Tarabová z PRO v Liberci: Zločiny proti lidskosti. Za covidu začali, teď s tím pokračují

[hudba] Vítejte u rozhovoru parlamentních listů.

Mé jméno je Radim Panenka a vítám u nás ve studiu paní Lenku Tarabovou.

Dobrý den.

>> Dobrý den, Radime.

Děkuji za pozvání a krásný den, samozřejmě vašim posluchačům a sledovatelům.

>> Ráda se stalo.

Vy jste pro ty, kdo by vás náhodou neznali – a vás zná mnoho lidí – jste si daž celá léta. Jste předsedkyní strany v Libereckém kraji. Je to tak?

>> Ano, přesně tak.

>> A zároveň kandidujete v Liberci na primátorku.

>> Přesně tak.

Tak já bych... dostaneme se k tomu, to je samozřejmě hlavní téma komunálních voleb, ale ještě bych si dovolil na začátek takovou odbočku do ne tolik dávné minulosti.

Vy jste se začala veřejně angažovat především a jste, řekl bych, známá všeobecně v České republice. Známější jste se stala v době covidu a potom, kdy jste se různě stavěla proti těm opatřením, povinnému očkování a dalším věcem.

Jak se díváte zpětně? Protože ten čas nějaký uběhl, ale já si vzpomínám, že když to všechno končilo, zazněvala různá varování – měli bychom se poučit a říci si, co bylo špatně, co bylo dobře.

Stalo se to nebo nestalo?

>> Já si myslím, že se to stalo v srdci lidí běžných, ale určitě se to nestalo v hlavách, v srdcích, v tuších těch, kteří byli zainteresovaní a kteří vlastně v České republice řídili celou tu covidovou dobu. Protože ti lidé nadále vystupují, nadále se nepoučili.

Vidím, že by měli nějakou zpětnou vazbu a sebereflexi. Když dneska vychází různé články o očkování – teď nově o očkování v lékárnách, které se zastavilo – ta reakce lidí je vidět. Jsou skeptičtí vůči celé té agendě západní medicíny, Světové zdravotnické organizace.

A mně tam neustále chybí taková té širší debata s různými odborníky z různých odvětví, s lidmi. Protože já si myslím, že politika se nemá dělat bez lidí a ani odborné názory se nemají dělat bez lidí.

Takže sebereflexi od těch, kteří by jí měli mít, nevidím.

Jsem přesvědčená o tom, že někteří lidé by si zasloužili být potrestáni nebo nějakým způsobem šetřeni. Protože tady docházelo k obrovskému porušování lidských práv až na takové úrovni, že jsem přesvědčená, že se jednalo o zločiny proti lidskosti.

>> Hm.

>> No, pravda je, že když se řekne covid a celá ta doba, tak to zdaleka není spojeno jen s hlediskem zdravotním, ale hlediskem občanských práv vůbec.

Mnoho lidí to vykládá tak, že tehdy začaly takové pokusy, které potom významným způsobem zesílily po začátku války na Ukrajině – s omezováním svobody projevu. Pak se to především chytla Fialova vláda, pan Rakušan na ministerstvu vnitra a další.

A vlastně těžko se toho dnes zbavujeme. Což vidíme i v tom, že ač současná vláda deklaruje, že chce ty překážky, které byly dřív postaveny svobodě projevu a dalším občanským svobodám, zrušit, vidíme, že stále na řadě rezortů se to úplně nedaří, že jo.

>> Naposto souhlasím.

Za mě doba covidu tak byla – šlo vlastně o zdraví.

Tam šlo o to přesně – jak ten establishment hledal, jakým způsobem může vlastně tu společnost řídit a ovlivňovat, jakou sílu bohužel mají mainstreamová média.

Tam se to ukázalo. Oni v tom pokračují. A aby se jim nedařily tyto pokusy, tak to záleží na lidech.

Ti lidé přece nejsou žádní otroci nebo bez právní schopnosti.

Jsou to bytosti, mají lidská práva.

Ta lidská práva jsou zakotvená v Chartě OSN.

