Češi se Němcům bránili, nevěřte lžím. Fakta k výročí smrti parašutistů

[hudba] Vítejte u rozhovoru parlamentních listů.

Mé jméno je Radim Panenka a dnes je naším vzácným hostem pan doktor Vojtěch Šůstek, historik archivář.

Dobrý den, pane doktore.

>> Dobrý den.

My jsme se tady sešli především nad vaší knihou "Atentát na Heidricha a následný teror proti Čechům."

Z pochopitelných důvodů nebudeme tu knihu na začátku detailně představovat, protože ji určitě všem doporučujeme. Nebudeme ji rozebírat celou, protože je to opravdu obsáhlé velké dílo a to by ani nešlo.

Ale dneska se zaměříme na konkrétní událost s určitým fokusem — na poslední bitvu parašutistů v kryptě kostela v Reslově ulici v Praze.

Ale ještě než se k tomu dostaneme, já bych si dovolil takovou obecnější otázku na úvod. Jak jsem zvěděl z informací okolo doby, kdy kniha vyšla, zaměřujete se v ní nejen, ale z výrazné části také na osudy hrdinů, českých vlastenců, kteří nejsou veřejnosti tolik známí, nebo jsou třeba kvůli mediální pozornosti více ve stínu parašutistů.

Ovšem bez jejich hrdinství by ti parašutisté sotva uspěli a sotva se mohli tak dlouho skrývat.

A když jsem o tom četl a uvažoval nad tím, řekl jsem si, že vy tím vlastně jednoznačně vyvracíte taková občasná tvrzení, která vidíme hlavně v médiích od různých komentátorů nebo někdy i historiků, tvrzení o Češích, kteří nebyli hrdinové, nechovali se hrdinsky — mírně řečeno — nebo byli dokonce udavači, kolaboranti, že se zžili s terorarem protektorátu.

Vykládám si to správně, že?

No.

>> No, tak já bych k tomu řekl jenom to, že Češi byli hrdinští a vůči Němcům v době okupace nepřátelští. To si myslím, že může dneska každý vědět, kdo to chce.

Hm.

>> Existují samozřejmě různí teoretici, zejména v některých médiích a někteří novináři, kteří budou tvrdit opak, a to budou tvrdit asi až do konce světa.

Ta kniha, ta monografie, vycházela z edičního projektu, kdy jsem postupně vydal čtyři svazky německojazičných dokumentů německé okupační správy s českými překlady a poznámkovým aparátem. Snažil jsem se pomocí těchto dokumentů převyprávět jednak příběh akce domácího a zahraničního odboje k likvidaci nacistického zločince Heidricha, ale také celou atmosféru druhého stanného práva a jeho dopadu na českou společnost.

Potom jsem provedl takové shrnutí a vydal jsem tuto knihu. Kniha se sestává ze dvou částí.

První část je věnována akci domácího a zahraničního odboje na likvidaci Heidricha.

Druhá část, obsáhlejší, pojednává o teroru, který dopadal jednak na aktivní odbojáře, na spolupracovníky parašutistů, na samé parašutisty, ale zejména na celou českou společnost.

A to si troufám říct, že možná přede mnou nikdo takový pokus zatím neučinil.

>> Mhm.

Ještě mě teď napadla otázka. Nemám rád to slovo „narativ," které se čas od času objevuje v této souvislosti, kdy někteří říkají, že atentát na Heidricha vzhledem k teroru, který následoval, se blbě řečeno nám jako Čechům nevyplatil.

Na druhou stranu ale víme, že to patrně byl nejvýznamnější čin našeho odboje a šlo o likvidaci nejvyše postaveného nacisty ze strany odboje utlačovaného národa. Také to ukázalo spojencům, že se Češi brání. A pak docházelo — nevím, jestli vy to zavedete třeba časově — ale byla anulována ta mnichovská dohoda. To bylo před nebo po?

>> To bylo po atentátu.

>> To bylo právě po.

To znamená — kdybyste k tomu řekl váš postoj, protože vy jste člověk, který se celoživotně nebo dlouhodobě profesně zabývá tímto konkrétním historickým obdobím. Co vy říkáte na ty výklady, že atentát se konat neměl, že potom trpěla celá řada lidí, že by nedošlo k vyhlazení Lidic a tak?

