JSME VE VÁLCE s Janem Schneiderem | I na verox.cz

Vítejte u pravidelného pátečního vysílání pořadu Sme ve válce.

V následující hodině se společně s bezpečnostním analytikem Janem Schneiderem podíváme pod povrch klíčových událostí, které v posledních týdnech rezonují českou i mezinárodní scénou.

V první polovině pořadu se zaměříme na domácí politiku a fungování řízení státu.

Probereme prohlubování podpory Ukrajině a položíme si otázku, zda jsou tyto kroky v souladu s mandátem, který vládní strany získaly od voličů.

Zanalyzujeme situaci kolem Evropské protiraketové koalice, o které premiér podle svých slov do poslední chvíle nevěděl, a zeptáme se, jak funguje bezpečnostní aparát.

Dotkneme se také sporu mezi prezidentem a vládou u Ústavního soudu ohledně zastupování na summitech NATO.

Přepisuje se tím dosavadní výklad České ústavy.

Ve druhé části se vydáme na mezinárodní pole.

Zhodnotíme diplomatické jednání mezi Spojenými státy a Ruskem i postoj české diplomacie k řešení konfliktu.

Podíváme se na Blízký východ, kde po incidentu s vrtulníkem Apache opět vzrostlo napětí mezi Spojenými státy a Íránem, a rozebereme styl krizové komunikace Donalda Trumpa.

A na závěr se podíváme na ústavní změny v Maďarsku.

Posílují demokratickou odpovědnost nebo směřují k nebezpečné koncentraci moci?

Čeká nás hodina věcných odpovědí na otázky, které hýbou dnešním světem.

A já už se těším stejně jako řada z vás určitě na Jana Šnejdra, se kterým se právě teď spojím. Dohlíčkova produkce.

Já tě zdravím, Honzo.

Hezký večer.

>> Hezký večer. Spojení funguje.

>> Spojení funguje. Tak můžeme jít hned na první otázku.

Porušení slibů, prohlubování partnerství, spojenectví a podpora Ukrajiny. To je první téma, které jsme si zvolili jako otvírák dnešního pořadu, protože řada z nás, řada voličů si volila tuto vládu s naprosto opačným záměrem. A to s tím, že nejen, že skončí muniční iniciativa – neskončila – ale aspoň do ní nedáváme peníze. Tak teď jsme se dozvěděli, že po setkání ukrajinského ministra zahraničí věcí Andreje Sibihy s naším ministrem zahraničních věcí Petrem Macinkou, nám Andrej Sibiha poděkoval za prohlubování obranné spolupráce.

Poděkoval nám za to – mě až zarazilo, musím říct – neochvějnou podporu při vstupu Ukrajiny do Evropské unie. A pokud bych měla pokračovat dalším výčtem, tak to je finanční podpora, podpora energetických energoprojektech, nebo také příprava firem na rekonstrukci Ukrajiny a tak dále.

Takže já se tě ptám: plní tato vláda sliby, které dala svým voličům, nebo jsou to pouze proklamace? Jak se na to máme dívat?

>> Já bych tu otázku rozdělil na dvě oblasti – na tu civilní a vojenskou.

Co se té vojenské týče, tam mě přijde, že spousta těch věcí je jenom prostě nominálně. Jak se říká, slibem neurazíš. Pro tu vládu není snadné vyvléct republiku z těch závazků, do kterých ji zatáhla vláda předchozí. Takže dělají, co můžou. Možná ten směr je takový, že to je trošku oslabování. Nicméně s tím předvolebním slibem to je v rozporu, že se to vlastně neděje, nenastala ta situace. Možná to k ní směřuje. Každopádně je asi dobře tu vládu kriticky tlačit a připomínat ty předvolební sliby. To je, co se té vojenské oblasti týče.

Co se té civilní oblasti týče, tam naopak si myslím, že možná držet si na Ukrajině dobrý přístup znamená falírování vlády, protože ta obnova Ukrajiny je bohužel prostě – hloupý to říkat – ale je to bohovský kšeft. A proč by naše firmy měly zůstat stranou? Protože budování nebo oprava té civilní infrastruktury je činnost bohodybá. Takže tam si myslím, že je dobře držet si ty dveře otevřené, nezavírat je. Takže možná proto je ten rozpor mezi tím slibem a tou realitou ohledně té vojenské spolupráce. Potřeba do jisté míry k tomu, abychom mohli potom se podílet na té rekonstrukci té civilní infrastruktury.

