HOVORY ZE ZEMĚ - Být sama tři roky v maringotce bez vody a elektřiny byla výzva - Lucie Ponikelská

Ahoj, vítejte u našeho nového dílu Hovoru ze země.

My jsme se podívali po delší době za Lucí Príklou.

Ano, podívali jsme se, jak se má, jak si jí na tý louce žije, jestli ještě stále furt nemá elektřinu a jestli stále furt ještě chodí pro vodu a vůbec, co se tam u ní změnilo.

Zjistili jsme, že se změnilo spousta věcí. Byla postavena před určitou věc, kterou uslyšíte v povídání, a tak jsme se rozhodli tam za ní zajet a už je to takový dokumentární film skoro, když spojíme všechny ty naše díly o jejím životě – vlastně celém životě na louce. Nejenom právě té první díly byly ještě v době, kdy ona byla vlastně modelkou v Řecku, že?

Aha, to je pravda.

Takže určitě doporučuju, podívejte se až do konce tohoto povídání. Uslyšíte tam všechno.

Je tam romantika, je tam drama. Ano. Je tam boj o přežití. A my vám mockrát děkujeme.

My si toho moc vážíme, že takhle nás podporujete a že vůbec třeba, že nám i píšete hezký komentáře a tak. My jsme tady měli předtím takovej menší problém právě s Robertem Vláškem. YouTube, povídej, řekni to.

Několik hodin myslím, že to bylo, že nefungovalo zviditelnění u Roberta Vláška. Nejspíš to bylo tím naším takovým drsným titulkem – tam jsme měli určitá slova, kterou teďka nebudu říkat – a tak se nám to zase jako potlačilo.

No, pak když jsme to přejmenovali, tak zase už se to zviditelňovat mohlo. Takže je to opravdu. I my po těch letech stále přicházíme na to, jaké novinky YouTube prostě dělá, jak to tam tak zajímavě ty algoritmy nějak fungují, na což my asi nikdy nepřijdeme.

Ale každopádně vaše podpora, ať buď lajkem, komentářem, sdílením, nebo i jenom tím, že se na to podíváte. Když se vám to samozřejmě líbí, tak jsme za to vděční a nebereme to jako samozřejmost.

Zdá se nám teďka jako často, že nám někdo píše takovej – kromě úžasných, skvělých komentářů a reakcí, za to my jsme moc rádi – tak ale že nám i někdo napíše takový smrdutý, takovej takovej věc, jo?

A to je takový, že jsme dezinformátoři, ezoterici, konspirátoři, dezinátoři, prorušti, přitom tady vlastně nemáme nic společného s Ruskem, no.

A spousta dalších takovýchle věcí.

A tak si říkám, že to je fakt zajímavý, že když člověk se opravdu skutečně zajímá do hloubky a posaty těch věcí, jak fungují – což je naprostá normální lidská přirozenost, zkoumat a bádat a potkávat i podobně laděné lidi, kteří to mají třeba podobně – a můžem si jakoby pak říct: „Ježíši, ty jsi přišel na tohleto a jo, vlastně ono to může bejt takhle," a pak vlastně vzájemnými kroky to implementovat do svých životů – tak se pak stává, že tam jsou takovýhle podobný výstražní cedule, které se snaží o to celý to zesměšnění.

Mně se to hrozně líbí.

A jestli je tady někdo, kdo si třeba nemyslí, že k nám patří všechny tady ty přízviska, a naopak se mu třeba líbí, co děláme, nebo jsme mu nějakým způsobem sympatičtí, nebo by se chtěl dozvědět více informací, nebo by chtěl jenom pobít v naší energii, nebo je třeba jenom zvědavý – tak my potom budeme dělat. V létě si to trošku naznačujeme v tom povídání s Luckou, ale chceme na to udělat ještě samostatné nějaké video zase po delší době o nás, co je třeba u nás nového. Tam vás pozvímeme oficiálně. Ale každopádně chystáme nějaká letní setkání.

Ano, letní setkání pro TP u ohně.

Ano. S nějakým obsahem a programem.

Ano. S nějakým obsahem, programem a prostě určitě. Když to všechno dobře dopadne, tak budeme pozorovat hvězdy, planety a tak dál a nebudeme předbíhat. Protože my určitě na to natočíme nějaké povídání, abyste věděli, co vás tady všechno čeká.

