J. Štefec: Vrtulník Čestmír, státní zakázky. Zásadní informace o korupci a kšeftech zbrojařů.

[frknutí] V našem minulém rozhovoru jste řekl, že víte přesně, jak proběhl nákup vrtulníku Čestmír.

Tak to dnes prosím řekněte celé a od začátku. Kdo komu co prodal, za kolik, přes kolik mezičlánků a kde je ten stroj teď.

[smích] To je opravdu hádanka v současné době, protože nákup vrtulníků Čestmír se točí v takovém divném temném prostoru. Ale pokud vím, tak to byl vrtulník, který svého času získala společnost CSG pana Strnada jako prezentační stroj, protože původně byl záměr tento stroj dostat do armády České republiky. Nakonec bylo rozhodnuto jinak, podstatně dráž z hlediska státu.

To, co se nakoupilo, to, co jsme dostali, nakonec vyšponuje ty ceny stejně na obrovskou úroveň. Ale podstatné je, že osud tohoto vrtulníku, tak jak byl popsán v médiích známým panem Pauknerem, osobou zahalenou tajemstvím, tak do značné míry odpovídá realitě.

To znamená, vybral se, vybrala se spousta peněz, které zmizely do dneška neznámo kam. A ten vrtulník skutečně ten konkrétní vrtulník na Ukrajinu neodešel, protože vlastně není znám pohyb jeho reálného čísla. Údajně se v současné době vyskytuje na Slovensku, pokud jsem měl ty poslední informace.

A to, co odešlo na Ukrajinu, jestli tam něco odešlo, tak maximálně nějaké peníze, protože žádný vrtulník jakéhokoliv čísla se potom už nikde v systému neobjevil, což je taková zajímavost.

Celá obrana iniciativy Dárek pro Putina stojí na utajení. Nesmíme znát výrobní číslo, protože by pomohlo Rusům. Jenže jde o 45 let starý vyřazený civilní stroj a americký úřad FAA vydá kompletní historii, převody i smlouvy ke každému exportovanému kusu za 10 centů za stranu, protože federální data jsou otevřená.

Co na to vy jako bývalý šéf vyzbrojování? Existuje jediný legitimní vojenský důvod tajit sériové číslo civilního vrtulníku z 80. let? Nebo se tady netají číslo před Rusy, ale obchodní stopa před dárci?

Samozřejmě neexistuje žádný důvod. V tomto případě neexistuje žádný důvod tajit v podstatě sériová čísla ani těch vrtulníků, která by byla úplně nová a nakoupená třeba do armády České republiky, protože koneckonců tyto obchody jsou mezinárodně evidovány a registrovány. A při informacích o těchto obchodech, které stále ještě fungují, se uvádějí i čísla těchto vrtulníků, která jsou dohledatelná ve víceméně otevřených databázích.

Martin Ondráček z Dárku pro Putina sám popsal, že na prodejce je navedla ukrajinská strana a ujistila je o jeho důvěryhodnosti. V obou nákupech šlo o firmy ze skupiny Helikoptér Alliance. Popište divákovi tenhle kruh. Česká sbírka pošle peníze, ukrajinská strana doporučí prodejce a prodejcem je český zbrojař.

Kdo v tom kruhu nese odpovědnost, když se něco ztratí a kdo ho navrhl?

No, samozřejmě v tomto případě, pokud se něco v uvozovkách ztratí, tak hlavními takovými podezřelými v tomto případě jsou organizátoři té sbírky, kteří jsou víceméně povinni si sledovat, kam a jakým způsobem jsou ty peníze utraceni. A pokud organizátoři sbírky tuto povinnost neplní, jsou trestně zodpovědní.

Řečený Paukner po upozorněních svůj text stáhl a připustil možnost záměny strojů, tedy, že na Ukrajinu mohl odletět úplně jiný utajený vrtulník, o kterém ale neexistuje záznam v žádném evropském ani americkém registru. Odpovědí z Trnadovy firmy a iniciativy nebylo předložení výrobního čísla, ale trestní oznámení pro křivé obvinění.

