HOVORY ZE ZEMĚ - Lékařka vysvětluje, jak nemoc prodlužuje život - MUDr. Tereza Feltoni Gurini

Ahoj, vítejte u našeho dílu Hovoru ze země.

Dneska to bude silné. Dneska jedeme z úplně jiného soudku. Možná někteří, kteří nás sledují delší dobu, už viděli nějaké takové osobní příběhy, výpovědi lidí a my máme velkou radost, že k nám do hovoru ze země zavítala Tereza, paní doktorka, která se podělila o svůj život.

Ano, jak říkal Dominika, my milujeme osobní příběhy, protože jak se inspirovat jinak než právě těmi osobními příběhy. A tento osobní příběh je velmi silný, dokonce takový, že i Dominika v průběhu toho rozhovoru neudržela své slzy.

Je to je to hustý, tedy.

Nejen slzy, to se mi jako občas může stát.

Ano. Ale dokonce jsem tam úplně jako zlikla, hýkla. Já jsem to tedy samozřejmě vystřihla, jo, ale to se mi ještě nestalo, že bych až tak, až tak plakala, až bych dělala takový to... Chápete?

Chápu.

Takže opravdu máte se na co těšit, protože tenhleten příběh fakt stojí za to. Bavíme se tam o rakovinách, o cukru vůbec. Je tam taky věc, že to není úplně dobré po sebelásce.

Ano, ano, ano. Protože to prostě s tím souvisí.

Jo, ono vůbec o té nemoci, že jo, protože přece jenom není, nejde jenom o osobní příběh, ale o to, že Terka to má vlastně i z toho pohledu medicínského a výzkumného. Někdo by řekl, že si tohle všechno prošla právě kvůli tomu, aby to pak mohla hezky přidat a pomoct ostatním lidem.

Takže je hezké, že člověk, který opravdu... ona je gynekologka v současnosti, tak který působí v oblasti pomáhání lidem s tím titulem, tak je otevřený i jiným, řekněme, cestám, možnostem. A úplně jinak vnímá tu nemoc jako takovou.

A mně se to prostě velmi líbí, protože takových doktorů je prostě potřeba moc.

Ano.

Takže já jsem moc rád, že ne jako šafránu, ale jako plevelu. Takže já jsem moc rád, že jsme mohli tady přivítat po dlouhé době zase paní doktorku, která to v té hlavě má opravdu srvané a má dokonce i otevřenou mysl a srdíčko díky právě svým prožitkům a zkušenostem, které pro nás jako byly drastické, ale husté, ale všechno to přežila a zcelila se a může teďka o tom s plnou parádou vyprávět a pomáhat druhým lidem.

Ano.

Tak no a já jsem ještě chtěl říct další věc a to je tady vidíte. Ahoj, naše tričko. Ahoj. Máme léto, pomalu se už astronomicky blížíme do toho léta. Já si myslím, že je na čase teďka obléknout své žluté tričko ze skříní.

Zkrátka, prosím vás. Takže pokud máte pocit, že vás někdo nemá rád, vezměte si na sebe žluté tričko, protože minimálně se na vás nalepí takový ty malé černé broučci.

Ano, my jsme to jako malí vždycky schválně nosili, aby na nás lítali.

Tak to je legrace, je to hezké. Teď nám přišla krásná zpětná vazba od jedné paní, že si to tričko koupila, ale neočekávala, jak je hezké. Na té kameře není tak hezké jako... přesně tak.

Tak já jsem schválně si vzal na sebe, protože ten kontrast je, si myslím, docela viditelný. Je opravdu krásně hebké.

Je to, prosím vás, sklady se nám tenčí, jo, my už jich tolik triček nemáme. Máme nějaké podpultovky větších velikostí, ale o tom se budeme bavit, až kdybyste k nám jenom přijeli. My už ten hop budeme asi pomalu stejnak v dohledné době rušit.

Takže kdo by chtěl ještě tričko, tady děláme trochu takový halo halo, ještě tam nějaké trička jsou, ale už se nám to internetově moc nechce. Takže potom, kdyby někdo fakt chtěl nějakou podpultovku, tak už jenom u nás.

Máme ji ve skříni doma.

Ano, jsou tam XS, jsou tam S, jsou tam M, jsou tam XL a XXL.

Ano.