>> Teď se tě zeptám na to – já jsem to zmínila, zdůraznila jsem to – protože to tady mám napsané v uvozovkách: neochvějná podpora vstupu Ukrajiny do Evropské unie. Já si myslím, že je to otázka, kterou by vláda vůbec neměla ani ústy ministra zahraničních věcí vyslovovat, protože o tom neproběhla debata. Já si myslím, že to je věc, která by měla proběhnout na půdě sněmovny, na půdě parlamentu. A pokud já vím, nic takového jsme před volbami od naší nové vlády, od těch koaličních stran, neslyšeli. Já to beru jako upatlanou diplomacii podle představ Macínky. On přece jenom je to mladý diplomat, učí se, a někdy mu to prostě moc nejde.

Todle mě připomíná ty – my si to pamatujeme, že jo – to nerozborné přátelství a neochvěnou spolupráci. To všechno známe, takže nám to přijde opravdu trapné až hloupé. Na druhou stranu zase to jsou jenom slova. Až dojde k nějakému lámání chleba, co se týče té Ukrajiny, tak možná zjistíme, že se dáme na stranu Polska, protože Polsko se s těmi výhradami netají a že stát prostě začne zaujímat taková rozumnější stanoviska. Já si myslím právě, že to jsou otázky, zda se o tom má příliš mluvit nebo se to nechat během času. Protože to jsou takové jemné diplomatické manévry. Já si myslím, že se pak k těm Polákům přidáme a že z toho nerozborného, neochvějného slibu prostě asi nic nebude.

>> Dneska jsem četla úplnou novinu, zprávu, že se štěpí PiS, že se rozešla ta část – to křídlo Kačinského od Moravického. Tam to bude ještě zajímavé. Ale jinak ještě chci podotknout, že jsi mě teda odhalil naprosto přesně s tou neochvějnou podporou, protože já si to opravdu pamatuju – stejně jako ty se Sovětským svazem na věčné časy, neochvějná podpora. Tady tyto proklamace.

Ale ještě poslední otázku k tomu poslednímu tématu mám. Chtěla bych se tě zeptat, jestli si myslíš, že nám hrozí nějaká rizika, když si čteme, že se bude prohlubovat obranné partnerství, což samozřejmě se vracím zase zpátky ke zbraním a k tomu, co si můžeme číst už dnes veřejně v médiích, jako ten koloběh těch zbraní z Ukrajiny a tak dále.

>> Tam si myslím, že by ten proces měl být opravdu striktně opačný. Protože vlastně ty vojenské aktivity Ukrajiny – myslím si, že by na místě Macínky, který se jeví prostě proamerický, takže by měl i co se týče těch obranných aktivit Ukrajiny zastávat trošku pro-americké stanovisko. Je to asi divná věta, ale já ji hned vysvětlím.

Totiž Ukrajinci bombardují kaspické ropovody konzorcia, které je z části vlastněno Američany a dopravuje ropu evropským odběratelům. V podstatě tak chtějí poškodit Rusy, ale Rusové jednak na tom spíš vydělávají, protože ty ceny ropy stoupají, a více poškozují prostě ty americké vlastníky. Čili ta Ukrajina se chová, řekl bych, trošku zběsile.

To znamená, my bychom ji v té bezpečnostní nebo té vojenské oblasti příliš podporovat neměli, protože tady je vidět, že prostě ty křeče, řekl bych, že to jsou asi závěrečné křeče podle toho, jak ten Zelenský už spěchá na to uzavření prostě před tou zimou, kterou oni nemají v podstatě šanci přežít jako ve zdraví.

Tak v těch křečích prostě kopou na všechny strany a tady si myslím, že není dobře je v tom podporovat, protože jak říkám, trpí na tom nejenom evropští odběratelé, ale i američtí vlastníci nebo spolumajitelé toho kaspického ropného konzorcia.

