Petr Sak 1. díl: Mladí nevidí rozdíl mezi změnou a pokrokem, vše nové berou jako krok vpřed

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Nejjednodušší způsob, jak zkazit mládež, je naučit je obdivovat ty, kteří myslí jim podobně, než ty, kteří myslí jinak.

Tento výrok německého filozofa Friedricha Nietzsčeho velmi přesně uvozuje skutečnost, že mládež je produktem nebo možná lépe řečeno výsledkem společnosti.

Co tedy dnešní mladí vypovídají o nás samotných?

Každá přicházející generace s sebou přináší jiné hodnotové vzorce, jiné způsoby řešení situací, jiné vědomí vlastního místa ve společnosti.

Jaké hodnoty jim tedy předáváme my, když dříve neoddiskutovatelné kategorie či pojmy, jako krása, láska, pravda, léž, spravedlnost, jsou předmětem relativizace a někdy úplným vyprázdněním nebo záměnou?

Jsou generační bubliny, ve kterých žijeme, neprostupnější než dříve?

To jsou jen některé otázky, na které budeme dnes hledat odpovědi.

Mým hostem je docent sociologie Petr Sak, který se dlouhá léta zabýval zkoumáním generací, hodnotové orientace a životních cílů mladých a také vývojem společností. Pracoval v ústavu bezpečnostní vědy a celoživotního vzdělávání policejní akademie České republiky, ale především působil jako pedagog.

Je autor řady knih, na ukázku Člověk a vzdělání v informační společnosti, Mládež na křižovatce a jeho nejnovější knihou je Člověk a realita, společnost, moc a spiritualita v 21. století.

To všechno je docent Petr Sak.

Jsem moc ráda, že jste tady. Vítejte.

Dobrý den, děkuju za pozvání a zdravím všechny posluchače.

Já vám za naše posluchače děkuji a pojďme se podívat na výsledky vašich dlouholetých, desítky let trvajících srovnávacích prací, které jste věnoval už od předlistopadových časů až po současnost mládeži. Řekněte mi, když se podíváte na všechny ty generace, my si pak řekneme, které to jsou, ale mění se z hlediska vašeho pozorování mládež nějak skokově? Je to skutečně velká změna, nebo na konci dne a na konci vašich výzkumů zjistíme, že mladí jsou prostě mladí?

Tak oni se tam promítají více procesů. Promítá se to, že ten člověk biologicky a psychicky zraje, ale promítá se tam také změna společnosti, takže někdy je to i skokově, někdy je to plíživé.

Já bych se ještě zmínil, jak jsem se dostal k výzkumu mládeže. Nebylo to tak, že bych si dal za životní cíl vyzkoumat mládež, ale tak jako ve všech ostatních věcech, život osud přede mě postavil úkol a já jsem ho řešil.

V roce jsem se silně angažoval ve studentském hnutí a po srpnu 68 vypadalo, že budu mít velké problémy.

Ale objevil se pan Desman.

Ano, přesně tak. Neobjevil se. S tím jsem spolupracoval a ten mi vyjednal u profesora Kahudy místo aspiranta ze sociologie se specializací sociologie mládeže.

A tak jsem začal se zabývat sociologií mládeže nejdříve po boku profesora Kahudy, dříve ministra školství a kultury, a potom na řadě pracovišť sám.

Musím říct, že vám závidím, protože jste byl u vzniku jedinečného projektu — bioenergetická laboratoř profesora Kahudy je pojmem a ten člověk zkrátka předběhl čas.

No, to tam vzniklo jako vedlejší produkt. Profesor Kahuda se zabýval sociálním a mentálním zráním. Prováděli jsme výzkum inteligence českých dětí ve věku 10 až 15 let. Jezdili jsme po celé republice a profesor Kahuda při zpracování výsledků poprvé na rozdíl od zavedených psychologů zavedl kategorii čas. A tím, jak se zabýval vztahem času a inteligence, mu z toho najednou začaly vycházet neznámé věci a to dovedlo k té psychotronice.

Když říkáte čas jako kategorie nebo jako proměnnou, my jsme si zvykli vnímat pohyb v čase jako pokrok. Co je dnes, je určitě lepší než to, co bylo včera. Když se podíváte na vývoj člověka, notabene mladých, dá se pod toto vnímání času a pokroku podepsat? Nebo tady neexistuje přímá úměra a je možné říct, že co je dnes nemusí být nutně lepší než to, co bylo včera, obrazně řečeno?