A ženy o velikost menší, než běžně máte. Takže kdo má velikost M, tak si koupí velikost S. Takže pakliže chcete krásné žluté tričko a chcete přijít za úředníkama nebo něco řešit, tak určitě 100 % vám to garantuje, že se na vás druhý může usmát.

Tak mockrát vám taky děkujeme za veškerou podporu, za spolupodílení se na tvorbě vlastně hovoru ze země. Už to takhle táhneme spolu šest let a ještě máme spoustu nápadů, spoustu dalších vizí.

Tak ještě doufám, že tady ještě nějakou dobu pobudeme a příští týden se můžete těšit na nás dva s Markem. My už jsme se k tomu chystali delší dobu, ale nebylo na to prostor, pořád se něco děje. Ale budou tady u nás finišovat určité věci, třeba slepičky, na které se taky ptáte často. Tak určitě chceme a zároveň vás chceme pozvat taky. My jsme to tady zmínili párkrát na akce, ano.

Což promýšlíme na léto. Takže příští týden se můžete těšit na takové zasvěcení, rekapitulaci z našeho domova. Něco vám tady možná ukážeme, natočíme, pozdravíme a pozveme vás.

Ukážeme vám, co nám všechno zbylo při našem pěstování tady. Protože jsme zjistili, že mravenci, ne slimáci, ale mravenci, to je největší škodná. Mravenci a slimáci největší škodná.

Takže o tom si budeme možná povídat příští týden. O tom, co nám tady zbylo. Ukážeme vám náš začínající sad. Ale pak se určitě budeme bavit i v budoucnu, co, jakože jak se to zachránit přírodní cestou.

Ano, protože ty cesty taky takové jsou.

No, takže určitě se máte na co těšit, protože vám oznámíme spoustu novinek.

Povídání.

No a napište nám, jaký z toho třeba máte pocit, nebo jestli třeba máte nějakou podobnou zkušenost. Můžete mi napsat, holky, jestli jste taky třeba plakali, ale nemusíte. Nebo kluci, nebo chlapi, samozřejmě.

Ano.

A my ještě jednou moc děkujeme Terce za to, že měla tu sílu, protože to není jednoduché. Ona tam mluví opravdu o hodně intimních věcech. Takže děkujeme, že víme, že ne všude to řekla, u nás to řekla fakt se plnou parádou.

Jsme za to vděční.

A taky jsme vděční za vás, že jste takhle úžasné, skvělé publikum, které dobře dokáže reagovat a vůbec celkově, že se těch hostů u nás nebojí. To je díky vám taky, že jste na mě hodný v těch komentářích.

Taky, taky.

Ahoj.

Ahojko. Kdo by tě náhodou neznal, tak jestli můžeš, tak nějak nás obeznámit se svým příběhem. Nás asi první informace, která nás zaujala, když s tebou Marek volal, tak bylo, že jsi vlastně začala na vojenské škole. Tak jak tě to takhle, jak to napadne takového mladého člověka?

No, ale pozor, ona ještě na té vysoké, na té vojenské škole dlouho nevydržela a já se ani nedivím.

To je jedna věc. A potom, co tě přivedlo na medicínu?

Mhm.

No, tak proč jsem šla na vojenskou školu. To je tedy zajímavej začátek podcastu. To jsem ještě neměla. Tak to nemám nachystáno.

No, já jsem totiž vždycky byla hodně vychovávaná na ten výkon.

Moji rodiče jsou horolezci a vždycky prostě hodně sportovali a teďka jsem měla pocit, že musím být štíhlá, hezká, sportovní, chytrá.

Prostě měla jsem pocit, že na té vojenské to jako bude, že tam bude ten sport, že tam bude ta škola, že to prostě bude takový jako dobrý pro mě.

Tak jsem hodně rychle zjistila, že to pro mě dobrý nebude a vydržela jsem tam tedy rok a něco málo. Hrozně jsem tam zvlčela, což bylo super na jednu stranu, protože já jsem byla hodně vychovávaná a že jsem moc věcí prostě nemohla.

A co znamená zvlčila?

Jako že si dělala nepřístojnosti nebo jak?

Ona je jako ta puberta prostě přišla. Teďka já jsem hodně takovej energický člověk a prostě strašně jsem chtěla chodit na ty párty a tak a doma jsem jako nemohla, tak jsem zdrhala oknem přes balkon vždycky pryč.