Já jsem ráda, že jsi nám teďka nechal nahlídnout po tu pokličku, protože my žijeme opravdu v takových těch politických jakýchsi proklamacích a ty jsi nám teďka nechal nakouknout do toho našeho partnerství se Spojenými státy.

Pojďme dál.

Jestli už tomu nic nemáš, protože já si myslím, že to, co teďka otevřeme, tak to mě opravdu zaujalo, protože já si myslím, že muselo být pro Andreje Babiše, který se účastnil jednání koalice ochotných v Paříži, na rozdíl například od Slovenska, o kterém jsme se dneska dozvěděli, že bylo neoprávně zařazeno do té koalice ochotných a dneska se vůči tomu Robert Fico vymezil, tak my jsme se toho účastnili, ale Andrej Babiš tam byl zřejmě velmi překvapen.

Když to řeknu kulantně, tak z toho, že se mělo jednat o koalici právě těch protiraketových systémů, jak už jsem já tady jednou zmínila, že dělat koalici na protibalistické střely a protiraketové systémy je celkem zvláštní, ale že byl překvapen, že o tom nejednal s ministerstvem obrany.

Dokonce to nebylo ani zařezáno na jednání bezpečnostní rady státu.

My jsme se dozvěděli, že ministerstvo obrany tuto informaci o tom, že takováto koalice má vzniknout, vědělo už od května.

Tak tady mě bude opravdu zajímat, co nám k tomu řekneš, jak se na to díváš ty.

No, já bych tady připomněl slova mého prvního ministra Pavla Bratinky, který vždycky říkal: když čtu noviny, musím si uvědomit, že pouze čtu noviny.

Otázka je, jestli to má nebo co to má společného s realitou a jestli to vůbec má něco společného s realitou.

Čili my se můžem bavit o tom, co proběhlo v těch médiích. Tam Babiš řekl, že o tom nevěděl.

No možná o tom věděl, možná spolu na té vládě taky hrajou nějaké hry. Možná jenom dělal prostě, že o tom nevěděl.

Na druhou stranu těch různých iniciativ je tolik a to má zůna pravdu, že je těžké se v tom někdy vyznat, protože tady jsme měli jakousi protidronovou iniciativu. Teď je protibalistický akt, který se podle Babiše považuje za jakousi prázdnou deklaraci.

Reálně v podstatě jde jenom o to někde udělat zdroj, najít zdroj peněz a ten si rozdělit. Ono reálně z toho nic moc nebude, co se týče nějakých zvýšení obrany schopnosti Ukrajiny.

Prostě tady jde o veliký kšeft.

Čili to může být i v pozadí toho, jestli ten Žůna je zase napojenej — nepochybně bude mít blíž na určité části vojensko-průmyslového komplexu, než jsou jiné. Tam prostě ta rovačka mezi těmi zbrojaři je naprosto nelítostná.

Čili on si klidně dovolí i třeba pozdržet určitou informaci nebo ji nedat, ale jak říkám, je v tom asi veliký chaos.

Dá se to zabalit do mnoha dalších řečí.

Navíc Babiš vlastně vystupuje s tou europatriotou. To je zase další iniciativa.

Čili ono v tom se vyznat prostě, aby se v tom čert vyznal.

Takže je to zajímavé, ten protibalistický akt koalice ochotných, ve kterém teda ty Slováci nejsou, protože oni se tam, jak jsem zjistil, v intencích toho protibalistického aktu bylo, že by měly být montovny raket v Čechách a na Slovensku.

To znamená, že někdo by z toho měl peníze, ale z nás by se staly válečné cíle.

Jo, čili to asi se nedivím, že se ten Fico velice ohradil.

Pak tam bylo něco o stěhování toho velitelství NATO z Ramsteinu do Polska. Tam vzniknul samozřejmě velký odpor, protože my budeme vláčit s těmi Rusy hubou, ale prostě blíž nepůjdem.

Možná to odnesou Rumuni, protože ty tam mají teďka nadirigovanou vládu, která se vlastně asi nemůže příliš bránit, ale budou jako saframensky blízko tomu Rusku, čili najednou ten pach té krve je cítit prostě, oni nechtějí k tomu.

