Martina Kociánová: Daň za svobodu vysílat, co chci? Obrovská.

[frknutí] Jak se proměnila práce moderátora od dob vašeho působení v televizi a rozhlasu k dnější dráze vytváření úspěšného projektu pod hlavičkou rádia Univerzum?

Já děkuji za pozvání a zdravím vaše věrné diváky. Pevně věřím, že část z nich je i má, takže si je tak to můžeme půjčovat, když oni budou ochotni poslouchat.

Jak se změnila práce moderátora?

Já jsem si vždycky přála dělat práci moderátora jako takovou a vy sám určitě, Viktore, nejlépe víte, co to obnáší, když se z moderátora stane — u nás to trošku zní jako vulgární slovo — podnikatel.

A v okamžiku, kdy si zřídíte nějaký podcast a on bitní a rozšiřuje se a vy z toho máte radost, ale nese to s sebou obrovské množství starostí, které jsem jakožto moderátorka zpráv opravdu nikdy neměla.

Přišla jsem, oblékli mě. Maximálně jsem si stěžovala, že mi to nesluší. Pak mě nikdo nešmrncnul. Dostala jsem nějaké texty. Ano, tvářili jsme se vždycky, jak si ty texty upravujeme, a ano, upravovali jsme si je, ale žádný moderátor zpráv nemůže do těch reportáží jakožto takových vstupovat.

Takže spíše ten moderátor je takový prezenter a to, [frknutí] jak vždycky říkáme — jak jsme na tom pracovali — tak myslím, že jsme si potřebovali jenom trošičku jako polechtat ego.

Zatímco teď jsou to autorské věci. A teď nejenom, že přebývají všechny ty starosti s pronájmem studia, se sháněním peněz, se sháněním hostů, s obvoláváním hostů, komunikací, vybírání témat, čtením všech serverů, novin, abychom věděli, koho pozvat.

Ale pak navíc — jak je tam ten okamžik, kdy prostě musíte vy rozhodnout, jakým směrem chcete, aby se ten rozhovor ubíral — a nebo to doladit s hostem. Kolikrát si připravíte samozřejmě sáhodlouhý scénář a ono si to žije úplně svým vlastním životem, ale je to mnohem zodpovědnější.

Mnohem zodpovědnější. Ráda bych řekla, že svobodnější. A svobodnější to v každém případě je v tom mém nastavení — v té, možná to řeknu, odvaze si pozvat prostě kohokoliv, o kom si myslím, že má co říct. Ale zároveň to člověka zavalí spoustou drobností, které umoří, jak se říká, nejenom osla, ale i Martinu.

Nikdy. Televize a veřejnoprávní rozhlas vás naučili pracovat s tříminutovým vstupem, kde každé slovo musí sedět. Dnes děláte třeba 90 minutové rozhovory.

Které dovednosti z té staré školy pořád používáte a co jste se naopak musela naučit díky jinému formátu?

Já myslím, že jsem ve svém založení — nejenom věkem — stará škola. Pořád mi záleží na váze slov, na tom, aby mé rozhovory nebyly laciné vítězství, protože tam dám clickbajtové titulky.

Na druhou stranu i s tím jsme se museli naučit pracovat. Protože jak víme, tak ani naši, vaši a moji diváci a posluchači nikdy nečtou dost také — věnují se jenom těm výkřikům, těm titulkům. A kolikrát jsme dělali i pokus, že jsme tam dali titulk, jaký jsem si přála, protože byl slušný, věcný — nic. A [smích] pak volám svému ajťákovi a říkám: „Změň to, dej tam tohle." A najednou vítr. Prostě je to tak.

Prostě v ta tato doba se přeje zkratkovitosti.

Ale vy jste se ptal na ty tři minuty.

Já si myslím, že dělat rozhovor — což je jakýsi styl teď nejenom veřejnoprávních, ale i soukromých médií — děláte rozhovor s člověkem a musí se vejít ta otázka a odpověď do tří minut.

To mě vždycky nesmírně nevyhovovala. A taky když jsem potom v Českém rozhlase měla zaškolit jednu svojí kolegyni po mateřské a ona dělala ten rozhovor poprvé, tak jsem jí říkala: „Buď úplně v klidu, položíš otázku, host bude odpovídat a když už se bude blížit k myšlence nebo k pointě, tak pustíš písničku."

[smích]

Já musím říci, že si vlastně užívám to a myslím si, že to je také asi jeden z největších bonusů rozhovoru — jít kupředu do minulosti nebo rady starších, že jdeme takzvaně pod povrch šedivného. Že máme možnost v rozhovorech téma rozebrat, zároveň vyvést nebo uvést několik možných teorií, pak se k nim vrátit.