No, já jsem u studentů s překvapením zjistil, že nevidí rozdíl mezi změnou a pokrokem.

Všechno, co je nové, co nově přichází, je pokrokové.

No a strašně se divili, když jsem jim to vysvětlil. Například se studenty byl největší problém vždycky je přivést k diskuzi. A když se mi to nedařilo, tak jsem měl jistou berličku, že jsem prohlásil, že homosexualita je deviace. To se hned všichni probrali a začala bouřlivá diskuze a začli mi právě říkat, že je to pokrok.

Tak jsem jim na tomhle příkladu ukázal, že změna neznamená nutně pokrok.

Na příkladu homosexuality — nebo to bylo jenom to, co je mělo přivést do diskuze?

No, na příkladu současné homosexuality, kdy je módní homosexualita, ale to vůbec neznamená, že to je pokrokové, je to prostě deviace. Homosexualita není ani pravicová, ani levicová. To je prostě deviace.

Když mluvíte o tom, že studenti nedokáží cítit a vnímat rozdíl mezi změnou a pokrokem, tak si myslím, že se to asi netýká jenom mladých. Protože pokud si vzpomenu na volební program amerického prezidenta Baracka Obamy, tak to bylo jedno jediné slovo — změna, a všichni volili změnu.

Ano.

Takže teď se vlastně dostávám k tomu, co jsem říkala v úvodu. Jaký stav dnešní mládeže, my se pak dostaneme k tomu, v jakém se nacházejícím stavu a v jaké kondici, co vypovídá o nás samotných, o společnosti, o těch, kteří měli předávat hodnoty.

Tak vy jste začínala tím, jak společnost determinuje mládež. Ono je to trochu složitější. To, co říkáte, byla dříve dřívější pojetí socializace, že prostě ta mládež je nový článek společnosti. Ale přišlo se na to, že ta mládež je přeci jenom také subjekt a do těch společenských procesů a sociálních jevů vstupuje právě jako subjekt — něco akceptuje, něco zvnitřní, něco nezvnitřní. A v důsledku toho může probíhat ta změna, že nereprodukuje tu společnost úplně stejně.

Podobně je to u těch současných generací. Kdyby reprodukovali ty generace to, co tady fungovalo před rokem 89, tak by ta společnost vypadala jinak. Ale oni zvnitřili to horší. Ty současné, dneska už střední a mladá generace, jsou kvalitou — uvedl bych řadu oblastí, v kterých jsou horší. Prostě jsou horší.

Proč?

Především to, co mi na nich chybí — nejsou schopni kritického myšlení, nejsou schopni si vytvářet vlastní názory, jenom mechanicky přebírají to, co je jim předkládáno. Jo, když vidí na sociálních sítích nějaké tvrzení a má to tisíc lajků, no tak se nezamýšlí, jestli je to pravdivé, protože přece tisíce lidí tomu daly lajk.

A to byl největší úkol, když jsem ještě přednášel — během semestru naučit studenty myslet.

Ať mají k tomu všichni abilitu, nebo se zkrátka někteří tomu — aby třeba každou věc rozcupovali ze všech stran a třeba možná i a priori nesouhlasili a našli si složitě cestu svou vlastní — zkrátka někteří nemají v současné době jaksi schopnosti nebo otevřenost, vstřícnost.

Je to tak nebo není?

Samozřejmě, že i když má ta generace něco společného, tak tam je velká diferenciace a to, co říkáte, je rozloženo. Viděl bych to jako Gaussovo rozložení — nejčetnější jsou ty, které mají k tomu kritickému myšlení takový průměrný přístup.

Pak na obou stranách jsou ty četnosti těch, které extrémně jsou na to vybavené, a na opačné straně ty, které naopak to vůbec nezajímá.

Jo.

Do toho vstupuje ten hedonistický způsob života. Už v 90. letech ta generace, kterou já nazývám transformační, vlastně převáděla společnost do jiného hodnotového systému. Ona tu společnost posunula směrem k vyšší hodnotě majetku — valorizace hodnoty majetku a devalorizace, snížení významu pravdy a poznání.