Oni chtějí válčit z dálky a hodně z toho mít peněz.

Proto si myslím, že je celkem předčasný si myslet, že mluvíme o realitě. My mluvíme o těch nějakých mediálních řádcích, jak se projevují v médiích, ale co když to má něco společného s realitou nebo do jaké míry, to já si dávám jako veliký otazník.

Jistě, že jsme teďka v rovině spekulací, protože na bezpečnostní radě státu chodí prezident Pavel, který veškeré naše zbrojařské aktivity a všechno, co se týče kolem té války, tak samozřejmě mohutně podporuje.

Tak ti říkám, že jsme v rovině spekulací, jestli to nebylo řečeno, že to Andrej Babiš zveřejnil, že o tom prakticky nevěděl.

Je to zajímavé. Budeme to sledovat, bude to mít nějaký vývoj.

Ale já se teda bojím toho, abysme tak, jak nám říkají, že jsme ten východ, tu periferii, mluvil o tom Jaroslav Štefec, kterého ty samozřejmě dobře znáš a s tebou byl i na debatě ve slovenském domě.

Takže jestli už k tomuto nic nemáme, tak můžeme jít dál.

Já bych ještě k tomu trošku zase udělal takové dvě poznámečky.

Přemýšlel jsem nad tím, jestli ten ministr opravdu třeba toho premiéra podrazil, tak mě napadlo, může toho Žůnu vyhodit.

Co by na to řeklo SPD?

A další věc: odvolal by ho prezident, protože prezident s tím Žůnou jsou spíš partneři.

A co by na to řekli zbrojaři?

Takže ten manévrovací prostor premiéra je asi opravdu malý, takže možná proto z toho nedělá žádné velké vlny.

A potom další věc: todleto jsou podle mýho soudu prostě jenom takové řeči, které mají za účel udělat takové ty finanční vlny někam dostat a od jiných jinam.

Co se týče skutečných bezpečnostních informací, to si myslím, že by premiérovi nikdo nezatajil, ani na té brzdecké nikde.

Takže proto si myslím, že tady tyhle informace jsou v podstatě takové, že tady jde spíš o ten byznys, než o bezpečnost.

Aby se vyhodila nějaká informace a oni se mezi sebou začali nějakým způsobem dohadovat. Já tomu rozumím něco takového už, když se začínala muniční iniciativa, probíhalo na půdě CEVRA, kdy jsme se to dozvěděli z deníku N.

Ano, máš pravdu.

Takže pojďme tedy k tomu Ústavnímu soudu, ke kompetenční žalobě, protože vlastně vláda nás seznámila — na internetu visí osmdesátistránkový dokument jako výhrada vůči Ústavnímu soudu, vůči tomu, jak přijelo to předběžné opatření.

A prezident se ve své kompetenční žalobě k Ústavnímu soudu, jak se na něj obrátil, obrací na jakousi zvykovost.

A vláda tady oponuje tím, že ta zvykovost, že to bylo dáno tím, že v podstatě vždy rozhodovala vláda, každý tento akt, jakože následovala jejich řada za sebou stále stejných, vždy byla na základě rozhodnutí a hlasování vlády jako celku.

Eh, co ty si myslíš o tom, jaký to bude mít vývoj, protože vím, že jsme se bavili o tom, že ses na to připravil, takže jsem zvědavá, co mi řekneš.

No, myslím si, že ta vládní argumentace je naprosto přesná, že tady je zamíněna příčina a následek, čili to, co následovalo, nebylo příčinou.

Prostě ano, velmi přesný.

Jsem velice rád, že vláda tomu věnovala takovou péči, protože si myslím, že tady se trošku vytváří taková hranice, že se bude docela významně to bude přeznamenávat jako další vývoj. Jestli půjdeme v nějakých ústavních, předvídatelných ústavních kolejích, nebo jestli se tady prostě z toho stane taková, jak se říká, co chcárna.