Bylo by dobré, aby si občas lidé přečetli a připomněli si, co jsou jejich práva.

No a pak vlastně záleží na lidech, jak se k tomu postaví, jestli se nechají.

Čím větší odpor k různým těm způsobům – ať už to jsou právě ty kontroly svobody slova, pak ty návrhy na digitalizaci, kontrolování chatů a podobně – tak je to na lidech, jestli se jim prostě řekne: „Jdeme do toho," a nebo se proti tomu zbouří.

>> Hm.

Já se chci ještě dotknout jednoho tématu. Protože vy máte osobní zkušenost s působením skupiny, která se sama může označovat jako Organiesiánův gang, která působí v různé – jak to říct – provokace, různé akce, často i pronásledování některých lidí.

A vlastně jako funguje stále. Teď se řešil nějaký případ, kdy ministr zahraničí byl na rozhovoru s panem Pšenákem, který se vydával za toho anonymního investigativce Bautneera.

Celá řada lidí se ptá, jak je vůbec možné, že některé ty věci jim byly umožněny, hlavně za té bývalé vlády.

Tak byste mohla popsat svoji zkušenost? Bylo by to cenné pro diváky?

>> Jako jedním slovem – ty zkušenosti jsou šílené.

Protože my jsme vlastně v dobré vůli využili protest a petiční právo.

Někomu jsme neubližovali, jenom jsme ukazovali svůj názor. A najednou se jednoho krásného dne tam objevil člověk Mike Oganisian, ke kterému se postupně přidávali lidé, kteří dříve patřili do nějaké skupiny Nafo, Juku, pořád stejná skupina lidí.

A to nejsou lidé, kteří by chtěli diskuzi.

To jsou lidé, kteří vlastně monetizují příkoří lidí, ubližování lidí.

Nebyly to příjemné chvíle. Protože když máte proti sobě člověka, který je evidentně velmi hloupý, velmi neinformovaný, velmi agresivní – když to spojím jedno slovo – zprácka – a je ještě ve věku vašeho syna – a vy na to zůstanete koukat, jak je možné, že někdo takový je podporován systémem a může si ke starším lidem dovolit to, co si dovolí, a zároveň nemáte zastání.

Nemůžete udělat to, co byste udělal svému synovi, když by to udělal – dát pár facek – ale nemůžete, nemáte zároveň zastání v rámci orgánů činných v trestním řízení, ale ani u toho soudu. Protože za mě celý ten soud byl naprostá fraška a rozhodnutí toho městského soudu – obvodního městského soudu pro Prahu 1 – paní soudkyně Šindelářové a vůbec celé to jednání paní státní zástupkyně Kandové, tak je tristní.

Myslím si, že by stálo za to, aby tam nastal nějaký přezkum nebo něco takovéhož. Ale určitě by společnost neměla podporovat zprácky.

>> Hm.

Tak ono vlastně nejde jen o tuhletu skupinu, kterou jste popsala.

Vy jste řekla, že to, co natáčí, mají potom zpoplatněné – to znamená vydělávají na tom peníze.

Ale vlastně asi jde říci, že jde o určitou atmosféru společenskou, která tady byla jistě vytvořena za působení té bývalé vlády.

Někdo to označuje jako atmosféru strachu.

Atmosféru, která na jedné straně zvýhodňovala – nebo zvýhodňovala tehdy především – lidi, kteří byli ze stejného názorového spektra jako bývalá vláda, a naopak tvrdě postihovala ty, kteří byli ze spektra opačného.

Máte za to, že se to mění, byť třeba aspoň postupně teď po těch volbách loni?

>> No, když se na to podíváme očima té skupiny, která pokračuje dál, nikdo to neřeší.

Tam je jediné, co vím, že se řeší, tak je nějaká ta insolvenční věc z pana Ganswella.

Jinak se to neřeší.

Myslím si, že spousta lidí našeho názorového spektra má pocit, že se věci neposouvají.

