Světové války - co je spojuje | Jan Jandl (2 část)🇨🇿 Památník Kounicovy koleje

Srdeče vás zdravíme tady ve vysílání Inovace republiky. Já pokládám toto setkání, toto místo, tento rozhovor za pět dní a velmi slavnostní setkání a rozhovor. Jsme v tuhle chvíli v Kounicových kolejích, kde je velmi důležitý památník a já bych řekl laicky vlastivědné centrum, plné informací, které by se měly objevovat v našich rodinách, v našich učebnicích, eh ve veřejnávních médiích a podobně. Vedle mě sedí pan Jan Jandl. Dobrý den. Dobrý den. >> Eh, historik, ale taky průvodce tady kounicovými kolejemi. Eh, jenom to, co jsme si řekli mimo kamery, tak je škoda, že to rovnou není zdokumentováno, protože eh máte obrovské množství informací o první válce světové, druhé válce. Vzhledem k tomu, že se tady neuvěřitelně zbrojí v celé Evropě nebo v celým světě, ať už máme jakýkoliv názor, tak všechny strany zbrojí, tak si myslím, že je důležité si připomínat naše dějiny. [povzdech] Spojují podle vás ty války? první světovou válku, druhou světovou válku a jakoukoli válku, nějaký nějakej jeden jednotící bod, protože já sám tady často říkám, že mám pocit, že jde o zdroje, že jde zejména o peníze. Jak to ale vidíte vy? >> Tak jistě nám se říká o peníze jde vždycky až v první řadě. Zajímavé je, že když jsme teda začali, první světová válka vlastně vypukla v létě 1914, tak nějak nečekaně, nechtěně. Ono samozřejmě už napětí mezi těmi evropskými velmocemi by byly v té době značné. Německo vlastně byla průmyslově nejvyvinutější země Evropy. [frknutí] Po svém sjednocení v roce 1871 vlastně nejsilnější a budovala silnou armádu, silné loďstvo, které konkurovalo vlastně britskému válečnému loďstvu. A samozřejmě, jak to tady bylo bylo řečeno, šlo šlo o ty zdroje, šlo prostě o uhlí, které bylo ve Francii, šlo o bylí na Ukrajině, prostě byly byly už ty plány prostě to německé obyvatelstvo přesídlovat do těch do těch východních oblastí a samozřejmě šlo o tu o tu dominanci v Evropě. No a potom sarajevský atentát na konci června 1914 byla jakási rozbuška, ale tím, že ta Evropa byla tehdy protkána doslova sítí spojeneckých smlouv, dvoustranných, vícestranných a ty smlouvy se daly do pohybu. Ty smlouvy se skutečně daly do pohybu a Srbsko, které bylo vlastně viněno, že bylo vlastně původcem atentátu na následníka rakouského trůnu, Františka Ferdinanda de >> v Sarajevu, >> tak mělo samozřejmě nebo spojenecké smlouvy či sympatie tehdy s carským Ruskem jako se Slovanským státem a samozřejmě tam prostě vlády nebo ti vládcové tehdejší si nemohli dovolit nechat tedy tedy padnout padnout prostě slovanský stát. No a samozřejmě postupně se do toho, že jo, byly tady ty dva mocenské bloky, trojspolek, trojdohoda, to znamená na jedné straně Německo, Rakousko, Hirsko, Itálie, na druhé straně to byla Francie, Velká Británie, carské Rusko, to byl vlastně základ jaký eh jakýchsi těch vlastně válečných bloků nebo válečných stran. posléze v průběhu toho srpna září 1914 vlastně do té války postupně tedy spadly všechny rozhodující evropské státy plus v průběhu války potom vstoupily ještě Spojené státy americké, Japonsko a další. Takže se dá říct, že ta válka vypukla tak nějak nechtěně. Každý potom říkal, my jsme ji, my jsme ji vlastně nechtěli. A myslím, že to byl britský ministr financí v té době prohlásil, že ta válka stejně bude trvat tak maximálně rok, protože pak už prostě ty státy nebudou mít peníze. Ona nakonec trvala čtyři roky. Byla prostě byla to nekonečná zákopová válka, jak na západní, tak na východní