Myslím si, že Ústavní soud prostě šel nejen za hranice, ale taky vybočil mimo ně. Protože on dal vlastně, jak se to říká, prezident dal Ústavní soud vydal rozhodnutí, které Ústavní soud u kompetenční žaloby nemůže učinit. To předběžné opatření, ale Ústavní soud přesto prezidentovi vyhověl, když rozhodl, jako by prezident podal ústavní stížnost, ale na tu zase prezident právo nemá.

Čili to je skutečně zmatek.

A já si myslím úplně drze, jako občan si myslím, že pokud Ústavní soud nerozhodne v intencích toho, co píše vláda, tak je v podstatě povinností vlády to nerespektovat.

Jo, tady si myslím, že prostě je celkem ta argumentace tak jasná, že tady se nemůžeme řídit prostě nějakými takovými hladkými řečičkami o ústavních, závazných ústavních zvycích a tak dál.

To je totiž mě tady napadl takový Chester Torův Bon, krásný. Eh, jestli se může politická praxe stát závazným ústavním pravidlem. A Gilbert Chester to na to říká: Univerzitní hodnostář má pokračovati ve všech svých špatných zvycích tak dlouho, až z nich udělá část britské ústavy.

Jo, to si myslím, že je opravdu dotažené. Protože tady opravdu se musí oddělit zrno od plev – prostě ústavní argumentace od nějakých těch pavlačových řečí.

On ostatně ten Baxa to opravdu, jak se říká česky, pohnojil, protože když omlouval tu Šmalovo procesní pochybení – naprosto nepochybné procesní pochybení, když Ústavní soud opomene vyzvat k vyjádření jednu procesní stranu, to je tragédie. Prostě já nevím, co chtějí pak tady, aby se v tom státě dělo.

A on říká, že vlastně to bylo – postoje vlády byly dostatečně zjevné ve veřejném prostoru, takže je nebylo nutné shánět. To znamená ve veřejném prostoru, to znamená po pavlačích, nebo kde to bylo, po veřejném prostoru známé. Oni pavlačové řeči jsou brány jako vyjádření vlády procesní.

To je neuvěřitelné. Prostě co oni z toho, jak to zahnojili.

Takže já se domnívám, že tady je potřeba udělat jasno.

Eh, dokonce jsem četl už i takový výrok. Tady nějaký novinář napíše, že prý prezident má podle ústavy právo na schůzky s těmi ministry.

Ano.

A on si plete slovo schůze a schůzka, protože podle ústavy on má právo chodit na schůze vlády, schůze parlamentu, ale o schůzkách tam není vůbec řeč. Tak je vidět, jak tam prostě oni se snaží tu výklad ústavy posouvat podle svého.

A tomu je potřeba prostě vystavit jako naprosto tvrdou stopku.

A já jsem proto, aby prostě ta vláda se velice výrazně postavila proti tomu, kdyby Ústavní soud se chtěl prostě vysmívat ústavě.

Já jsem četla Jindřicha Jajchla, který říkal, že oni vlastně té vládě upřeli to právo na ten spravedlivý proces tady v tomhletom.

Ale ještě mně se moc líbilo, že jsi zmínil toho. Protože já v této věci taky poslouchám Michala Šantovského, známého překladatele a člověka, který často používá v této věci a vůbec, co se týče naší ústavy, tak anglický parlament, což je něco úplně jiného.

Já si myslím, že se dozvíme ještě spoustu bizarních věcí do toho podzimu tady v této věci.

Ale já se tě chci zeptat ještě na takovou věc, která by možná mohla zajímat diváky, protože zajímá taky mě.

My tu máme zákon o soudech a soudcích a v tom zákoně se přesně píše – já bych musela parafrázovat ten paragraf – že v podstatě soudce nemůže být aktivistický, nemůže podporovat nějaký politický aktivismus.

Tak když se podíváme na to, víme, že oni pořád opozice mluví o tom, že jsou zpochybňovány instituce. A jak se má veřejnost dívat na to, že máme v čele Ústavního soudu člověka, který od roku 2019 chodí na demonstrace Milionu chvilek do dneška, a jeho žena finančně je podporuje, a přitom máme na to zákon, který to zakazuje. Jak je možné, že se ještě nikdo neozval, že to necháme být, že v podstatě se díváme na něco a říkáme si, jak je to možné, jak to, že se nikdo neohradí?