My vám ještě jednou mockrát děkujeme za veškerou podporu. Tady někde máme ten účet, buy me coffee nebo sdílení, cokoliv.

A uvidíme se zase příští neděli.

Ahoj.

Ahoj. Luce. Za tebou je ta kadibudka, viď?

Ano. Stále na stejném místě.

Stále na stejném místě. Tak pojďte. Co tady máme novýho?

Máme tady zarostlé potní a tu už jako ne, to už se nepotíte nebo?

Právě, že ju budu dělat za tři týdny. Kdo by měl zájem, tak v červnu, třetí týden v červnu budu dělat docela hlubokou na čtyři dny.

Mhm.

Lidi budou spávat právě v lese. Na to se velmi těší.

Já tady budu udržovat oheň a lidi budou různě spát. A kdyby se někdo bál, tak může vlastně přijít za mnou k ohni a já ho třeba nějak utěším hezky.

Takže potník, když furt jede, tipí.

Chceš se podívat dovnitř?

Ano. Tipí, tipí, tipí. Tak to je moje jakoby pracovna. To jsem tady říkal i jiná.

Pracovna.

Ano.

Ano.

Tady ráda s lidma si dělávám oheň, když potřebujeme si jít k sobě a poznat se – třeba nějaká skupinka – tak ať se trošičku seznámíme.

Mhm.

Tak vždycky ten oheň a ten kruh udělá takové příjemné, že pak se lidi jakoby zblíží a už to tady pěkně plyne.

To je hezký.

To mám tady ráda.

Já mám to moc ráda. Mně se to od malička líbilo vždycky.

Mně taky. Indiáni. Mě se to prostě líbí, že se to jakoby dovolí. To je boží.

Máme tady novou zahrádku.

A co tam, prosím tě, pěstuješ?

Brambory, protože jak tady nemám vodu, tak mě právě Peťa z Laničkou, naši kamarádi, doporučili, že brambory tolik vody nepotřebují. Tak jsem si tady udělala s Marťou malou zahrádku a mám radost. Tak se dívej na to.

To je bomba.

Teď jsem tady měla jednu paní na čtyři dny. Se mnou malovala. Moc zdravím Danu. A volala hned první minutu mamince, jestli nemáme ty brambory přikryt, a její maminka nám vlastně poradila, že když to přikryjeme tou suchou trávou.

Ano, taky to máme taky.

No, tak to je tady pak. No, no, tak pak ti budou ty brambory hezky čisťonky potom. Čisťonky mají tam takovou vláu.

No, no, no.

Takže za mě tady ten prostor jsem dělala – od dveří po okna.

Cos dělala sama?

Jo, protože to už Marťa odjel.

To je dobrý. Marťa už byl v Americe, tak jsem si říkala, jak udělat dveře, ale mám to obrovský ráda. Je to takový čistý.

Aha.

Hezký, jednoduchý.

A to je super, že to takhle zvádáš takovýdle věci, jakosi sama. To je obdivu.

Já takové lehké věci, které jsou třeba – já nevím – udělat dvířka, nějaká prkýnka nebo tady to zábradlí, to já mám ráda. A jak teďka mám toho Marťu, který je velmi zručný řemeslník, tak jsem mu právě říkala: „Marťo, na tom Doniu se vybraly peníze i na tu terku. Já bych chtěla mít schody, dřevěné schody, ne terazko, dřevěné schody z maringotky."

Tak říkám: „Budu si to dělat a počkej na mě." Má úplnou radost právě ty věci tady se mnou jakoby tvořit. Takže ty lehké věci dělám já a ty těžší už bude dělat můj muž.

Tvůj muž. Jasně. Ano.

Tak to jí nahoru. Proč se to jmenuje očistná komůrka?

Eh, tam umýváme nádobí.

Jo, takhle, tam se umývá nádobí. Takže zase jde se dolů.

Aha.

A nebo dešťová, ale většinou se jde tady v tomto se to všechno myje.

No, to si tam jako nalijíješ normálně v lavůrku, pláchneš.

Jednoduchý princip.

Jo.

OK.

A já jsem ještě vlastně za dobu neviděl, kde se tady sprcha vlastně je.

Kde se tady sprcha?

Není sprchu.

Mám maringotku.

Jo, ty máš sprchu maringotka.

Mám maringotku.

Jo.