frontě, kde skutečně prostě ty armády se tak tak tcha nehnuly. To byly skutečně poziční zákupové války, kde potom nastoupily ty moderní vojenské prostředky, chemické plyny ze strany Němců, že tanky, nové, nové typy děl dalekonosných a tak dále. Takže prostě byla to byla to skutečně válečná jatka, která prostě trvala trvala čtyři roky. No a potom tedy nastal mír nebo tedy Německo, Rakousko byli poraženy a v roce 1919 jednala vlastně v Paříži ve Versaji mírová konference. >> Vzniklo Československo, >> samozřejmě česako se rozpadlo. Vznikly následnické státy, mezi nimi Československá republika. Takže se už v lednu 1919, pár vlastně týdnů po skončení války scházejí Paříži vlastně zástupcové těch vítězných států, mezi nž patřilo i Československo a ty nově vzniklé státy. A tam se samozřejmě tedy řeší jednak tedy mírová smlouva s Německem a nové vlastně uspořádání Evropy a světa, aby se řešila ještě Asie, Osmanská říše se rozpadla, že? Byla spojencem Německa v průběhu války, takže ta její porážka způsobila vlastně její rozpad vlastně e sultána a posléze vyhlášení tedy Turecké republiky pod vedením Temala Atatyrka. Podobný vlastně v Rusku byly dvě revoluce v roce 1917, že posledice se tam dostávají tedy k moci bolševici. Takže ta mapa Evropy je totálně překreslená, totálně roztříštěná a mnozí historici dodnes říkají, že prostě se tam udělaly vážné chyby, které potom zapříčinily, že ten takzvaný mír trval pouhých 20 let, pouhou jednu generaci a o 20 let později vlastně začínají začínají nové, no vlastně s výstřely v Polsku v září 1939 vzniká druhá světová válka, >> ale o válce se mluví už někdy od roku jako laicky 33, kdy už vlastně ta Evropaě, tak oni >> je opět plná násilí a řečnění různé různé rozmíšky, že víme, že byla válka [frknutí] o naše hranice s Polskem v lednu 1919, takzvaná sedmidenní. Eh, potom vlastně v Maďarsku na jaře 1919 se k moci dostává také vlastně komunistická bolševická vláda. Ta vlastně má nebo ta maďarská vláda se snaží udržet ty bývalé Uhrry, to znamená včetně Slovenska, takže vlastně část Slovenska je okupována, takže na jaře 1919 jsou boje tady s těmi maďarskými rudými jednotkami, jsou nesváry mezi Řeckem, Tureckem prostě, jo, ty národnostní národnostní skupiny jsou potom vlastně boje nově vzniklého Polska se sovětským Ruskem, že vlastně sovětská nebo rudá Armáda tedy postupuje až k Varšavě a teprve vlastně u Varšavy vlastně je tedy zastavená. Takže ty boje v podstatě probíhaly i samozřejmě lokální po skončení první světové války. Byly samozřejmě různé různá diplomatická jednání, pnutí a tak dále. hran územní nezhody, protože samozřejmě poražené Německo ztrácí asi 13% svého území, které je přičleněno vesměs těm nově vzniklým státům. Polsko, Francie, že ztrácí alsasko, Lotrinsko a tak dále, že vzniká vzniká Polsko, které vlastně odřízlo tím gdaňským koridorem vlastně nebo svobodným městem Gdaňsk, jak bylo utvořeno, odřízlo vlastně to východní Prusko, které bylo součástí Německa. Takže to byly takové prostě nesváry a bohužel tedy přes všechny možný jednání, který v tom 20iletí meziválečným byly, jako byla konference v Lokárnu k Brian Kellogu pa, který měl odstranit války jako nástroj řešení sporu mezi státy, to všechno nakonec prostě padlo pod stůl, že to byme vrátitě dop ještě do roku 1932, ještě než se Hitler dostal k moci, byla ještě výmarská republika v Německu, tak vlastně Její zástupci se také účastnili těch odborovacích jednání v Ženevě. Za nás tam tehdy vyjednával ministr zahraničí doktor Beneš a pozdější e protektorátní