Coming Out: 10 let poté | KOVY

Vaona.

Ó můj bože, já jsem našel i tu košili.

No tak dneska to bude trochu nostalgie, protože na mě v listopadu vyskočil email z Hong Kong Airlines s naší letenkou, se kterou jsme v roce 2015 s Martinem, s Kubou a s Mentem letěli do Hongkongu.

A proč to tady zmiňuju?

Bylo to první místo, na kterém jsem byl schopen nahlas odpovědět na otázku, kterou mně položil Martin tehdy v letadle.

Byli jsme obklopeni Hongkongčany a ptal se mě: nejste náhodou gay?

A já jsem mu odpověděl: Jo.

A zpětně vím, že to byl jeden z nejdůležitějších momentů v mém životě, protože jsem poprvé nebyl schopný jenom sám sobě, ale i svým kamarádům upřímně říct, jak se cítím.

A v podstatě to znamená, že uplynulo 10 let od mého comingoutu.

Za těch 10 let se stala velká spousta věcí.

Je to jeden z důvodů, proč tohle video natáčím, protože bych je rád shrnul.

Jedna věc, která se opakuje velmi pravidelně, je, že coming out neskončí jenom tím, že to řeknete rodině a přátelům. Vy se autujete i v těch dalších letech.

A do dneška mám pocit, že se vlastně autuju možná i několikrát do měsíce, protože jedete v taxíku a taxikář se vás ptá na vaši přítelkyni nebo manželku a vy mu řeknete, že máte snoubence, nebo jste ve skupině lidí, které možná neznáte a oni se vás ptají, jestli na dovolenou jezdíte s rodinou nebo jestli jezdíte s manželkou, nebo vám přijde pozvánka na nějaký event, kde zvou vás a vaši přítelkyni. Na čež já teda odpovídám, že Míra asi nebude úplně nadšený z toho, že bude muset nosit paruku a makeup, ale že to můžeme zkusit.

Takže jestli jsem jednu věc zjistil, tak že coming out je taková opakovaná činnost, protože společnost často automaticky předpokládá, že jste hetero, protože ta pravděpodobnost je vyšší.

Právě tahle pravděpodobnost mě taky ukázala, jak náročné je si najít svůj protějšek.

Hodně jsem dateoval, měl jsem několik vztahů, měl jsem několikrát zlomené srdce, myslím si, že jsem i někomu srdce zlomil. A v jednu chvíli jsem měl pocit, že si nemůžu najít trvalý vztah, že to prostě budou vždycky jenom takovéhle krátké záležitosti, kdo ví, jestli vůbec vím, co je láska.

A když jsem byl na tom úplným dně, což bylo někdy kolem roku 2019, kdy jsem měl hrozně práce, byl jsem smutný, byl jsem přesvědčený o tom, že tady už mě nic nečeká a trochu připravený na to vyrazit někam do zahraničí, tak jsem potkal Míru, se kterým jsem aktuálně přes šest roků a jsme v tu chvíli snoubenci.

A to, jak se snažím ukazovat náš vztah, je tou absolutní normalitou. To je tou každodenností, tím, co zažíváme, protože si myslím, že to je nejupřímnější forma toho, jak člověk svůj vztah může sdílet, protože přesně takhle to vypadá.

Trávíte spolu každej den, jste v podstatě nejlepší kamarádi, ale zároveň jste ve vztahu. Podle mě ty nejstabilnější vztahy mají i to nastavení, že jste zároveň nejlepší kamarádi.

Trávíte s tím člověkem obrovské množství času a vzájemně se posouváte, učíte se novým věcem.

A já jsem během těch let zjistil, že to, čeho jsem se bál absolutně nejvíc, a to je to, že budu sám, nebo že si nikdy nenajdu lásku, nebo že mě nikdy nepotká štěstí, protože v té pubertě jsem měl fakt hrozně temné myšlenky.

