Zákulisí vzpoury. A zbabělost mocných. TV KRIZE 2000 (2. část)

# Upravený přepis:

[hudba] [hudba] Vítejte u druhého dílu speciálu Může za to.

Pokračujeme v návratu k televizní krizi na přelomu let 2000 až 2001. Události, jejíž důsledky ovlivňují česká média i českou politiku dodnes.

V prvním dílu jsme se podívali na okolnosti, za kterých jsem byla jmenovaná ředitelkou zpravodajství České televize. Dnes se vrátíme do okamžiku, kdy jsem poprvé vstoupila do Velínu zpravodajství a ocitla se přímo uprostřed konfliktu, který postupně přerostl v jeden z největších společenských střetů po listopadové éře.

Uslyšíte také, jak se k tehdejší krizi stavěli nejmocnější politici země, včetně premiéra Zemana a předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause. A připomeneme si události, které podle mého názoru ukázaly, jak křehké mohou být demokratické mechanismy veřejnoprávní instituce.

Takže znovu jsem otevřela svou knihu Nebudu mlčet a pokračuji tam, kde jsme včera skončili. Opět jsem otevřela knížku Nebudu mlčet a podívala se jejím prostřednictvím 20 let zpátky na televizní krizi. Tentokrát konkrétně na to, co se dělo, když mě generální ředitel České televize pověřil řízením zpravodajství.

Podotýkám, že Jiří Hodač byl do své funkce řádně zvolen radou České televize. Toto rozhodnutí však zaměstnanci ČT podporovaní některými politiky, herci a spisovateli odmítli respektovat.

Takže v sedm hodin ráno 23. prosince 2000 se u nás doma rozdrnčel telefon. Představila jsem se a volající udělal totéž. Řekl, že se jmenuje Hodač a byl by rád, kdybych nastoupila do České televize jako ředitelka zpravodajství.

Věděla jsem, že to jako nově jmenovaný generální ředitel nemá vůbec jednoduché, že proti němu stojí celé zpravodajství a vlna odporu se začíná pomalu zvedat i ve společnosti. Proto jsem nabídku brala nejen profesionálně, ale zejména občansky. Mým hlavním motivem byl občanský postoj.

Jako první jsem o svém rozhodnutí informovala maminku. "Proboha, Janičko, nelez tam. Vždyť se podívej, jak to tam vypadá," varovala mě. Kamarádky mě zrazovaly, jestli jsem se nezbláznila. Zrazoval mě kdekdo, ale já se nenechal zviklat.

Den před Štědrým dnem jsem se tedy vypravila na Kavčí hory a našla v ředitelské kanceláři naprosto nešťastného a udiveného, ale nikoliv zlomeného Jiřího Hodače.

Jednali jsme v budově ČT v jeho kanceláři. Pár minut poté už obsah našeho rozhovoru vysílal český rozhlas. Říká se sice, že i stěny mají uši, ale v tomto případě si dost dobře dovedu představit, čí ty uši asi byly.

Takové byly metody těch nevinných dětí, které takzvaně obětovaly Vánoce v boji za svobodu slova.

V té době se rodně stupňoval tlak nejrůznějších nátlakových skupin. Už se shromažďovali lidé typu Zdeňka Svěráka, Evy Holubové, Jiřího Hřebejka a dalších. Už se útočilo na city veřejnosti pod rouškou toho, že jde o svobodu slova.

Koncesionáři, televizní diváci opravdu věřili tomu, že svoboda slova je ohrožena. Ostatně proč by tomu nevěřili, když se jim to stále z obrazovky opakovalo, když o tom četli v tisku a slyšeli o tom v rádiu. Vždyť tomu věřili i mnozí pracovníci televize, organizátoři všech těchto akcí.

Ovšem věděli své a pozadí se smálo.

Dobře si pamatuji, jak se režisér Václav Marhou domlouval s tehdejším ministrem práce a sociálních věcí Vladimírem Špidlou, kdy se bude konat další váha.

Televizní diváci se dojímali, nosili zboženacům řízky, pekli jim vánoční cukroví a tahali lahve s nápoji. Neměli tušení, že je to úplně zbytečné, že to nikdo ani nejí, protože v televizi fungují bufety a stravování a nikdo hlady netrpí.

Tohle byla jenom hra pro veřejnost, ale dlužno říct si, že velmi, velmi působivá.

U nás tehdy selhalo všechno, co selhat mohlo. Selhaly demokratické mechanismy. Selhala policie, selhala soudní moc, selhali politici.

Selhal Václav Klaus, jehož jsem si do té doby velmi vážila a teď jsem se s ním vnitřně rozloučila. Do té doby jsem byla přesvědčená, že jestli v České republice existuje nějaký politik, který nedopustí, aby se linčovali lidé, pak je to on. Jenomže ten nechal Jiřího Hodače veřejně linčovat a klidně si odjel lyžovat do Švýcarska.

Podobně se zachoval i Miloš Zeman, který zase v poklidu objímal stromy na Vysočině a rozjímal. Bylo jim úplně jedno, co se ve veřejnoprávní instituci děje a nechtěli s tím mít nic společného.