Pane docente Petře Saku, vy jste teď řekl, že převažuje hedonismus, a to mi připomnělo francouzského filozofa Žilla Lipoveckého, který ve své knize Věk prázdnoty popisuje toto období jako období, kdy převažuje právě hedonismus, sobectví, zážitkový průmysl.

Ale říká se, že děti se vychovávají příkladem. Znamená to, že to okoukali od nás?

No, je to zkratka. Samozřejmě, já bych tady připomněl jednu příhodu z přednášky. Jeden mladý člověk, velmi alternativní, kritický, tak tam z pódia prohlásil tezi, proč by se ti staří měli věnovat těm mladým, kteří jsou hrozní.

Jo.

No, mě to vytočilo, tak jsem šel na to reagovat a říkal jsem: „Ale ty ty mladé nepřivezli z Marsu, ty jsme my tady vychovali. To je naše odpovědnost."

Jo, to je velmi důležitý postřeh.

A já musím se přiznat, že jsem dřív bývala velmi kritická k mládeži a čím dál tím víc k nim přistupuji až s určitou lítostí nad tím, jak to nemají snadné, jak jsou vystaveni tolika pokušením v mladém nezralém věku, bez zkušeností. Vyznat se v tom světě musí být velmi těžké.

Přidal byste se k tomu, že to vlastně mají těžší než kdy dřív?

Já bych byl ještě tvrdší. Já bych řekl, že ty staré generace ve vztahu k mládeži jsou až zločinci, protože to, co jim tady nastolili — oni si to ti mladí neuvědomují — ale kdyby byli schopny kritické reflexe celé té situace, tak by museli obviňovat ty staré generace, které údajně dělaly ten listopad.

Oni sice ten listopad dělali v roli užitečných idiotů, ale přesto nějakou odpovědnost za to mají a spousta z nich si do dneška to neuvědomuje, že byli užitečnými idioty.

Ale vezměte si třeba jenom bytový problém — jak jsou na tom dneska mladí lidé s bydlením. Vezměte si natalitu, porodnost. Někdy jsou to spojené nádoby, možná je tam ještě spousta dalších vlivů.

Ano, je tam jednak ta hodnota, životní styl, ale důležité jsou ty existenční podmínky. A oni vidí, že vlastně se nikdy nezmůžou na vlastní bydlení, a jak mít rodinu bez bytu.

A to samozřejmě vzbuzuje mezigenerační antagonismus.

Vzpomeňme si, že v Británii se tomu říkalo střet mileniálů a bejbíků, což byly generace, které těm starším vyčítaly, že oni mají ty byty, oni měli práci, a teď vlastně drží několik bytů a oni těm mladším nemají kde bydlet.

Řekněte mi, kudy z toho může vést cesta, protože ty příkopy, které jsou mezi generacemi, se spíš stále více hloubí, než aby se zavážely zeminou pochopení.

Já jsem dosti pesimistický.

V roce 91 jsem působil v Institutu dětí a mládeže a znal jsem se s tehdejším ředitelem Pražského domu dětí a mládeže, který byl rehabilitovaný, protože byl v normalizaci vyloučen ze strany, a působil jako úředník na bytové správě.

No a ten odešel z té funkce toho ředitele a šel se věnovat nemovitostem. Říkal: „Zdravotnictví se zhroutí a já musím mít peníze na to, abych se léčil ve Švýcarsku."

Takže to je případ jednoho člověka, ale to byl proces, to byl trend. Byty se zprivatizovaly proto, že ty úředníci si ty nemovitosti skoupili tehdy za levné peníze. Do toho už vstupoval zahraniční kapitál.

A u nás ty zásadní věci nevyřešíme v rámci jenom naší společnosti, našeho státu, protože my jsme kolonie. Podstatné věci tady neřeší současná politická reprezentace — spíš jako loutky, které vykonávají to, co mají.

Když si vezeme třeba v současné době zbrojení — zbrojit vůbec není potřeba. Naopak ta příčinnost je otočená. Je snaha vyvolat válečné běsnění, případně i válku, aby se mohlo zbrojit, protože to je zase další cesta, jak běžné občany připravovat o peníze.