Ano.

Tak tady nejdřív tedy k těm údajně povolným a rezignovaným Čechům, k udavačům a tak dále — chci říct jenom to, že když na podzim roku 1941 splnomocněnec Vermachtu generál Tusen žádal, aby byla vyhlášena odměna pro každou civilní osobu, která provede udání a dopadení, řečeno terminologií Němců, agentů parašutistů.

Tak tehdy se k tomu vyjádřil velitel bezpečnostní policie Horst Böhme v tom smyslu, že když si to vůdce přeje, samozřejmě se ty odměny vypíšou, ale že vzhledem ke známé mentalitě Čechů mají finanční odměny jen malou vyhlídku na úspěch. Místo toho bude účinnější zveřejňovat popravy spolupracovníků a agentů parašutistů — to bude daleko účinnější.

Pokud jde o tvrzení, že atentát neměl smysl a podobně, tak ti lidé, kteří to vykládají, papouškují doslova Emanuela Moravce, toho neblaze proslulého kolaboranta.

V té knize se právě touto propagandou hodně zabývám. Kolaborant Moravec, ministr školství a lidové osvěty, a různí jeho novinářští pomocníci se snažili Čechům namluvit, že byl sice zlikvidován Heidrich, ale místo aby zahynul jeden německý pohlavár, že to nebude mít žádný užitek a přinese to jen oběti nevinných Čechů. A za to že může prezident Beneš.

Tehdy ta propaganda mluvila o prezidentu Benešovi podobným tónem, jako se o něm mluví mnohdy dneska.

Pokud jde o takzvaný užitek, tak především je zapotřebí připomenout samozřejmou věc — že tu válku bylo nutné s Němci vybojovat. Takže takové úvahy, mělo to smysl nebo nemělo, prostě bylo zapotřebí Němce vojensky porazit.

A pokud bychom v tomto pokračovali, můžeme také připomenout, že Heidrich byl velmi významným pohlavárem. Kromě toho, že byl u nás dočasně pověřen funkcí zastupujícího řištského protektora, byl především šéfem Hlavního úřadu řištské bezpečnosti v Berlíně. Byl druhým mužem SS a právě pod Heidricha patřila policie pod Himmlerem. Pod Heidricha patřil veškerý represivní aparát nejen v Německu, ale také na území okupovaných Německem.

A samozřejmě je také všeobecně známo, že Heidrich měl zásadní podíl na genocídě lidí židovského původu ze všech evropských národů, kam německá moc rozsáhla.

Mhm.

Eh, ještě než se teď dostaneme již k tomu boji v Reslově ulici, tak ještě jedna věc, protože mně se to vybavilo, když jste zmínil prezidenta Beneše a tu protektorátní propagandu vůči němu. Eh, a souvislost s tou dnešní dobou – tak když tady byl před těmi několika týdny v Brně ta sudetoněmecká akce, tak nikoliv tedy ti sudetští Němci, ale skupina jakýchsi brněnských aktivistů vandalů eh poškodila sochu prezidenta Beneše před právnickou fakultou Masarikovy univerzity v Brně a polila ji červenou barvou či rudou barvou symbolizující krev, jakože má ruce od krve.

A pokud si to pamatuju dobře, tak vám zmiňovaný Emanuel Moravec možná právě v Brně, a už po vypálení a vyhlazení Lidic, používal termín „Beneš krvavý".

>> Ano.

>> To znamená, že oni se vlastně shodují s tou propagandou, že jo.

>> Ano.

A myslím si, že jsou to asi lidi, kteří by si myšlenkově a názorově byli s Emanuelem Moravcem velmi blízcí.

>> Hm.

Tak teď už se ale podívejme na ty události kolem 18. června, což vlastně bylo – 27. května byl proveden atentát. Eh, teď – 4. června Heidrich zemřel.

>> Eh 9. měl pohřeb.

>> – június.

Ten byl v Berlíně, že jo. 10. června byly vyhlazeny Lidice a mezitím je to tedy osm dní do toho do objevení v uvozovkách úkrytu parašutistů v kryptě pravoslavného chrámu v Reslově ulici.