Tady by asi bylo potřeba vlastně ty soudní aktivisty pohnat před soud právě na základě toho ustanovení zákona, jak říkáš, protože tady není ani možné, ani potřeba ten Ústavní soud zpochybňovat z aktivismu, protože on se zpochybňuje sám.

Jo, čili tam jaksi ta vina není na straně těch, kteří to reflektují, prostě to, co se odehrává takhle.

Tak jo. Tak já ti děkuju, jestli můžeme teda jít dál.

V Manile se sešel Marko Rubio, ministr zahraničních věcí Spojených států, se Sergejem Lavrovem. Byla to jejich schůzka po delší době. Tuším, že naposledy se sešli někdy minulý rok, tuším že na podzim. A jednali samozřejmě o situaci v rámci rusko-ukrajinské války, toho konfliktu.

To jejich jednání trvalo 35 minut a prakticky z té schůzky nevzešlo žádné konkrétní výstup. Pouze jsme měli od Sergeje Lavrova, který byl v tom svém hodnocení té schůzky rozvláčnější, dojem z toho, že se Rusové opírají o jednání v Anchorage, které proběhlo na Aljasce minulý rok v srpnu. Jenomže v Anchorage nebylo písemně uzavřené prakticky vůbec nic.

Jak si máme tady tuto schůzku vyložit, protože ještě chci doplnit jednu věc, že o tu schůzku vlastně požádali Spojené státy.

Eh, já mám za to, že Spojené státy pouze mediálně prodávají své aktivity a vydávají je za snahu se dohodnout. Ono scházet se a jevit snahu se dohodnout jsou dvě rozdílné věci.

A já tady zmíním ještě jednu věc. Udělám zároveň dopředu reklamu. Ivo Lukáš a syn vydají knížku Scotta Rittera. Já jsem teďka měl tu čest k tomu psát doslov, a Scott Ritter tam právě popisuje ten americký přístup k těm odzbrojovacím jednáním. A tam to je v podstatě takový nedospělý, takový ty pubertální hádky. Co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není. Čili on tam vypisuje prostě, co ten vyjednávač přitom opomněl, co zamlčel, co překroutil a tak dál.

Čili tohle vidím v těchto intencích. Prostě ta americká diplomacie je opravdu na velmi nízké úrovni, když si to porovnáme s tou velkou postavou toho Lavrova. Tak se celkem ani nedivím, že tam s ním nechtěl trávit moc času, protože zjistil, že tam jde jen asi o zářez na pažbě, že se zase prostě s ním potkal už popáté, ale vůbec k ničemu to nebylo.

To znamená, že oni hrají zřejmě před těmi volbami v Americe podzimními, že se snaží prostě před těma lidma se ukázat jako, že jsou prostě mírotvorci a kdesi cosi.

A ty Rusové tam prostě sloužej jenom jako takový zámínka jako, že se s nima potkaj a oni to tam budou prodávat a že se prostě na ničem nedohodli.

To oni zase hoději na Rusy, že Rusové tadyhle.

Ano, Rusové samozřejmě hájej své bezpečnostní zájmy podobně jako by je hájily Spojené státy, kdyby se jim něco dělo v Mexiku nebo v Kanadě, že jo, nebo na Kubě.

To si pamatujem.

Když se dělo na Kubě, tak to bylo zle.

>> Jasně.

Ne, já jsem dneska poslouchala krátký dokument, byl to slovenský dokument, kdy oni říkají, že Rusové už prakticky nechtějí ustupovat ze svých územních požadavků a teďka probíhá taková jakási zdržovací fáze a ty jsi mi to teďka velice skvěle doplnil.

Ano, Amerika má před volbami.

Ale já se tě v té souvislosti chci zeptat, protože jsme všichni zaznamenali, že náš ministr zahraničních věcí Petr Macinka přijal novou velvyslankyni z Ruské federace a vyslovil se před ní, že vlastně očekává od Moskvy krok, že ta válka probíhá na území Ukrajiny. Válka Ruska probíhá na území Ukrajiny.