Pane docente, teď jsme nakousli beznaději, co se týká bytové otázky pro mladé lidi. Teď jste zabrousil do důvodu zbrojení a to mi otevírá směrem k mladým celé pole otázek, protože my jakožto rodiče na ně máme vliv, doufejme, do určitého věku. A pak v současné době technologií a neustálého života online a krátkých rýlů na TikToku, tak trochu moc nad jejím směřováním ztrácíme.

Řekněte mi, kdo jí přebírá a co podle vašich pozorování těm dětem do hlavy implementujeme?

No, já bych zase to uvedl na příkladu. Jedna studijní skupina mi začala povídat o úžasném influencerovi, který má přezdívku Kovy. No, já jsem ho neznal, ale vyjádřil jsem určitou pochybnost, že je tak vzdělaný, jak ho líčí.

A do příští přednášky jsem si prostudoval věci s ním související. No, potvrdilo se to, co jsem říkal. On vytvářel dojem, že v Praze vystudoval, ale nevystudoval. On neměl vysokoškolské vzdělání, ale ministerstvo školství mu dalo grant na výzkum historie.

A ten výzkum byl naprosto nesmyslný, infantilní, a ty středoškolští profesoři ve strachu, tak se uhýbali před těmi výsledky toho diletanta a slibovali, že budou tu historii učit tak, jak on si to přeje — vystřihovat z papíru.

Čili přes ty sociální sítě jsou zavalovaní naprosto povrchnní, fiktivní realitou. My žijeme ve společnosti, kde si neříkáme v komunikaci výpovědi o realitě, ale o fiktivní realitě, o tom, co se říká.

Já to uvedu na příkladu. V neděli místopředseda Hospodářské komory Radek Špicár pronesl větu: „Před listopadem nic nebylo." Nikdo mu neoponoval. A naopak se to běžně říká, ale to je naprostý nesmysl.

To je naprostá lež. Třeba kdybych to ukázal na konzumaci masa — v dnešní době člověk za rok sní o 10 kg méně masa než v 80. letech, když bychom se podívali, co všechno se vyrábělo.

Naprostý nesmysl, ale ono se to říká.

Chápu, že to zní líbivě a možná nevím, jestli to tak úplně myslel, nebo je to jenom takové trestuhodné zjednodušení a černobílé vidění.

Ale v každém případě asi by bylo dobré připustit, že se tady vybudovala určitá dálniční síť, že se vybudovala vltavská kaskáda, že se za dva roky v Řeži postavil malý jaderný reaktor, ale to nechci, aby to vypadalo, že adorujeme minulost a pohrdáme tím současným.

To vůbec ne, ale spíš by mě zajímalo, jestli mladí mají šanci na ty věci nazřít, nebo skrze zjednodušené vidění a krátké výkřiky se k nim zkrátka dostává dvojrozměrné vidění světa, že je to musí nutně determinovat.

Mají to velice, velice obtížné.

Jo, já v jedné situaci jsem si uvědomil, když jsme se bavili o roce 68 a nevěděli buď nic nebo nesmysly. A já jsem si uvědomil, že od toho časového bodu do roku 68 uplynula stejná doba jako od roku 1848, před první světovou válkou, do Rakouska-Uherska. A musel jsem si přiznat, co já vím o té době. Také, co mě překvapilo, ptal jsem se studentů, jestli mluví se svými rodiči a prarodiči o roce 68 a roce 89.

Ani jeden nezvedl ruku.

Oni se se svými rodiči a prarodiči o tom nebaví.

A jak se mají ty věci dozvědět?

Protože prostřednictvím médií a těch sociálních sítí se jim podává fiktivní realita, něco, co není pravda.

Řekněte mi, proč, co je to za účel a kdo vytváří tuto fiktivní realitu?

Já jim rozumím, že někdy raději žijí v těch svých nereálných světech, než v tom světě hmotném, který zkrátka v sobě obsahuje odmítnutí, neúspěchy, úspěchy. Zkrátka je to neustálá sinusoida. A v tom vysněném, imaginárním světě to mají pod kontrolou.

Proč se to děje? Máte na to nějaké vysvětlení?

No, já to ukážu na velice jednoduchém příkladě. Vezměme si pravěkého člověka. Kdyby viděl realitu, která neexistuje, kdyby mířil ne na skutečného jelena, ale na fiktivního jelena, tak by umřel hlady.