Takže to všechno vyústilo v to, že dneska můžu žít neuvěřitelně naplněný a šťastný život, že ho prožívám s někým, koho bezmezně miluju, kdo miluje mě a já to každej den cítím.

A že mám po svým boku vás, kterí nejen od těch úplnějších začátků a od té knížky a toho videa jdete na té cestě se mnou, ale zároveň — a to bych chtěl zmínit jako jednu z úplně nejdůležitějších věcí tady dneska — je, že velmi často potkávám vás jako diváky mé tvorby ve své 3D podobě, kdy nejsem jenom tady na monitoru nebo displeji, ale kdy se potkáváme, kdy vy za mnou přicházíte a máme příležitost se třeba chvíli pobavit.

Ty nejsilnější setkání, která s váma mám, jsou právě na téma tohodle videa: co pro vás znamenalo, jak vás posunulo.

A pro mě je to obří zadosti učinění v tom, že jsem mohl udělat to samé, co pro mě udělali ti YouTubeři, kterí tyhle videa natáčeli předtím.

A já jsem na ně mohl koukat a najednou jsem viděl někoho, kdo je jako já, ale už se s tím vypořádal a má odvahu o tom nahlas promluvit.

A tím jsem chtěl v tom videu být já, protože jsem věděl, že ta cesta už je za mnou, že o tom můžu promluvit a že tady můžu být pro vás.

A ten fakt, že to rezonovalo s takovým množstvím z vás a že to řadě z vás pomohlo — to jsou vždycky konverzace, ve kterých já moc nevím, co říct, protože jsem tím extrémně pohnutý a dojatý. Protože mám pocit, že na tu chvíli, kdy jsem mohl vstoupit do vašeho života, v ten moment, kdy jste to potřebovali, nebo jste potřebovali slyšet takovéhle slova, já jsem tam pro vás mohl být. Ať už skrz video, knížku nebo svůj příběh, a dodat vám víc sebevědomí v tom, že to zvládnete, že na konci čeká něco suprovýho, že je to jenom jedna z mnoha vašich složek toho, kým jste.

To je prostě neuvěřitelně silné.

A jeden případ za všechny.

Já jsem před pár lety potkal na jedné besedě kluka, kterej za mnou přišel. Říkal, že viděl video, že četl knížku, a že to mu dodalo sílu se s tím vypořádat a vyrovnat. A že mně potom i psal zprávu s tím, že to je pro něj hrozně těžká cesta.

Já jsem v té době na ty zprávy občas odpovídal. Psal jsem vždycky, hele, snažil jsem se dodat vždycky nějakou sílu, trochu povzbudit, a on říkal: „Hele, vlastně díky tomu já jsem to nakonec zvládnul a teď mám prostě přítele a jsem strašně šťastný. A vím, že tady budeš mít besedu někde poblíž, tak za dva týdny, tak já tam přijdu s tím přítelem."

A přišli tam, a já myslím, že já jsem z těhle energie žil potom třeba měsíc. To bylo tak silné, tak hrozně hezké. Vidět někoho šťastného, kdo předtím procházel stejně náročným obdobím jako vy, a vidíte, že na konci té občas strastiplné cesty stojí prostě jako naplněný, vyrovnaný život, kterej můžete žít v pravdě a nemusíte každej den pálit energii na tom, že analyzujete svoje chování, že přemýšlíte, aby někdo něco někde nezahlídl.

A ve výsledku to vypadá, že to u spousty lidí potom spouští nějakou hlubokou frustraci, která vyústí v to, že si ji vybíjej všude možně.

Možná bych si během toho natáčení toho videa, které jsem před šesti lety vydával, nebo v tom letadle, kdy jsem to před 10 lety říkal klukům, nemyslel, že jednou budu moct být tak šťastný. Protože většina toho, čeho jsem se bál, když jsem se vyrovnával s tím, kdo jsem, bylo právě to, že nemůžu být šťastný, že mi to něco vezme z toho života, že budu muset něco obětovat.