vlastně premiér generál Eliáš jako Benešů pobočník. A on už tehdy Beneš prorokoval, bylo to někdy na podzim 1932, že asi prostě do sedmi let prostě v Evropě dojde k nové válce, protože prostě ta konference k ničemu nevedla. prostě ty státy odmítaly zastavit zbrojení, že tady nespokojené Německo ukřivěné tou versajskou mírovou smlouvou a potom nástup Hitlera a nacistů v lednu 33 v Německu tomu dodává novou dimenzi, nový nový prostě radikalismus a posledé se to tedy ustí přes přes ty různé územní územní nároky, jako bylo vlastně po první světové válce Francie. Rozhodnutím mírové konference ztrácí Sársko, což je oblast na francouzsko-německé hranici. Oblast velice bohatá na kvalitní černé uhlí. To tehdy Francie si vymohla jako náhradou za ty doly v severní Francii, které tam vlastně vedla ta fronta, které byly zničené. Takže ona měla přisknuto na 15 let vlastně tu sárskou uhelnou pánev využívat a po 15 letech tam mělo být prostě referendum, kde ti místní obyvatelé se měli rozhodnout, jestli tedy chtějí patřit k Francii, k Německu. Bohužel to bylo v době, kdy už byl umocí v Německu Hitler nacisté. Takže samozřejmě tam byla prostě nacistická propaganda a to referendum někdy v lednu 1939, e, pardon 35 dopadlo tak, že prostě Sársko, většina obyvatel chtěla prostě připojení k Německu, takže se Sársko vrátilo, vrátilo Německu, že v roce 36 potom je zase porušeno vlastně to ten lokánský pak, že Německo obsazuje to demilitarizované polí vlastně na hranici mezi Francií, Německem. vítězné velmoci z první světové války Británie, Francie se zmohou jenom na prostě diplomatické protesty. V březnu 38 potom Hitler zabírá Rakousko, vlastně suverenní stát. >> Anšlus, >> anšlus Rakouska takzvaný. A v září 38 potom vlastně mníchovská krize kolem vlastně takzvaně nastolenej problém německé menšiny v Československu a její útlak ze strany československé vlády nebo tedy českého obyvatelstva. Posléze tedy úctívne blahou mnichovskou dohodu, že Československo vlastně ztrácí to pohraniční oblasti. stává se vlastně bezmocným nefunkčním státem a o půl roku později v březnu 39 je pak vlastně obsazeno vlastně zbytek zcela rozbito. No a vlastně o půl roku později v září 39 potom s napadením Polska vypouká další světová válka, protože na to už nějak Francie s Anglií reagovali. Normálně sice vyhlásili německou válku jako spojenec Polska, ale fakticky mu nějak výrazně vlastně vojensky nepomohli. No a prostě už potom ty dějiny dějiny se odvíjely vlastně v průběh tedy dalších šesti let v podobě druhé světové války. >> Ty jo, moc děkuju za todle velmi rychlé e shrnutí, obrovské množství vlastně inspirace pro nás, pro všechny, protože tam zazněly nejrůznější mezinárodní konference, které měly zaručit vlastně mír po první e světové válce. E, rádi se k některým tématům vrátíme třeba i v novinách a podobně, ale já se vlastně zeptám, trošku to dám knešku, protože je snaha o centrální řízení vlád, centrální řízení armády. Teďka vynechávám úplně jakoukoliv politiku, jakoukoliv ideologii, ale jde mi o ten princip, že vidíme, že vlastně první světová válka byla o tom, jako vybudovat nové impérium. Druhá světová válka byla jednoznačně o tom vybudovat taky velké impérium. dost to šlo přes Německo a dneska se bavíme opět o obrovském zbrojení eh celé Evropy, eh ale o zbrojování Německa. Jak vy todle čtete? Eh má to nějaké společné znaky a nebo a nebo to člověk jako protože jak jsme oba dva se asi shodnem, že zdroje dneska to není uhlí, ale ropa nebo lítium nebo jiné zdroje, vzácné kovy nebo plyn a