Šokující odhalení v Praze. S Dvoreckým mostem to mělo být jinak. A ještě může

Vítejte u rozhovoru parlamentních listů.

Mé jméno je Radim Badenka a dnes je s námi ve studiu Jan Wolf.

Dobrý den.

Dobrý den.

Vás mnozí znají, nevím, jestli jste potřeboval představovat, ale pro korektnost – politik KDU-ČSL, konzervativní politik, bych řekl, protože dneska, já to říkám, možná nebudete souhlasit, ale protože dneska to úplně nevypadá, že by všichni vaši viditelní politici byli konzervativní, tak proto jsem to zdůraznil. Dlouholetý zastupitel hlavního města Prahy, radní pro kulturu a tak. Máte toho hodně těch záloh, člen svatojánského spolku.

K tomu se taky dostaneme.

Ano.

Ale začněme tou Prahou s dovolením, protože budou komunální volby. Já začnu ještě trošku jinak, než možná byste očekával, ale protože já hodně jezdím autem i po Praze.

Ano.

A teď jako v poslední době vidím billboardy pana Portlíka, který teď nevím, co tam je přesně za heslo, ale „Dám v Praze tempo" nebo něco takového. A já si říkám, jestli – a teď nechci, abyste komentoval pana Portlíka, jo – ale obecně jako i tu stávající koalici, řekněme, tak za ty poslední čtyři roky to tempo úplně nebylo, že jo, v Praze. Tak myslíte si, že je nějaká šance, aby se to rozhýbalo? Zaprvé – možná zadruhé – jestli vlastně voliči praští mají důvod stranám stávající koalice tohleto věřit.

Já to možná vezmu trošku oklikou, protože když se podíváte na to složení současné koalice, kde je tedy spolu TOP 09, ODS a my jako lidovci, tam jsou dva – Stan a Piráti – tak už samo o sobě to je taková nesourodá koalice, jo, nebudem se nalhávat. Takže je to v podstatě od konzervativců jako jsem já až po totální liberály jako byl pan Hřib a on je stále zastupitel, takže z podstaty věci to nemohlo fungovat.

Na druhou stranu, my jsme v podstatě díky tomu, že jsme neměli před čtyřmi lety dá se říct parťáka, tak jsme nemohli nic postavit. A nebudem se nalhávat, že už před čtyřmi lety se připravovala koalice povolební, ne před volbami – povolbní – že jsme chtěli jít jako spolu s ANO. Bohužel tenkrát byla členka našeho klubu paní doktorka Marvanová na to stálo. V Praze 65 zastupitelů a většina je 33 a my jsme s paní Marvanou měli přesně 33. No a ona prostě řekla, že do toho s ANO nejde, a my jsme neměli jinou volbu. A protože jiné strany nebyly ochotny jít s ANO, tak v podstatě nebyla jiná volba.

Takže teď se vrátím ale k té otázce, že Praha stála ty čtyři roky.

Ano, stála.

Já za sebe třeba nemůžu říct, že úplně stála, protože mám na starosti kulturu a paměťovou péči. Tam si myslím, že se věci částečně rozhýbaly. E, nečekaně – že paradoxně sice tady bohužel nejsou žádné nové silnice, není obchvat Prahy, byť to je věc státu, ale není ani vnitřní obchvat, to znamená jižní spojka, Blanka a návazný tunel Vlasta, respektive Blanka 2. Eh, technicky se mu říká Vlasta. E, byť zase musím říct, že dokonce v tom minulém období – zaplaťpánbů – došlo vlastně k prolomení užívání, že by Blanka se neměla, nebo ta varianta Blanka 2.0. To byli na radnici zelení, kteří chtěli, aby se vedli silnice po zemi nebo horem. Jo, naštěstí potom se to prolomilo a řeklo se, že bude se pokračovat tunelovou metodou tak, jak je Blanka.

Takže, ale to bylo v minulém volebním období.

No a v tom současném prostě ta ideologická nerovnovážnost mezi těmi stranami vyvrcholila tím, že bohužel my jako jsme tlačeni do kouta a myslím si, že to byla naše politická chyba, to říkám úplně otevřeně. Eh, když jsme kývili pirátům na to, že mají mít dopravu, ale na druhou stranu – nebudem se nalhávat – on to nikdo nechtěl tu dopravu.