On žádá to, že by se ta válka měla ukončit, že si uvědomuje, že potom budou trvat dlouhá samozřejmě jednání, ale já nevím, jestli z toho má mít pocit, že žádá o příměří, protože to není žádné řešení.

Co si o tom máme myslet?

Jak se na to díváš ty?

>> Já bych to napadl, protože jestli to je ukrajinské území, je sporné.

Prostě ty republiky vyhlásily svojí samostatnost v souladu jaksi s mezinárodními pravidly, akorát že je skoro nikdo neuznal, ale to je celkem jedno.

U toho Kosova ten problém je velice podobný.

Takže to je jedna věc.

Druhá věc je, která to podporuje, současná protiruskojazyčné aktivita ukrajinských zákonodárců, to je prostě něco děsivého.

Tam jsou pokutování prostě, pokud promluví na veřejnosti rusky.

Čili oni skutečně to ruskojazyčné území prostě nemohou počítat do Ukrajiny.

Prostě sami se ho zbavují tímhletím způsobem.

Jo.

>> A další věc je, Macinka, ano, připadá mě to takový prostě zase takový nevyzrálý to, co on říká, protože pakliže se nebudeme zabývat příčinami konfliktu, nemůžeme se dostat k nějakému rozumnému ukončení.

A ty příčiny konfliktu na tom se prostě shodují od Brzezinského přes Kissingera prostě a Jacka Matlocka a mnoho Kenana a další a další, říkají ano, příčinou bylo rozšiřování na to.

Čili je potřeba, dokud nevemou vážně bezpečnostní zájmy Ruska, tak se nemůžeme nikam dostat.

Proto z toho vychází, že oni ty Rusové obtížně, ale furt dobíjejí prostě ten bezpečnostní, ten opevněný pás, který byl vlastně obsahoval ty vojenský instalace, který by jim byly nebezpečný.

Čili jim je to v podstatě ne jedno.

Samozřejmě, že to tlačí ten čas taky, ale zdaleka nespěchají tak jako Ukrajina, kterou tlačí prostě ta přicházející zima, tak oni prostě musejí tento bezpečnostní pás dobít.

Oni ten Donbas prostě musí dobít, jinač nebudou ty jejich bezpečnostní záruky zajištěné.

>> Hm.

Ještě se zeptám jenom na takovou zajímavost.

To je to, že nová paní velvyslankyně Ruské federace, já teďka nemůžu najít její jméno, tak tato nová paní velvyslankyně studovala u nás.

Je to Anna Ponomarivová a má velmi dobrou znalost našich českých reálií.

Žila tady dlouho, umí prý mluví dobře česky.

Myslí si, že to trošku obroí hrany a trošku to, jestli ten záměr vyslat tuto paní velvyslankyni byl jakýsi možný pokus o to přiblížit se navzájem trošku víc.

>> Každopádně to je nesmírně inteligentní způsob diplomacie, poslat tam člověka, který prostě o té zemi něco ví, kterej na to nekouká jako z jara.

Já když jsem dělal tenkrát na vládě, tak jsem měl možnost mluvit s některými diplomaty, kteří prostě uměli česky a to bylo úplně jiná písnička, protože s tou češtinou přece jenom se o té zemi, o těch reáliích, o té psychologii prostě něco dozví.

A tady bych řekl, že z ruské strany jsou všechny předpoklady, že se k nám skutečně nechovají jako k nepřátelské zemi.

Chováse k nám pouze jako k zemi, která není přátelská.

Jo.

>> Hm.

Takže tady bych řekl, že to je velmi dokonalá ilustrace a jde o to, jestli my budeme schopni tuto, já to vidím jako velikou příležitost, jestli toho budeme schopni využít a nebo jestli budeme jako blbečci zase jenom poštěkávat proti Rusku.

>> Tak zatím to vypadá neutrálně, takže já budu doufat.

A pojďme na další téma.

Pokud nemáš tady k tomuto už nic, tak pojďme na téma, které se týká Blízkého východu a to je eskalace tohoto konfliktu, této války, protože došlo k sestřelení amerického vrtulníku Apache a my jsme teďka svědky toho, ne jakéhosi nedorozumění, já snad ani nemůžu říct slova, nedorozumění, jakéhosi silného střetu mezi Amerikou a Íránem ve smyslu, jak se tady tato věc odehrála.