Eh, teď jsem já tady tedy sprchu, ale z ní jsem ji udělala tak, že si dávám tam dřevo na ty obrazy, jak dělám ty rámy.

Jo, jakože sprcha.

To jsem vytvořil takový prostor, kde ses mohl polívat kýblem.

Jo, tady.

Jo, ale toto mám dřeva na obrazy, které teďka jakoby vlastně všechny ty obrazy dělám s rámama.

Takže, takže to dřevo ukládáš sem, semka dovnitř.

Jasně.

Ano.

Teď to mám tady.

No, to vypadá jak zvonička nějaká.

No a možná tam dám zvon.

Já jsem právě chtěla mít zvon nahoře, jenomže jako neumím udělat střechu. To už je pro mě moc vysoká, jako vysoký level.

Tak jsem si říkal, tak to jenom udělám jako rozhlednu.

Tak tě tam můžu vzít.

Tak jo.

Je to tady moc krásný. Tady se mi moc moc líbí.

Teď už se nemusíš bát, že spadneš.

To je tak dokonalé, udělat si na louce takovou rozhlednu.

Ty jo, to jo.

Ale dívejme na ten výhled.

No, to je právě bomba, že jo.

To je krásný.

Se koukáme, támhle vzadu je ten kralický Sněžník.

Hele, počkej, já ho přiblížím, jestli to půjde.

Ne, nepůjde to.

A támhle takhle tam vzadu je.

Mhm.

Poznám.

No, kraj hezky snížíme tam někde. Praděd bude někde.

Praděd je tam.

Tam někde vzadu, tam my nevidíme. Tam bychom viděli na podzim nebo v zimě, že by oprali stromy.

A toto mám obrovský ráda. Tady ten kruh těch stromů. Tady je takový smrk. Oni většinou všechny ty stromy opadají a tady zůstává jenom ten smrk.

Aha.

A to mám ráda ten pohled, že ten strom je takový dynamický.

Hm.

Kouzelné.

Fakt fakt moc pěkný tedy.

Kluci, to je fakt hezký.

A támhle vlastně, hele, my jsme se s Domenikou bavili o tom, odkud jsou ty kameny. Máš tam nějaký asi z Řecka, viď?

Právě že ne.

Jak tady před rokem v září, myslím si, že to je před rokem, tady byla ta povodeň obrovská na Moravě.

Ano.

Jo, to vím.

No a jak ta řeka potom se zklidnila, Desná?

Mhm.

Desná, tak já jsem se tam šla podívat a byly tam prostě nádherné palovany. Tak já jsem se rozhodla, že si je z té řeky přinesu sem k tomu ohni. Jsou velmi těžké. Já vůbec nechápu, jak jsem je mohla utáhnout, ale jsou tady, a u nich sedáváme a děláváme oheň, a je tam vlastně po knihách děláváme.

Tam máme kameny, takže zde jsme.

To je pěkný.

No, Maringotka je super.

Jak se ti v ní vlastně takto žije? Jak to bylo tři roky, co v ní žiješ?

Tři roky.

Eh, já jsem právě šťastná, že jsem si to už vytvořila tak, že tam mám fakt soukromí, kde jdu spát. Už taková jsem, taková klidnější, a pracuju hodně dole, vlastně pracuju v ateliérku, takže většinou tady se všechno děje a tam už je to taková jenom klidná zóna.

My jsme se ocitli eh po delší době u tebe na louce. Prosím tě, uděláme si takové sumáře, takovou rekapitulaci. Jak vlastně tady žiješ dlouho?

Tři roky.

To bude za pár dní.

A pořád tady nemáš ani elektřinu, ani vodu?

Vodu tu nemám, jenom v bečkách. A elektřinu, tady ten solár mám necelý měsíc.

A hezky.

Takže mám velkou radost, že vlastně s tím solárem si můžu nabíjet tu moji baterii pět kilo voltů a že mám nějakých 220 V a jenom si jakoby nabíjím baterii. Ne, že tady mám jakoby světlo a tak, ale mám funkční solár po třech letech a tu baterii potom třeba když počítám, když mám počítač nebo laptop vybitý, tak si to vlastně z té baterie nabíjím.

Ale nemáš tady elektřinu jako plotýnku?

To se nezměnilo. Prostě to furt, furt ledničku. Ledničku mám zemnu sprchu.

Nemáš tady někde Antonínka zakopanýho?

