Lze sjednotit národ? Kdo to dokáže? Máme osobnost, která by nás vedla? Odpovídá nám Míra Suchopár

Dobrý den.

My jsme si pozvali Mirka Suchopára, který tady byl už minule. Máme ho tu znovu, protože těch témat je tolik, ke kterým jsme se ještě nedostali a bylo by to dlouhé, kdybychom to všechno sunuli do jednoho dílu. Takže já tě tady vítám.

>> Ahoj, Patrice, a děkuju za pozvání.

>> Taky děkujeme, že jsi k nám dorazil. A rovnou se tedy vrhneme asi na otázky. Máme dneska rozdělenou společnost. Je to podle tebe víc, než to bylo kdy v minulosti?

>> Určitě. Je to daleko, daleko víc, než tomu bývalo ještě před řekněme nějakými 10–15 lety. A je to dané i tím, že naše politická scéna poměrně dost zhrubla, když to tak můžu říct. Dívál jsem se minule na zasedání parlamentu a to, co tam předvádějí Piráti a ostatní, tak je to pro mě absolutní úbohost, protože mají jediné téma a to je téma Babiš. Můžu si o Babišovi myslet cokoliv, ale neustále antibabišovskou kampaň, to prostě není uvěřitelné. A ta hrubost je daná i tím, že to někdy sami novináři přiživují. To zatím si stojím, protože dávají prostor lidem, kteří falšují a podávají falešné zprávy. Na druhé straně jsou lidi, kteří by měli mít prostor a nemají ho. A ta společnost je rozdělená.

Vlastně jsem si to teďko ukázali. Máme konkrétní příklad na tom srazu sovětských Němců. Tady se to jasně spolarizovalo. Zatímco opozice vehemně podporovala sraz včetně pražského hradu, ty, co se postavili v Brně na náměstí a protestovali proti tomu srazu, byli označeni za pokrytce, za fašisty, za extrémisty, za proruské šváby. Takže já tomu říkám, Patrice, zase se jede ta goebbelovská demagogie, kdy se vlastně uznává jenom jediná pravda. Ty, co jsou u moci, určují, co je pravda a co není. A mně to připomíná rok 38. Když jsem si poslechl projevy Goebbelse, ta rétorika je de facto to samé. Sice s jiným dneska to máme s jinými lidmi, s jiným slovníkem, ale v podstatě se jedná o to samé. Tehdy také se určovalo, co je árijské, co není. Také se určovalo, co určitá skupina obyvatel v Německu může a nemůže. Dneska, když by se někdo zeptal, proč nestojí socha maršála Koněva, v tu chvíli toho člověka označíš za dezolátora, za šmejda. Dám konkrétní příklad. Za SPD se Tom Okamura zasadil o to, že sněmovna přijala dokument odsuzující konání srazu v Brně. Co řekl ten poslanec? Okamura je pokrytec. Takže tady dochází k rozdělování společnosti. Místo abychom si dokázali mezi sebou vzájemně diskutovat, když nemám argument, tak mu fláknu nálepku, aniž bych dal jakýkoliv faktický argument.

>> Ano, je to tak. Já s tebou naprosto souhlasím. Ty nálepky dneska jedou ve velkém a nálepku si myslím, že si dneska vyslouží jakýkoliv člověk, ať je dobrý, ať je špatný, tu nálepku prostě dostane. Je určitě potřeba, aby lidé měli společnou vizi. A vzhledem k tomu, že je ta společnost dosti rozdělená, je za tebe nějaké téma, které by dokázalo spojit tu českou společnost, něco, na čem se shodneme?

>> Určitě. Já si myslím, že tak jak řekl Petr Pavel, potřebujeme euro. A když chodím mezi lidmi a ptám se jich, opravdu hodně lidí se ptám, tak jeden a druhý mi říká: „Ne, já nechci euro, já chci korunu." To myslím, že by bylo téma. Pokud by se to začalo skutečně nějakou tendencí k realizaci toho eura, tak si myslím, že by se lidi zvedli a řekli: „A ne, my nechceme euro, my chceme naši českou korunu." Bavil jsem se před zimou, je to dva týdny. Bavil jsem se na Andělu v Praze. Ptal jsem se lidí – udělal jsem ze sebe novináře, řeknu to na rovinu. Tam de facto 60 % lidí mi řeklo: „Dobře, ať je euro, ať si firmy mezi sebou účtují v eurech, ale nám občanům ať nechají korunu. My to nechceme. Vysloveně nechceme." Takže to by byla jedna věc, která by možná dokázala lidi spojit.

A bohužel, druhá věc, která by dokázala lidi stoproc spojit, by byla, kdyby neměli co jíst. Zatím jsou košíky plné. Zatím bohužel – a neříká se mi to, Patrice, vysloveně lehce. Nemám z toho radost, že to řeknu. Ale zatím lidi mají plné košíky. Sice tamhle v hospodkách nebo na ulicích nadávají, ale to je tak asi jediné. Bohužel, a to je naše chyba. Naše chyba, že se neumíme spojit. A bohužel neumíme ani oslovit mladou generaci. A to bysme potřebovali sakramentsky mít na svojí straně, protože to jsou prvovoliči, nebo prostě lidi, kteří vstupují do života. Bohužel neumíme s nimi a neříká se mi, že to nechce. Proto to považuju vůbec za jeden z těch základních úkolů – věnovat se té mladé generaci. Protože v těch školách, když se ptal na vzdělávání nebo na ta média, v těch školách se to dneska prezentuje všechno jinak.

