Ivan Hoffman: „To mu museli udělat Rusi“
Ivan Hoffman: „To mu museli udělat Rusi“
Přepis videa
Zobrazit / skrýt přepis
[hudba] >> Vážení přátelé Rádia Universum, vítejte u pořadu Politikos. Georg Poslech vás se zve Ivan Hoffman. Vyslechl jsem příběh, ve kterém dítě, školák z druhé třídy, listuje v ilustrované Bibli. Když narazí na obrázek ukřižovaného Krista, zamyslí se a pak mu to sepne. Tomu museli udělat Rusy. Každá generace je utvářená atmosférou, která zrovna panuje ve společnosti. Jde o prvotní vklad, respektive prvotní zátěž, která člověka provází věkem, kdy teprve bere rozum. Něco z toho, do čeho se narodil, v sobě člověk nese celý život. Spor se vždy vede o to, zda vliv, kterému jsou děti vystaveny, brát jako výchovu a nebo indoktrinaci. Možná se ale o žádné dilema nejedná. Většinou se indoktrinace považuje za výchovu a výchovou se míní indoktrinace. V dobách, kdy společnost ovládne nenávist, se děti vychovávají k nenávisti. U zmíněného českého školáka lze předpokládat dva důležité faktory vysvětlující jeho šokující dedukci. Jednak v sedmi letech nemá povědomí o existenci křesťanství a současně tráví čas v prostředí, kde je zapnutá česká televize. Když děti zlobí, ze zkušenosti víme, že z toho vyrostou. S indoktrinací ovšem porostou. U pohrdání, povýšenosti a nenávisti jde o duševní výbavu, se kterou takto vychovaná generace vykročí konfliktům, destrukci a válkám naproti. Ještě není zcela zapomenuto, jak dopadla generace Němců vychovaných ve víře, že jsou výjimečná rasa a to jim dává právo vyhladit rasy méně cenné. Poté, co si vykoledovali drsnou odplatu, vychovali Němci pod okupačním dozorem generaci pacifistickou. Ta ovšem právě zestárla a moci v Německu střídá politická elita, která sympatizuje s ukrajinským nacismem. Ukrajinský nacismus se samozřejmě neinspiruje pacifistickým Německem, nýbrž německým Hitlerovským. Není pak těžké prognózovat, jak dopadne generace Ukrajinců vychovaných ve víře, že jsou výjimečná rasa. Dějiny rutinně reprízují stejné představení, kdy se povýšení, nadřazení stanou obětí sebeklamu, že jim nic nehrozí a že jim cokoli projde. Na tomto místě se hodí citovat Cicera, že historie magistra vitae. Historie je učitelka života. Cicero to myslel pozitivně. Historii chápal jako učitelku, která dává do života dobré rady. Jde o rukavici hozenou skeptikům a optimistům, kteří se při ohlížení do minulosti soustředí na příběhy se špatným koncem. Vyvozují z nich, že špatný konec je zákonovitý a vybízejí vzdát se veškeré naděje, neboť člověk je nepoučitelný a vyhledá šikmou plochu i tam, kde není. Skeptik má za to, že k lidskosti se člověk uchyluje až když doplatí na nelidskost a že člověk po katastrofě má na rozdíl od člověka před katastrofou šanci na hezký život. Dějiny ale mají na repertoáru kromě tragédií i dramata s dobrým koncem. Stává se, že se někdo podle Cicera z historie poučí a na katastrofu, která vypadala jako neodvratná, nedojde. Řeč je o zázraku. Poučit se z toho, co se ještě nestalo, co teprve hrozí, je výsadou jasnozřivců, proroků. Bývají ve ztracených generacích jako šafránu, ale jsou. Současnou rusofobii si nejmladší generace osvojuje jako povinnou četbu. S dospíváním přijde revolta, zpochybňování autorit a odmítání zavedených klišé. Druhák, který dnes při pohledu na ukřižovaného Krista předpokládá, že tohle mu museli udělat Rusy, vyroste a uvědomí si, že tady něco nesedí. Nejspíše už bude moci vyhodnotit, jak společnost vedená k nacismu a do války ustála srážku s realitou. Vlna nenávisti, hrozící, že nás smete, může opadnout a nebo smete ty, kteří na nenávist vsadili. Nevíme, co přijde, nevíme, zda se kalich hořkosti bude pít do dna. Zmíněnému školákovi ale brzy dojde, že v tom, co se stalo na Kalvárii, neměli Rusy prsty. Bermet jako dno, od kterého se dá odrazit.