Jo.

On to nikdo nechtěl, protože jsme si všichni byli vědomí, že kdo má dopravu, tak v Praze to je velmi těžké uspět. E, on si vzal Hřib a můžu vám dneska říct jeho argument. Ono to bude znít úplně absurdně, ale myslím si, že pro diváky vaše a posluchače to bude docela úplně až absurdní. Protože pan Hřib, když byl primátorem a pak tedy byl náměstkem a dostal nebo vybojoval si post radního pro dopravu, tak jeho jediný důvod pro dopravu byl, že řekl, že radní pro dopravu má nejvíce PR výstupů ze všech radních. Tak to je prosím ta odbornost radního pro dopravu – tak ta zněla v tom, že radní pro dopravu má nejvíce výstupů.

Takže on to takto komentoval a chyba prostě naše byla špatná a nebudem se z toho vyvánět ani já, že prostě dopravou mít neměli.

Hm.

No tak pravda je, že on byl mnohdy vidět, řekl bych, zdaleka nejvíc, podstatně víc než primátor. Eh, evidentně mu také o to šlo, jak sám říkáte.

A ještě se zeptám na jednu věc. Ono to je taková, možná je to blbost, jo, ale já jsem slyšel takový příběh a myslím, že to bylo v doby, kdy byl ještě primátorem pan Hřib, protože tak víme, známe ten všichni ten přístup pirátů k automobilové dopravě a jaký mají v lásce. Ale ono se říkalo, že se občas nechával vozit tím služebním autem s řidičem a který ho vysadil kousek od magistrátu, on to potom došel pěšky, jako že jde od metra. Tak je to pravda nebo to jsou povídačky?

Ne.

Eh, vždycky na všem, na každém spriechu je pravdy trochu.

Takže ono to byla pravda ze začátku, protože on opravdu se nechal vozit někde k blízkosti magistrátu tam vystoupil. Jenže se na to velmi brzy přešlo. Takže potom tuhletu variantu dopravy zamítl a pak už opravdu jezdil metrem a zase pochopil, že jezdit metrem jako primátor asi není úplně od věci, protože on si vždycky vytáhl, aspoň tak se prezentoval, počítač a dělal to tak, že si dělal i to prohlášení, ale to člověk chápe – to vlastně není špatně. Ale ze začátku to tak opravdu dělal.

Já se tady nechci vůbec točit u dopravy a u pirátů v tomhle rozhovoru, ale ještě na jednu věc se zeptám – a chápu, že na to jste taky jako neměl vliv, nebo vy osobně asi – ale ten Vltavský most slavnostně se otevřel po nevím po kolika letech v Praze nový most, e, který má jak všichni nebo většina tuší tu jednu vadu, že na něj nesmí auta.

Tak asi nebyl problém, ne? Kdyby se chtělo tedy jako udělat širší.

Zase řeknu a teď si úplně zbytečně člověk o sobě nemá říkat negativní věci, ale já jsem byl v té koalici, která ten Vltavský most schválila. To bylo s paní primátorkou Krnáčovou a se sociální demokrací a v té době se v podstatě rozhodlo, že most nebude pro auta už tehdy.

Mm.

Bohužel.

Takže to není věc pirátů teda.

Není to, není to finálně věc pirátů.

Eh, tak to bylo rozhodnuto.

Eh, byla to hloupost. Ono se totiž už tenkrát počítalo, že aby se to prosadilo, takže se musí udělat tahle varianta a že se během stavby upraví most na minimálně dva pruhy protisměrně – tam a zpátky – pro osobní automobilovou dopravu. Principiálně bylo řečeno, že určitě ne pro kamiony, hlavně – když v Praze teda kamiony nemůžou – ale prostě do těch 3 tun bez problémů.

Eh, taková byla úvaha, ale nebylo to oficiálně, ale bylo to z toho důvodu, protože by zase byly různé protesty různých aktivistů a spolků a neziskovek.

Víte, jak to v Praze je.

Takže takto to bylo vymyšleno a bylo to vlastně v gesci a tenkrát dopravu měl dost v gesci kolega Petr Dolínek z ČSSD a toho nemůžem obviňovat z toho, že by byl proti dopravě, jo.