No, to je takovej ten, víš, to je takovej ten od čezu, většinou to je. To je takovej ten sloupeček, kde je elektřina.

Jo, jestli to tady jako to.

No, je to pro mě velká věc po třech letech, eh, že tady mám, že nemusím s tou baterkou lítat po přátelích a kde jsem si to vždycky nabíjela. Obrovský krásný pocit, že mám jako můžu pracovat na počítači z tohoto místa, nemusím nikam jezdit.

Krása.

Takže pro vodu si pořád chodíš?

Eh, ano, ale teďka je super, jak je teplo, tak ty bečky, jak tady mám, tak teďka je super to sluníčko, takže mám teplou vodu, nemusím ohřívat, sprchuju se normálně dešťovou vodou, která je teplá, což je super.

Hm.

Zeptám se ještě, pořád tě to baví po těch třech letech?

Ano, ano, ano, ano, ano, ano.

Mně se líbí, že jsi mě před pár dnama volal. Po mnoha, mnoha měsících. Jsme se dlouho neviděli a já to tak někdy jako mívám, že to neznamená, že úplně vám zmizím ze života, ale třeba se trošičku odmlčím, protože mám nějaké důležité věci v životě, což je můj nový muž, tak jsem si užívala soukromí tady s tím člověčkem. Své soukromí. Ale líbilo se mi, že před pár dnama mě úplně spontánně volal Mareček, že byste si rádi koupili teepí a jestli bych nemohla jako říct nějaké rady.

A já úplně wow, úplně to je super, že volá ty za takové po takové době. Tak to se mně moc líbilo, protože jsem řekla hned já, jako jestli budete kupovat teepí a budete ho stavět, tak vám ráda pomůžu, protože něco o tom vím. Ale to jsem si trošku měla obavy, že budete mít to velké. To bych vám asi neuměla poradit, ale s tím sedmým ráda přijedu, což je úplně super, protože tady to teepí už mám vlastně odtrhnuté a také to je taková jedna věc tady na té louce. Když člověk má teepí, ono to možná vypadá jednoduše, že máš postavený nějaký stan, ale zatím je fakt jako kus práce.

Což si myslím, že také vám na tom vašem místě čekají eh nové věci s tím ohněm v teepí s lidma. Bude to úplně taková jako silná setkávání uprostřed toho teepí.

No, tak se mi to moc líbilo, protože mě Mareček zavolal zrovna ve chvíli, kdy jsem vyslala do světa nějakou svou novinku, která mně velmi dlouho trvala to dát ven a byla jsem toho plná. A zrovna ten den, kdy mi volal, tak dvě hodiny předtím jsem to na tom Doniu vlastně jako spustila.

Hm.

Takže já úplně jako emočně rozbouřená, že jsem dala ven sbírku na louku, protože louka se prodává a tys mi najednou prostě volal a bylo to moc hezké, že jsem ti o tom jako mohla říct a ty se moc hezky jako kamarád postavil. A já si říkám, jak je to prostě načasované všechno, jo? Že vy máte teepí, já mám zase louku a jak ten prostor prostě hele, někdo potřebuje tamto, jak se to najednou jako pospojuje všechno.

Hm.

Takže moje velká novinka je, že Louka se prodává. Já si chci koupit. Mám nového muže, eh, který teďka právě je v Americe. Odjel na mnoho měsíců, aby na louku vydělal penízky a děje se toho prostě obrovský mnoho.

Někdy si myslím, že se nic moc neděje, ale třeba vím, že minulý rok přišel můj strýc. Poprvé jsem na louku a viděl, jak tady žiju, a najednou mi řekl: "Luci, já mám perfektní sekačku." Takže já třeba od minulého roku tady sekám trávu asi možná jak vy, prostě najednou sekačkou, ne? Křovináčem.

>> Já jsem si všiml, že to tady je posekaný. >> Jako wow.

Ten pocit, jako kdybych tady dělala s tím kočárkem, víš.

>> Takže to je něco jako s těma solárami.

Já když tady sekám tu trávu, to je taková meditace, že už nemusím ráno tady meditovat půl hodiny, abych byla v nějakém stavu. Mně stačí si říct: "Aha, tráva povyrostla," a jdu prostě si zameditovat s tou sekačkou. Nádherný pocit.

Velmi mnoho věcí se tady vlastně přihodilo, a možná ta louka si řekne, nic se tady neděje.