Zkrátka — je to dobrodružství. Pro mě každý ten rozhovor je dobrodružství.

Ve svých pořadech dlouhodobě otevíráte témata ostrakizovaná, tabuizovaná témata, která algoritmy na sociálních sítích nemají rády, když to řeknu mírně.

Dá se říci, že se za takovou tvůrčí svobodu platí daň?

[smích]

Jak si odpovíte, Viktore?

Já myslím, že ano, ale musím to nechat otevřené, aby to mohla odpovědět.

[smích]

Platí se velká daň. Nechci si stěžovat. Zároveň ta pozice „unpleasant terrible" — jak se to řekne — vám skýtá pozornost určité skupiny, která rozuměla, že to, co slyší ve zprávách, je dobré vodítko, aby člověk hledal to, o čem se tam nemluvilo, protože to je důležité. A tudíž to funguje.

Tak i tak, ale v každém případě nemáme proti sobě žádný ochranný štít, protože nepatříme do žádné partičky, nemáme za sebou žádné mocné, kteří by se za nás brali a aby za nás někdo plédoval.

Takže vlastně každý, kdo jde a hodí jedovatou slinu a použije takové ty už omleté nálepky — dezinformátor, antivaxér, xenofob, homofob a čeho všeho — tak vlastně to na vás ulpí. A dokonce to na vás ulpí i v očích mnoha jinak vnímavých lidí právě pro tu zkratkovitost.

Právě proto, že to někde jen tak zaregistrují. Někde je titulek, někde je urážka, někde je v komentáři vyložený hejt, který vzniká z trollích farem a který se nedají vysledovat.

A takže je to, řekla bych, docela velká daň.

Nechat si nadávat, nechat se urážet — navzdory tomu, že se ukázalo v nedávné minulosti, že témata, která jste rozkrýval vy a to, jak o nich hovořili třeba vaši hosté, bylo mnohem blíže realitě, než to, čím jsme byli krmeni.

A navzdory tomu, že se to ukázalo hned v několika směrech, tak pořád nedochází k žádné očistě.

Ne, ne, ne, ale to nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji. Protože poslouchá nás několik set tisíc posluchačů. Poslouchají nás posluchači po celém světě a mnozí nešetří chválou. Takže je to občas, řekněme, vyvážené, byť jak víme, negativní přenos je vždycky ten silnější.

A já jsem si toho všimla, že mně přijde sto pěkných reakcí na nějaký rozhovor a pak tam od někoho dostanu prostě čočku. A člověk má tendenci odpovídat tomu člověku místo aby odpovídal těm stovce těch, kteří vlastně vám třeba fandí nebo vám říkají svoji kritiku, ale kultivovaně.

Zdravím vás, diváci z redakce.

Určitě jste si všimli, jakým způsobem se dnes používají média a jsou to zbraně vlivu. Vidíme to čím dál tím víc.

[hudba]

Teďka se objevují ty informace o tom, jak malé redakce typu deník N jsou zřizovány různými subjekty, [hudba] které mají své zájmy, jsou provázané na hrad do politické roviny a samozřejmě [hudba] zesilují určitou agendu.

A u nás máte tu výhodu, že my jsme financovaní jenom od vás a čas od času od nějakého člověka, který je z řad podnikatelů, ale netvoří to [hudba] náš hlavní příjem.

A proto se zodpovídáme jenom vám. Je to klíčový, protože vy si tímto financujete svojí vlastní zbraň vlivu.

To znamená redakci, která stojí na vaší straně a řeší věci, které ostatní nechtějí řešit.

Já se tady přidávám k tomu, že jste to opravdu vy, naši diváci, kdo má v rukou tu moc spolu rozhodnout o tom, jestli tady takové projekty jako naše redakce budou.

My konkrétně aktuálně potřebujeme zajistit financování provozu redakce ve zbývající části roku.

Za ty roky, co působíme tady, několikrát byla situace, kdy provoz redakce byl v ohrožení, hrozilo omezení z různých důvodů a vy jste stáli vždycky při nás a podrželi jste nás.

Věřím, že i tentokrát to společně zvládneme a moc děkuji za vaši podporu a za vaše dary.

Děkujem.

Český podcastový a alternativně mediální prostor za posledních pět let přerostl z několika nadšenců na desítky projektů. Je to podle vás zdravý růst nebo bublina, kde stovka lidí mluví pro stejných 100 000 diváků?

