Kocovina bez znovuzrození: Proč moderní člověk potřebuje závislosti?

[hudba] [hudba] Moc vás zdraví.

Jmenuji se Tereza Matějčková a tohle je můj filozofický podcast.

Nahrazují nám závislosti určitý typ oddanosti, kterého už nejsme schopni. Je pro nás složitější být dnes něčemu oddaný. Za to umíme být docela dobře závislí.

Horší je, že zatímco oddanost, vášeň pro něco lze kombinovat s různými aktivitami a s různými rozměry života a existence a proto oddanost a vášeň život nesplošťují, se závislostmi to bývá horší. Ale nějakým výrazem lásky závislost asi je.

Aspoň takto o ní hovořil před nějakou dobou belgický spisovatel Dimitri Ferhul. S nímž jsem dělala rozhovor a ten mi v určité fázi při zapálené cigaretě a vínku v ruce říkal: "Závislost to je krajní forma lásky."

A já bych s tím — mně se ta věta moc líbila, dala jsem ji do titulku — a já s ním souhlasím asi v tom, že nějaká krajní forma lásky závislost je. Ale krajní forma neznamená asi nejplnější, nejbohatší, nejplodnější lásku, ale nějakým způsobem lásku zvrhlenou, možná lásku patologickou.

Proč začít takto spekulativně, když chci prostě jenom mluvit o závislostech? Myslím, že je důležité podívat se v kontextu toho, jak bohatě hovoříme o závislostech nebo jak hodně, zkrátka kvantitativně hodně mluvíme o závislostech dnes ve veřejném prostoru a na jaké všechny aktivity závislost také vztahujeme. Tak si myslím, že je důležité podívat se na závislosti trošku z jiného hlediska, než je to běžné.

Ne ani tak jako na problém individuálních lidí, byť samozřejmě v závislosti jsou problémy individuálních lidí a také na individuální rovině se mimo jiné také musí řešit. Ale zároveň se mi zdá, že ve veřejném prostoru chybí ještě jeden pohled — pohled, který často tématizují psychologové, sociologové, ale právě i filozofové, kteří poukazují na to, že závislost, masová podoba závislosti, tu kterou vidíme v moderních společnostech, v moderních západních společnostech, je právě nějakým způsobem reflexem určitého typu společnosti, která vytváří kompulivní, nutkavé vztahy k aktivitám, k věcem.

A proto právě tito lidé závislost také nevztahují pouze na drogové závislosti, ale na určitý typ chování — ať už je to práce, ať už je to třeba cvičení, ať už je to třeba nějaká politická ideologie, nebo také propadnutí různým sektám.

Než se k tomu dostanu, tak chci jenom ještě poznamenat, že skutečně se mi zdá, že ten jazyk závislostí je také ve veřejném prostoru trošku expanzivní, možná trošku nereflektovaný.

Já jsem nedávno se účastnila jedné debaty na téma mimo jiné sociálních sítí a tam mimo jiné zaznělo i od odborníků, že srovnění, že sociální sítě jsou něco jako fentanil nebo jako heroin. A myslím si, že bychom si měli dávat pozor na to, abychom nestírali rozdíl mezi závislostmi látkovými a nebez látkovými, behaviorálními.

Zkrátka proto, že je to, myslím, klíčový rozdíl — ne proto, že by ty druhé nebyly závažné, ale že se ten klíčový rozdíl skutečně smaže. Ale navíc si taky myslím, že se smaže i to, že samotný fakt, že něco děláte často, neznamená, že jste na tom závislí.

A vy zkrátka si myslím, že jenom ze samotného faktu, že někdo něco dělá často, ještě proto skutečně neplyne, že bez toho nemůže žít. Protože vždycky také záleží na kontextu života, v jehož rámci se toto chování odvíjí.