Jiří Hodač se mě na samém začátku zeptal, jestli vydržím. Já řekla, že nevím, ale udělám všechno pro to, abych vydržela, že tu sebranku kolem dobře znám. Ujistila jsem ho, že neodejdu kvůli tomu, že si to přeje Wolner nebo Drtinová. Jmenoval mě on, takže odejdu jenom tehdy, když mě zase odvolá on sám nebo další demokraticky zvolený ředitel.

Tehdejší prezident Václav Havel vyvolával duchy zákonů a vůbec si vyvinul značné úsilí, aby byl co nejdříve přijat zákon, který by mé odvolání umožnil.

Chodili nám také vyhrožovat různí lidé. Třeba Michael Kocáb hrozil, že svolá lepenici. Odpověděla jsem mu, ať klidně svolá dvě lepenice, že stejně neodejdu.

Kolegové mě v televizi na postu vedoucí zpravodajství nechtěli. Mnohokrát jsem před nimi v minulosti řekla, že Česká televize by měla být etalonem žurnalistické práce a neměli by v ní mít místo zakomplexovaní jedinci, kteří by si jinde ani neškrtli.

Už před mým příchodem někteří televizní pracovníci vykřikovali, že jsem příšerná a že mě nechtějí.

První den jsem přišla do Velínu, což je srdce zpravodajství, jakýsi generální štáb, kde vznikají televizní relace, a chtěla jsem po vedoucím zbědání, aby mi ukázal scénář. Řekl, že mi ho neukáže a že je to cenzúra.

Poté za mnou připochodovala delegace redaktorů s tím, abych šla pryč. Zeptala jsem se jich, o čem jde. Oni mi sdělili, že chtějí nový televizní zákon.

Vysvětlila jsem jim, že já ho chci taky, ale jediná cesta, jak toho dosáhnout, je lobovat v parlamentu. Že v žádném případě nemohou ke svým zájmům použít obrazovku veřejnoprávní televize, protože ta jim nepatří. Demokracií přece není možné, aby si redaktoři řvali z obrazovky, co se jim líbí.

Zeptala jsem se jich, jestli opravdu trvají na tom, že budou vysílat, co chtějí. Ujistili mě, že ano. Tak jsem se jich na to zeptala ještě několikrát a když to nejenšíně opakovali, ale především dělali, došlo k památné události.

Když jsem si k sobě vzala dva právníky a začala rozdávat výpovědi.

V televizi byli tak stateční redaktoři, že raději utekli nebo se alespoň schovali pod stůl, abych jim výpověď předat nemohla. V jiných to naopak probudilo agresi.

Byla to zvláštní doba, která přiváděla lidi do velmi nezvyklých situací.

Vešla jsem například do Velína a tam se na zemi válely dvě senátorky. Zuzana Rojtová v teplákovém kostýmu s Helenou Regnerovou v teplákách. Okolo nich na zemi polehával jejich kolega Jan Runov.

Když jsem vešla, obě dámy vyskočily jako čertíci a začali si postěžovat, že já si v téhle zemi už ani neškrpnu.

Půvabný byl Ivan Philip z Unie Svobody. Ten se dostavil s pižámkem, ale prý zapomněl spacák.

Žádnou hořkost necítím. Spíš je mi těch zboženců líto, jak byli najídní a nalítli těm, kteří se jenom třásli o svá koryta a o peněžovody. Nic ji v tom nebylo.

Co mi ale stále vadí, je postoj politiků a postoj spravedlnosti, policejní a soudní moci.

Každý soudný člověk musel vidět, že jsou pošlapávána něčí práva, že ti lidé jsou na cizích pozemcích, že je tu zneužit veřejný majetek.

Nikdo však nezasáhne.

Nedořešená televizní krize je vřed, který v české společnosti zůstává dodnes. Zůstal nerozříznut a proto je stále tak živý.

Dnes po více než 25 letech sledujeme na Kavčích horách další stávku. Znovu slyšíme známá hesla o demokracii, nezávislosti a svobodě slova. Jen jak už jsem říkala, ten svět kolem se změnil.

Na přelomu tisíciletí byla Česká televize jedním z hlavních center informační moci. Dnes už žádné médium nemá monopol na informace ani na výklad reality, byť by si to strašně přáli.

O důvěru veřejnosti musí bojovat každý den všichni, včetně České televize.

No a právě proto jsme s Hanou Lipovskou vytvořili Berox, místo, kde mohou lidé porovnávat informace, sledovat různé pohledy a vytvářet si vlastní názor. Protože svoboda médií rozhodně nezačíná v budově České televize. Ta začíná u svobodného diváka.

No a protože jsme teprve na začátku příběhu televizní krize, budeme pokračovat i zítra. Povíme si o dalších událostech, dalších aktérech a dalších souvislostech, bez kterých nelze pochopit, co se tehdy skutečně odehrálo.

Děkuji vám za pozornost a sledujte, aby bylo jasno a hlavně sledujte Verox.

Na shodanou zítra.