Jestliže máme v hlavě fiktivní realitu, tak nemáme šanci tu realitu měnit. A ty generace, které jsou nadupané tou fiktivní realitou, jsou pro tu mocenskou elitu dokonalé.

Jo, já jsem kdesi napsal moto. Dokonalým otrokem je ten, který si myslí, že je svobodný a je ochoten za tuto společnost, která mu dává tu svobodu, položit život.

Oni si myslí, že mají pravdu, že jsou svobodní. Všechno je fiktivní.

A proto se to do ní hustí, protože nemůžou reagovat na skutečnost, když tu skutečnost neznají.

Vy nesouhlasíte s takovým tím ustáleným dělením generací na X, Y, Z, protože říkáte, že jsou to sociologické klišé, že jde o terminologii amerických sociologů, což je nekompatibilní s naším historickým politickým vývojem.

A proto jste začal dělit generace na základě svých desetiletí trvajících výzkumů podle důležitých událostí, které tu kterou generaci ovlivnily. A proto máte budovatelskou, to jsou ta poválečná léta. Pak, jestli si to dobře pamatuji, normalizační, to je po roce 68. Pak transformační, to je po roce 89.

Naštěstí jste vynechala reformní.

Reformní. Ta byla kdy, prosím?

60. léta.

60. léta reformní. Ano, to jak Zdeněk Máler popsal, to byla ta doba, která byla barevná a měla vizi.

Ano. Eh, pak tedy transformační a teď té současné říkáte nevím, od kdy přesně datujete, rozmazaná.

Rozmazaná. Ano.

Od kdy ji datujete? Kdy začala být ta generace podle vás taková?

No, hlavně bych upozornil, že kolem roku 2000 vlastně začal další řetězec generací, protože ty generace před rokem 2000 a po roce 2000 nelze srovnávat v důsledku těch digitálních technologií. To se všechno naprosto změnilo a došlo taky k fenoménu historicky neopakovatelnému, kdy došlo ke změně epochy z gramotné kultury na epochu kyberkultury, a to se událo v rámci jedné generace. A tady stáli proti sobě v tom roce 2000.

Stará generace, která byla vyhraněná generace gramotné kultury. Žádná generace nečetla tolik a nebyla tak sečtělá jako ta stará generace v roce 2000. Jo, to byl klub přátel poezie, kdyby vycházely knihy poezie v nákladu 150 000 výtisků a tak dále.

A vedle nich byla ta mladá generace, ta transformační generace, která už nečetla. Tak samozřejmě někdo mi může říct, ale jo, něco čtou, jo, tak jistě někdy něco přečtou, ale podle mých výzkumů čtenosti, a to jsem zkoumal dvěma metodikami, tak ten propad čtenosti je dramatický.

Jo, zase ve třídě, když jsem se zeptal, kdo přečetl něco od Dostojevského, kdo přečetl něco od Tolstoje, něco z francouzské literatury. Nikdo nic nepřečetl.

Jednou se přihlásila studentka, všechno četla. A pak se ukázalo, že je to Kazaška.

Jo.

Ano, to je důležitá poznámka. To znamená, nečteme my. Nečte západní kultura. Tak podle výsledků to můžu tvrdit o české kultuře a hypoteticky bych řekl, že ta západní kultura v souvislosti s digitalizací.

Pane docente, vy jste teď zmínil, že během jedné generace došlo k obrovské změně, kdy vlastně ta jedna generace to zažila. A řekněte mi, je člověk se svým vnímáním, se svými kognitivními schopnostmi na to konstruován, zvládnout a obsáhnout takovouto změnu?

No, já si myslím, že to bylo obrovsky náročné, že to obtížně zvládali, ale pak se běžně říkalo, ta stará generace neovládá ty digitální technologie, je počítačově negramotná. No, ale už kolem roku 2005 tak už velká část těch 60letých a dokonce i 70letých už využívala ty technologie. A dalo by se říct, že jejich život možná změnilo ještě výrazněji než těch mladých, protože ten sedmdesátník, který má špatné kyčle, ale dobrou hlavu, tak mohl dál zůstat aktivní. Díky tomu virtuálnímu kyberprostoru.