>> Jo, ve mně mnoho.

No, naposledy, když jsme tady byli, tak jsme řešili, že si tu kadibudku vlastně musela posunout a udělali jste další díru. Tak jsem se chtěl zeptat jenom, jestli jste udělali zase za ten rok, co jsme se... za ten rok a půl, co jsme se neviděli... další díru.

>> Mě to taky napadlo, jestli mi, že se mi na to asi zeptáte.

A naštěstí ne.

Ne, ne, >> naštěstí ne, >> že tam dost míst.

Já tam byla.

>> Jo, jo, jo.

Kadibudka je pořád na stejném místě, což taky vlastně ukazuje, že tady už nemívám tolik akcí, což jsou rára, nebo >> tolik akcí s tolikatí lidma. Hodně jsem to jakoby omezila, že radši mám víc soukromé setkávání a začala jsem tady dělat kurzy malování a třeba přijde jenom jeden člověk.

No, >> takže ta kadibudka není tak zaplněná.

Já mám takovou jako zajímavou věc a to je — často se nám stává, že nám třeba někdo napíše, že se nebojíme žít takhle na samotě, a že se to teda jeví jako super, a že nám fandí a že žijeme takovým způsobem života.

Tady vlastně máš taky tu maringotku, že jo. Takže žití v maringotce někde v přírodě — nám tam ještě chodí prasata, lišky, srnky, jo, prostě máme tam toho opravdu hodně.

>> Mnohem, mnohem paradoxně mnohem víc zvířat, než co jsme měli bez Kidy.

>> Přesně tak.

A tak mě napadá úplně stejná otázka — jestli se furt... jestli se... jestli se nebojíš žít takhle tady na samotě. I když tady někde dole je silnice, tamhle máš krásnou vesničku, máš tam krásný výhled na králický Sněžník. Já ho mám rád, a tak mě samozřejmě přijde vhodné se zeptat na to: jak to vnímáš ty? Jestli se taky bojíš nebo nebojíš, nebo jestli se tam něco změnilo?

>> Stále je to stejné, nebojím se tady, což jsem velmi ráda. Ale samozřejmě člověk neví, čím může být někdy překvapen. Já jsem obrovsky ráda, že tady nemám na louce divočáky. To jsem opravdu ráda, protože vím, že na dalších kopcích už tam vidím, že rijou. A tím, jak tady nemám fakt žádné oplocení a mám tady ty tři kočky, tak jsem ráda, že nás tady nechávají.

Eh, srnečky tady vydávám, štěkají tady jako srnci. A jednoho dne jsem měla tu možnost v noci ve čtyři hodiny — byla jsem úplná v tmě, čtyři ráno — a slyším divný zvuky. Říkám si: "Co to jako je?" Normálně kousek od maringotky byli jeleni s parohama a tak se tam promenádovali a jejich slečny tam se tak pásly. A já úplně wow, to byla taková síla, obrovská síla, protože to byl takový ten největší klid v té noci. Ale jsem ráda, že fakt tady nemám ty divočáky, to by bylo něco zajímavého.

A novinka tady je, že jsem před pár dnama slyšela vlka.

>> Mhm.

Tady jsou vlci. Začínají tady být smečky.

>> Tak to jsem věděla, že vyje vlk, a já úplně wow.

Ale nebyl to jakoby úplný strach. A najednou jsem si říkala: začínám žít fakt v divočině.

No, jakože >> za pět let, jestli... jestli tady budeš — co si myslím, že ano. A když tě předem navštívím a u toho, při té příjetosti natočíme třeba nějaké povídání, tak ten titulek bude: "Žiji s vlky na louce." Prostě >> Pešeňková louka s vlky.

Jo.

>> Tak... eh myslím si, že místní to mají trochu jako pod kontrolou, protože tady jsou právě ovečky. Ale líbí se mi, že se tady prostě pohybují, no.

Hm.

H, >> naštěstí tady za mnou nechodí. Ale když už jsem je slyšela, tak jsem fakt cítila, že jsem obrovsky šťastná, že žiju v takovém prostoru, kde mají možnost si tady přiblížit, odejít. Oni vlastně hodně cestují, že jo. Dneska možná ten, co zavyl, už je někde na Slovensku. Ale takže se nebojím. Vím, že jenom jednou jsem tady měla na jednu noc obavy a zamkla jsem se. A to jsem úplně si uvědomila, jak ty strachy nás můžou ovládat.