Vy jste zažil desítky akvizic. Když má někdo čistý papír, ukáže papír. Když podává žalobu místo papíru, co to podle vašich zkušeností znamená?

No, podle mých zkušeností to znamená levotu, samozřejmě, protože v okamžiku, kdy nejste schopni doložit orgánům činným v trestním řízení ani veřejnosti, což je velmi důležité, protože tady veřejnost dávala peníze na ten vrtulník, takže i ti, kteří ty peníze nedávali, ale vlastně jsou zodpovědní za to, že nějakým způsobem ten vrtulník někam odejde, což vlastně je veřejnost obecně v tomto případě. Veřejnost měla mít informace o tom, co se tam vlastně stalo, jaký vrtulník odešel za peníze, které do toho investovali a podobně.

Sbírky Dárku pro Putina dřív běžně zveřejňovaly dodavatele včetně názvů a sídel. Třeba u munice STV Group to bylo veřejné. U Čestmíra najednou platí režim utajení jako u strategické zakázky.

Kdo vlastně audituje veřejné sbírky na zbraně? Ministerstvo vnitra kontroluje formální náležitosti, ale kdo kontroluje, že vybraných 72 milionů odpovídá reálné hodnotě dodaného, když cenu ani stroj nikdo nesmí vidět?

Tak zaprvé, veřejné sbírky peněz na zbraně jsou vyloučené zákonem. To je potřeba říct hned na začátku. To, co se tady děje, ty sbírky pro Putina a tak dále, to je Dárek pro Putina. Samozřejmě to je naprostý nesmysl a veřejně deklarované sbírky na zbraně v podstatě nelze v veřejném prostoru provádět. Že se to děje, je obrovská chyba státní správy, že to nedokáže nějakým způsobem korigovat.

A je tady pochopitelně, jestliže se vyberou nějaké peníze, měla by být jasně definovaná reálná hodnota toho zboží, na které se vybírá. V tomto případě ta hodnota toho vrtulníku byla výrazně nižší než ta cena, která se na něj vybrala.

A reálná hodnota je samozřejmě dohledatelná. Cena vrtulníku prodejní, která byla odpovídající stavu toho vrtulníku, jeho věku a úrovni, na jaké byl udržován, to znamená jaký měl skutečný servis, to se samozřejmě dá odhadnout a dá se dohledat.

Čili tohle není žádná strategická zakázka, tohle není vůbec otázka strategie, ale podle mého názoru se tady někdo skutečně naprosto reálně bojí možnosti, že by se rozkryl tento systém tunelování peněz z těchto veřejných sbírek.

A logicky to vede k úvaze, proč se to vlastně stalo. A já se domnívám, že toto přesně toto by měla být podnět pro orgány činné v trestním řízení, aby se tím naprosto reálně začali zabývat.

Ale co je zásadní, měl by to být v první řadě podnět pro zpravodajské služby, protože to je jejich problém. A premiér by měl jednoznačně dát pokyn spravodajským službám, aby shrnuli veškeré informace, které jsou k tomuto projektu vlastně k dispozici.

[hudba] Milí sledující, moc vás zdravíme z redakce Svědomí národa. Jak asi většina z vás ví, jsme redakce financovaná z vašich darů. Jenom díky vašim darům tady můžeme fungovat.

Tenhle koncept není nic nového i v dnešní době informačních technologií a dostupnosti sociálních sítí a podobně. Vzpomeňme třeba na Národní divadlo, které samozřejmě mělo určitý druh obrozeneckého etosu a lidi se na něj složili, aby reprezentovalo nějaké jejich zájmy, a u dnešních médií to není nic jiného.

My jsme aktuálně v situaci, kdy potřebujeme zajistit finance na provoz redakce ve zbývající části letošního roku. Za ty roky, co jsme tady působili, několikrát hrozilo omezení našeho provozu z různých důvodů a vy jste nás vždycky podrželi.

Vždycky jste stáli za námi, čehož si obrovsky vážíme a pokud můžete, podpořte nás, prosím i nyní.

Moc děkujeme.

Děkujem.

Nákup vrtulníků S70 Firehawk pro české zásahové složky.