Takže byla to vlastně taková jako taktika.

No, ale samozřejmě zmínila se politická garnitura.

Eh, na tohle se zapomnělo nebo se chtělo zapomenout.

No a udělal se z toho most Dvořákův tak, jak je.

Eh, ovšem jestli jste na tom mostě, eh, pane doktore, byl, tak víte, že most má 16 metrů a v podstatě se dá říct, že 10 metrů je věnováno chodníku a teoreticky cyklostezce, ale jak už mám zkušenost, já už nejsem žádný cyklista, jo, eh ale bavil jsem se nějakými cyklisty, kteří tam jeli a ty říkali: „Hele, to není ani cyklistický most, protože na tom chodníku není v podstatě namalovaný pruh pro cyklisty, takže stejně tam chodí chodci a buď oni nebo my do nich narážíme, protože tam není ta cesta."

Takže eh ten most se dá velmi rychle přebudovat.

Dokonce v té podobě, tak jak je, tak by po těch kolejích – tak jak je to i na jiných pražských mostech, na mostě je Legií, eh na Palackém mostě se jezdí auty po kolejích – tak by se dalo jezdit tady.

Na druhou stranu vůbec není žádný problém.

Trvalo by to asi dva měsíce.

A já věřím, že k tomu dojde.

Bude nějaká eh jiná politická reprezentace, než je ta dnešní.

A bude víc pravicová, víc pro průjezdnost Prahy.

Já nechci říkat dopravní, ale víc pro průjezdnost, že se prostě dají z každé strany tři metry udělat.

Stále tam ještě pořád zůstane tři metry chodníku.

Eh, přesně tak.

Tam se vejde i cyklista i chodec úplně bez problémů.

Navíc zase si nebudeme nalhávat, že ten most, že by to bylo jak Karlův, že by chodili tisíce lidí, tak to fakt teda ne.

Takže se to dá velmi dobře udělat a očekávám, že do pár let se z toho udělá most pro osobní dopravu.

Nechtěl bych pro kamionovou.

Má to být opravdu, aby se zprůjezdnila Praha a lidé, když jezdí z práce do práce, do školy s dětmi, za sportem, za kulturou, tak většinou jezdí malými dopravními prostředky.

>> Když mluvíte o té budoucí pražské garnituře, která vzejde z těch podzimních voleb, tak proč bude bez vás po tolika letech?

>> Proč bude beze mě?

Eh, zatím bude bez mě z toho důvodu, protože má rodná lidová strana – tedy musím říct ta pražská větev – prostě se jí eh nelíbí můj styl politiky a já to respektuju.

Jsme demokratická strana.

Já jsem prostě nevyhrál primárky, nebyl dokonce v nich ani neuspěl, což se mi stalo poprvé.

Vždycky jsem vyhrál úplně suverénně, ale eh musel jsem si od sestry a bratrů vyslechnout, proč to takto vymysleli.

Na druhou stranu já zase nemám co tajit.

Prostě vymysleli způsob volby, který je pro lidovce nezvyklý.

Vždycky jsme měli primárky, tam já jsem vyhrál, protože většina těch členů, kteří nejsou až tak aktivní, ale chodí k volbám – to máme totiž stejně, no.

Měli jsme tedy stejně jako když to je k parlamentním volbám – prostě každý člen pražské organizace mohl hlasovat a tam já jsem měl problém. Tak se vymyslela jiná forma.

Vymyslela se forma takzvaná delegační, kde byli eh z jednotlivých městských částí navoleni lidé, kteří prostě mají se mnou asi nějaký problém.

A já to respektuju, je to politika.

I tohle je demokracie – prostě způsob volby.

Takže to je důvod, proč zřejmě na podzim kandidovat nebudu.

Ale já s tím o sobě nemám žádný problém.

Já stejnak dělám politiku, protože mě baví.

To říkám tady otevřeně, ne pro peníze, ne pro to.

Já jsem prostě celkem saturovaný člověk a jenom prostě jak jsem věřící, tak si myslím, že by tady člověk po sobě měl něco zanechat.

A to je moje motto v politice.