Být to před internetem, tak vy mlčíte, já mlčím, jsme někde v knihovně, ještě nás nepustí ani k přepážce, abychom náhodou nemohli komunikovat. Takže buďme rádi za to, že internet určitý svobodný prostor pro řekněme jiné názorové proudy umožňuje.

Jiná věc je, že o to těžší je pro posluchače se v tom vyznat, protože některé ty podcasty jsou to utrpení. Utrpení v tom, že oni jsou jenom jako uvolnění a jsou takový jako odvázaní a teď prostě „No, tak co byste nám teď řekl, co je nového?" Ne nového a je to zkrátka trošku jiný šálek čaje.

Některé jsou fajn, ale jestliže si podcast založí člověk jenom proto, že se v devatenácti naučil říkat ř, tak to není vždycky úplná kvalifikace. Ale pozor, jsou velmi dobré a nutno přiznat, že samozřejmě já to pozoruju s ne úplně velkou radostí, protože my žijeme jenom z darů diváků, posluchačů a mnohdy se samozřejmě ten zájem ředí.

Tak bych ráda zdůraznila, že jsme lepší a děláme věc, kterou nedělá vlastně myslím nikdo jiný, což také samozřejmě prodražuje ten výstup. My každý rozhovor přepisujeme. Sedí tam ne AI, sedí tam člověk se sluchátkama a přepisuje to, pak to jde na editaci. Pak se dělá korektura, aby tam nebyly chyby.

A já třeba, když se připravuju na nějakého hosta, tak jsem tak šťastná, když narazím na čtený rozhovor, psaný, protože jinak to znamená – když jsou jenom ty podcastové – že si to musíte poslechnout v reálném čase a to jsou třeba dva dny. Zatímco když je ta textová práce, tak s tím já dokážu pracovat jako střihoruký Edvard.

Dá se chápat médium jako zbraň vlivu? Lze si představit model malého média v rukou lobistických skupin a establishmentu, jako je to třeba s deníkem N a vazbami na hrad, a pak malá média, která jsou financována opravdu jen z darů diváků. Držíli diváci v ruce takovouto zbraň, čeho s ní mohou dosáhnout?

V médiích se vždycky hovořilo o jedné z důležitých velmocí. O peru se říká, pero je zbraň a myslím, že do značné míry to platí stále. A to, že existují redakce, média, která zkrátka přiznaně nebo skrytě za někoho kopou, to asi není nic objevného.

V každém případě se ale naředí důvěryhodnost těchto médií ze dvou důvodů. Jednak tím množstvím, jak už jsme to tady zmiňovali, a pak tím, že AI se tak zdokonaluje, že nebudeme moct věřit vlastním uším a vlastním očím.

A já sama už dnes vím, jak jsem nervózní, když dostanu do rukou něco, co je velmi zajímavé. A já to musím prostě poslat ajťákovi, rozanalyzovat, jestli to skutečně je video, nebo jestli je to už zkrátka nějaké pohádky AI babičky.

A myslím si, že tady tento stav nejistoty nutně – a doufám, že to může být vlastně pozitivní dopad – povede k tomu, že budete chtít mluvit s lidmi tváří v tvář. Že prostě když já se o vás dočtu nebo uvidím, jak vy jste na videu a zvete na sjezd a tak zkrátka vám zavolám a řeknu: Viktore, byl jste to vy? A vy mi řeknete: Martino, tak snad mě znáte a já vám budu věřit, když se takhle budu dívat do očí.

Tohle nás možná trošku vrátí k sobě samotným a k našim přátelům a k tomu, že slova by v budoucnu měla být znovu kryta svým významem, jako bývaly kryty bankovky zlatem a jinými aktivy Státní banky československé.

Dneska jsou to nejenom Fiat peníze, za kterýma není vůbec nic, ale jsou to také bohužel Fiat slova.

Mainstream má peníze, techniku a značku, ale ztrácí důvěru, jak jste sama podotkla. Nezávislá média mají důvěru, ale žádné zdroje na skutečnou investigativu. Nikdo z nás si nezaplatí půl roku práce jednoho člověka na jedné kauze. Je možné, že tohle je strukturální strop, přes který se nezávislá scéna nikdy nedostane. Nejdrahší je zpravodajství a publicistika.

A od těch novinářů na volné noze, co pracují pro tato takzvaně okrajová internetová média, se tak nějak zvláštně očekává, že to dělají z lásky k vlasti, že za to nikdy v životě nepotřebujou zaplatit. Že když moderují něco pro nějakou konzervativní společnost, tak to přece dělají jenom pro věc samotnou.