Tak tam jako samozřejmě jsem dostala zelenou, že jo, byť to bylo tedy na vojenské škole, tak jsem byla z domu pryč a my jsme měli vycházky, takže jako to jsem vzala hodně za své, takže jsem si to tam jako užila pořádně.

Nicméně to se samozřejmě velitelům nelíbilo, takže jsem nebyla úplně populární jako student, řekněme.

Takže prostě dostávala jsem tam hodně velkej kartáč, ale tam jako to nebylo jenom o tomhletom, tam třeba jsem si dala růžovou gumičku do vlasu, tak to vím, že za gumičky jsem dostávala hodně nadáváno, takže mému tatínkovi mi vždycky volávali. On pracoval vždycky v nějakém managementu nějaké velké firmy, tak mu vždycky volali na schůzku, že mám růžovou gumičku ve vlasech.

Takže můj táta, on celkově jako nikdy nesouhlasil s tím, abych na tu vojenskou školu šla, tak byl moc rád, když mu tam takhle volali.

Takže celkově to jako prostě jsme si neseděli s tou školou.

Takže v druhém ročníku jsem přišla na gymnázium.

Navíc já jsem věděla, že chci být doktorka, protože mě to vždycky prostě bavilo.

Vždycky mě bavilo jakoby zkoumat lidské tělo, bavilo mě zkoumat přírodu a vlastně na té medicíně, že jo, tam se odráželo se to celé z biologie, z chemie, prostě z fyziky.

Mě tohlentos vždycky fascinovalo, vlastně jak funguje svět.

Ani ne tak jako chemie, že chemické látky, to mi nikdy moc neříkalo, ale spíš jakoby jak funguje biologie člověka, jak fungují ty reakce v těle, že vlastně to tělo vlastně není úplně tělo a je to vlastně úplně něco jiného.

Takže to mě vždycky jako fascinovalo, chtěla jsem pomáhat lidem a já jsem zjistila, že na té vojenské škole, že tam to bylo spíš jako technické a učili jsme se tam o zbraních a tyhle věci a mě to jako nezajímalo.

No právě to se dost jako vylučuje teďka, co říkáš.

No, tam byl ten výkon a ten sport v kombinaci s tou školou, ale pak jsem zjistila, že ty předměty asi jako nebudou úplně moje vášeň, takže jsem tedy změnila a vlastně šla jsem na medicínu, což mě strašně jako bavilo.

Baví mě to doteď, jakože opravdu já jsem, když jsem tam přišla, tak já jsem prostě věděla, že jsem tam, kde mám být a že to je to, co prostě fakt chci dělat.

Byť má i své stinné stránky, o čemž si tady asi budeme trošičku povídat.

U tebe nepřišlo tam nějaké vystřízlivění?

Já když jsem studovala, tak samozřejmě na koleji jsem byla i s nějakýma mediky.

Jsem teda moc nevěděla, protože oni pořád byli v těch učebnicích zavření chudáci a často, když jsem si s nima povídala, tak jako byli takoví vlastně, že to je hodně minimálně ten první rok jenom o tom vlastně nahustit do té hlavy milion informací ideálně v latině a tak, jestli tam u tebe taky neproběhlo nějaké jako aha, takhle jsem si to nepředstavovala.

No určitě to u mě proběhlo na té vojenské, protože tam jsem zjistila, já jsem tam šla, já jsem jako moc nepřemýšlela, patnáct let, že jo, prostě puberta v plném proudu, tam jsem nad tím moc nepřemýšlela, jsem říkala, budu běhat a do toho se budu učit.

No tak tam jako jsem vystřizavela hodně rychle, že tam asi nebudou ty předměty, které by mě bavily, ale na té medicíně já taková nebyla, ne, protože já mám fotografickou paměť, takže já si jako strašně dobře pamatuju, takže jako pro mě nebyl problém memorovat ty věci.

Jo, ty jsi tady ten typ.

Ano.