Očekávala jsem se změnou vlády a s obsazením ministerstva vnitra úplně jiný způsob řešení, rychlejší způsob řešení. Já osobně mám pořád prostě pocit, že to právo není na mé straně a myslím si, že většina lidí, kteří se ozvali, kteří byli aktivní, tak nemají pocit, že jsou chráněni i při této vládě a v tomto systému, který by jakýmsi způsobem měl být trošičku jiný oproti vládě Fialy, která byla víceméně řízená paní Brakkošanovou, ministerstva vnitra.

>> Co s tím udělat?

Jestli vím, že to je otázka stručná, ale odpověď není jednoduchá. Já vám nevím, jak na to odpovědět, protože si myslím, že je to na lidech a nějakým způsobem bychom měli jít příkladem a vrátit kulturu nejenom do společnosti jako takové. Tak jak dneska lidé jsou schopni spolu komunikovat, je to za mě nepřijatelné, protože se ztratila slušnost mezi lidmi.

Ztratil se dialog, převyšují nálepky. Potom je možnost prostě, že lidé, kteří jsou za mě opravdu velmi hloupí, tak najednou mají navrch.

Za dál si myslím, že by se současná vláda měla podívat na mediální zákon, protože ta média opravdu dělají zlo. Jak je možné, že najednou v celém mediálním prostoru mají možnost vůbec se vyjadřovat v nějakých rozhovorech lidé jako Ukarnesi Ján Pšenák a spol.? Vždyť to je opravdu degraduje úroveň společnosti.

To, co nejvíc mají občané pocit, že mohou, jsou jejich vzorem politici. A když pak vidíte, co se děje v poslanecké sněmovně a lidé, kteří by měli být vzorem a měli by ukázat kulturu, i když jsou rozdílných názorů, tak já jsem takhle na takovou degradaci poslanecké sněmovny nezažila za celý svůj život.

A když se bavím se staršími lidmi a hlavně s mým otcem, který celé roky v rámci bytové politiky byl v kontaktu s mnoha politiky, tak on sám ve svých 82 letech je velice zklamán tím, co se děje a jaká je úroveň dneska politické diskuze.

Tak možná mě napadá, jestli by nestálo za zvážení, že by tedy v rámci alespoň zlepšení kultury v poslanecké sněmovně nepomohlo to, kdyby se tam prostě vypnuly kamery, nedělal se přenos, protože to by se možná zmírnilo, ne? Tam ty různé opoziční výstupy, kdyby věděli, že nemají to živé publikum online, tak by se to třeba trošku umenšilo.

>> Víte co, Radime, jenže tam je taková jedna věc. Samozřejmě ty kamery tam jsou, ale člověk se na to může podívat, ale pak jsou ty možnosti, že se oni natáčejí jakoby mezi sebou. Dneska ten mobil je vlastně zbraň. Co si budeme povídat, jsou schopni potom tvořit různé podcasty na své sociální sítě. A nemyslím si, že úplně nejlepší řešení nebo vůbec řešení by bylo vypnout kamery poslanecké sněmovny.

Já si myslím, že ta část poslanecké sněmovny, která je současně vládní koalice, by měla ukazovat společnosti ten rozdíl politické kultury a chování. A o to víc pak je vidět druhá strana, která se chová tak, jak se chová. Lidé to potom vidí a jsou schopni to vyhodnotit.

Stejně jako vyhodnotili tu za mě nedůstojnou debatu na CNN Prima News s panem Hřibem a s ostatními. Zpětná vazba od těch lidí je, že oni to vidí a opravdu se jim to nelíbí.

>> Ano, tak to je pravda. Toho si všimli, všimlo si to. Já myslím, že to mělo daleko možná několikanásobně větší dosah než sledování té debaty samotné.

Potom ten pastvá, jak pan Řip vlastně nenechal z toho polního táboru nikoho mluvit, zatímco vládní politici vždycky čekali, až pan Řík domluví, ne?