Takže ano, vždycky budeme narážet na to, že nemáme za sebou velké vydavatelské domy, které vám dají zkrátka na půl roku peníze a řeknou, věnuj se tomuto tématu. A v tomto jsme jednoznačně v nevýhodě. A vlastně je takové únavné, jak se do nás ještě pořád naváží, kdo všechno má být tím tajným finančním zdrojem za námi, za vámi, za mnou a tak dále.

Ale přesto to mnozí dělají. A teď můžeme vidět velkou kometu, což je nebo možná byl Thomas Paukner, který to stále se neví, ale faktem je to, že ať už se spolupracovníky nebo sám na koleně, zkrátka si dal tu práci. Neudělal nic jiného než veřejně dostupné informace, zdroje, smlouvy, licence, tak to poskládal vedle sebe. Vytvořil to, čemu se říká architektura souvislostí a všechny ty informace, které jsou normálně k dispozici, ale my jsme si je nikdy do těchto souvislostí nedali, tak on to udělal za nás.

No taky sklízí bídu. Sklízí bídu v podobě několikrát smazaného profilu. Ze začátku si snad zlí jazykové mohli myslet, že je to součást marketingové strategie, ale ono začínat třikrát od nuly, to asi není zrovna součást nějaké promyšlené strategie.

Ano, to je, že by člověk potřeboval třikrát do měsíce začínat od nuly. To tomu říkám plán.

Ale strašně nesmírně důležité je to, že tito lidé jsou tady, že jsou lidé jako Milan Celábek, který právě tyto věci dokáže dokonalým způsobem díky svému obrovskému vědomostnímu fundamentu.

Já jsem o tom mluvila několikrát, ale znovu to připomenu, protože když jsme spolu dělali rozhovor právě před sjezdem Landmanchaftu o velké léčce, která se chystá na náš stát, o žalobě, kterou podalo Lichtenštejnsko do Štrasburku na Českou republiku – poprvé v historii našeho státu.

Když jsme se s tím Milanem sešli, tak já jsem byla jako ve střehu, protože Milan mi zapáleně říkal: "Tohle, tohle, tohle, tohle, tohle a zítra to točíme." Já jsem říkala: "Ale Milane, tady nesmíš ustřelit ani omylem." Jo.

A říkám: "Já se do toho vrhnu."

Já jsem opravdu celou noc ty věci ověřovala. Všechny seděly a všechny tam byly. A jenom to, že je poskládal ten Milan takto vedle sebe, tak to najednou dalo celý ten brutální příběh.

Může být novinář anonymní, jenže co kdyby se pak ukázalo, když to přitáhnu za vlasy, že Thomas Paukner je třeba Babišův bývalý marketér a prchal? To by pak asi mělo vliv na vektor informací, které taková osoba zveřejňuje. Nebo na osobě nezáleží a jde čistě o ty informace jako takové a o ty souvislosti, jak jste zmínila.

E, Viktore, vy jste teď začal velmi důležitou otázku, kterou Thomas Paukner dal na stůl a já mám ty odpovědi dvě.

Já Tomase Pauknera nepovažuju za novináře a on se tak myslím sám ani nedeklaruje. Je to občanský aktivista. Občanský aktivista, kterému možná došla trpělivost, možná za sebou někoho má, ale je to občanský aktivista.

Novinář by mi vadil, kdyby vystupoval tajemně, byť myslím, že kdyby dva hlavní hrdinové, novináři Watergate, stále jenom analyzovali, jestli zdroj, takzvaný deep throat, je dostatečně objektivní a relevantní a neověřovali ty věci, které jim v podzemních garážích říkal, tak by možná celá aféra Watergate dopadla jinak a Nixon mohl dál být prezidentem Spojených států a nebyl by první hlavou státu, která byla podrobena impeachmentu. Byť i na tuhle aféru Watergate se s odstupem času a s přílivem informací dívám už trošku jinak, ale tady jde o to, že my jsme dostali takto na bílém podnose informace, stejně jako mi je dal ten Milan Calábek. A my můžeme si je ověřovat, nebo veškerou energii, čas trávit na to, abychom se pokusili Tomase Pauknera přichytat na nějakých stranických švestkách.

A musím říct, že třeba konzervativní novináři se tady v tom také ukázali jako velmi rozpodlení, ale to mi nevadí. Mě nevadí mi ani deník N od něho. To čekáme. Ale kde je někdo, kdo by ty věci ověřil a řekl: "Má pravdu, pane předsedo?"