A to jsem se právě před těma dvěma lety — je to asi dva roky — začala zajímat, proč ten kluk postřílel ty děti na té univerzitě v Praze. A já jsem tady byla sama. Hodně jsem to začala... prostě si v tom šťourat, což jsem udělala za mě blbě. A mě vlastně ovládly ty strachy. Že najednou, jak jsem tam pociťovala, proč to ten kluk udělal, co bylo kolem, tak jsem se tady normálně na té louce začala prostě bát.

>> Hm hm.

Jsem šla třeba na záchod do kadibudky. Když jsem šla zpátky, tak jsem furt cítila, že asi někdo za mnou je.

>> Zamkla jsem se, pak jsem se celou noc bála. A najednou na druhý den jsem si vlastně zpracovala své strachy — odkud ty strachy přišly. Šla jsem hodně do sebe — že se to vlastně mě netýká. Bylo to úplně mimo tento prostor.

Tak za ty tři roky jenom jednou jsem se tady zamkla. Ale vlastně jsem se jakoby mohla podívat, jak ty strachy nás můžou ovládat.

Hm.

>> Ale tím, že jsem tady sama, jsem v té přírodě, tak jsem si mohla vstoupit velmi rychle do toho procesu: "Tak pojď se podívat, proč tě to tak ovládá." A úplně jsem zjistila, že to není vůbec moje.

>> Hm.

>> Že se nemusím bát.

>> Co tě to vůbec jako napadlo se dívat na takovéhle mainstreamové zprávy a vůbec to, co se děje? To je většinou plné negativu a plné právě těch prodejců těch emocí. Což samozřejmě vůbec nechci jakkoliv zlehčovat to, co se tenkrát dělo — to vůbec ne. Ale přece jenom, během toho, co my teďka tady spolu mluvíme, tak bohužel dochází ve světě mnoha dalším takovým podivným činům. Tak jenom mě zajímá, jak tomuhle tedy ta motivace... >> Jak k tomu vlastně ty přistupuješ? Jak to vlastně ty máš?

>> Mě to napadlo, já jsem ráda, že to ještě na to navazuješ, protože to vypadá, že tady na těch loukách my nemáme televizi, internet, nic. Ale jak se to najednou objevilo v mém prostoru — přes nějaké moje kamarády, jsem viděla, že něco prožívají. Já jsem nevěděla, co se právě stalo.

Eh, mám ráda ve svém životě poslouchat příběhy, zajímat se o psychologii různých příběhů, ať už jsou jakékoliv. A vím, že jsem si řekla, že bych ráda pochopila, co tomu klukovi přimělo, aby to udělal. A to už byla ta moje cesta, řekněme, do pekla. Já jsem chtěla jenom zjistit, co byla jeho rodina, a to už jsem se v tom začala motat. A to je za mě dobré poučení — do těchto věcí nechodit.

>> Hm.

Jo, když jsou třeba právě, že u mamky někdy ve Zlíně, tam jedu třeba jednou za dva měsíce na jednu noc, na dvě, tak mamka se mi sem tam ptá večer: "Pustíme si film?" A vždycky říkám: "Mami, cokoli, ale kde není žádné násilí?" Protože já kdybych něco takového viděla v nějakém filmu, tak mě to pak tady ovlivňuje.

Já to nepotřebuju. Já nepotřebuju tyto věci vidět.

A ten kluk mě vlastně ukázal: nesoustřeď se na něco, co není v tvém prostoru, co není tvoje.

Takže tento příběh mě vlastně ponaučil, že od té doby si fakt dávám pozor, co si tady jakoby pouštím za informace, za lidi, za své pocity a od té doby jsem velmi opatrná.

Jsem za to ráda, protože by to vlastně jakoby více zostřilo, nebo jak bych to řekla, že už fakt tady si nepouštím hned tak jako někoho, protože ten prostor je tady pro mě velmi posvátný a chci, aby tady takový ten klid a pohoda zůstala.

Takže sis na vlastní kůži připomněla, že opravdu, čemu věnuješ tu pozornost a kam jde tvoje mysl, tak si tady fakt můžeš potom vytvořit nějakého zloděje nebo nějakého ducha. Bubáka. Přesně. Ducha nebo cokoli.