Jo. Dneska jsem poslouchal v autobuse dva studenty, studenta a studentku, která se asi připravovala na maturitu. Tak tam podávala ten odsun Němců tak, že my jsme jim ublížili. Ale už se nezabývá otázkou, proč k tomu došlo. Jo, to nebyla nějaká naše věc, že bychom si řekli, že je zmasakrujeme. To byl doběh событostí od roku 38 do roku 45. A je to, potom člověk zděšenej, když to v tom autobuse slyším, tak si říkám: Herrsgott, co je v té škole dneska vlastně učená? Proto potřebujeme změnit jednak vzdělávací systém. Potřebujeme částečně změnit i ten zákon číslo jedna – Ústavu. Potřebujeme se zbavit skutečně lidí, kteří nemají v politice co dělat. To si stojím. A já položím otázku, Patrice. Máme mezi sebou vysloveně schopné odborníky, kteří by byli – nechci říct ozdobou, ale užiteční ve vládě? Já si myslím, že máme. Teď je otázka, jak jim pomůžeme. To si zatím jdou odpovědět sami.

>> A já ti děkuju, souhlasím s tebou. My jsme se o tom i bavili a opravdu těch odborníků máme mnoho. Jenom je potřeba je naučit vlastně spolupracovat a právě dostat je do popředí, aby se o nich vědělo. Já se tě zeptám možná na poslední věc, protože věřím, že to hezky rozvineš. Co se týká společné vize, jakou roli pro tebe hraje vlastenectví a právě třeba ta identita?

>> No, tu nejzákladnější. Protože já jsem si díky tomuto kanálu – měl jsem asi před třemi lety pořad na téma národní obrození s paní doktorkou Marií Neudorfovou. Tím, že jsme ten pořad měli, jsem si ještě i po tom pořadu dohledával fúru věcí kolem toho národního obrození. Něco jsem ze školy viděl, ale to si vytratilo po těch letech. A tvrdím jednu věc, Patrice. My máme právo na to, abychom byli hrdým národem, abychom byli hrdí Češi. Máme vysloveně právo. Protože byť jsme malý stát nebo menší, dali jsme světu tolika tolika významných věcí a tolika významných lidí.

Když vzpomenu profesora Hrovskýho, Nobelova cena, polografa, profesora Vichterla, čočky do oka, profesora Pavka, který u nás dělal první transplantaci plic, když se vrátím řekněme do oblasti sportu, když řeknu Emila Zátopka nebo z hokejistů Holáčka, když se vrátím do sféry kultury, do toho obrození, Palackého, Jungmana, Jiráska, Boženu Němcovou, vždyť to jsou pilíře národa.

Vždyť máme na co být hrdí a my se chováme pořád tak nějak přikrčeně. Pořád jako bychom se něčeho báli.

My se nemáme čeho bát. Ale my to neumíme prodat. My to neumíme být na sebe hrdí.

Ano. My se umíme sejít na náměstí. Když se v roce 98 vyhrála na Edenu, tak jsme tam všichni mávali vlajkami, jásali jsme a byli jsme šťastní. Já jsem taky byl šťastný. To říkám na rovinu. Sice jsem nebyl na náměstí, ale prožíval jsem to doma.

Umíme si sjednotit a vzájemně si pomoci, když byly povodně v roce 2002 a potom později. Ale jakmile ta voda trochu poklesne a ten život se vrací zase do normálu, tak během chvilky zapomínáme na to, že jsme byli jednotný, a zase si každý hrajeme na tom svém písečku. A to je ta obrovská chyba.

A toto je náš největší průšvih, že my se neumíme sjednotit. Proto jsem předtím řekl, zase je to jenom a jenom na nás. Je to o nás a je to v nás. Nikdo jiný to za nás neudělá. Nikdo jiný nás, co ze nás neudělá, bohužel.

>> Já ti moc děkuju za to, jak jsi to řekl, za to, jak jsi připomněl, co všechno je tady pro nás, ať už z historie nebo i teďko důležité, protože přesně jak říkáš, to jsou ty věci, na které se zapomíná, jsou to zároveň ty věci, které nás tvořily. A ať už je to právě tady o těch velkých lidech, tak samozřejmě i o těch, ať už je to právě nějaká maminka a tak dál. Ej, já ti moc děkuju zase za tenhle díl. Myslím, že to je všechno. Víc bychom do toho nezvládli.

>> Můžu ještě poslední větu? Když jsme u té hrdosti.

>> My jsme nedávno si připomněli atentát na Heydricha a mně došla jedna věc: že Češi byli jediní, jediní na světě, kdo si dovolili sáhnout ruku na vysoce postaveného německého důstojníka. Žádný jiný okolní stát si to nedovolil. A ono se to dneska ani moc nezvýrazňuje, ono se to jen připomene, že byl atentát. To jo, ale už se nezdůrazní to, že my jsme byli jedinou zemí, kdo si to vůbec dovolili v roce 42.

Dobře, Němci dělali atentát na Hitlera. To bylo 45, když už bylo jasné, že bude konec. Ale to považuju za atentát. Považuju jistě, ten doběh potom byl strašný. To je pravda. Lidi, celé řady, ale i tak to považuju za obrovský hrdinský čin. Ti chlapi věděli, že se nevrátí, že budou mrtví. A přesto do toho šli. Proto bychom to měli připomínat: že i když je národu zle, tak pořád se najdou lidi, kteří za tu vlast zabojují.

Tak to je všechno. Děkuju.

>> A já ti děkuju. Mirku, měj se krásně, my se zase uvidíme. Věřím tomu moc brzy a loučím se samozřejmě i s vámi. A nebude to dlouho, zase za čas nás tady máte zpátky.

>> Přeju, jako vždycky přeju všem, všem posluchačům, jen a jen to dobré. Mějte se moc a moc krásně a já věřím, že se fakt brzy setkáme, protože je to pro mě obrovská čest.

>> Určitě. Ahoj.