Ještě jedna věc, než se dostaneme k těm komunálním otázkám. Vy jste zmínila ten mediální zákon. Jakým způsobem, pokud jste nad tím uvažovala, třeba jak kam by se jakým směrem mohlo jít, jakým způsobem podniknout změny, které by přesně tady ty různé metody, kdy jedni jsou vynášeni do nebes a druzí jsou podáváni jako zlo, které je třeba zničit a zarazit do země, prosadit, aniž by tím byla ohrožena svoboda slova?

>> Těžká otázka. Ale víte, co je nejlepší řešení, co se ukazuje celé ty roky? Takzvaná alternativní média. Pro mě nejsou alternativní, protože za mě je alternativa to, co je nepřizpůsobivé. Takže si myslím, že média, stejně jako parlamentní listy a další a další, kde je vidět, že se lidé začínají obracet k těmto médiím, protože tam vidí tu serióznost a tu vyváženost té práce.

A jakým způsobem lze uzákonit? Víte, si myslím, že když někdo dělá chybu i v rozporu se zákonem a když se podíváme na zákon o České televizi nebo Českém rozhlase, tak tam ten paragraf dva je velice často porušován, jenže nikdo za ten paragraf není trestán. Takže si myslím, že kdyby tam bylo trošku nějakého dohledu nad těmi lidmi právě v podobě dodržování toho zákona a případně potom nějaké trestně právní odpovědnosti, tak by si rozmysleli, jak tu svoji práci dělají.

>> Ale nejlepší odpovědí jsou lidé. Pokud se vám nelíbí jejich práce, tak je nesledujte a sledujte práci těch, která se vám líbí.

>> Ano. Například mainstreamových parlamentních listů, které musím doporučit.

>> Eh, komunální volby. Kandidujete na primátorku Liberace? Eh, na úvod, jaké jsou z vašeho pohledu největší současné problémy dosavadního vedení? To znamená, co především podle vás je potřeba změnit. Protože Liberec je velké krajské město, takže má to dopad i do toho dalšího okolí. Tak na co byste se ráda podívala nebo co je potřeba udělat?

Kdybych měla popsat to, jak je dneska Liberec řízen, tak bych mohla říci dvě slova: patriarchát a centralizace. Tohle je úplně něco, co mi jde proti srsti.

Ti lidé prostě v momentě, kdy jsou zvolení, a bohužel často lidé volí obraz strany a nezajímají se, kdo vlastně v tom daném městě je ten, který tu stranu zastupuje. A pak se stane to, že ty lidé se tam dostanou, dostanou nějakou sílu a zapomenou na občany, které oslovovali před těmi volbami.

Pro mě a vůbec ve straně máme úplně naopak. Pro mě práce začne v momentě, kdy se stanu primátorkou. Věřím, že lidé pochopí, že člověk, který to s nimi myslí vážně a je s nimi jeden denně v ulicích a neskrývá se za billboardy, za mnoho, mnoho tisíc.

Tak míním pokračovat v této práci dál. Já jsem to ukázala právě celých šest let, jak jste zmínil, že pro mě jsou ti lidé důležití — chránit jejich práva a nejdůležitější je tvořit tu budoucnost toho daného města spolu s těmi občany, ne od stolu jako politik, ne s developery, ne s projektanty, ale prostě s lidmi.

A my máme v Liberci jednu úžasnou věc: takzvané místní organizace. To sice vymyslelo současné vedení Starostů pro Liberecký kraj — každá čtvrť má svoji místní organizaci. Jsou to lidé, kteří jsou aktivní, zajímají se, jsou takovou spojkou mezi občany a vedením města, ale ta zpětná vazba práce s nimi od toho města už není. Tohle chci taky udělat úplně jinak.

Zrovna včera jsem odpovídala na pět dotazů místní organizace ve Františkově, takže doufám, že ten jiný směr a ten jiný úhel pohledu vedení toho města ocení.

My máme heslo, že budeme takové vedení města, jaké Liberec ještě nezažil.

A určitě ta komunikace s těmi lidmi bude i na bázi toho, co já umím a co dělám celých těch šest let. A to jsou podcasty, videa, informovanost, setkání, otevřené dveře s primátorkou. A tohle je pro nás důležité.