Bývám si dřív nepředstavoval, že budu dělat kulturu, ale dneska kultura, památková, protože cestovní ruch je velmi zajímavý, tak mě to strašně baví a věřím, že se tomu budu věnovat i nadále třeba soukromě.

>> Mhm.

Já jsem někde viděl, že vy jste měl na sjezdu KDU-ČSL nějaké nominace na funkci předsedy, kterou jste teda nezvedl. Proč se vám do toho nechtělo?

Eh, pro mě to bylo velké překvapení, protože já v tu chvíli, když se na pódiu – Ústy Jiřího Navrátila – četli eh kandidáti na předsedu strany, tak já jsem byl v předsálí a najednou za mnou přiběhly některé televize a říkaly: „Tak budete kandidovat proti panu Grohlichovi?"

Já jsem se ptal, jako ne, zkrátím to.

V podstatě mě z Lince jedna členka – ale vlastně i organizace Lince – navrhla na předsedu proti současnému zvolenému předsedovi Honzovi Grolichovi.

Eh, mě to velmi mile překvapilo.

Na druhou stranu jsem vlastně na to nebyl připraven.

Eh, takže jsem to nevzal.

Eh, myslím si ale, že to trošku zahýbalo i tím sjezdem, protože všichni čekali, že to bude opravdu jenom Grolich.

Nikdo se proti němu nepostaví.

Všichni říkali, že ne, ne, já jsem si tady taky nepostavil, ale už jenom to, že si nějaká organizace zvedla a dovolila si vlastně vystoupit proti Unizono volbě, tak byl v podstatě za mě odvážný krok. Že si zvolili mě, tak mě to samozřejmě potěšilo a nebudu nalhávat, že to byli lidé z toho tradičního konzervativního křídla lidové strany, respektive já bych pořád řekl většinového názoru lidové strany.

>> Hm.

Jak jste vy spokojen s tím, jak ten sjezd dopadl a kam se teď ta strana bude ubírat?

Já potkávám různě u silnic billboardy s nápisem „Noví lidovci."

Eh, kromě toho, že je to úplně nový design – tak což se očekávalo asi s vítězstvím pana Grolicha – ale jako noví lidovci.

Eh a pak tady po těch změnách se objevilo, že šéfem poslaneckého klubu byl zvolen Marian Jurečka, tak jsem někde četl nějaké uštěpačné komentáře, že to a to jsou ti noví lidovci. Ale jak vy to vidíte, kam ta strana teď směřuje?

Eh, úplně rozumím tomu, protože když se řekne nový a pak jsou tam eh byť v čele vidět nové tváře, ale v pozadí jsou staré, tak to úplně nevypadá na nějakou viditelnou změnu nebo viditelný facelift. Viditelný, ano, ale věrohodný – to je lepší slovo.

Eh, ono se něco muselo stát, nebudeme se nalhávat.

V roce 2010, když se poprvé – vlastně jedinýkrát – vypadli ze sněmovny jako lidovci, když byl předsedou hele Svoboda, tak se vlastně chopili mladí vedení strany.

Pavel Bělobrádek.

Eh, myslím si, že to udělal tenkrát dobře.

Tu stranu vedl dobře.

Bohužel ta jeho nemoc ho prostě limituje a je mi to strašně líto a přeju mu jenom to nejlepší zdraví, protože je to fakt skvělý člověk úplně.

Eh a bych řekl, že možná ta nemoc ho tak jako vlastně vnitřně úplně vyrovnala, že byť si může o něm myslet, kdo chce, ale opravdu je to neskutečně rovný chlap a konzervativní.

Eh, no a ta změna byla prostě potřeba. Ty naše preference někde mezi 2,5 a 3 procenty prostě vyvolávaly k nějaké změně.

Jestli to byla změna, ať už doprava nebo k tomu tradičnímu pojetí, což je můj úhel pohledu, ten by se líbil mně, protože si myslím, že jsme utekli odsud, kde je prostě prostor, někam, kde prostor není.

To je můj úhel pohledu.

Ale prostě ta změna byla potřeba.

Mladí chtěli tuhletu změnu udělat.

Eh, pro mě je moc e nebo jak říká, řekl Rolik na sjezdu. Honza, předseda, řekněte mi, kdo tady není konzervativec, tak se nikdo nepřihlásil.