Zkrátka, když je třeba někdo na sociálních sítích, což je samozřejmě další pole, které dneska soustavně je dáváno do souvislosti se závislostmi — což je fajn — ale skutečně bych to rozlišila potom od těch drogových závislostí. Zároveň si myslím, že bychom měli dávat pozor na to, abychom tím nepatologizovali velkou část našeho života.

Protože zkrátka sociální sítě jsou pro mnohé z nás běžnou součástí našeho života. Ani ne tak volného času, často jako pracovního času. Mnozí novináři mají ve smlouvách, že musí být na sociálních sítích. Ale nejsou to jenom novináři — zkrátka tento typ komunikace vstupuje do mnohých zaměstnání.

A zkrátka nepatologizovala bych a priori tento typ aktivity. Opravdu si myslím, že je to širší problém, kde je třeba se podívat, jakým způsobem ten člověk s těmi sociálními sítěmi pracuje.

A tady bych chtěla upozornit na takový brutální slovník, kterým my máme sklon přejeté lecjaké fenomény, sploštit je a pak už jenom nabídnout terapeuta nebo léčiva. A to si myslím, že se často opakuje u mnoha problémů, o kterých tady také hovořím.

Další problém, který vidím i v kontextu těch závislostí, ale nejenom v kontextu závislostí, je určitá chemizace našeho života a naší debaty. Máme sklon vlastně jednotlivé fenomény, jednotlivé duševní stavy redukovat na nějaké otázky dopaminu, serotoninu, oxytocinu, což je jako fajn. Já nechci upírat význam, který toto má.

Ale my obecně neříkáme: "Klesl mi dopamin," ale říkáme: "Jsem smutná." A když bych ale říkala: "Klesl mi dopamin," tak potom otázka je, jak ho navýšíme. To znamená, že už ta forma řeči vede k určitým řešením, která možná nejsou dobrá — že to navýšíme třeba automaticky nějakým lékem nebo nějakou drogou. Ale zároveň, když řekneme: "Jsem smutná," tak si položíme tu otázku: "Proč jsem smutná?" To je ta správná otázka — ne "Jak navýšit dopamin," ale "Proč jsem smutná?"

A druhý problém, který si myslím, že vůbec nebo velmi málo je přítomný veřejné debatě, je, že moderní fenomén závislosti je skutečně v některých ohledech masová záležitost a je závislá na nějakých strukturách, které nezmizí, když nějaké látky třeba zakážeme nebo omezíme.

A potom vlastně řešíme tu otázku dvěma základními postupy. Jednou určitou moralizací — to znamená, řekneme, že lidé, kteří jsou závislí, mají slabou vůli. Už jsem taky jeden podcast natočila v zásadě s vyzněním, že je to trošku mýtos a že vůli přeceňujeme.

A druhá vlastně linka je, že se na to skutečně podíváme a zase ten fenomén zredukujeme na nějakou nemoc, kterou řešíme medicínou. Ale mnozí vlastně filozofové, psychologové zdůrazňují, že v moderní společnosti je něco, co podněcuje kompulivní, nutkavé chování.

Například velmi obdivuhodnou knihu napsal italský psychoanalytik Luigi Zoja. Je to kniha "Drogy, závislost a iniciace: Moderní hledání rituálu." A v té knize ukazuje, že jednak závislosti dříve nebyly takto tématizovány, protože to nebyl tak závažný fenomén před modernou. Ale také ukazuje, že alkohol nebo drogy nebyly nějakým způsobem tabuizovány nebo neměly negativní konotaci.

Zkrátka slovo "droga" pochází z nizozemského slova "droh" a to znamená "suché" a bylo spojeno s tím, že se dovážely spolu s kořením.

Ani slovo "adiktus" a ani slovo, z něhož je potom "adikció", "addiction" odvozeno, nemělo původně vlastní negativní konotaci.

Původně to byl právní výraz římského práva, kdy znamenalo, že něco bylo někomu přisouzeno.

Addictus, adsére – to znamená přisouzeno, přiřčeno.