A Donald Trump vystupuje na svých sociálních sítích a vůbec médiích velmi útočně směrem k Iránu, že by to mohlo celou tu situaci už tak vypjatou zhoršit.

Co ty si o tom myslíš?

Že to strategie tady tahle rétorika Donalda Trumpa?

Co od toho můžeme očekávat?

Zhorší se ta situace, protože všichni se samozřejmě, hlavně byznys, dívá do Hormuzkého průlivu a jak to tam vypadá.

>> Já bych v souvislosti s Donaldem Trumpem při vší úctě nemluvil o strategii, protože si myslím, že ten člověk nemá strategii.

Ten má akorát prostě takový ty taktické operativní různé úhyby a finty, ale strategii má jedinou a to je materiální profit.

O jeho zisky a zisky jeho klanu se zajímá skutečně už i Securities and Exchange Commission, což je opravdu vážné varování, protože tady to vypadá, že to je pointa veškerého jeho snažení.

Co se týče té eskalace v tom Iránu, tam skutečně to byla zase jenom zámínka, protože sami Američani říkali, že se neví, proč ten vrtulník spadnul.

Mohlo to být tak, jak se říká, ta přátelská palba, neboli vlastní sestřelení a tak dál.

Čili nemuseli na to reagovat, ale oni na to zareagovali jako vždycky.

Zareagují dřív, než se cokoliv prošetří, než se cokoliv dokáže.

Ale to je už třeba od toho sestřelení toho malajsijského letadla nad Ukrajinou, že jo.

To je vždycky prostě se to nejdřív vychrlí a pak když se zjistí, že je to jinak, tak to už se objeví na 22. stránce novin a nikoho to nezajímá, protože ta dědovatá slina prostě splnila svůj účel.

Tady je asi potřeba vidět to, že oni na jednu stranu takhle do sebe mydlej, na druhou stranu probíhají zase utajená jednání.

Fotbalisté irácky jedou do Spojených států.

Prostě je to takový zvláštní.

My tady oni se perou, že jo, Amerika s Ruskem.

Náš kosmonaut se chystá prostě při té naší protiruské rétorice se chystá na ISS.

Od tamta letují amerických kosmonautů.

Prostě je to takový, řekl bych, teátr. Kdyby přitom neteklo tolik krve, tak by to bylo těchto.

Ale toleto je prostě taková tragikomedie.

Člověk si říká, o co vlastně jde.

Tady přestávají platit pravidla, přestávají platit prostě tradice a jenom se tak jako dost divoce rve o nějaký ten materiální profit.

Není mi z toho moc dobře.

Raději bych viděl prostě nějakou ideu, byť třeba s ní nebudu souhlasit, ale prostě dá se něco uchopit do ruky.

Ale tady se do ruky vlastně se nedá vzít nikdo za to slovo, protože to slovo jde jednou stranou a druhou stranou jde byznys a je to takový celý necuchaný.

No, je to — žijeme v obrovském pokrytectví, v obrovském pokryteckém světě.

A já jsem teďka přemýšlela, že se tě zeptám, jestli můžeme, když vidíme ty agresivní výroky nebo to, co Donald Trump řekne, nebo to, co píše na své sociální sítě, jestli můžeme mít oporu v tom, abychom si mohli udělat nějaký relevantní názor třeba ze zpravodajských služeb.

Ale v tu chvíli si zase okamžitě vzpomenu na válku v Iráku a to, jaké jsme měli zaručené zprávy o zbrani hromadného ničení a tak dále od zpravodajských služeb, takže i tady se asi nemůžeme ničeho chytit.

Oni zpravodajské služby můžou poskytovat velmi zásadní informace a jde o to, jestli je někdo poslouchá, jestli to někdo chce poslouchat, jestli tam zase nebude někdo jako Dick Cheney, který tam nad tím analytikem stál a řval na něj, dokud to prostě nenapsal tak, jak se mu to líbilo.

Jo, čili ty zpravodajci se můžou rozkrájet, ale prostě k ničemu to není a je to jeden velký zmar.