Eh, je to tak, že eh, ti Němci tady přešlapovali dlouho na místě, že, protože i ty Lidice to byla vlastně jenom zámínka, že jo, že tam vedou nějaké stopy a je více než zřejmé, že z Berlína byl obrovský tlak na to, aby byli eh ti v uvozovkách pachatelé z jejich pohledu dopadeni.

>> Ano.

>> Nicméně to se nedařilo dlouhodobě.

Takže eh jak to vlastně vůbec vypadalo v ty dny těsně předtím a potom vlastně jak se ti Němci do toho k tomu kostelu dostali?

No tak já bych ještě stručně řekl, že vlastně Němci eh už 29. května vyhlásili takzvanou velkou pátrací akci a povolali si tady eh tisíce a tisíce příslušníků německé uniformované policie z území sousedících s protektorátem a rozjeli takovou akci, kdy prostě postupně prohlídli všech pět tisíc měst a obcí na území protektorátu, pročesávali lesy. Samozřejmě rozpoutali teror v podobě těch takzvaných stálých soudů a každodenním ohlašováním poprav. Ale i po provedení tady té spektakulární odstrašující akce, tak najednou zůstali státi bezradní, protože se zkrátka i přes ten teror, velice výhružnou a účinnou propagandu, i přes vypisování gigantických finančních odměn, tak pořád se nenašel nikdo, kdo by jim řekl, kde agenti parašutisté jsou.

Takže oni se rozhodli k takovému pro ně určitě nepříjemnému, pokořujícímu ústupku, že vyhlásili takzvanou amnestii. A teď cituji: „Pro ty, kteří až dosud nesplnili svoji povinnost učinit udání vedoucí k dopadení vrahů obergrupenführera Heidricha."

Protože Němci vlastně už toho 27. května vyhlásili, že kdokoliv má co společného s atentátem, nebo má informaci o pachatelích a stopách vedoucích k dopadení atentátníků, a neučiní udání, tak bude zastřelen s celou svojí rodinou. A to Němci mysleli vážně a pak se ukázalo, že to i naplňovali.

No a vlastně – to byl vládní rada Berger, který s tím přišel. To mám z výpovědi jednoho kriminálního komisaře. S tou takzvanou amnestií.

Takže oni – Němci – nechali kolaboranta Moravce pronést 12. června 1942 takový projev, kde už otevřeně hrozili genocídou celého českého národa. Tam teda opravdu – a kdy vlastně Emanuel Moravec tlumočil to, co řekl Hitler předtím prezidentu Háchovi v Berlíně, že buď – či tam prostě Němci řekli, že buď český národ vydá Benešovy vrahy a Benešovy agenty – to byly ty jejich floskule – a nebo celý národ zahyne.

A zároveň prohlásil Moravec, že ten, kdo až dosud nesplnil tuto povinnost a učiní ti udání, tak zůstane bez trestu a bude náležitě odměněn.

13. června Němci vydali ve věstníku říšského protektora právě takovou vyhlášku říšského protektora. A teď ale stanovili tam, že trest smrti se nevztahuje na ty, kteří doposud nesplnili povinnost a tak dále, ale že ta amnestie platí do 18. června, 20 hodin.

Mm.

A potom kolaborantská německá propaganda začala v novinách a rozhlase se šířit – kolik dní, pak už kolik hodin. Eh, nás dělí od katastrofy celého českého národa.

A už předtím se podařilo Němcům rozšířit právě tou šeptanou propagandou to, co se mezi lidmi tradovalo, že každý desátý bude zastřelen. To oni rozšířili ne náhodou. To oni měli promyšlené. V té knize o tom píšu.

[povzdech] No a právě tady na to vyhlášení té takzvané amnestie slyšel člen paragroups Out-Distance, rotný Karel Čurda, který už v dřívější době – já se domnívám, že někdy koncem dubna – vlastně se chtěl vyvázat s činností parašutistů. Takže se prostě ztratil svému veliteli Adolfu Opálkovi a kamarádům. A pak si zřejmě myslel, že se bude ukrývat střídavě u své sestry v Kolíně a střídavě u své matky v Nové Hlíně.

