem ten sport milovala. Já miluju život. Já když se pro něco nadchnu, tak jsem jak malá holka. Já dělám blbosti. Já já se směju. Já já nadchnu lidi, nadchnu ženy a to ve mně je. To, co bylo potom, to bylo těžký. Pak ten úsměv tam zůstával a dost mě dos dost mě bolel. Pak mě dost mě bolel ten úsměv, ale v tý době, po tý karié, v tý kariéře, když jsem skákala v Brazílii, v Austrálii, na pódiu, já to milovala. Já jsem to opravdu milovala, ale pak to, co přišlo, to to bylo těžký. jsem se tě chtěla zeptat právě, jestli to jako byla od začátku tvoje vášeň, cos teďka teda potvrdila a kde teda nastal ten zlom, že najednou se z toho z té vášně a z toho, že tě to baví, že tě to naplňuje, kde se to vlastně zlomilo a vím, že tam měla vlastně i nějaké psychické, že jo, nějaké obtíže mrtvěh >> to bylo až pozdě. No to bylo po svatbě až, ale to nevadí, to nesouvisí s tebou. Ale ale chci říct, že >> vy jste taková se tak jako zajímavá dvojka, protože co vím, tak on Já tě to nechám samozřejně domluvit, ale jenom to mám potřebuju to jenom tady jenom vyventilovat, že ty jsi byl málem ve vězení a ty a ty jsi prostě zase měla tady >> na mále. To je fakt jako hustý. >> Nechci říct, že ten úsměv z těžkl tý době, když už e neděláš tu vášeň. To je ten pohyb, hudba, to je to, to je ta radost ze života. A najednou máš zodpovědnost za to tělo, za ten úsměv, protože na tom úsměvu visí fitka, na tom úsměvu visí zaplacení hypotéky, na tom úsměvu visí eh nějaká vybudovaná umělá postava Olgy Šípkové, dokonalé vysportované ženy, která všechno zvládá. A to byl ten obraz, který se vybudoval a na tom obraze já jsem žila a vlastně měla na tom kariéru. To vím teď. To jsem nevěděla tenkrát. Já jsem si říkala, jo, to je fajn, oni mě lidi mají rádi. A já jsem na těch titulkách, oni si říkaj: "Ta je pěkná." Já jsem v 11 inkasovala si hnusná, tlustá. A vyhazovali mě z tréninku, protože jsem dělala moderní gymnastiku. Tam to všechno vzniklo. Já jsem chtěla bejt dokonalá štíhlá labuť a já byla malá zaprcatilá atletka. No a teď si to No a teď si vybudujete mantru prostě takovou jakoby nad nade mnou viselo, když nezhubnu, tak mě nikdo nepřijme. >> Mhm. A já jsem s tím šla do života. Já jsem nešla do aerobiku s tím, že tam budu dokonalá. Já jsem se nadchla. To bylo to krásný. Já jsem se nadchla a začala jsem závodit. >> Takže proto to bylo tam nebylo na začátku to je super. Budu m ceně světa, budu mít kariéru, prachy a nevím co všechno. Vůbec ne. Já jsem spontánní člověk a ten spontánní člověk dolítl až do Austrálie a dostal těžkou těžkou medaili na krk. A tam >> a tam to začlo. Ta medaile těžká, protože tam získáte punz a ten punz musíte dennodenně obhajovat. Jste dokonalá mistryně světa. S tím úsměvem, s tím úspěchem. Přece nemůžu být horší. Vždyť jsem si konečně vybudovala tu umělou identitu, že jsem dokonalá to, co jsem chtěla od dětství. A teď najednou najednou prostě jsou >> stard kamery a studnička. >> No. No, takže abych k tomu došla. Takže doufám, že jsem nastínila, že pak ta zodpovědnost za to jméno, za ty úspěchy, na mě byly navázaný fitka, marketing manažeři a a tisíce lidí, který chodilo do fitek a když by se nedařilo, no, tak za to může šípková. To jsem si já dávala do vínku. Takže, takže velká linka, když mi bylo 27, byla jsem mistě světa a v 39 jsem klepala na ordinaci psychiatrie, aby mi někdo pomohl, co mám dělat. rovná se všechny úspěchy světa nikdy ti nedají tu hodnotu, abys byl spokojenej a klidnej. Nikdy. Nikdy. Tak tím bych to uzavřela. >> Takže i to zhrnulu, tak to bylo vlastně úspěch takový jako na venek, ale přitom uvnitř prostě stále velký nesebevědomí a potřeba dokazovat. >> Ta zlatá medaile neudělala bum a seš sebejistá, úžasná, zapomneš na minulost, naopak. Ona vlastně ta zlatá medaile, ten programci být nejlepší jenom posilovala. To není možný zvládnout. >> Hm hm. Eh, vlastně tady se nahrává docela i Milanovi na jednu věc, protože