Ale to jsou takové ty proklamace.

Eh, byť já věřím, že většina těch lidí má dost podobné názory, ale když vidím, že třeba někteří členové chodí i na Prague Pride a že chodí, to vám teda můžu říct včetně fotografií, tak to jako člověku ze strany, která je vlastně nejstarší na politickém spektru a byla založená úplně na jiných hodnotách, tak je to prostě vadí.

Naostro a nějaká vizuálně zásadní — věřím, že bude změna jiná.

Mně osobně ale vadí, že se ta změna spíš blíží k tomu středu.

Eh, možná třeba právě ani nechci říkat — prostě k středu.

My jsme vždycky byli středová strana, ale byli jsme středově konzervativní.

Teď se spíš blížíme k tomu středově liberálnímu.

Nebudu lhát, řeknu to na tvrdo.

Nevím, nakolik se vás v rozhovorech, nebo nakolik jste tázán na věci — řekněme mimopražské celospolečenské — ale mě to velice zajímají vaše pohledy na ty věci.

Tak já bych se nejdřív zeptal obecněji, jak vnímáte ty současné děje, vývoj naší společnosti, v naší zemi, eh po změně vlády, řekněme tak, protože ta vláda předchozí, tak vy, coby lidovci, jste byli součástí její součástí.

Na druhou stranu zase přiznávám a třeba budu překvapen, ale že bych zrovna od vás třeba nečekal, že vy byste se úplně apriori pustil jako kritik té vlády za každou cenu.

Pokud kritik, tak myslíte současnou?

Současnou.

To je současné.

Eh, já myslím, že jsou tady přesně.

Já tam zaprvé mám docela dost přátel v současné vládě.

Eh, a i díky tomu, že jste na začátku řekl, že se budeme bavit o svatojanském bratřstvu a slavnostech, tak mimochodem ještě existuje třeba klub K — klub konzervativců — kde třeba současný ministr zahraničí Macinka do toho klubu taky chodí s námi, jo.

Takže prostě my máme takový spolek konzervativců, lidí s tradičním smýšlením, možná s různou ideologií, no, prostě tak to je.

Takže mě rozhodně ta současná vláda není úplně jakoby zdaleka.

Eh, i lidé z ANO — já navíc si myslím, že je důležité se domluvit, jo, ne vytvářet dva tábory.

A mně prostě strašně vadí to, že tady existuje tábor, který úplně nenávidí druhou stranu.

A stejně tak z druhé strany taky zase oboustranné.

To není, že by jedna byla lepší než druhá.

Prostě mě vyčítáno — a to byl možná i důvod, proč mě lidovci nechtěli — že jsem člověk konsenzu, že jsem schopen se bavit s každým. Proč bych se nebavil s lidmi z SPD v zastupitelstvu nebo s Anem, jo, stejně tak jako se bavím s Piráty, byť mi to jde o dost hůře, než s těmi, co jsem mluvil s Anem, ale jako proč ne — jsme lidi a máme se bavit, jo, máme mít své názory, to respektuju, ale prostě pak na pivo můžu víc s každým, že jo.

Jo, ale to třeba s některými, já to řeknu — s Piráty nemůžu na pivo, jo, zatímco s tou opozicí na pivo jít můžu.

Takže mně osobně ta současná vláda úplně nevadí.

Mám k ní velké množství výhrad, stejně tak, jako jsem měl velké množství výhrad k té minulé.

No, řekl by člověk, že to, že máte schopnost se bavit i s těmi, se kterými úplně nesouznějte, je pro politika spíše výhodou.

Ale asi jako všichni, nebo mnozí vidíme, že to v posledních letech už ta výhoda není, nebo není to tak bráno, že je to všechno jako nepřátelství na život a na smrt, téměř — a že bavit se s někým z druhé strany, tak pak ten člověk je taky třeba ostrakizován, což nevím, jestli je váš případ, nebo jestli i to mohlo souviset třeba s tím, že už jste prostě nebyl vybrán.

Ale já si myslím, že ano — že ta možnost právě toho, že jsem nebyl takový zaseklý v tom příkopu a že prostě jsem byl ochoten z příkopu vyjít a bavit se — že to je to. Ta společnost je opravdu rozdělená, jo, a je to prostě špatně a mně to vadí.