Eh, Čurdu zastihl podle jeho vlastní výpovědi – otázka, jestli je to pravdivé – tak Čurdu zastihla zpráva o atentátu, když byl u své sestry v Kolíně 27. května. Vrátil se, přespal u jednoho ze svých spolupracovníků a odjel do Nové Hlíny. Tam se schovával u své matky, ale vlastně viděl, že prošly tam dvě policejní kontroly stavení své matky. No prostě věděl, že ani ten úkryt tam není bezpečný.

Pak si přečetl v novinách, že byly vyvražděny rodiny parašutistů Odřicha Pechala a Ivana Kolaříka. To Němci chlubivě zveřejňovali popravy celých rodin.

No a tak se rozhodl, že vykoupí svůj život, životy svých kamarádů, parašutistů a spolupracovníků. Takže napřed napsal takový udavačský dopis, že atentát na Heidricha spáchali Kubis a Gabčík, a poslal ho na četnickou stanici do Benešova. Ještě než ten dopis odeslal, tak použil jako přebal – roztrhal eh stránku novin. Jednu tu stránku si nechal u sebe a druhou použil jako přebal dopisu.

Ale ti četníci v Benešově tak za rizika vlastních životů ten dopis nepředali okamžitě gestapu. Takže gestapu se až 18. června dostalo ten dopis.

Čurda, když tedy se nic nedělo, tak se rozhodl – tak si vzal ten utržený list papíru – tedy novinovou stránku – a rozhodl se, že parašutisty udá přímo osobně. Takže přijel napřed do Melantrichovy ulice 15 ke svým dřívějším ukrývatelům, manželům Svatošovým.

A eh tady ti manželé Svatošovi – jak víme z poválečné výpovědi jednoho jejich spoluvězně z Terezína, který přežil – tak byli čudně zděšení. On kouřil jednu cigaretu od druhé a pořád se vykláněl z okna, že jo. Pak pan Svatoš musel napomínat, ať to nedělá, že to přitahuje eh nežádoucí pozornost.

No a Čurda vyzvídal, kde parašutisté jsou. Svatošovi to asi nevěděli, protože nevěděli, co má v hlavě, takže mu to tu neřekli.

Pořád kdyby Čurda býval hledal pomoc, tak mohl jet k jiným přechovávačům, ukrývatelům a ti by mu třeba poradili, že má jít do Reslovky.

Ale Čurda už byl rozhodnutý.

On to pak po válce vykládal jako, že chudáček zůstal sám.

Jo, to není pravda.

Takže Čurda tedy už žádnou informaci od svatošů nezískal.

No, takže 16. června. Bylo to někdy ve 12:50. Tehdy byl taky ten takzvaný letní čas, jako máme teď. To je vlastně před 84 lety přesně.

Tak se Čurda dostavil do Pečkova paláce s tím, že chce mluvit s nějakým vyšším úředníkem Gestapa, protože musí učinit důležité udání.

Předveden byl kinci Janturovi. Jsem si všiml hned jeho takové ustrašenosti a ten Čurda prohlásil, že je britský agent parašutista a že žádá, mu byly předložené aktovky, protože se domnívá, že majitele jedné z té aktovky viděl u jistého Josefa Gabčíka v Milantrichově ulici 15 u manželů Svatošových a hned se plačtivě zeptal, co se s ním teď stane, že bude určitě zastřelen.

A tak ho samozřejmě Jantur chálcholil, že nebude zastřelen, pokud jeho informace přinesou a tak dále.

Takže Čurda byl předveden před takového vyššího a kvalitnějšího vyšetřovatele, který ho vyslýchal vlastně od toho poledne až do rána příštího dne.

No a Čurda už hned ten první večer prozradil více než 40 českých vlasteneckých rodin, které poskytovaly pomoc parašutistům, protože on je znal, oni ho skrývali. Parašutisté museli měnit úkryty.

Ano. To znamená, omlouvám se za přerušení, já jenom, že to není tak, jak je často zvykem, že vlastně udal pouze ty parašutisty, kteří se ukrývali v kryptě, ale že má na svědomí desítky, spíš stovky, bych řekl. Spíš stovky.

Jo.