A potom, což je zajímavé, v 15., 16., 17., 18. století slovo "adiktus" znamenalo a ještě bylo přítomné v staré angličtině. Zkrátka znamenalo být něčemu oddaný, mít intenzivní zájem.

"He addicted himself to study" – oddal se studiu.

Až v 19. a 20. století to začalo mít negativní konotaci nějakého závislého člověka.

Proč je to důležité? Myslím si, že zrovna Luigi Zoja, jehož knize se postupně budu dostávat blíže, využívá etymologii promyšleně. Chce ukázat, že význam původního slova neoznačoval ani tak chemickou závislost, ale vztah odevzdání nebo vztah podřízený. A člověk v tom případě byl závislý nikoliv proto, že existovala určitá látka, ale proto, že se něčemu oddal. Je to tedy popis určitého typu chování v určitém kontextu.

Zoja říká, že proč moderna vlastně podporuje určitý „notkavý" styl chování. Podle něho to souvisí s tím, že zmizel ten původní rituální kontext, kde se drogy užívaly.

Nejde o to totiž, jestli užíváte nebo neužíváte drogy, podle Zoje, ale často především o to, v jakém kontextu je užíváte. Jestliže je užíváte v nějakém rituálním společenském kontextu, kde mají přesně danou funkci – často se jedná o iniciační rituály, kdy se například chlapec přerodí v muže, muž v otce a tak dále – tak mají jasně danou funkci. V momentě, kdy ta funkce nemůže být vytržena z tohoto smyslu a přesazena prostě do každodennosti.

Jenomže když tento celý rámec rozbijeme a vlastně dáme drogu volně ke konzumu, tak zkrátka skutečně z toho je jenom ta laciná forma rituálu, laciná forma oddanosti, což je závislost.

Luigi Zoja zároveň také ukazuje, že je to mimořádné, a to je na té knize mimořádně zajímavé – že vlastně tradiční společnosti byly společnosti změny, kdy člověk se neustále napříč svým věkem dozrával, stárnul, proměňoval se a ty iniciační rituály vlastně hrály roli transformačních momentů.

Jenomže současná společnost vlastně tyto – že se chlapec přemění v muže, muž v manžela, manžel v otce, otce potom v dědu a tak dále – postupně vlastně tady to odstraňovala, splošťovala. Roztáhlo se studium do velké části života a mnozí lidé vůbec nevstoupí do manželství. Mnozí lidé se nestanou otci nebo mužem či ženou. Říkáme, že to je všechno na zvážení každého zvlášť.

Problém je, že potom vlastně lidé jsou uvězněni v jakési monotónosti, kterou se chtějí vytrhnout a změnit se tou drogou. Jenomže bez toho rituálu to zkrátka nejde.

Jenom krátce nabídnu jednu větu z té knihy, k níž se postupně budu dostávat:

"Stejně tak i člověk v naší společnosti, pasivní, ztracený a odsouzený k pouhému konzumerismu, tajně sní o tom, že se promění v samostatného tvořivého dospělého, který už nebude spoután konzumním způsobem života."

Má pomoc droga v současném způsobu, tak jak ji užíváme? Podle Luigi Zoje nemůže. Spíše vytváří to, co on označuje jako společnost závislosti.

Pojďme se podívat ale ještě na ten termín "společnost závislosti", jestli skutečně má oporu v datech.

Když se řekne "společnost závislosti", tak člověk může být trošku váhavý, protože existují takové termíny jako "společnost narcismu", "společnost úspěchu" a já nevím, infantilní společnost – ale to by vlastně играlo svou roli. Je člověk samozřejmě váhavý, ví, že je to určitý typ nadsázky, ale zase si můžeme otázkou klást, není to ten typ nadsázky, který vlastně trošku sploští fenomén.