Jaroslav Strnat stroje nevyrábí ani neupravuje. Vystupuje jako integrátor a vyhrál nad Airbusem s nabídkou o 660 milionů dražší, přičemž Airbus dostal nula bodů za kvalitu, ačkoli část kvalitativních kritérií prokazatelně splňuje.

Vy jste řídil tendry pro armádu. Vysvětlete divákovi řemeslo, jak se nastaví hodnotící kritéria tak, aby mohl vyhrát předem vybraný dodavatel. A je nula bodů pro Airbus vůbec technicky obhajitelná, nebo je to podpis na místě činu?

Tak samozřejmě těch nula bodů za kvalitu je technicky naprosto neobhajitelná, protože to je už čistě manipulativní záležitost.

Tady se to v podstatě nastavuje. Ten systém se nastavuje velmi zvláštně. Vojáci vyjádří nějakou potřebu, ta pak přejde do systému ministerstva obrany, tam se to zpracuje do nějakého požadavku, který potom se vyjádří na venek jako vlastně podmínky pro výběrové řízení. To znamená, řekne se: „Hele, my potřebujeme nakoupit takový a takový stroj, který splňuje takové a takové požadavky."

Samozřejmě v rámci tohoto řetězce se dá velmi snadno manipulovat s požadavky. Dají se nastavit tak, aby byly pro konkrétní firmy splnitelné, pro konkrétní firmy nesplnitelné. Já to říkám tak, že se řekne například: „Ředitel firmy, která dodá tyto vrtulníky, bude mít hmotnost 85 kg maximálně. Musí být napůl plešatý a musí mít minimálně dvě děti."

Takže tímto způsobem, když nastavíte podmínky pro výběrové řízení, tak logicky to směřujete na jednu jedinou firmu.

Problém je v tom, že neexistuje v současné době prakticky v armádě systém, který by tohle byl schopen zvrátit, který by byl schopen toto přezkoumat a byl by schopen říct: „Hele, todle je úplně nesmyslné."

A výrazně to vlastně znevýhodňuje Českou republiku jako stát z hlediska peněz, které budou zaplaceny za to, co vlastně ministerstvo obrany nakonec nakoupí. Respektive peníze, které se na to vydají, musí být takové, aby odpovídaly skutečně požadavkům na to, co ta armáda má s tím daným systémem vlastně dělat.

A bohužel v rámci tohoto systému to funguje zpravidla tak, že zvenčí přijde nabídka, která se projedná s konkrétní generalitou, s konkrétními lidmi v armádě. Tito lidé v armádě podle toho modifikují svoje požadavky na ministerstvu obrany.

Pochopitelně to potom projde tou technickou částí, která to zpravidla nějakým způsobem zpracuje relativně dobře, ale pak to jde do části ekonomické a v ekonomické části už je zase ten komunikační kanál nastavený, kde se řekne: „Hele, hoši, my jsme se tady domluvili na něčem, takže se poměřme o peníze, které tady z toho poplynou. Postarejte se o to, aby to nějakým způsobem se dostalo do rozpočtu armádního v této a v této výši."

Pak to samozřejmě přejde na Ministerstvo financí a tady je potřeba, aby ministerstvo financí to schválilo jako konkrétní položku v tom rozpočtu a někdy je to potřeba ošetřit i na tom ministerstvu financí.

Čili ten řetězec korupční, který tady funguje v tomto případě, je bez interní kontroly, která sice existuje, ale vlastně nemá prakticky žádnou moc, protože i když na některé tyto případy upozorňují venkovní aktéři, to znamená například NKU, tak vlastně armáda, respektive ministerstvo obrany, to obvykle vůbec nebere do úvahy. Zaplatí třeba i obrovskou pokutu, ale celý ten systém funguje dál.

Čili armáda momentálně nemá nastavené interní nástroje na to, aby to mohla nějakým způsobem ovlivnit.

Poslanec Mašek podal trestní oznámení. Státní zástupce ho nezvykle rychle vyhodnotil jako hodné šetření a nastupuje NCOZ. Jenže financováno bylo z evropských peněz Restart EU a tím se otevírá cesta k Olaf a evropskému žalobci EPO.