Je to tak hned v prostoru, to najednou ti to je ukázané.

A já jsem za to ráda, protože fakt od té doby se nezajímám o věci, které zaprvé nevím, jak opravdu byly a nemusím vlastně všechno vědět. Taky taková úloha je — já nemusím všechno vědět.

Na jakém základě vůbec filtruješ tedy lidi, který ti sem přijdou na tu louku? Protože my jsme něco podobného, my jsme žili v Beskech, tak jsme to měli tak, že jsme nefiltrovali. Jsme moc jako ne, no, jak se to vezme — jako hodně podle nějaké intuice, podle toho, kdo nám napsal, jakým způsobem to ten člověk napsal, jo?

Ono se to taky vnímá, jak ten člověk se prezentuje, nebo co ti napíše za písmenka v jakým slovosledu, tak to taky jakoby vnímáme a na základě toho taky třeba odepíšeme nebo neodepíšeme. Ale to je jedno.

Zkrátka nějakej vnitřní klíč jsme tam měli, ale nechávali jsme to tak nějak volněji.

A jak ty to máš? Já si úplně pamatuju, jak jste mě začali natáčet před nějakou dobou a vždycky po vašich videích jsem zavalená emaily. "Jé, Lucinko, můžeme třeba na jeden, na dva dny jako přijet jenom tak jako." A přesně vím, že těch mailů je tolik, že člověk si uvědomí, že to prostě nejde.

A vždycky to ve mně se hodně pralo, že přece nemůžu tady těm lidem říct "ne". A pak jsem si najednou jednou uvědomila, že je to ale moje soukromí. A to moje soukromí obrovsky potřebuju právě, aby jsem si tady udržovala to své plynutí.

Já ráno vstanu, já vůbec nevím, co budu dělat. Mě to zavede buď to na střechu, dělám tam třeba tu rozhlednu, nebo si jdu malovat, nebo jdu udělat oběd, jako mám takové to úplně spontánní plynutí.

A když ti právě tady lidi začnou jakoby i třeba bez pozvání chodit, tak najednou zjistíš, že fakt tam musíš dát nějakou ceduli hezky napsanou, že děkuju za soukromí. Ale co mě i hodně pomohlo, že jsem pak k těm lidem i psala, že je spoustu maringot, kde se ti lidi to fakt můžou jakoby sami vyzkoušet, třeba si je pronajmout, být v té přírodě sami se sebou a nepotřebují tu zkušenost tady z tohoto místa, protože už je mnoho míst v České republice, kde oni si tak můžou jet odrelaxovat, vyzkoušet si to a třeba je to jejich cesta.

Takže i to mě hodně pomohlo, že říkám těm lidem: je tady stovka míst s maringotkou, si to vyzkoušet.

A pak mě i hodně pomohlo, to mě vlastně vedlo — na to jsem velmi ráda — že jsem si řekla: ano, chci, aby tady pořád měli určití lidi možnost přijít za mnou. Ale tak, aby byli v té energii, v které mě je dobře.

A to je to malování. A najednou mě napadl vlastně nápad, že abych se s tím člověkem třeba i pár hodin, někdy tady třeba i přespí a jsme tady déle, ale abysme byli na stejné vlně, což je to tvoření.

Přijde většinou člověk a řekne: "Luce, já vůbec neumím malovat." A říkám: "To vůbec nevadí, jdeme na nějakou procházku, jdeme do sebe." A mě pak s tím člověkem tady velmi hezky.

Tak jsem si vlastně uvědomila, že ne každý bude mít sebevědomí sem přijít a jít tvořit. Lidem je někdy bližší sem přijde jenom sypat své příběhy a mluvit, ale já jsem pak zasycená. Ale něco jedinečného — když ten člověk sem přijde za mnou tvořit.

A my jsme spolu. Já mám nějakou jakoby podporu finanční, takže krásně. A na druhou stranu mě dělá vždycky obrovskou radost, jak ti lidi se najednou uvolňují, jak jsou popatlaní těma barvami, jak tady najednou vznikají třeba mandálky nebo nějaké obrazy, nebo kolikrát přijde ten člověk a fakt třeba se vůbec potom nemaluje, ale s jménem spolu. Ale je to takové opravdové, protože ten člověk je v mojí auře, jo, v tom umění.

Tak to jsem si tam jakoby dala, že když někdo chce přijít, tak pojďte si se mnou tvořit.