Pojďme se proto na to podívat. Skutečně mnozí autoři – nejenom Luigi Zoja, ale třeba i autor, o kterém budu tady více hovořit, americký psycholog Bruce Alexander, který je myslím dokonce autorem tohoto pojmu – a také spojují závislosti výsostně s moderní společností, tak tento termín užívají.

Jenomže my zároveň víme a víme to z veřejného prostoru, možná i z vlastní zkušenosti, že určitý typ závislostí také klesá.

Když se podíváme na kouření, tak tam je bez debaty celosvětový pokles. V přípravě jsem konzultovala data. Například v roce 2000 užíval tabák přibližně jeden ze tří dospělých. Dnes je to přibližně – to znamená čtvrt století později – jeden z pěti dospělých, což je samozřejmě nemalý skok.

A nutno říct, že kouření klesá skoro v naprosté většině regionů světa podle WHO.

Jenomže, aby to samozřejmě – jak jsem tady často říkám, že je úžasné, jak vlastně nemožné je popsat vyčerpávajícím způsobem jeden fenomén, protože často jdou dva trendy proti sobě – kouření klesá, ale konzumace nikotinu stoupá, protože objevujeme vapování, zahřívaný nikotin, kde to zase stoupá zvláště mezi mladými lidmi a často se v tomto kontextu varuje. To znamená elektronické cigarety a další nikotinové výrobky.

Když se podíváme na alkohol, tak alkohol je také vlastně zajímavý příklad. Víme, že alkohol celkově nebo v řadě zemí OECD spotřeba alkoholu za posledních let také klesá, byť existují výjimky.

Klesá tedy spotřeba alkoholu zvláště v vyspělejším světě, v západním světě, ve Spojených státech, v Kanadě, také v Číně. Klesá radikálně. Pokles je také v Rusku, kdy v Rusku klesla spotřeba alkoholu mezi lety 2003 až 2016 o 43 %, což je dáno především tím, že se z tvrdého alkoholu přechází na vína. Ale například stoupá v subsaharské Africe, kde jaksi roste nebo nevím, jestli trošku kupní síla zkrátka roste, takže je alkohol něco, co si lidé můžou spíše dovolit.

Ale obecně řekněme klesá spotřeba alkoholu plošně, což zároveň neznamená, že některé formy zase nerostou. To především určité těžké formy.

Na to mimochodem poukazoval v minulých dnech i Vojtěch Adam, který zdůrazňuje nárůst epizodického nadměrného pití. To znamená takové pití do němoty, které naopak roste mezi mladými lidmi.

To znamená, že obecně můžeme říct, že mezi mladými lidmi klesá konzumace alkoholu, ale dochází častěji k určitým typům extrémů, jestli jsem tomu správně porozuměla.

Ještě zajímavější, možná také zajímavé je, že roste – rostou výrazně ženy. Rizikové pití mezi ženami neznamená to, že by stále ještě neplatilo, že nejrizikovější skupiny jsou muži, ale ty nůžky se takzvaně uzavírají.

Takže, ale v každém případě – tabák a alkohol je něco, kde tabák ano, tabák, ne nikotin, ale tabák a alkohol je něco, kde spotřeba klesá.

Dobře, ale jestliže teda hovoříme o nějakém nárůstu závislosti – můžeme na jakých látkách to můžeme doložit – tak můžeme to právě doložit třeba na nikotinu, který skutečně v posledních letech roste. Což je opravdu relativně nový fenomén a v posledních letech stoupá.

Můžeme to doložit v západní Evropě na kokainu, který se také stává stále dostupnější širší společnosti.

A můžeme to samozřejmě doložit na opioidní epidemii v USA a v Kanadě, zejména ale v USA. Tam jde o fentanil, o tom ještě budeme hovořit.

Můžeme to také doložit na patologickém hraní hazardních her, zvláště online, a můžeme to doložit na patologickém užívání v sociálních sítích. Byť ani mezi odborníky neexistuje 100% shoda, jestli to skutečně označovat za závislost nebo takto plošně označovat za závislost.