podobně. Eh, dneska to samozřejmě zase jako je jiná doba, ale máme tady investiční fondy, který investujou do velkejch vojenskejch komplexů, digitálních komplexů. Spoje spojuje to v j v jiných dobách, první, druhé a bohužel řeknu e možná pro někoho drze, ale plánované třetí války, >> tak oni ty války byly vlastně po roce 1945. Říká Evropa zažila bez bezprecedentní dlouhou dobu míru. To je sice pravda, ale když se podíváme, tak se válčilo vlastně na, že jo, v ostatních částech, když vezmeme jenom Evropu, tak v Řecku po válce několik let občanská válka mezi vlastně přivrženci monarchie komunisty. Stejně tak vlastně ve Španělsku, Portugalsku zůstávají po válce u moci ty polofašistické diktátorské režimy až někdy do 70. let. vzniká stát Izrael v roce '48, takže další další velké napětí prostě mezi arab arabským obyvatelstvem a židovským státem Izraelem. V roce 47 se osamostatňuje Indie. do té doby perla vlastně britské koruny, britského koloniálního systému a jsou tam prostě zase náboženské války mezi hinduisty, muslimy, že vzniká Indie, Pakistán, nepřátelství trvající vlastně do dnešních době latentní napětí mezi mezi těmito státy. No, v Evropě vlastně vzniká železná opona. Jsou tam vytvořeny dva vlastně bloky. Jeden tedy pod dominancí Sovětského svazu, druhý vlastně pod dominanci Spojených států. Původně tedy váleční spojenci za druhé světové války společně tedy porazili Hitlera. Všichni v roce '45 si mysleli, že to válečné spojenectví bude vlastně pokračovat dál. I vlastně mělo to svou odezvu v tom, že poražené Německo bylo vlastně rozděleno na ty čtyři okupační zóny, které spravovaly vítězné velmoci, Sovětský svaz, Spojené státy, Velká Británie, Francie, tak tomu bylo vlastně až do sjednocení Německa. V roce 1990. Norimberský tribunál a ty následné vlastně soudní procesy s nacistickými válečnými zločinci byly také původně tedy pod patronací těch čtyř hlavních vítězných velmocí posléze, ale protože samozřejmě byly tam byly tam rozpory a každý každý tedy z těch eh velmocí si prostě ten vývoj poválečný představoval jinak a >> byly tam obchodní zájmy, bych dodal, protože spousta korporací, které vznikla v té době, >> no prostě Stalin nebo ty představitelé Sovětského svazu prostě nedůvěřovali západním spojencům nebo těm spojencům v čele se Spojenými státy. To už se táhlo trošku z války, protože pořád tam bylo takové takové to podezření, že vlastně západní spojenci dlouho otáleli s otevřením druhé fronty v západní Evropě, tedy v Normandii až v černu 44, jo. že vlastně účelem bylo nechat tedy rudou armádu na východní frontě vykrvácet v těch [frknutí] gigantických eh e bojích, tedy s Vermachtem, s německou armádou. Takže tam pořád pořád to ta latentní nedůvěra byla a projevovalo se to i na těch hlavních spojeneckých konferencích takzvané velké trojky v Tehranu Valtě v Postupimi, které se v průběhu války vlastně vlastně odehrály a zapříčinili to, že už v tom období vlastně zhruba do roku 1947 se to válečné spojenství prostě rozchladlo >> rozpadlo a prostě vznikla tady takzvaná studená válka, která, jak jsem teď slyšel nějaký názor jednoho komentátora Možná budoucí historici budou budou jednou oslavovat jako prostě zlatý věk Evropy, než že by bylo všechno v pořádku, že byly byly napěti, byly krize, berlínská krize při stavbě berlínské zdi v roce '1, karibská krize v roce '62, že když Sovětský svaz na komunistické klubě instaluje jaderné rakety namířené vlastně na území Spojených států. Jak se říká, svět tehdy balancoval skutečně už tehdy, někdy na pokraji třetí