Mimochodem, já se vrátím třeba k Mariánskému sloupu, který se vrací na Staroměstské náměstí.

Kdybych já tenkrát se nebavil s opozicí, tak nikdy sloup nestál.

Já ten sloup dneska — a to já to říkám veřejně, když se třeba přednáším o Mariánském sloupu — ten stojí díky opozici.

Prostě Piráti nedali ani hlas a hlasy, které dodali, a dokonce si myslím, že nejvíc hlasů, tak dodala opozice tenkrát.

Takže je vidět, že prostě člověk se musí bavit napříč.

Eh, příští týden v Praze se bude hlasovat územní plán.

Upřímně bez hlasů opozice ten územní plán nemůže projít a je to strašně důležité, aby prošel.

Ano, když jste zmínil ten Mariánský sloup, tak vy na tom máte obří zásluhu, že tam skutečně stojí a už jste to sám zmínil, my jsme se o tom bavili předtím.

Eh, svatojanské slavnosti, Svatojanský spolek.

Eh, to řekněme asi není organizace, která by byla všeobecně známá po celé zemi.

Na druhou stranu právě stojí za těmi svatojanскými slavnostmi, které — tak to je taková otázka, jestli je to pravda nebo není, ale prostě takový zažitý názor, že Česká republika je s nejatejšt státem v Evropě.

A pak když se dívá člověk na ty obrázky, nebo tam je osobně, kolik je tam lidí, tak to úplně neodpovídá, protože v podstatě jde především o duchovní záležitost, že jo, a slavnosti, než samozřejmě ne, ale především, ne?

Takže a já už nevím, kolikátý to byl ročník vlastně, tak letos byla plnoletost — letos byl 18. ročník.

Eh, a je to přesně tak, jak říkáte.

A na tom je totiž úžasné to, jak já jsem věřící, tak mým takovým podtextem je, že každého chci převést na víru.

Jo, takže, ale ne, že bych vás takhle chtěl tam přetáhnout.

Možná, že jste nemusíte — výborně.

Eh, takže my to v podstatě máme nějak nastaveno, ale to si děláme teď trošku legraci.

Eh, svatojánské slavnosti, které byly poprvé v roce 1600, pardon — bratřstvo bylo založeno v 1696.

Eh, mimochodem v té době v době baroka mělo až 100 000 členů.

To je neuvěřitelné množství.

To je mimochodem — Lidová strana v roce 90 měla taky 100 000 členů.

No, komunisté — je jeden, asi dva, jo — takže jsme se jen odbočili, ale eh, takže je vidět, že nějaké — pro někoho jsou to duchovní hodnoty, pro někoho jsou to národní hodnoty, pro někoho jsou to tradiční hodnoty.

A když prostě v čele se vede nebo nesou ostatky Jana Nepomuckého — mimochodem nejslavnějšího Čecha ve světě — ten má daleko větší známost než třeba Jaromír Jágr, hokej prostě, protože hokej se hraje na severní polokouli, ale Jana Nepomuckého je odhadem na třech až pěti tisících socháoch na mostech — jenom a samozřejmě pak jsou v kostelích a podobně.

Takže to vypadá, že na světě je to nejvíce zobrazovaný světec.

To si vůbec neuvědomujeme.

Jo, to žádný jiný světec na světě kromě Krista a Panny Marie není zobrazován tak často a fyzicky i malířsky jako je Jan Nepomucký.

To nikdo nechápe, co máme.

Takže tady je vidět, že se máme k čemu odkazovat a že byť si říkáme, jsme ateistická země, tak jsme vyprodukovali člověka, byť možná potom nějakou dějinou nebo patosem nebo prostě příběhem, který ale jeho příběh oslovuje celý svět.

Takže a když tedy toho 15. května v předvečer svátku Jana Nepomuckého. Mimochodem, Jana Nepomucký byl zavražděn a umučen mučiteli Václavem II. 20. března roku 1393.

Takže to nebylo ten svátek Jana Nepomuckého 16. května není v den jeho úmrtí historicky, ale je to prostě tak, jak si církev zvolila, že kdy má mít svátek.