A mě to jako bavilo a mě to jako strašně zajímalo, takže já jsem vlastně jako, když děcka chodili ven, tak já jsem jako taky chodila ven samozřejmě, ale mě mě fakt jako prostě já jsem přišla z té školy, já jsem teda vůbec, já jsem ještě úplně hroznä, já jsem vůbec nechodila na přednášky, jo, protože to já vůbec nejsem jako dobrý příklad tady, abych to říkala do éteru, protože já jsem ráno nemohla vstát, já jsem prostě noční typ, takže já jsem chodila na ty párty a pak jsem nemohla vstát a přednášky byly ráno, že jsem si říkala: „No, tak tam budu chrapat na lavici, to mě prostě nic nedá, že jo." Takže já jsem jako spala doma, pořádně jsem se krásně vyspinkala do růžova.

Pak jsem otevřela fakt tu učebnici, protože mě to prostě bavilo, takže jsem se je učila.

No a pak jsem šla zase na tu párty, takže já jsem prostě tímto způsobem jako fungovala a velmi dobře na té medicíně.

Takže vlastně pro mě tam nepřišlo tohle vystřízlivění, protože mě to prostě strašně bavilo.

Mě to, ta škola úplně jako byla můj sen, můj život.

Já jsem měla ráda snad skoro každý předmět kromě pracovního lékařství.

Ale ne v tom smyslu. Já jsem nedomýšlela ty věci.

Já nejsem analytik.

Já nevidím, že tam je nějaká chemie, že prostě toto by nemuselo být OK.

Já jsem to prostě studovala to, co jsem viděla.

Takže mě zajímalo, jak vypadá lidské tělo.

Mě zajímalo, jak to vypadá opravdu potom třeba na pitvách, jo, a tak.

Takže vlastně mně to přišlo prostě naprosto fascinující jakoby jak se to všecko prolínalo a ty jednotlivé předměty.

Mi to dávalo tak obrovský smysl.

I když tam byla třeba fyzika, tak prostě to dávalo smysl, protože i ta fyzika vlastně se dala promítnout vlastně do té biologie.

Mě to prostě fascinovalo a vystřízlivění nepřišlo, ale bylo to strašně náročné, protože potom samozřejmě ty zkoušky byly jakoby vždycky to bylo ústně, byli tam ti profesoři a byl to strašný stres.

No a vlastně to jakoby spustilo u mě potom ulcerózní kolitidu tedy ve dvaceti dvou letech.

Co to je?

To je onemocnění střev autoimunitní, kdy vlastně dochází k tomu, že se tvoří ve střevě vředy, který krvácí, který bolí.

Takže vlastně jsem trpěla průjmy, krvácením, bolestmi.

Musela jsem na to nasadit tehdy léky, protože vlastně já jsem vůbec nevěděla s čím mám tu čest.

Trvalo asi tři měsíce, než jsem se dostala k lékaři, jakože který tedy vůbec jako řekl, co to je.

To mi říkali, že to simuluju, že určitě to není krev ze střeva, že to teče od nosu a takové věci.

A počkej, počkej, počkej, já se omlouvám.

A i přesto, že jsi tedy studovala vlastně medicínu, tak jsi vůbec neměla potuchy, co se vlastně s tebou děje a lékaři ti říkali, nebo doktoři ti říkali, že to teče od nosu.

To je fakt jako hustý.

Ale to je — no, jakože já jsem studovala medicínu, ale tak když vám někdo erudovanější, vyšší autorita řekne, že to nic není a že si to asi vymýšlím, tak si říkala: „Tak asi jo, ne."

Ale já jsem prostě taková, že furt jakoby jedu, pořád si jakoby jedu ten svůj život a furt prostě mám milion aktivit a prostě jsem to tak nějak — no, tak krvácím, no tak co už, ne.

Tak až jsem to řekla potom mojí tetě, která je zdravotní sestra, v ten момент mi to po třech měsících řekla, tak se úplně zhrozila. Zavolala na pracoviště a objednala mi tu kolonoskopii.

Šla jsem tam za tři dny po jejím náletu. Za tři dny jsem byla objednaná na kolonoskopii a to mi vlastně diagnostikovali právě toto onemocnění.

Já jsem nevěděla, co mám dělat.

Začala jsem brát léky. Jaké léky se na tohle berou?

Tam se to začalo zaléčovat kortikoidama.

A potom jsem brala léky, které se jmenují asakol nebo pentáza, vlastně deriváty kyseliny salicilové. Nebudu to tady rozebírat do detailu. Nicméně toto byla taková první třída, jak se dávalo na začátku, když se onemocnění začalo. Já jsem to vždycky zaléčila těmito kortikoidama.