No, takže se tedy Gestapo začalo zatýkat. Samozřejmě z prvních byli zatčení manželé Svatošoví, ale zatýkalo se také v Plzni, v Pardubicích, v Lázních Bělohradě, v Chýici u tábora. No a tak postupně tedy jezdila zatýkací komanda a dostali se na Čurdovo udání také k rodině Moravcově.

Při zatýkání manželů Moravcových Marie Moravcové a Alojze Moravce a jejich 21letého syna Vlastimila Moravce se paní Moravcová měla u sebe ampuli kyankálu, tak se otrávila, takže ta už vypovídat nemohla.

Takže pozornost Gestapa se zaměřila právě na Vlastimila Moravce. Ten Vlastimil Moravec to byl mladý, velmi statečný muž a parašutistů osobně blízký a nepostradatelný spolupracovník pro parašutisty, tak ten byl samozřejmě okamžitě podroben takzvanému zostřenému výslechu a on byl tak statečný, že vlastně dokázal nějakých třeba 18 hodin tomu trýznění odolat.

Oni mu ukazovali mrtvé tělo jeho matky, lili do něho alkohol, jak vím z výpovědi jednoho agenta českého odboje, který v té době pracoval jako tlumočník Gestapa v Pečkárně.

Takže o tom mluvil můj spolupracovník a kamarád Pavel Suk, historik, že on právě tady s tím panem Váslavíkem mluvil a i když měl pan Váslavík za sebou pak Mauthausen a prožil takovou hrůzu, tak byl tak pohnutý, že se zdráhal vůbec vypovídat o tom, co Němci na té úřadovně Gestapa s těmi lidmi, tedy i s vlastním Moravcem dělali.

Nicméně tedy Vlastimil Moravec zdolával dlouhé hodiny, protože doufal, že se parašutisté nějak dozvědí o té zatýkací akci a třeba budou moct uprchnout.

To se bohužel nepovedlo, i když toho 17. června ještě Vladimír Petřek, kněz, který spolu s dalšími pravoslavnými spolubratry schovával parašutisty, volal k rodině Moravcově, ale tam telefon zvedl sude německý úředník Gestapa, který bezybnou češtinou prostě ho nějak uchlácholil, se nějak jakoby vymluvil, proč paní Moravcová nepřijde a proč jí nemůže zavolat v telefonu.

Už v té době byla mrtvá.

Takže bohužel tedy nějaké varování parašutistům nepřišlo.

No a někdy, já se domnívám, že to bylo kolem půlnoci, tak už tedy, že jo, vlastní Moravec nemohl vzdorovat do nekonečna, tak Němcům řekl, že matka ho varovala, že když bude nejhůř, že má jít do kostela svatých Cyrila a Metoděje v Reslově ulici tam, že získá úkryt.

Takže Němci to správně vyhodnotili, že se jedná o úkryt vrahů Obergruppenfühera.

Tak už, takže někdy kolem dvou hodin kontaktoval vyšší velitel státní policie, sudetský Němec Karl Herman Frank, Carla von Treitschkea.

To byl velitel Waffen SS na území protektorátu a sešli se v úřadovně Gestapa v Pečkově paláci, ale už sedm minut poté vyhlásil Treitschke poplach dvěma praporům Waffen SS, který sloužili tady jako záloha a to byl prapor Waffen SS Deutschl and a strážní prapor Waffen SS Prag.

To byli muži vyzbrojeni jako pěchota a prostě oni měli dlouhé zbraně, měli granáty, kulomety a tak dále. Prostě normální pěchota to byla.

Takže Treitschke zalarmoval 740 mužů z Waffen SS a 19 důstojníků. Ti měli nastoupit v Pařížské ulici. Ti byli z toho praporu Deutschl and a z praporu Waffen SS se měli postupně přesouvat k mostům.

Je to dnešní most Legií a dnešní Smetanův most. Tak se tam měli postupně přesouvat.

Kolik těch mužů bohužel teďka nevím, ale domnívám se, že jich řádově byly stovky z toho strážního praporu.

No a čekali na další příkazy.