A od té doby jsem si jakoby kolem sebe udělala prostor pro lidi, s kterýma mě je fakt jako hezky a už sem nepřichází takoví lidi, kteří většinou třeba jenom fakt chtěli moji pozornost, ale nic mi jakoby nedali, že to bylo také náročné.

Tak pro nás je to hezká inspirace, že jo, protože my taky něco takového chystáme.

Vy jste byli moje inspirace, jak jsem si řekla, že to tak nechci mít, jak to máte vy. Nemáš zač. Vy jste mě vlastně ukázali, jenže vy jste byli dva. Já vím, že za váma tam furt chodili lidi a spoustu lidí mně přišlo do života. Byli jsme u Marky, ale já jsem si tady s tím furt potýkala, tady to bylo jak na Václaváku.

U nás taky každý den.

Já to vím. U mě to třeba bylo každý druhý, jo, nebo každý třetí, ale to se prostě nedalo.

A já jsem si řekla: udělám si jakoby kolem sebe takovou ochranu — to malování a nebo meditační víkend. Někdo řekne meditovat, ale je to o tom, že přijde málo lidí a vlastně chtějí být v tom v tvém prostoru a není to moc o tom mluvení. Je to spíš o tom — pojďme být u ohně a jen tak spolu být — a pak ty rozhovory jsou jako hluboké.

Takže já vám moc děkuji. My jsme dlouho chtěli vlastně udělat takový prostor, víš, který už bude jako náš a budeme tam moct s těmi lidmi sdílet víc dopodrobna věci, které třeba normálně jako neříkáme veřejně do toho etheru, protože tam se nevyjede všechno, že jo, do té hodiny nebo hodiny a půl. A spoustu věcí, co člověk přišel a co zažil a třeba lidi nám třeba různě píšou, ale nemůžeš to jako celý odprezentovat během jednoho povídání někde. A ty hlubší debaty jsou mnohem víc samozřejmě lepší než to.

Takže jsme se rozhodli dělat vlastně takhle. Ale to si necháme na jindy.

Ale moc se mi líbí, že tam budete mít to TP a úplně cítím takové to propojení. Vy jste mě ukázali maringotku a najednou budete mít týpy a já z toho mám obrovskou radost.

No počkej, ale my jsme úplně na začátku měli, jsme s Markem chtěli šít v týp. To možná ani nevíš.

To nevíš ani. No, protože my jsme původně, my jsme totiž žili ve stanu spolu chvíli a pak jsme si objednali dokonce TP.

To je taky samo o sobě má velký příběh.

No, ale to tady nebudeme teďka. Vlastně tenhle díl není vůbec o tobě, ale vlastně o nás.

Jo, my teď jsme si sem přijeli vlastně s tebou popovídat a zároveň.

No, však já jsem ráda.

Já jsem ráda.

Jen taky ukažte něco, jak to máte vy.

Jsme dlouho neviděli, tak si máme tendenci jako povídat a nedělat rozhovor.

A však to je právě na tomto hezké.

Luci, ty ses to tady trošku nastínila, protože přece jenom k nám taky na hovory třeba přibyly nějaké nové, nějací noví lidé, vůbec tě třeba neznají a tak.

Tak jestli můžeš nějak v jednom kuse se třeba vrátit trošičku k tomu svému příběhu.

Kdo by mě tedy jako vůbec neznal, tak vím, že před těma pár lety, když jsem už o vás věděla, že žijete v maringotce a já jsem v té době věděla, že se budu muset někde stěhovat a že nemám na jurtu, nemám na pronájem, ani nechci nic takového, tak jsem si říkala, ty jo, na tu maringotku bych možná něco měla.

Tak mi to vlastně pak přitáhlo k vám, že jsem vám napsala mail a já jsem obrovsky chtěla být na chvilku v tom vašem prostoru a zjistit, jestli to je pro mě malinkost, nebo je to fakt ono.

A když jsem vás navštívila, já jsem úplně cítila takovou jako hřejivý pocit v sobě.

Wow.

To by mě úplně stačilo.

To je přesně, co mně stačí pro můj život, pro můj jakoby umělecký život.

Takže to mě tehdy velmi oslovilo.

Marek mě právě, že pomohl, že najednou už jsem mu řekla, já nevím, ale jak tu maringotku jako nám sehnat.