světové války. Přesto se to pořád ještě podařilo urovnat. >> Ano. >> Byly krize v Maďarsku v roce 56, v Československu, ale to to prostě všechno, všechno byly jenom diplomatické protesty. Nikdy nikdy nedošlo k nějakému k nějakému válečnému požáru, protože [frknutí] pořád prostě tam byl strach z toho nespadnout zase prostě do další války. Jo, když se vrátím ještě do těch 30. let. E, my někdy se díváme, že nás vlastně Francie, Velká Británie, ty vítězové první světové války, díky jejichž podpoře Československý stáv vznikl a jejichž pomoc jsme tehdy proti Hitlerovi očekávali, nechali na holičkách. No tak oni prostě ti jejich tehdejší politici a dnešní historici prostě to obhajují tím, že už prostě nechtěli zažít to peklo první světové války. ty úděsné čtyři roky v zákopech prostě Francie ztratila milion a půl mrtvých, což bylo na Francii hodně. Německo stejně tak, Británie, další státy a už prostě oni nechtěli za každou cenu prostě novou válku a proto prostě pro tomu Hitlerovi a k těm dalším diktátorům ustupovali. vlastně se snaží mít pochopení pro ty jejich požadavky, že chtěli získat území území na úkor jiných států, ať už to bylo zdůvodňovaný, že tam žije daná menšina nebo národnostní etnikum toho toho daného státu nebo nebo podobně prostě. A stejně taky v tom období 45 až 90, řekněme také prostě byla tam pořád pořád ta obava. Už navíc ty hlavní velmoci měly jaderné rakety stále dokonalejší, dokonalejší, takže už by to nebyla už by to nebyla prostě ta eh klasická válka vedená konvenčními zbraněmi, ale byla by to prostě raketová raketojaderná válka. Takže to jako pak byly samozřejmě v 70. letech ty odzbrojovací dohody mezi Sovětským svazem, Spojenými státy, to období takzvaného detán uvolňování napětí. V 80. letech potom následovaly ty jednání amerického prezidenta Regana se sovětským představitelem Gorbačovem smlouvy o snížení jaderných zbraní toho středního kratšího doletu. Ty smlouvy byly ratifikované, ty smlouvy se plnily. Posléze tedy na přelomu 80. 90. let se ten východní sovětský blok rozpadá. Rozpadá se i Sovětský svaz Juhoslávii. Několikaletá občanská válka, >> národnostní neviditost, >> ze kterých ze kterých se prostě ty státy, národy dodnes dodnes tam nevzpamatovaly. Dodnes prostě jsou tam jsou tam náboženské, politické národnostní animozity >> nedořešený. Takže když tak jenom trošku odbočím to proti tomu tehdy rozdělení Československa, které spadalo do té doby roku 92, tak proběhlo naprosto naprosto mírově pohodově a vlastně dodnes vztahy těch obou států, ať už jsou tam jakékoli vlády, tak přes nějaké občasné rozšky jsou skvělé, že slovenští herci hrají v našich filmech a naopak >> hm >> nikomu to nepřijde. Spousta slovenských studentů studuje na vysokých školách v České republice, protože oni tady mají to studium zdarma. To kdy ještě byla vláda Miloše Zemana a Mikuláše Dzorindy na Slovensku na přelmu století a ty tehdy právě tohleto rozhodli. Takže když dneska jede člověk v tramvaji v Brně nebo někde se nachomítne do nějakýho hloučku mladejch studentů, tak tam prostě slyší i slovenštinu, angličtinu, němčinu možná někdy. Jo, teď tedy ukrajinštinu, řekněme, v těch posledních letech a stejně tak ať vejdete na poštu do lékárny, do jakéhokoli obchodu, tak tam je prodavačky personál mluví slovensky jako. Jo, takže takže tohle tohle jsem tak jenom >> velmi rychlé shrnutí těch, musím říct samý svár, samá hádka, >> samá válka jako jsme se neponaučili z těch velkých konfliktů, ale když vidíme a to myslím, že můžeme říct jako ověřenou informaci, že