Řekněte na rovinu, dokáže Česká policie a justice vyšetřit rodinu Strnadů, když jsou tuzemské složky s objevením Strnadů provázené na úrovni exministrů a exředitelů tajných služeb? Je EPO jediná instituce, na kterou jejich vliv nedosáhne?

Ono se říká, že před zákonem jsou si lidé rovní, ovšem někteří jsou si rovnější.

Samozřejmě, že to česká policie teoreticky dokáže vyšetřit a to, jak říkám, je to záležitost policie a zpravodajských služeb. Ale jak bylo krásně řečeno, tuším že to byl film rozpuštěný a vypuštěný, kdy tam ten známý Cimermanův inspektor říká, že by to byl titul.

Slovo integrátor. Firma, která nic nevyrábí, nic neupravuje, jen stojí mezi výrobcem a státem. Co konkrétně integrátor přidává za 660 milionů Kč navíc oproti přímému nákupu od výrobce? A kolik takových integrátorů jste za kariéru viděl vy? A čí to bývaly firmy?

Takových integrátorů jsem viděl za svou kariéru mnoho. Například měl jsem vedle sebe položené dvě faktury a seznamy výrobků, kde na jedné faktuře a seznamu byla spousta položek napsaných jako repasované. Týkalo se to zakázky na opravy vrtulníků, respektive údržbu vrtulníku. A na jedné straně byly součástky repasované a na druhé straně už od prodejce, který přímo dodával armádě, byly tyto díly, kde byly například rotory, rotorové hlavy, které jsou velmi zásadní pro ten vrtulník, vedené jako díl nový, to znamená díl, který má zhruba o třetinu vyšší životnost, než ten díl repasovaný.

Čili v tomhle případě to bylo na hranici trestného činu.

Fakt je ten, že já jsem na to upozornil tehdy vlastně vojenské zpravodajství, kterému tehdy šéfoval pan Páleník. No, výsledek byl ten, že mi policie podstrčila do auta pistoli.

Čili takhle to funguje v momentě, kdy začnete opravdu naprosto regulérně se snažit nějakým způsobem upozorňovat na konkrétní korupční řetězce a snažit se je třeba překonat.

Víte, ono to je ten integrátor, jak tomu říkají. Jediné, co k tomu přidává, je množství peněz, které odtečou státu do konkrétního korupčního systému. To je zpravidla role integrátora.

A nedávno byla taková velmi zajímavá příhoda, kdy si majitel britské firmy dodávající České republice vozidla Supacat stěžoval, co má pořád ta česká strana za problém, když on dodává ta vozidla Čechům za stejnou cenu jako britské armádě. Jenže problém je v tom, že armáda České republiky ta vozidla nakoupila třikrát ráž.

Jo, to je realita. To je naprosto jednoznačně doložitelné. Čili to znamená, že tomu takzvanému integrátorovi ten britský dodavatel to dodal za cenu jako britské armádě, ale ten to prodal české armádě za cenu významně vyšší, než to skutečně zakoupil. To znamená, že ten zisk tam v tomhle případě byl prakticky navýšen nebo ta cena byla navýšena o dalších 200 %.

Dárek pro Putina je marketingově geniální název. Válka jako hop, vtipná věnování na munici, gejmifikace zabíjení.

Vy jste bývalý voják. Co říká profesionálnímu vojákovi estetika, ve které se dělostřelecké granáty prodávají jako vánoční dárky?

Není právě tahle infantilizace jedním z důvodů, proč se nikdo neptá na ceny, marže a dodavatele?

Tak samozřejmě, co je základem, je to, že to je v rozporu se zákonem. To je základní problém a samozřejmě je to i v rozporu se základní etikou a ukazuje to na zásadní degradaci a degeneraci společnosti, ve které v současné době žijeme.

Ehm, teoreticky jsme se měli přehoupnout do období ehm svobody a prosperity z komunistického temného středověku, ale jak se, jak ukazuje realita, je to zcela jinak.

A v současné době ten náš systém funguje naprosto prostě pokřiveně.

A to, co se děje kolem nás, je reálná degenerace vlastně mezi mezilidských, mezinárodních, obchodních, finančních a ekonomických stavů.