já jsem se věnoval sportu od svojejch čtyřech pěti let, kdy můj tatínek byl trenér e ve fotbalu, takže jsem zažil jakýto jako a nakonec teda jsem hrál i hokej, ale eh vlastně měl jsem možnost nakouknout byť malinko trošku do toho vrcholovýho sportu, kdy jsem jednu nohu nakouknul do extraligovýho do Rosteneckýho mužstva malý Boleslavy. Ale >> o tom se nechci bavit. E, chci chci říct jenom to, že přijde ti normální vlastně jako už od malička h jako vzbuzovat vlastně v těch dětech, aby byli nejlepší, aby bojovali proti sobě. Chápeš? Já já já tím chci říct to když jsem hrál ten hokej >> jo, tak eh tam to bylo ještě o to přitvrzený, protože že jo, můj pigment, že jo, narvit tam toho prostě toho toho jo >> divocha. >> Ano. V lepším v lepším slova smyslu divocha. Na ten manťák, vem ten puk a dej góla. Prostě víš, >> ani nevíš, jakou jsi otevřel teď skříňku. >> To byl důvod, proč jsem přestal trénovat děti. Já jsem nechápal, kam ti rodiče co jak proč tak šílej. A to jsem to jsem trénoval baskeťáčky a tam to není zas tak jako drsnej sport, byť on dost drsnej je, ale ta zloba těch rodičů u přípravek, říkal, to není možný. >> Takže proto jsem přestal trénovat, protože jsem neměl sílu čelit těm rodičům. Tehdy jsem byl, že jo, mladej kluk a na >> par jedna věta, proč jsem odešla z aerobiku, který jsem milovala právě z tohodle důvodu. Já jsem trénovala 10 let jsem trénovala reprezentanty, odešla jsem. >> Hm. Kvůli tomu tlaku rodičů. >> Promiň, omlouvám se. >> Takže ten tlak je úplně nesmysl. Mně se líbí v Norsku, jak sportujou. Do 13 let se vůbec nepočítá žádný body. >> Hm. >> Žádný hodnocení, >> ne? Vůbec ne. V Norsku se do 13 let vůbec nepočítají body. Když ty děti hrajou, tak prostě hrajou. Když někoho třeba prohrává hodně, tak si prohodí hráče. Je to úplně neskutečný. >> Jo, v Norsku proto je tam tolik sportující populace. To je nejvíc sportující populace na světě, protože ty děti se naučí to mít rádi jenom. >> Hm. >> Možná bych se dotkla otázky, žel. >> No, to je úplně blázinec. >> To je úplnej blázinec. Převeduli to k sobě. Proč jsem měla psychický problémy? Protože já jsem si spojila svojí hodnotu s výkonem a to můžeme zařídit velmi jednoduše ne u mistryně světa ve 27, ale u tříletý holčičky. >> Hele, kluci v sobě tu rivalitu maj, takže to, že generujou nějaký jako kdo tam bude dřív, je úplně normální a přirozený, ale u holčiček to přirozený není. Ty se to jenom naučej a proto je i důležitý přistupovat jinak v tom tréninku těch dětí. Hm. >> Takže já já už jsem tam i přestal vlastně v rámci olympijskýho výboru přednášet a vlastně to, protože ten tlak na ten výkon malejch dětí úplně extrémně je to nesmysl. >> Proto jsem já jsem sám trénoval svýho kluka a do dneška miluje pohyb, protože tam nebyl právě ten tlak, >> neodradil j ho >> vůbec naopak. Jo, ten je šťastnej, trénuje si a miluje pohyb, protože to je to ta vášeň pro ten pohyb je krásná. Vášeň pro výkon a pro pro vítězství je šílená. >> Hele, a kde se kde se to v těch lidech bere, že ten sport berou takhle jako když >> až vlastně agresivně? >> Když se naučíme >> hodnota hodnota. Přesně. Vy je tak jak to vnímám já, jak pracuju se ženami, tak tlak na výkon je zabiják e >> radosti. >> Radosti ze života. >> A to neznamená, aby ženy nesportovaly. Ježišmarja, sportujme ale s radostí. Ale jakmile začnou tu holčičku hodnotit, jakmile jí řeknou, ty jsi úžasná šikulka. Už stačí doma, když maminka řekne holčičce každý den: "Jsi skvělá, žees přinesla jedničku." Ta pochvala pro holčičku je něco jako pro muže uznání. Seš borec. >> A teď ta holčička chce, aby v životě dostávala pochvaly a roste a roste. Už je dospělá, nikdo jí pochvali neříká a ona je chce. No tak jde do vysokých postů. Budu manažerka, všichni mě budou chválit, oni nikdo nechválí, tak jde ještě dál. A on jí nikdo nechválí, protože už není ta roztomilá culí, taká holčička, no tak skončí na antidepresivech, protože