tady začíná být veřejným prostoru snaha o vlastně federalizaci, jedna evropská vláda a armáda s tím spojená Vidíme, že i v současný době Evropská unie stále více si eh vlastně centralizuje rozhodování své eh nejenom v krizových momentech, ale i v běžném režimu. Tak jak vy čtete to, abysme se poučili z naší historie, protože to to zbrojení, když jsem teďka si pročítal, co bylo v Ankaře, tak to z toho jdem ráz po zádech. Ty výdaje jsou obrovský a je to v podstatě jedinej lék pro ekonomiku. Musíme si dát do nějak v souvislosti ty pojmy federalismus, centralismus. Co to vlastně znamená? Když si vezmeme Evropskou unii na tom principu, jakým vlastně pracuje, tak pokud by to měl být federalismus, tak by to bylo dobrý. To znamená ta prostě Brusel by si necralizoval tu moc a tak, jak se pořád říká, že prostě se má rozhodovat na té nejnižší možné úrovni, kde to jde, to znamená na úrovni státu, na úrovni regionů, tak tak vlastně by to pro vás mělo být dobrý. Ale je otázka, jak si kdo ten federalismus představuje. Jo. >> Ano. Ano. >> To jako prostě pořád jsou tady samostatné národní státy, které mají své armády, svojí svojí politiku. Samozřejmě oni na spoustě věcí se domluví. Ta domluva je čím dál tím horší, protože těch států je hodně, že kdysi jich bylo ještě před 40 lety, tuším 12, než potom začalo to rozšiřování. Dnes je jich 30, tuším v Evropské unii, v NATO, Severoatlantické alianci. Je to podobně. Někde musí být jednomyslnost, někde je většinové hlasování. Teď se prosazují ty tendence, aby to většinové hlasování šlo všude na úkor té blokační, tedy že by jeden stát třeba mohl prostě zablokovat to rozhodnutí Evropské unie, protže prostě s tím nesouhlasí, tak to nejde. Takže už i tady jsou prostě ty snahy, že ona už ta Lisabonská smlouva bohužel tedy mnohém mnohem prostě tak nějak nakročila k tomu, že se tam udělá ten princip, že musí nějaký rozhodnutí podpořit nejen většina států, ale i většina obyvatel v rámci ty jo, ty ten komplex těch států musí reprezentovat nějaké většinové většinové obyvatelstvo, které prostě dokáže něco jako rozhodnout. No ty mechanismy rozhodovací v Bruselu jsou velice jako složité, mnoha vrstvené, ale jako ono si to vezmeme, jsou prostě státy na federativním principu, nejznámější, že Spojené státy, Německo, Švýcarsko, tam prostě fungují ty eh a jsou to spolkové země nebo federální republiky, státy, že prostě je tam ta ústřední vláda, výkonná vláda včele s prezidentem a potom parlament, že většinou dvoukomorový, kde ta druhá Komora Senát vlastně reprezentuje rovnoprávnost těch jednotlivých celků bez ohledu na to, jak jsou, jak jsou početné. Takže tyhlety tyhlety principy fungují a myslím, že i v Německu se ten princip osvědčil po válce, nejprve tady v té západní části a po sjednocení, že takže jsou zase státy, které jsou více centralizované, jako například Francie, že která až myslím teď někdy posledních 20 letech tam dochází k nějaké jako decentralizaci, že ty departmány tam mají, jsou tam volená ty eh zastupitelstva, že už to prostě neřídí ministerstvo vnitra z Paříže, Tak to bylo ještě někdy v 60. 