Ale mně se ty relapsy furt vracelny. Pořád se mi to vracelo, takže jsem vždycky — já nevím — dvakrát, třikrát ročně určitě brala kortikoy. A jinak jsem potom si jela s těmito léky, až to dospělo do toho, že po státnicích tam byl obrovský relaps. Já jsem skončila v nemocnici, dost jsem krvácela ze střeva. Šla jsem oslovit někoga z interny, ukončila jsem státnice, dala jsem si hamburger a pivo a pak jsem skončila na záchodě. Já z něho už jsem nevylezla a pak jsem odjela do nemocnice rovnou potom.

Vlastně mě rovnou hospitalizovali s hemoglobinem asi sedmdesát, což je hodně málo. Takže tam skončila má léčba klasickou medicínou.

Tam jsem dostala infuze kortikoidu, aby se zaléčil ten velký zánět, co jsem měla ve střevě. Pak přišla paní doktorka a řekla mi, jak to bude vypadat dál — že ty léky klasické, co jsem teda brala, tak to už asi moc nefunguje. Ono nefungovalo, protože se mi to neustále vracelo.

Takže nasadíme silnější léky. Tam se nasazuje asakol nebo pentáza, pak se nasazují i murán, tyto věci a potom biologická léčba. A pak už nic. Pak už se to, když tak, uřízne, že jo.

Já jsem viděla ten postup, jak to vlastně vypadá, a tohle jsem říkala: „No to ne, jako to ne. Já se léčit nebudu."

A to se nesetkalo s pochopením. Takže mi začali nadávat, že skončím bez střeva.

A samozřejmě — já nevím proč — ale vždycky v každé nemocnici cílili na téma těhotenství, na téma dětí. Takže mi říkali, že nebudu mít děti, že přijdu o střevo, že budu mít vývod, že tam budu mít srůsty, pak už těhotenství nepůjde. Oni věděli.

Já jsem jim říkala: „No počkejte, ale já jsem tady v nemocnici. Já se za deset dní vdávám. Měla jsem se vdávat za deset dní a odjedeme na Mauricius na tu svatbu. Takže jsem říkala, já se za deset dní prostě odjíždím."

Oni úplně — no — počkej, počkej, počkej. Ty jsi čerstvě po státnicích, ty jsi čerstvě po státnicích a já si to potřebuju v tom uragánu si to potřebuju srovnat. Ty jsi čerstvá po státnicích, máš ten diplom, že jsi paní doktorka, potom tě hospitalizují v nemocnici, kde ti řeknou diagnózu. A ty i přesto, že jsi paní doktorka, která vlastně zná ten proces, tak odmítneš takovouto léčbu. A do toho ještě ti říkají, že nebudeš mít děti a že — a ty se připravuješ na svatbu?

Na svatbu.

Dobře.

Svatba, dítě, atestace — jakože to bylo jasné, že jo. Takže to mi tam jako hodně hodili vidle.

Tak jsem se bránila, co to šlo, protože říkají: Jste normální, prostě vy jste v nemocnici, máte hemoglobin sedmdesát, zánět ve střevě, jste napíchaná na kortikoy — prostě neexistuje, že odletíte pryč se vdávat. To v žádném případě.

A odletěla jsem.

Nejedla jsem tam moc, aspoň jsem vypadala dobře v šatech.

To mě zajímá.

Takže protože já hledám furt ten bod, kdy sis řekla: Aha, ta medicína, co jsem se učila nebo co se učím, tak asi to není úplně všechno, co bych měla vědět. A jestli tomu dobře rozumím, tak ty sis to musela otestovat sama na sobě tím, že jsi takhle začala hledat jiné cesty, když jsi odmítla tu léčbu, ne?

Jo, jo, určitě. My se tady smějem. Já jsem se vůbec nesmála.

Tak většinou bývá, že se pak člověk směje pod —

Ano, ano. Já mám ráda humor.