A ta druhá věc, ta centralizace. Všechno se směřuje do centra Liberce. Velké projekty, zbytečné miliony na náměstí a na ty okrajové části, tak se zapomíná. A nejsou to úplně jenom ty nejvíc okrajové části. Ono stačí opravdu ty dva, tři kilometry vyjet z toho centra a už je tam vidět ten velký rozdíl. Takže i na tohle se chci zaměřit právě s exkurzemi s občany. Oni nejlípe vidí a vědí, co potřebují v tom místě, kde bydlí.

Jakou máte kampaň předvolební, jak uvedete registru na sítích, že jste asi docela často v ulicích? Možná se i zeptám, taková podotázka k tomu – jak často potkáváte svoje, řekněme, politické konkurenty v těch ulicích Liberce?

My jsme si vybrali místa a dny. Věnujeme toho velmi, velmi mnoho času. Většinou jsme celý ten den na jednom místě, různě po Liberci čtyři hodiny. Jsem tam vždycky já a mám kolem sebe tým. Neznamená to, že bych jako lídryně prostě zaúkolovala svůj tým, protože mě velmi baví ty rozhovory s těmi občany. Velmi mě to baví a je vidět, že ty sociální sítě jsou zlo, protože to, co si lidé dovolí na sociálních sítích, tak i když nesouhlasí, tak si nedovolí v té osobní rovině. Tam je vidět velký rozdíl.

Právě, jak jsem už zmiňovala, nechtěli jsme věnovat mnoho, mnoho peněz na billboardy a na různé profesionální kampaně. My celý náš tým vlastně pracujeme tak, jak to cítíme srdcem. Máme známé a podporovatele, kteří nám vytvořili ty letáky, které rozdáváme. Já můžu říct, že k dnešnímu dni nás ta kampaň stála necelé dva tisíce zatím, ale mnoho, mnoho času a vlastně cena té kampaně je v našich srdcích a v tom čase, který tomu dáváme. Takže tohle je ten rozdíl právě, který chceme ukázat, jak se ta politika dá dělat a jak se dá i šetřit.

A potom potkávání s kolegy, tak to je na sociálních sítích. Já se k nim nevyjadřuju, leč se chodí vyjadřovat ke mně neustále nebo jejich podporovatelé. Nevyjadřují se moc hezky. Mrzí mě tam, že to jsou většinou lidé, kteří dneska na té radnici sedí a jsou součástí vedení. Nikdo moc o nich nevěděl a najednou jsou všude vidět. Všechno vědí, všechno chtějí napravit, takže doufám, že už lidé se nenechají tak lehce obalamutit.

No a před nějakými třemi týdny přišel nápad lídra kandidátky Starostů pro Liberecký kraj pana Hájka, že se udělá takzvané volební tržiště. Všichni lídři kandidátek se sejdeme na jednom místě na hlavním náměstí před radnicí za stejných podmínek, jenom s tím malým stádečkem petičním, s pěti lidmi, a na jednom místě budeme všichni. Mně se to zdálo velice korektní kultura – setkat se takto, aby se tam ti lidé mohli prostě střídat u těch stánků a ptát se jednotlivých lídrů.

Bohužel se to trošičku nevydařilo, protože první, kteří se k tomu přihlásili z těch jedenácti kandidátek, bylo jenom pět kandidátů. Nějak jsem zjistila, že se o to zajímá ta šestá kandidátka a někteří to úplně odmítli. A já jsem to musela včera nakonec odmítnout také, protože přesně jak jsem si myslela, že to bude ukázání kultury – že přesto, že máme rozdělené názory, tak se spolu bavit můžeme, ale neodsuzujeme se.