Tak v ten předvečer se tedy v 18. století v době baroka začaly dělat barokní slavnosti. A mimochodem byly až do roku 1948 barokní slavnosti v podstatě kontinuálně na Vltavě.

Je to takzvané spektákulum, prostě barokní spektákulum — venkovní velká slavnost.

A když se podíváte třeba dnes, co v Praze proběhne slavností, když zmíním pražský maraton a já nevím co, tak třeba nějaké koncerty občas, tak tohle je v podstatě outdoorová venkovní největší a řekl bych taková nejviditelnější oslava vůbec, ať už v tomto případě Jana Nepomuckého, ale i toho veřejného prostoru, protože je tam řada lodí, Vltava a dneska už to není, je to spjatost s Nepomuckou všechno, ale najdete si každý člověk — i ten, který je nevěřící — si tam najde svoji část.

Jsou tam koncerty.

Je to nádherný pohled.

Trošku mě mrzí, že už není ten barokní ohňostroj, který býval, kterého zakázali piráti, když byl primátorem Zdeněk Hřib, což mě jako mrzí, protože ten barokní patří prostě na konec toho spektáklu, kdy je ukončen a byl vždycky.

Jo.

A to mě trošku mrzí.

Takže tohle ukazuje, že ten náš národ, byť si říkáme, že je možná nejateističtější — hrozné slovo — v Evropě, ale určitě v sobě něco máme a já bych to neviděl tak tragicky.

Hm.

No, ono to vlastně může mít takový jistý přesah k nějakému, řekněme vůbec stavu naší země a tomu, že jsme si sem zatím nepustili některé — v uvozovkách — výdobytky, které vidíme v řadě západních zemí, evropských především. Takže vidíme, že ve Spojených státech a já nechci vůbec do toho tématu zacházet, protože ani na to nemáme čas — Donald Trump je aktuálně tedy vnímán a komentován kvůli jiným událostem — ale když se vrátíme na ten začátek jeho současného období, tak pro řadu konzervativně smýšlejících lidí, politiků a skupin v Evropě znamenal velkou naději.

Když jsem se s celou řadou lidí bavil, protože ukázal, že některé věci zkrátka je možné udělat, ať nám všichni z toho druhého tábora tvrdili, že to nejde.

A jak rychle?

No právě.

A tam vlastně i v těch Spojených státech je do značné míry vidět také, že se lidé dost vrací — nebo nevím, jestli vrací — tam se dá říct, ale řekněme zdůrazňují a přechází ke křesťanství.

Evropa, to je takové — někdo říká, že je to jenom heslo, že Evropa byla vybudována na křesťanských základech, někdo říká, že je to něco, co patří do muzea.

Na druhou stranu zase slyšíme — a to předpokládám, nebo mě to potvrdíte — že vlastně to není heslo, že jo, ale takové konstatování, že asi se dá říct, že jestli nebude Evropa křesťanská, nebude si vážit těch — já nechci říkat jenom hodnot, protože to slovo je jedno snad z nejpoužívanějších — no tak nebude.

A myslíte si, že se tady k tomu dovedeme vrátit nějakým způsobem a jako vlastně i k té normalitě, jo? Protože ona i celá řada lidí, kteří nejsou věřící a třeba jich je i většina v České republice — těžko soudit, jo — ale tak řekněme se drží řady křesťanských hodnot, byť je třeba nemá za křesťanské, ale jak vy to vidíte s ohledem na stav našeho kontinentu?

My se vlastně můžeme vrátit k té předchozí otázce, že jsme nejateističtější stát Evropy, protože ono je možná paradoxně tohle pro nás pozitivem — byť se mi to těžko říká jako katolikovi praktikujícímu — protože ti lidé, o kterých se bavíme, prostě nebudeme si říkat „to na ně" — prostě migranti z arabských zemí, severní Afriky a tak — což samozřejmě tam je sežije těžko.

Já bych každému člověku rád pomohl, ale vždycky se má pomáhat v možnosti, v jaké je, a ideálně v jeho zemi.

To když si říkal Jobanek Duka, říká: „Já nemám problém s uprchlíky, ať sem přijdou, ale ať jsou tady na dobu určitou a pak se vrátí a to, co je tady naučíme, ať implementují ve své zemi."