Než jsem pochopil, že to tak vůbec není, že je to naopak. Že po té cestě se zocelíte, se mnohem líp poznáte, zároveň vám to umožní svět vidět optikou někoho, kdo je odlišný, kdo je trochu jiný, a to je obrovský dar.

Ale nechci, aby to vyznělo tak, že jediné možné nastavení toho, kdy být šťastný a naplněný, je, že jste ve vztahu.

Já jsem strávil řadu těch posledních let, kdy jsem se hledal, kdy jsem hledal tu svoji polovičku, a ehm, občas je lepší si počkat, stojí to za to.

Takže nezoufejte, pokud jste tu drahou polovičku ještě nenašli.

Ale stejně tak mám pocit, že ve společnosti, obzvlášť v posledních měsících, možná roce, roce a půl, ehm, začínají posilovat lidi, kteří mají pocit, že nenávist můžou hlasitě troubit do světa a být na ní pyšní, přičemž si myslím, že to je jenom ukázka nějaké frustrace a osobní nevyrovnanosti.

Najednou se cítí posílení a jsou to lidi, kteří by možná ještě před pár lety zůstávali ticho a dneska ticho nejsou.

A já bych jen možná chtěl poprosit o jednu věc, kterou se občas snažím dělat taky.

A to je, že když v nějaké komentářové sekci nebo na ulici nebo kdekoli jinde zažijete situaci, kdy je někdo vystavený nenávisti, je strašně důležité se ozývat, protože to začíná na bázi slov, ať už jsou psaná nebo jsou vyřčená.

A pokud tyto slova dlouhodobě nejsou adresována, tak se to může začít přetavovat v něco mnohem vážnějšího.

Takže to je možná jenom taková malá prosba, apel.

Spousta lidí, kteří jsou gayové nebo jsou lesby nebo jsou trans, jsou vystaveni různým útokům, a vážím si každého, kdo je tímto podporným hlasem, ať už ve společnosti, nebo v komentářových sekcích, nebo na ulici, nebo v autobuse, nebo kdekoli jinde, protože ehm, je to hrozně potřeba a bude, bude to potřeba.

Celospolečensky myslím, že jsme taky ušli velkou cestu.

Ehm, mám obrovskou radost z toho, kolik lidí, i mladých lidí, se dneska nebojí žít autenticky a upřímně takoví, jací jsou.

Jsem rád, že dneska žijeme v době, kdy už možná tyhle coming outy, oznámení nejsou tak moc potřeba, jako byly tehdy, ale myslím si, že coming outy jako takové potřeba jsou, protože ukazujete lidem kolem vás, že se nebojíte žít v pravdě, a zároveň ti lidé kolem vás vás vidí, a najednou, pokud je nějaký politik nebo politička straší někým, kdo je gay nebo kdo je lesba nebo kdo je trans, ale oni znají vás, tak najednou vás ti politici nedokážou tak moc vystrašit.

Najednou vás nestraší něčím neznámým, čeho se bojíte, ale něčím, co znáte a o čem víte, že to není nic, co by vás ohrožovalo.

Ehm, takže každý coming out je důležitý.

Člověk nemusí vydávat video.

Je možná jen ten fakt, že dokážete žít v pravdě a otevřeně a upřímně a neohrožené, to samo o sobě může být neuvěřitelným majákem pro spoustu lidí ve vašem kolektivu, ať už pracovním, ať už školním, sportovním.

A jste to možná právě vy, kdo někomu dodal odvahu se na tuhletu cestu vydat.

A možná teďka po mnoha letech v tom zpětném zrcátku říkat, že to za to všechno stálo, aniž byste to třeba tušili.

A nic není hodnotnější a cennější, než moct žít svůj život.

Upřímně, moc děkuju, že po tíhletí cestě jdete se mnou.

Mám vám slunce, které vyšlo asi po třech týdnech, a je to krásný pocit a jako by to bylo čím-dál symbolické.

Tak jo, ahoj slunce, ahoj vy, vidíme se zase u dalšího videa nebo třeba za 10 let.

Yeah.