Nicméně pointa je vlastně, že neustále se mění podoby nebo styly závislosti a my vidíme, že to, co je teze Bruce Alexandera, který napsal mimo jiné knihu The Globalization of Addiction, ten zdůrazňuje, že když něco vám klesne, třeba kouření nebo alkoholu, to nic moc neznamená v momentě, kdy vám hned na to vystřelí kratom, nebo máte opioidní epidemii, nebo vám roste nikotin a kokain.

Zkrátka on ukazuje, že ta struktura té západní společnosti je taková, že vytváří lidi toužící po závislostech, nebo ne toužící – oni netouží po závislostech, oni touží po určitém typu oddanosti řádu, který jim ta droga dává.

Přirozeně, že je to nějakým způsobem zkažený řád. Neprořádek, v němž nebudou prospívat. Je to nějaká náhražka.

A proto Bruce Alexander zdůrazňuje spolu třeba s Luigi Zojou, že se na to takto šíře musíme podívat, protože jinak nám pointa vlastně unikne.

Problém je, že samozřejmě je to strašně nevděčné hledisko, jo, protože když se těchto autorů zeptáte: „Dobře, a co s tím, když nemůžeme zrovna změnit celou společnost?", tak samozřejmě ta odpověď je těžká. Ale taky se k tomu dostanu.

Nicméně ještě k tomu Bruceovi Alexandrovi. On udělal dokonce jeden experiment, kterým chtěl vlastně podložit svoji tezi, že nejde o látku samu, která by byla neodolatelná, ale spíše o hrůzu světa, která nás buď vede nebo navede.

A to v 60. letech se dělaly experimenty s krysami. Krysy se zavřely do klecí a byla jim nabídnuta v té kleci – v každé kleci byla jedna krysa a v té klici bylo pítko, jednak s čistou vodou a jednak s vodou s morfiem.

A badatelé sledovali, co asi bude ta krysa cucat, pít. No a nepřekvapivě to bylo morfium.

A z toho vlastně někteří badatelé usoudili, že už ta chemická skladba – nezávisle na tom, jestli má špatné kamarády, nezávisle na tom, jestli je dobrý marketing či špatný marketing, protože tam to prostě bylo ve dvou pítkách – zkrátka ta látka je neodolatelná a přirozeně si i krysa ví, co si má vybrat.

Jenomže Bruce Alexander udělal jiný experiment. Taky vzal krysy, ale místo toho, aby je po jedné zavřel do kleci – a krysa je velmi společenské zvíře, má velmi složitý ekosystém vztahů v těch smečkách, kterých žijí – tak je nezavřel po jednom, protože tam by je zavřel do nějaké patologie.

Ale vytvořil jim krásnou klec. Jmenuje se to Rat Park, ten experiment. Takže tam měli opravdu různé hračky, herní prvky, přírodu, nějaké rostlinky. Měli tam zkrátka různý typ vyžití, byly tam společně, byla tam určitá komunita. A potom jim tam postupně, když si tam zvykli, dal ta pítka – zase morfium, čistou vodu, morfium, čistou vodu – a sledoval, co budou teda konzumovat.

A světe, divuji se! Zkrátka ty krysy zůstaly u vody.

A z toho on vlastně vydedukoval nebo usoudil, že když někoho začnete trápit a pak mu nabídnete drogu – nebo když krysu zavřete samotnou do nějaké klícky – tak prostě jde to o sociální tvor, tak to pro ně asi není snadné. Zkrátka je jasné, že si bude chtít ulevit.

V momentě, kdy jí dáte alternativní zábavu, tak ona bude ráda si alternativně bavit.

A právě na tomto základě vlastně formu – mimo jiné samozřejmě na tomto základě – tak je to badatel, který se celý život zabýval drogami, formuloval svoji tezi. Především o tom, že modernita vytváří to, co on označil jako disloklokaci.