70. letech a Francie si na tom velice velice zakládala, že významnej je ten regionalismus třeba nebo apolofederalismus eh v Itálii, ve Španělsku, byť to nejsou čistě federální státy, ale jsou tam ty regiony, které mají také velké kompetence, mají něco jako regionální vlády, regionální parlamenty a prostě ta součinnost, tedy spolupráce s tou ústřední vládou v hlavním městě funguje v posledních 20 letech i Velká Británie do té doby jakýsi nemělý monolit. Vlastně ty historické země si tam vydobili tu decentralizaci, takže Skotsko, Wales a Severní Irsko mají jakýsi autonomní statut se svými vládami, parlamenty. >> Irsko donedávna bojovala vo právo na svůj jazyk. Ty teprve v době covidu si vybojovalo právo na svej jazyk. Jako to jsem vůbec netušil, že to všechno taký, že před asi před 10 lety bylo referendum ve Skotsku, jestli se odtrhne. No, tam to neprošlo. Nakonec prošlo referendum, že Velká Británie vystoupila z Evropské unie, byť to bylo těsné, že teď zase zase jsou tam nějaké nějaké latentní. >> O tom se vůbec nemluví, že vystoupili, kdyby tam nikdy nebyli pořád platí, aby severní Irsko, které je součástí Spojeného království, se přičlenilo k irské republice a to Irsko se ztmelilo, že? Údajně tyto postoje mají velké sympatie amerického prezidenta Trumpa, byť nevím, jestli myslím, že proč jako řeší řeší problémy v Británě, Evropy. To asi tam jako vyřeší samý. Určitě to bude mírovou cestou. Určitě tam nedojde, ne nedojde jako k občanské válce. No, takže on jako jde o to, jak prostě ten federalismus si jako představujeme. Tak jak jsem to pochopil, jak jste o tom mluvil nebo jak jste tu otázku nadnesl, eh, tak vlastně je tady obava, že ta dnešní Evropská unie se promění v jakjsi federální stát, kde skutečně ty národní státy budou jenom subjekty federace. Ústřední měst nebo hlavní město bude tedy v Bruselu, kde tedy bude nebo ve Strasburku, kde bude rozhodovat tak, jak doteďka v podstatě nikým nevolená komise. Je tam sice volen Evropský parlament, ale ten má ten má prostě malé malé kompetence. Stejně všechno rozhoduje komise a nebo ty konference e předsedu vlád rezortních ministrů, že ta Evropská rada, která se jako schází. Takže tam prostě to je je otázka, jak si to kdo jako do budoucna představuje. Já spíš vidím, že je tam prostě snaha snaha vracet zpět tu moc těm národním státům a že se tady to sjednocování moc jako moc jako nelíbí těm ostatním státům. Myslím si, že i včetně Francie, Itálie a dalších. Jo, jako >> nevím jako představme si, ta Evropská unie to už je velk, že jo, to je velká plocha mnoho států, co má třeba společného Španělsko s Fínskem, kromě toho, že jsou členy stejného společenství, to jsou úplně jiné kultury, jiná prostě oblast e se svými dějinami, se svými prostě nějakými zavedenými zvyklostmi a teď to nějak unifikovat, jo, >> unifikovat. Můžeme si představit, že bude angličtina jako ústřední jazyk. Dobře. No tak angličtina, francouzina. Němci určitě budou chtít, aby to byla i němčina, že? >> Hm. Víte, >> to je tak ještě to nejmenší, co by ale jako nevím. No, >> myslím si spíš, že se obávám, že tam dojde postupně v rámci té Evropské unie k nějaké dezintegraci, že jestliže budou tyhlety tlaky centralizační, tak že se tomu ty státy budou budou jako vzspírat a myslím si, že tam budou muset trošku asi dát dát jako zpátečku Bruselu, jo, že pochopí, že takhle to jako nejde, no. >> Hm. Nevím, >> ne. Moc děkuju za tenle odborný výklad vůbec nejenom pohledu na ty války, ale já jsem ty otázky kladl i z toho důvodu, že prožíváme, já nevím, nemám na to úplně data, ale odhadem bych řekl, že to možná bude největší zbrojení v historii lidstva. Dneska totiž ty investice na úrovni vlád Evropy, čínské čínské republiky, Ruska, Spojených států, vyzbrojování vesmíru. >> Svět je nebezpečnej. Před nějakýma 30 rokama se mluvila, že největší nebezpečí je islámskej svět a vlastně Rusko nebo to území bývalýho Sovětského svazu je pro je prostě velká hra, která nás vlastně od