už si nevěří ani pozdrav. >> Takže právě, co chybí normálně v rodinách, je jenom radost ze života. To, co vidíme tady u vás, prostě smát se. To dítě musí vidět, že ten taťka s mamkou se vysmátí, že se jim to líbil, on něco dělá, oni se tomu zasmějou, to bohatě těm dětem stačí. >> Máme Maxmiliana, kterej vlastně je každý den s námi. >> Ano. >> Jo. Neexistoval, by byl jako mimo. >> Mm. Teď je chvilku s babičkou. >> Teďka jako, ale každý den je s námi. Vždycky s náma jako chodí spát. Spí s námi v posteli. Vřadku. >> A >> já už vím, že ano. >> Olinka viděla naši postel. >> Ano, Olinka viděla, že je naši postel. Ano, >> jsou tam tři povlečení. >> Ano, pravda. Takže nekecáme. Eh, e, já vím, že vlastně když Maxmilianovi jako když o Maxmilana projevujeme zájem jako takovej, >> tak vlastně jako eh jsem přesvědčenej o tom, že vlastně má tu důvěru jako tady tady v to. A teďka jako negativně, jak je možný, co se co se jako s námi lidmi stalo, že nacházíme spoustu párů, kterým to dítě vlastně jako překáží. že jsou úplně odpojený od tý podstaty toho života >> a to dítě jim bere tu možnost, aby pracovali na sobě, realizovali, měli koníčky, měli nevím co všechno to dítě jim bere. Protože mně přijde jako přirozený, když on za mnou přijde a teďka mi z kapsy bude ukazovat třeba žaludy, co co nasbíral. Jo, tak jako tak mě to mě to zajímá, co jakým způsobem to povídá, nebo ono ještě jako jako jsou mu dva, jo, takže on jako no a ukazuje to a jak vlastně u toho jako co z něho jako cejtím, že jo. Jo. A vlastně jako teďka vím, že když já jako můžu říct, jo, jo, máš tady závody, prosím tě, jo, ale já to takhle nemám, mě to zajímá, jo, prostě. Ale jsou jako lidi, který to potřeba jako přehlídnou a vlastně jako neřešej to. A mám ten pocit, že tady tím vlastně dochází k tý narušení tý tý jako nebo ne narušení, ale že ta vazba se jako prodlužuje jakoby. >> No jasně. Hele, ty jste teďkom popsal. V momentě není, že děti se odpojujou od rodičů. Rodiče se odpojujou od dětí a to dítě, protože tam necítí ten zájem. Rodič má zájem o to, jestli dítě jí a v kolik jde spát, ale vůbec se nezajímá o to, o ten život toho dítěte, tak se to dítě potřebuje připojit k něčemu jinýmu. Tam vznikají závislosti, tam vzniká to všechno. >> No jasně. >> Rodiče se odpojí jako první, jo. Maminky jsou furt vyčerpaný a unavený z těch dětí, že jo. Už už aby šly do školky, už aby spali ve svým pokojíčku. Já se chci taky vyspat. Takže vlastně tohle všechno způsobí, že to dítě se cítí být vykořeněný od těch rodičů a hledá alternativu. >> A to je pak ten důvod toho, o čem jsme se bavili tady s Olgou, že vlastně e hledaj hledajme tu hodnotu vlastně někde jinde. >> Takže buďto se shlídnout v nějakým online světě, což dneska je strašná droga, to my jsme ještě neměli jako děti >> a a a nebo se zhlídnou právě v tom, že budou jako dřít a ukážou tu svojí dominanci v tom, že jsou v něčem. A nebo naopak ti ultra rebelové, který naopak půjdou proti všemu, předtím taky získávají hodnotu. Ale není tam taková ta symbióza, takový to propojení s těma rodičema. To úplně chybí. >> Hm. Mám k tomu ještě další jako takovou podotázku a to je vlastně, že nás často lidi se nás jako nám jako předzují nebo jako oni ví, že jsme jako sví, že jo, ale občas si to tam jako dovolí jako jako rejpnout jako a kde bude další dítě >> a já a jo, chápete, my máme dvouletýho synka, jo? Já se teďka nechci jako stěžovat tady jako jo, jenom aby bylo jako máme dvouletýho synka a my mu dáváme tu pozornost, protože s náma je každý den v této malý maringotce >> a jo a do toho nás do toho nás jako ta společnost vlastně jako nutí mít jako druhý děcko. >> Tak mně to přijde jako kde se kde se tohleto jako vzalo ten ten syndróm toho, že jo, jsou mu dva roky, tak po dvou letech zase budeme mít další dítě. >> Jasně, zase dost lidí. Ale hele >> dáme se blbě se ptáte úplně, >> ale na to narážím pořád vlastně, jo, j