Tak Česká tisková kancelář rozeslala dotazy jednotlivým lídrům. Na mě jako zapomněla a byl tam jeden dotaz: Jak vidíte spolupráci případně po těch volbách podle výsledků? No a lídr kandidátky Starostů pro Liberecký kraj pan Hájek se choval jako kdyby už ty volby vyhrál. Nechal se slyšet, jak ostatní odpověděli: „Uvidíme podle toho, jak dopadnou volby, budeme se bavit a budeme hledat průsečíky programu." On řekl, že prostě neexistuje žádná přímá ani nepřímá spolupráce se stranami pro a SPD, které šíří nenávist ve společnosti.

Ten člověk mě nikdy neviděl, nikdy se mnou nemluvil. Já jsem se cítila tímto vyjádřením uražená. Cítili to tak i celý můj tým a tím on vlastně narušil celou tu myšlenku toho volebního tržiště. Takže jsem slušně odpověděla, že vlastně porušil to, co to volební tržiště mělo představovat, a že se toho nemíníme účastnit.

Ono je to poslední, co jste říkala, ta slova o tom, že prostě s některými konkrétními stranami – ty dnešní celostátní opozice se vždycky vyjadřuje, že s nimi nikdy. Vlastně naopak s nimi spolupracovat chtěli, že ano? Třeba když se bavíme o úrovni celostátní, čím si myslíte, že to je dané, že oni mají potřebu tyto strany se často vyjadřovat, aniž by to bylo nějakým tématem? Že říkají: S těmihle nikdy. Protože to nejsou jen různé názory než my a neshodneme se, ale oni jsou vlastně špatní, oni jsou to zlo. Nebo vy? Kde se to berezte?

Už jsme o tom hovořili. Média, mainstreamová média vlastně tvoří ty nálepky a ty ukazatele. Pak tady je spoustu neziskových organizací, které vlastně jsou politické neziskové organizace. V Liberci zrovna zítra má být beseda, kterou organizuje Milion chvilek. Pozvali si sedm lídrů. Samozřejmě mě neoslovili. Měli podivný klíč – ti, co sedí na radnici, mohou hovořit k občanům. Ti, co tam doteďka nesedí, tak nemohou. Dobře, ozvala jsem se, ale nechala jsem to být. Je to na nich. To je tak demokracie.

Přesně.

A potom sociální sítě, které vlastně tvoří opravdu nepříjemné prostředí a to nálepkování. Ale víte, Radime, já jsem tomu ráda, protože oni vlastně překročili takový ten rámec té snesitelnosti, té kritiky, a lidé jsou na to háčkiví. Takže čím více oni nálepkují a chovají se tak, jak se chovají, tím více ta slušnost naší strany je po tom bytí. A věřím, že lidé jsou schopni to ocenit.

To znamená, že myslíte – já jsem se chtěl právě původně ptát na to, kde vidíte řešení v tom, řekněme, probít tu bariéru, když je kombinace médií, řekněme dnes protivládních, neziskovek, Milion chvilek, retoriky těch politiků z těch opozičních stran. To znamená, že se dá nebo že ten recept podle vás je právě v tom, jenom je nechat, ať se předvádějí tímhle způsobem, nenaskakovat na to a dělat si to svoje?

Souhlasím. A prostě být vzorem pro ty lidi. Já opravdu věřím moudru lidí. Když se s těmi lidmi bavíte, tak oni vám potom mezi čtyřma očima řeknou, co jim vadí, a přesně tohlecto jim vadí – to nálepkování, ty útoky. Já jsem nedávno četla takový krásný komentář, který vlastně zněl – a vynechám jedno slovo, které bylo vulgární – ale čím víc Jindřích Reichl štve lidi, tím víc se mi líbí a tím více ho sleduji.

A takhle to ty lidi mají.

A Jindra je ukazatelem právě té slušné politiky. Zároveň je výborný rétor a mám i zpětnou vazbu, že je velmi čitelný pro lidi a že vlastně za celých těch šest let neuhnul.

Já se s Jindrou znám od září 2020 a pro mě je to prostě člověk, který by měl přinést budoucnost politickou v České republice.

>> No, pěkná věta na závěr.

Mockrát vám děkuju za další.

>> A já vám ještě jednou děkuji za pozvání.

Sledaní.

Yeah.