Vzteklý Klaus, Wollnerova rvačka na WC a zbabělá ODS. TV KRIZE 2000 (4. část)

[hudba] [hudba] Vítejte u čtvrtého dílu speciálu Může za to.

Pokračujeme v návratu k televizní krizi z přelomu let 2000 a 2001. Je to událost, která dodnes ovlivňuje pohled na Českou televizi i na roli médií v české společnosti.

V předchozích dílech jsme sledovali, jak se spor uvnitř veřejnoprávní televize postupně proměnil v celostátní politické téma. Dnes se dostáváme do okamžiku, kdy se situace začala lámat.

Podíváme se na nástup nového generálního ředitele Balvína, na atmosféru, která tehdy panovala na Kavčích horách, na události, které ukazují, jak daleko byli lidé v konfliktu ochotni zajít.

Otevřela jsem znovu svou knihu Nebudu mlčet. No a pokračujeme tam, kde jsme minule skončili. Znovu otevírám knihu Nebudu mlčet, kterou jsem napsala před 16 lety. Uslyšíte, jak se s takzvanou televizní krizí vypořádala tehdejší poslanecká sněmovna a její šéf a předseda ODS Václav Klaus.

Jak si možná vzpomenete, prozatímním ředitelem byl zvolen Jiří Balvín. Toho posléze podle dobového tisku měli zmlátit redaktoři ČT v čele s Markem Wnerem. Poslouchejte.

Parlament, který si nevěděl s celou situací rady, přistoupil k neobvyklému rozhodnutí, a sice že svého kandidáta na ředitele České televize po Jiřím Hodačovi může navrhnout každý z 200 poslanců. Padla celá řada jmen, mezi nimi také Jiří Balvín, který pracoval v České televizi spoustu let a momentálně působil v nově.

Zvláštní bylo, že v českém parlamentu se po tom všem flagrantním porušování práva našel jenom jeden jediný poslanec, který měl odvahu navrhnout mě. A to jaksi všem navzdory.

Byla to Kateřina Dostálová z ODS, která si tím ale způsobila značné problémy. V klubu ODS na ní řvali. Václav Klaus proti ní velmi ostře vystoupil a snad se na mě nebude zlobit, když prozradím, že jí dohnali až k slzám.

Přesto mě na ředitelku České televize navrhla, i když jsme obě věděly, že žádné šance na zvolení nemám, ale o to nešlo. Šlo o to, abych dostala příležitost promluvit v přímém přenosu před občany České republiky a vysvětlila jim svůj pohled na takzvanou televizní krizi.

V tehdejší atmosféře to chtělo velkou statečnost, aby bylo vysloveno moje jméno a Kateřina jí v sobě našla. Za to si jí nikdy nepřestanu vážit.

Spousta lidí si myslela a dodnes i myslí, že ODS byla na straně legálního vedení České televize, tedy na straně zákona, práva a pořádku. Opak byl pravdou.

Nevraživost k mé osobě, lidoměrnost a populistická obava před zbouřenci zašla tak daleko, že ODS přijala usnesení, ve kterém se ode mě distancuje, což bylo velmi kuriózní, protože jsem s touto stranou neměla nikdy nic společného. Jen jsem chvíli dělala Václavu Klausovi poradkyni.

Dokonce mi navrhli, že když se svým projevem ve sněmovně nevystoupím, tak se ode mě distancovat nebudou. Měla to být odměna zamlčení. Horší a naivnější obchod mi nikdy nikdo nenabídl.

A tak jsem před poslanci se svou vizí řízení České televize vystoupila, ačkoliv jsem věděla, že šanci nemám.

Televizní krize totiž prosvištěla napříč všemi stranami a našlo se jen málo poslanců, kteří by neměli v této souvislosti máslo na hlavě.

A tak zvítězil Jiří Balvín, na kterém se jakožto na nejméně bolestné volbě politici dohodli.

Lavina protizákonných kroků se valila dál. Podle našich zákonů se nesmí vyplácet mzdy stávkujícím. Tvrdila jsem tedy, že by stávkujícím mzdy vyplaceny nebyly. Ovšem Jiří Balvín je vyplatil, jakmile do televize vkročil. Zřejmě se domníval, že tím pro sebe získá body, ale on tím samozřejmě okamžitě prohrál.

Vešel do televize v určité euforii v pohnuté atmosféře doprovázen nikoliv svým týmem, ale odboráři a jejich právníkem. Byl šťastný, ale tento stav neměl dlouhého trvání. Brzy vystřízlivěl, což je patrné i z jeho knihy, kterou posléze po svém odvolání o svém ředitelování napsal.