To znamená určitou – ani ne ztrátu místa, ale spíše ztrátu světa.

Samozřejmě ta lokace je tam tak trošku návodná v tom smyslu, že už říká – už je to vlastně na rovině toho, že mnoho lidí v moderním světě nemá jaksi žádné trvalé zakotvení v nějakém místě, prostoru. A místo toho se celý život stěhují, nemají pevně danou identitu, pevně danou komunitu.

Samozřejmě, když máte pevně danou identitu, máte pevně danou komunitu, tak mnoho lidí také trpí. Ale zde zkrátka říká, že ta moderna vytvořila příliš mnoho nestability a příliš málo stability na to, aby to člověk mohl zvládnout.

Nejde jenom o to, že lidé se vyvazují a ty krysky žijí v těch malých bytečkách, malých klících sami. Tak jako logicky prostě – když člověk je společenský tvor, potřebuje druhé – jestliže vlastně spolu s epidemií závislosti máme epidemií samoty, asi to bude nějakým nebo může to nějakým způsobem souviset.

Zkrátka lidé, kteří nežijí v rodinách, nemají vlastní rodiny – víme, že jsou v nějakém ohledu zranitelnější. Ale zároveň ukazuje tu nejistotu, nestabilitu i na rovině profesí.

To znamená, že lidé stále mění své profese. Tím mění svou komunitu, svůj zažitý prostor. A vlastně v nějakém ohledu přichází o svou identitu. Respektive je pro lidi stále obtížnější mít nějakou formu identity.

Proto hledá náhradní stabilitu, která by člověku dala určitý pocit pravidelnosti, pocit kontroly taky nad svým životem a pocit předvídatelnosti.

A právě tady se otvírá prostor pro závislosti.

Zkrátka proto se vytváří kompulzivní chování. Protože ono to nutkavé chování, ať už drogového typu nebo behaviorálního typu – to znamená, že se nutkavě chováte – dává nějaký vlastně náhradní domov, jo.

Můžete, když se zcela identifikujete se svojí prací, tak to je právě ta závislost. A kterou můžeme chtít obětovat třeba svůj osobní život, třeba svůj rodinný život, svůj domov. Jsme ochotni potom cestovat neustále po celém světě jenom vlastně, abychom se naplňovali skrze práci.

Ale takové to nutkavé chování nám dá velmi křehkou stabilitu, velmi křehkou identitu, která může být velmi sploštující a můžeme se stát vlastně velmi malými, zcvrklými lidmi v tom světě, který je jinak velmi bohatý.

Nebo nakupování, nebo hazard, nebo sociální sítě, nebo cvičení, nebo sexualita, nebo politická ideologie, nebo různé druhy sekt.

Jo, vlastně taková až patologická vážnost také, s níž se my potom na všechny tyto aktivity vrháme, protože zde neznáme žádnou míru, že jo. Závislostní chování nezná míru.

A proto, jak vlastně říká, že závislost není výjimkou moderní společnosti, ale jejím typickým produktem. Nejde o žádnou epidemii té či oné drogy, ale o nějaký civilizační vzorec.

A vlastně také ukazuje, protože zároveň pracoval i v kontextu ještě s Red Parkem, kdy on vlastně říká, že jsme neztratili vůli. Není to absence vůle, ale je to zoufalé hledání po domově nebo po identitě. My jsme neztratili vůli, ale my jsme nějakým způsobem ztratili obyvatelný svět.

A v tomto smyslu také zcela, tak dobře, tak Red Park může být trošku jako, ale ukázat nám na krysách. Člověk není krysa. Navíc potom byly problémy s replikací toho experimentu.

Děkujeme, že posloucháte podcast Pravda neexistuje. Celé změní epizody najdete v rámci předplatného na echo24.cz. Pokud nejste předplatiteli Echa, můžete si podcast předplácet samostatně na platformě forendors.cz. Děkujeme.