Jenže to se neděje.

Oni tady zůstávají v Evropě a k té naší — tomuto oni právě vlastně hodně míří do zemí, kde historicky se dá říct takový latentní věřící, který se spíš odkazuje k tomu, že je věřící, má — v uvozovkách — ty moderní hodnoty a říká si: „No tak jsem tady přijdu."

A druhá věc je, že Evropanům se taky poslední dobou nechce moc pracovat, jo, moc dělat. A to s tím souvisí.

Oni sem vlastně přijdou, ten Evropan si je vezme, aby mu pomáhali, pak tady založí rodinu. Většinou první generace, druhá je dobře. Nejhorší na tom je ta třetí generace, kdy ty jejich — co se jinak nedá říct — tak začnou najednou vzpomínat na to, že jejich děda, praděda pochází támhle ze severní Afriky nebo z Blízkého Východu a vidí — v uvozovkách — díky médiím a prostředkům, co se tam děje. A rázem si říka: „No tak vždyť se to děje tam, tak proč bych se nemohl chovat já, když jsem vlastně jejich."

A u nás tohle zatím není, protože my zatím nejsme připraveni mít takto otevřenou náruč.

Já třeba jsem velmi — a možná se to nebude líbit — ale pro mě, abych se někomu zalíbil, jsem pro ukrajinskou migraci do České republiky, protože jsem si vlastně trošku popřu to, co jsem řekl před chvilkou, že vlastně potřebujeme tu pracovní sílu. Akorát že ta pracovní síla, která sem přichází, je z ideově podobného zaměření.

Prostě Ukrajinci jsou v podstatě z 90 % věřící — když jsou třeba řeckokatoličtí nebo pravoslavní, jsou tam i katolíci — ale mají prostě ty stejné hodnoty jakoby evropské jako my.

Zatímco samozřejmě příchod někoho z arabských zemí, tak prostě Mohamed je v podstatě jedné náboženství — byť monoteistické jako křesťanství a judaismus — ale prostě je, oni říkají, že je mílomilovné, já říkám, že je militantní, takže uvidíme.

A to je vidět teď v Evropě, kdy prostě do té svobodomyšlenářské Evropy přijdou lidé, kteří prostě v genech — a jak si říká moje maminka, geny nevyčůráš — tak prostě mají zakotveno a nastaveno to svoje uvažování.

Na druhou stranu křesťanství, když se vezmeme 600 let zpátky — to bylo 14. století — taky to nebyl úplně míromilovný směr náboženství.

No, ale to je rozdíl těch 600 let, když Mohamed byl v 7. století.

Takže vlastně dá se říct, že ideově ty muslimové nebo Korán jsou prostě 600 let za Kristem a těch 600 let musí dohnat.

Takže vlastně my jsme někde v 14. století v muslimských zemích a tady v 20. nebo 21. století. A tady těch 600 let prostě tam schází, jo.

A to tak to opravdu je, nebo je opravdu takhle se o tom baví filozofové — že to je ten hlavní problém islámu, kdy prostě těch 600 let je rozdíl. Že my jsme si taky prošli tou jakoby těžkou dobou a dneska už jsme někde jinde.

Takže pro nás, pro Českou republiku opravdu, ta Ukrajina — respektive lidé z východu. A říkat Ukrajina, ale to mohou být i Rusové, samozřejmě mohou to být Rumuni, balkánské země, Albánie — prostě jsou nám blízko tím pojetím, náhledem na ten jakoby vyšší rozměr bytí.

>> Hm.

Máte za to, že vám trvám tak dlouho?

>> Ne, ne, ne. Úplně v pořádku.

Máte za to — a to bude otázka asi dosti teoretická, i když odpověď — v tom všem, co se za poslední roky a vlastně i desítky let v té Evropě, v Evropské unii děje. A teď zdaleka nejde jenom o migraci, byť to nepochybně patří mezi jeden z těch hlavních problémů, ale různé ty zelené věci, ty agendy, prostě LGBT, té transformace pohlaví.

Já jsem byl před pár měsíci v senátu na kulatém stole o transformaci pohlaví u dětí. Tam jakýsi sexuolog o tom, že bychom si měli zvykat na to, že i muži budou rodit děti.