Zbytečně si však stěžuje, že se stal terčem všemožných útoků. Ten terč ze sebe udělal sám. Vydržel na svém místě tuším 20 měsíců.

Slíbila jsem legendární rvačku veřejnoprávních redaktorů s exředitelem Balvínem. Ta v mé knize není, proto budu citovat ze serveru i dne 16. února 2003. Takže cituji:

Pan Wner mi na toaletách řekl, jak je rád, že jsem konečně vypadl z televize. Já jsem na to odpověděl, že jsem také moc rád, když vidím, jaké tendenční reportáže tam redaktoři natáčejí.

Popisuje Balvín svoji verzi události. Když jsem vycházel ven, tak po mě pan Wolner zezadu skočil a udeřil pěstí. To už jsme byli ve foyer, kde mi navíc dal pěstí do obličeje a tekla mi i krev. Pak se k němu přidali i další redaktoři: Filip Černý, Patrik Kaajer, který byl úplně opilý a ještě někteří další. Mám poškozené zuby a rozbitá ústa. Už jsem byl u lékaře.

Výsledkem je trestní oznámení Jiřího Balvína na straně jedné a nedělní několikahodinové jednání redaktorů se svým vedením na straně druhé. Jako kdyby kamkoliv pracovníci ČT vkročí, všude za sebou táhli vleklou krizi, která veřejnoprávní televizi mučí už dlouhou dobu.

To je konec citátu z únoru 2003.

Zpátky ale ke knize Nebudu mlčet. Bylo mi jasné, že mohu být kdykoliv odvolána a byla jsem stále připravená. Netrvalo to dlouho a přišel za mnou Jiří Balvín s odboráři a odborářským právníkem. Nemuseli ani nic říkat. Hned jsem jim dala předávací protokol a Jiří Balvín mi šlechetně nabídl, že by mohl využít mého ekonomického vzdělání na post evidence toaletního papíru a čistících prostředků. Zdíky jsem odmítla.

S Jiřím Balvínem jsme se znali jenom po všechne. Žádné emoce mezi námi nebyly. Jen mi bylo líto, že odborářům ustoupil a věděla jsem, že to bude mít daleko sáhlé důsledky a měla jsem pravdu. Televize si toto břímě s sebou nese stále.

Jiřího Hodače spousta lidí měla za slabého člověka. Možná byl v určitém momentu nerozhodný, ale určitě nebyl zbabělý. Dát pokyn vypnout vysílání, to chce velkou odvahu a víru v demokratické mechanismy a právo.

Navíc nepřipustil, aby členové jeho týmu byli jakkoliv poškozeni. Vymínil si, že my všichni, které on tehdy jmenoval, budeme odvoláni až novým ředitelem, nikoliv prozatímní ředitelkou Věrou Walterovou, na kterou byl v tomto směru činěn obrovský nátlak. Byl však zbytečný, neměla k tomu pravomoci.

Jiří Hodač žije nyní ve Velké Británii. Čas od času spolu telefonujeme. Českou republiku od doby televizní krize nenavštívil.

Před časem mi na mou prosbu, aby promluvil o tehdejších událostech před veřejností, řekl jediné: „Vyřiďte doma, že se jako křesťan denně modlím za ty, co stály po mém boku, ale i za ty druhé."

Slova, která jsem vám dnes přečetla ze své knihy Nebudu mlčet, zachycují okamžik, kdy televizní krize vstoupila do své závěrečné fáze. Ukazují atmosféru, která tehdy na Kavčích horách panovala, i způsob, jakým se řešily konflikty v instituci, která měla být symbolem veřejné služby.

Dnes po více než 25 letech sledujeme další pokus o stávku České televize a znovu slyšíme známé fráze o nezávislosti médií a obraně demokracie.

Jedna věc je však jiná. Česká televize už dnes není jediným místem, odkud lidé získávají kvalitní informace.

O důvěru veřejnosti musí usilovat každý den stejně jako všichni ostatní.

No a právě proto jsme s Hanou Lipovskou vytvořili Verox.

Verox je prostor, kde mohou lidé porovnávat informace, hledat souvislosti a vytvářet si vlastní názor.

Protože svoboda médií rozhodně nezačíná na Kavčích horách, začíná u svobodného diváka.

No a protože se blížíme k závěrečním kapitolám televizní krize, budeme pokračovat i zítra.

Podíváme se na další události a rozhodnutí, která ovlivnila nejen osud České televize, ale i podobu českých médií na dlouhá léta dopředu.

Děkuji vám za pozornost.

Sledujte, aby bylo jasno a hlavně sledujte Verox.

Verox je bez reklam a zcela zdarma.

Na shledanou zítra.