Neurovědec Manfred Spitzer například ve svých knihách Digitální demence nebo Kybernemoc dospívá k závěru, že přemíra moderních technologií de facto devastuje osobnost mladého člověka a jeho schopnost orientovat se ve světě, rozumět mu, a vlastně dá se říci, nebýt příliš důvěřivý, nenasednout na každou informaci, která získává jeho zájem jenom četností výskytu.

Souhlasíte s tím, nebo je to zase trošičku zjednodušené, černobílé vidění?

Je to pravdivé, a dokonce, to není z mých výzkumů, že jo, já nejsem neurovědec, ale z výzkumů se ukazuje, že nejen psychicky strádá ten člověk, že je psychicky poškozován, ale i že jsou poškozovány jeho neurony tím nadměrným používáním.

A domnívám se, a samozřejmě nejsem sám, že nyní ten nápor umělé inteligence to ještě prohlubuje. Tak umělá inteligence jistě v řadě oblastí je přínos, ale dobře to vystihuje slogan: Umělá inteligence je čím dál inteligentnější a člověk je čím dál hloupější. Protože stejně jako u svalů, které se nepoužívají, tak atrofují, a když se nepoužívá myšlení, tak se nerozvíjí a zakrňuje.

Dokonce Vygotský a Pjaget, kteří se zabývali rozvojem inteligence, tak zjistili, že v tom nejútlejším mládí, pokud nejsou stimulovány ty myšlenkové operace, tak nenávratně se ta inteligence snižuje.

My jsme se tady těmto dopadům věnovali poměrně zevrubně s profesorem Martinem Stránským, neurologem.

A pokud vím, tak někteří pedagogové dokonce naše rozhovory pouštěli na svých hodinách studentům.

Ale já jsem asi to své kritické myšlení už trochu přehnala, protože když jsem zaregistrovala momentálně táhnoucí se iniciativu, která by měla ve výsledku velmi omezit přístup mladých lidí k sociálním sítím a internetu, k mobilu, tak přestože toto razím už dlouhá léta a mohla jsem to zatím uplatnit maximálně ve své rodině, tak najednou jsem zjistila, že jsem ve střehu, protože co když tím ty děti naprosto úplně vydáme do rukou mainstreamových médií? Protože najednou si nebudou moct poslechnout ani jiné názory, které jsou ve společnosti jaksi zapovězeny a dopředu diskvalifikovány.

Neuslyší polemiku o migraci, Ukrajině, Trumpovi, Fialovi. Uslyší jen to, co mají.

Otázkou samozřejmě je, zda by si na sítích podobná témata hledali, ale to už nechme otevřeno.

Není toto vlastně také určité nebezpečí?

No, já se přiznám, že s tím zákazem jsem v rozpacích. Nemám vyhraněný názor, protože většinou ty zákazy nebyly jednoznačně pozitivní, ať se to týkalo čehokoliv, ale je velmi obtížné ty dospívající usměrnit.

Jo, já to znám z vlastní rodiny. Moje vnučka není takový ten fanatik, který by pořád byl na internetu, ale přece jenom také to používá víc, než bych si já představoval.

A mám takovou legrační historku. Byli jsme domluvení na procházce, ale protože den předtím měla s sebou mobil, tak jsem řekl: „Půjdu na tu procházku jenom, když necháš mobil doma."

A ona říkala: „No, tak nepůjdem."

Ale protože jsme byli domluvení, že na procházce se budeme bavit o pražském jaru, no, tak po chvíli si to rozmyslela a říká: „Tak já ho nechám doma." Ale je to náročné.

Pane docente Petře Saku, já vám velmi děkuji, že pozorujete mládež, pozorujete naše děti a rozhodně nad nimi nelámete hůl, ale snažíte se svým výzkumem pomáhat tomu, abychom generacím kolem nás porozuměli. Díky moc.

Já děkuji, že jsem měl možnost se tady vyjádřit k tak aktuálním a zásadním otázkám. Ovšem já už bohužel jenom pozoruju, už nemůžu, už nemám síly na to, abych ve společnosti něco měnila.

Milí posluchači, celý rozhovor si můžete poslechnout vcelku a v předstihu na platformě Herohero. Jinak všechny díly najdete postupně, jak jste zvyklí, také na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku i YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1034916/2700, upřímně děkujeme. I díky vám můžeme klást otázky, na které se jiní neptají, lidem, které jinde nezvou.

Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.