No, tak já jsem se smála docela brzo, ale tam fakt ne, protože to bylo strašné. Tam někdo chodí, že řve na vás fakt tak až řve, říká: jste normální. Kolegyně ještě, samozřejmě, tímto tónem, že jo, protože je to možné, že někdo, kdo právě skončil medicínu, je tak hlupák, že. Takže vlastně tímto tónem se mnou mluvili, takže já jsem tam od rána do večera brečela. Já jsem byla — pamatuju si, že jsem byla třeba na zemi. Já už jsem nemohla ani stát. Mě bylo zle, že jo. Jsem napíchaná těmito léky a do toho ta kolitída, která nebyla ok. Takže jsem seděla na zemi, ona mi to tam říkala, já jsem brečela. To byl takový den, kdy paní doktorka si mě fakt dala, no.

A já jsem řekla: „Ne, prostě ne, to není možné. Já to prostě necítím. Já vím, že zde existuje jiná cesta. To není možné."

To bylo poprvé, když jsem se začala vůbec zamýšlet nad tím, že tam něco jiného může existovat. Mě to tehdy ani nenapadlo, takže jsem strávila celou noc. To bylo v roce dva tisíc šestnáct, takže je to deset let zpátky.

To nebyla žádná umělá inteligence, kde si něco naťukáte a vyplivne vám to všechny znalosti, že jo. Takže jsem začala hledat ty lidi, co se uzdravili. Strávila jsem celou noc na internetu, tehdy Google, a našla jsem je. A díky tomu, že mluvím spoustu jazyků, začala jsem se s nimi propojovat.

Takže vlastně tohle byl ten bod, kdy jsem zjistila, že existují lidé, kteří se z toho vyléčili — prostě vysadili léčbu, měli třeba těžkou ulcerózní kolitidu a zbavili se léčby. Objevila jsem jich spoustu, objevila jsem i knihy v zahraničí. Takže to byla moje obrovská výhoda, že jsem se mohla propojit s těmito lidmi.

V té době to nebylo tak jednoduché, že jo, protože dneska umělá inteligence vám přeloží všechno, tehdy prostě to nešlo.

Takže vlastně já jsem si nakoupila knížky, věci ze zahraničí a vlastně začala jsem jakoby praktikovat to, co vlastně mně pomohlo se uzdravit.

To je super, že tě to vůbec napadlo. Ty jsi byla v tom, víš, mám ten diplom doktorka, že ses, že ses jako nedala a žeš fakt tam byl ten bod, že sis řekla: „Tady musí být jiná cesta."

To byl jako tvůj nějaký odpor k tomu, co ti tam paní doktorka řekla, tvá kolegyně, teda, a nebo kde se vzal ten stimul toho, že já to takhle prostě nechci?

Já jsem to cítila, já jsem fakt jako cítila, že to je blbost, to, co mně říká, a že prostě musí být jiné cesty.

Mm.

Já jsem věděla, že se uzdravím. Prostě to byl fakt vnitřní pocit, kdy já jsem, já jsem vůbec necítila potřebu hejtovat, prostě nenávidět medicínu nebo kohokoliv. Mně to bylo úplně jedno.

Jo, to prostě já jsem se topila ve vlastních prostě hrůzách, takže jakoby toto toto fakt jako nebylo. Ono tam bylo to, že já jsem věděla, že to prostě zvládnu. Já jsem věděla, že existuje něco jiného. Já jsem věděla, že se uzdravím. Já jsem věděla, že budu mít děti. Prostě všechno to jsem věděla a toto mě jakoby hnalo dopředu a hrozně mi i pomohlo. Taková jako blbost.

Ale já jsem potom jakoby odcházela a tam byla taková mladší ještě doktorka a já jsem jí říkala: „A co byste jako dělala na mým místě vy?"

A ona, podívejte se, ti, kteří problémy nemají, tak ti už sem nechodí.

Hm.

Toto mi tam nikdo nikdy neřekl. Toto, když vám řekne někdo, kdo tam pracuje, to znamená, že ty lidi existují. Lidi, kteří tam chodili a už tam nechodí, protože nepotřebují.

Takže ona mi vlastně ukázala, že i tady se to děje, že existují ty lidi. To je hrozně jako super to slyšet.

To je super. Co ti teda nakonec pomohlo?