toho chrání. Říkalo se tehdy prostě to nebo to posovětský Rusko bude jakjsi přirozenej spojenec tady toho západu nebo té Evropy proti tomu islámskýmu nebezpečí, protože oni tam s tím taky mají problémy, že >> nebo v Číně, kde jsou miliardy lidí, ty >> kdyby šli beze zbraně na Evropu. No, no. No, ale tak ať se nám to dneska líbí nebo ne, prostě na Ukrajině už 4 a pů roku probíhá v podstatě regulérní válka, byť Moskva to stále nazývá speciální vojenskou operací, která měla skončit do několika dnů, do několika hodin. Vidíme, že toho není konce. všichni včetně americkýho prezidenta Trumpa poté, co se vrátil do Bílýho domu, tak prorokovali, jak tu válku velice rychle ukončí a je v polovině svýho vlastně druhýho mandátu a vlastně ta válka tam pořád trvá. >> Ano. >> Toho, že se jednou sešel s Putinem a že se že si telefonují, tak se vlastně nic nic konkrétního reálně neděje. Naopak zbraně se prodávají dál. Dál se zbrojí. Se, že mají samozřejmě strach státy, které jsou nejvíc na ráně. To znamená pobaltské státy, Litva, Lotičsko, Estonsko, který navíc byly vlastně půl století přímo začleněny do Sovětského svazu jako svazový republiky. Ty na tom byly ještě hůř než my, že my jsme byli jenom jakjsi satelit, ale pořád přece jenom jakoby formálně samostatnej suverenní stát. Když to oni oni vlastně tu tu suverenitu meziválečnou, kterou měli, ztratili polskou. To má své zkušenosti. Tak jako Francie s Německem staleté, tak prostě Polsko má s Ruskem, že ještě z Dobarskýho Ruska se Sovětským svazem. Teď v září 39 nakonec Polsko nenapadl jen Hitler ze západu, ale v polovině září potom i vlastně Sovětský svaz východu na základě toho paktu Molotov Ribentrop, o kterém se taky také dnes nějak moc jako moc jako nemluví, nebo pořád se mu připomíná, jo, to Hitler napadl, Hitler rozpoutal válku, ale ale víme, že to bylo jako mnohem mnohem komplikovanější. A takže to Polsko se nedivme, že dneska buduje půlmilionovou armádou, ne? teda čtyřikrát větší než my, že má nějakejch 40 milionů obyvatel, rozlohou je jako větší a má přístup k moři, ale ono je tam taky na raně, protože sousedí s tou Kaliningradskou oblastí, bývalým vlastně východním Pruskem, což bylo tedy do války území Německa, ale po válce si ho vlastně rozdělili napůl tedy Sovětský svaz Poláky, takže Polsko získalo tu jižní část a Sovětský svaz vlastně tu severní. Jo. A tam samozřejmě jsou má tam Rusko svoje vojenské základny, takže oni oni díky tomu přímo vlastně sousedí s tím s tím Ruskem, že >> ještě jednou chci moc poděkovat za tydletu, já bych možná řekl první část našeho povídání, ale i to naše první setkání tady najdete eh v samostatném rozhovoru. K těm tématům se vracíme i k novinám. Budem rádi za vaši podporu a tak. Ale já bych tady eh vlastně se nejenom takhle rozloučil v tý první části, ale hned bych rád navázal, protože my si teďka povídáme a kladu otázky v eh vlastně v místě, které je velmi spojeno s československým odbojem, s moravským odbojem, kde za svobodu a bojovalo mnoho lidí, který za svobodu bohužel teda i zemřelo tady v těch pár metrů od toho prostoru, kde jsme, mimo řeknu hned takhle i na závěr a v úvodu videa. videa, že eh todle todle místo můžete navštívit se školami, s rodinami, s přáteli, projít si to tady. Eh, možná by bylo záhodno, aby právě pro školy tady natočíme krátké video, abysme ten památník kounicových kolích přiblížili, protože je to důležité si připomínat naši historii a statečné Čechoslováky, který bojovali za svobodu. Jan Ámos Komenský, Stříbrná medaile komunitní mince vyprodána.