No, bylo to strašně jako náročné, protože vlastně zas musela úplně překlopit to myšlení. To pro mě bylo jako hodně těžké, jakoby vlastně tu medicínu, kterou tak milujete, vlastně nějakým způsobem, když ne, tak asi úplně prostě člověk je na nějaké úrovni jako mentálně vždycky a musí se někam dostat a to je prostě náročné, protože to nevidíte, to pak vidíte až se otočíte a uvidím to i já třeba za deset let. Vždycky si řeknete: „Bože, prostě co jsem to tam jako vyváděla."

Takže vlastně jakoby tam byly obrovské jako práce na tom vůbec se sebou, sebou mysli. Já jsem tady mluvila o poruchách nebo my jsme se bavili vlastně o tom, že já jsem trpěla poruchami přímo potravy. Já jsem se neměla ráda. Vždycky jsem si přišla tlustá, hnusná, prostě jakože fakt toto jako. Jak může být tělo zdravé, které vám přijde hnusné, které nemáte rádi, jo, a kterému furt posíláte impulzi, že podívej se, jak vypadáš, podívej se prostě to, ať si ať sem ani nechoď a musíš se namalovat, aby tě vůbec lidi jako se na tebe mohli dívat, jo?

A vlastně furt mi tam jako jely tady tyhlencty věci. Takže vlastně toto jako pro mě vlastně v tom začátku té, se ještě budeme bavit o dalších diagnózách, ale u té první, tak tady vlastně jsem hodně pracovala tady s tímhle, s tou sebeláskou, s tím vlastně, že vůbec se nějakým způsobem přijmout, vůbec otevřít se tomu, že existují nějaké duchovní cesty. Já jsem tehdy hodně chodila na kvantování, s tím mě pomáhala jedna paní, takže vlastně toto byly takový jako začátky tady toho.

Změnila jsem jak stravu strašným způsobem, protože já jsem jedla hrozně na vysoké škole.

Jim to řidní.

Povídej.

No, jedla hrozně, že jo. To jak jsme se tady bavili o cukru, tak jako prostě já jsem třeba si říkala: nesmí cukra. Samozřejmě tehdy to bylo nesmí cukra, aby neprůibrala, že? Takže jsem ho celý den prostě nejedla.

Pět margotek snědla klidně pět margotek.

No, takže to bylo jakože... No, jo. No, pět margotek klidně prostě. A nejedla jsem celý den nebo pak jako něco brambůrky, že jo. Prostě hrozné.

Máš jako vysvětlení na to, proč si jedla tolik sladkého?

Já si myslím, že prostě jak já jsem se snažila jako furt hubnout vlastně v kuse pořád každý den. Přesně, že jsem byla ještě hubenější než tady, ale prostě jakože vlastně furt, jak jsem se snažila hubnout, tak já jsem prostě nejedla, že jo. A potom prostě přišel ten vlčí hlad, kdy prostě jsem, jako jsem do sebe nacpala ty rychlé prostě kalorie, že jo. Jakože to bylo jako ten důvod, si myslím.

A je tam i závislost nějaká a tak a závislost i na tom cyklu, i na tom, že to vlastně děláš, jo. Že vlastně nejíš celý den a pak to tělo si to vlastně a fakt si říkáš: „Ne, zítra už to neudělám."

No jasně, že to uděláš, protože jedeš furt podle toho stejného programu, že jo. Takže vlastně jakoby toto vlastně, že jsem neměla tam ty kalorie a když už to byly kalorie, tak to bylo, já nevím, třeba klidně nějaký KFC, hamburger, jo, prostě a tak. Neříkám, že to bylo pořád, ale jedla jsem takhle hodně, že jo, prostě na té vysoké škole prostě je to mazec, jako hodně lidí takhle jako jedlo, takže to nebylo ani, já jsem ani nebyla jako nějaká divná. To to prostě takhle jako bylo. Takže ano, i to jídlo se musela hodně radikálně změnit.

Takže myšlení a jídlo si myslím, že bylo takový jako takový gro toho úplně všeho. Musela jsem se dovýživit, že jo, proč to tělo trpělo. Musela jsem řešit to, proč vlastně třeba hormonálně i jako jsem měla problémy. Takže i tohlencto, měla jsem infekce, že jo, v tom střevě, což ale zase navazovalo na to, o čem jsme se už bavili.

Toxické prostředí. To je taky důležitá věc, kterou bych tady chtěla zmínit. To, jak dneska žijem vlastně, kolik na sebe napapleme kosmetiky toxické, jak vypadá jídlo zase, jak vypadá voda, jak vypadá vůbec jen ty domy, prostředí prostě, kde my vlastně jako existujeme. Takže toto všechno jsem jakoby řešila.

Já teda já jsem vždycky měla strašně blízko k přírodě. Už jsem říkala, byly horolezectví, takže já jsem vyrostla pod skalama, takže toto mě prostě vždycky strašně nabíjelo. Jenomže jak jsem potom začala vlastně studovat, tak už na to nebyl čas. Takže hodně člověk trávil času v knihovnách, ve škole a jakoby se odpojil od přírody a od toho svého těla. Takže vlastně mi pomohlo. Já vždycky říkám, jako prostě v přírodě jsou všechny odpovědi.

Jak ses teda z toho dostala teda z té ulcerózní koli těchdy?

No, já jsem vlastně tehdy jakoby podepsala revers, protože jsem chtěla jako odjet na tu svatbu, že jo. Takže takže prostě jako to byla tak jako motivace, jo. Možná bych tam byla i vůbec v tý nemocnici, ale já jsem prostě chtěla jako odjet, jo. My jsme měli letenky nachystaný, všechno prostě na Mauricius.

Bože, ne, tak jako přece to jako nezavrhnu, že tak mě říkaj, že jsem blázna, že mě prostě nepustí. Tak já jsem podepsala revers a prostě jsem odjela.

No a jako nebylo to jako jednoduché, protože já tím, že jsem vlastně byla na infuzích napíchla, tak oni museli převést na ty léky. Takže já jsem to začala brát jakoby v tabletkách a ještě jsem nebyla úplně ok, tak já jsem prostě jako nejedla, ale to fakt pomáhalo. To fakt jako pomáhalo.

Takže jsem si dala takovej jako pěknej pus před tím Mauriciem a tam jsem pak byla teda na tom ovoci tropickým, jako že jsem si to mixovala a tak. To byla jako fakt sranda, ale mi tam bylo tak dobře. A já si myslím, že jako možná i to prostředí, jako že to bylo nejhezčí období mého života vlastně, jo. Jakoby potom, takže vlastně jakoby i toto si myslím, že mně pomohlo jako se dát dohromady a nějak jako napojit na sebe.

Tak já jsem tam plavala s delfínama, že jo, v korálech tam, jako úplně prostě to bylo krásný.

Takže vlastně jo, no, bylo to jako náročný.

Vysazovala jsem tam ty léky a vlastně mi se to jakoby tam potom podařilo nebo tam potom i doma, protože jsem to vysazovala několik měsíců.

>> Změna prostředí a vlastně změna té psychiky dopomohlo, dopomohlo to k tomu, že sis to vlastně překonala bez těch prášků, bez kortiko a bez dalších jiných zásahů?

>> Já jsem ty kortiko brala ve vysokých dávkách v nemocnici, takže já jsem potom je postupně vlastně vysazovala. Jo, ale trvalo mi to teda tři měsíce, myslím, nebo tak nějak.

Dlouho. Nebylo to jak takhle. Určitě ne. A vracelo se mi krvácení. Fakt vždycky jsem brečela. Říkala, oni měli pravdu. Prostě já se tam určitě vrátím a vezmu si střevo. Vždycky manžel, prosím tě, uklidni se. Tak už jsi říkala, že to tak nebude, ne? Tak se vrátíme se spolu zpátky. Sedneme si tady v klidu.

Jo.

>> Takže měla takovýhle i oporu, což je důležitý.

No.

>> Jo.

>> Za jak dlouhou dobu teda jsi byla schopna říct, už jsem to překonala a už to je za mnou?

>> Mhm. Já jsem ještě jako byla taková, pak jsem vlastně otěhotněla a ještě jsem nebyla úplně v pořádku, takže to bylo prostě, my jsme si říkali, tak se začneme snažit.

Tak >> a to bylo po jaké době?

>> Čtyři, pět měsíců, šest, něco takovýho.

No >> no, protože oni mi říkali, že nebudu mít děti, že jo, tak říkám, tak to nebudu odkládat, že jo. Prostě začneme zkoušet, to určitě nepůjde. Prostě bereš tady, já jsem brala léky, prostě to jako nepůjde, že napoprvé, jo, prostě napoprvé.