A pak se konala porada, kdy tedy usoudili, že hledaní útočníci na Heydricha jsou v kostele a teďka se měli velké obavy, že můžou existovat podzemní východy, takže si povolávali německé architekty, ale nezeptali se vůbec nikoho z městských zaměstnanců poštalizací a podobně, protože jak to napsal ve své závěrečné zprávě Heinz Jantur, že by to byla krajní nezodpovědnost se s něčím takovým svěřit jedinému Čechovi, protože okamžitě by bylo podzemní hnutí informováno o neprůhledných přípravách tajné státní policie.

Takže tady ti německí architekti, tak ti nevěděli, jestli kostel svatých Cyrila a Metoděje mají nějaké podzemní východy, takže si je tam nechali v úřadovně do rána.

No a rozhodl se, tedy se tady tito tři muži, Frank a Treitschke a šéf úřadovny Gestapa Gešké tedy radili, jaká se podnikne akce, tak se nakonec domluvili, že Waffen SS provede kolem kostela dva obkličovací okruhy.

Jeden ten obkličovací okruh vnitřní, jak tomu říkali, tak to byla Reslova ulice, ulice na Zdaraze, ulice na Zbořenci a pak vlastně horní okraj Karlova náměstí a potom ten vnější obkličovací okruh, tak ten vedl taky přes okraj Karlova náměstí, přes ulici Milíčkovu, pak až dolů k Vltavě a vlastně až ulicí Trojskou.

Prostě Němci zároveň jako hlídali i Vltavské nábřeží a to proto, že se báli, že by parašutisté mohli uprchnout pod kanalizaci.

Jo. Hm.

No a jaksi byli domluvení, tedy tady tyto osoby byly domluvené, že poté, co Waffen SS začne obsazovat tady ty pozice, které jsem popsal, ve 4:10 a dokončí je ve 4:15 a přesně ve 4:15 začne akci Gestapo.

Eh, to bylo 15 úředníků Gestapa spolu tedy s vyčleněnými lépe ozbrojenými muži s dlouhými zbraněmi a granáty od Waffen SS a další shoda.

Že ti vrazí do kostela přes farní kancelář a kostelníkův byt a eh, a další komando vedené Willy Leimerem se 60 úředníky Gestapa doprovázaných taky ozbrojenci z Waffen SS, takže budou prohlížet, udělají razzie v těch budovách, které bezprostředně přiléhají ke kostelu v tom takzvaném vnitřním obkličovacím okruhu.

No, Waffen SS tedy mělo 10vé zpoždění. Když přesně ve 4:15 vrazil Jantur se svým doprovodem, který s sebou vlekl spoutaného kněze kaplana Vladimíra Petřka jako lapačku.

To o tom se málo mluví, ale to Němci používali – třeba Gestapo to používala úplně běžně – že oni použili jako lapačku buď zečeného od bojáře, a když ho neměli, tak místního třeba uniformovaného policistu České národnosti, a když ani toho neměli, tak použili toho, kdo nebyl jejich zaměstnanec.

To znamená, že tedy v kostele použili toho Vladimíra Petřka.

Ano.

Takže oni vrazili tedy do bytu. Vrazili napřed do farní kanceláře, tou prošli, dostali se do bytu kostelníka Karla Louy, který patřil mezi ukrývatele – žil tam s dětmi – tak toho Karla Louu okamžitě začali vyslýchat: Kde jsou vrahové Obergruppenführera a podobně.

A ten Karel Loua jim řekl, že vůbec o ničem neví.

No, tak oni pak pronikli – eh, jako do přes sakristii do ikonostasu – a pak prohlíželi tu dolní chrámovou loď. Všimli si, že vlastně naproti oltáři a hlavnímu vchodu vedou točité schody na kůr, kde tehdy byla taková dveře ve formě železné mříže.

No a oni tedy pomalu šli po těch schodech a eh, jak otevřeli ty mřížové dveře, tak ze shora na ně někdo zahájil palbu. Zranil eh vrchního kriminálního sekretáře Karla Kurta Klo do ruky a Rotenfeldt Gerlert utrpěl průstřel helmy, protože parašutista Adolf Opálka, který byl nahoře, ho zasáhl do hlavy, ale protože měl přilbu, tak sice mu v ní udělal díru, ale jemu se tady nic nestalo.

Akorát byl otřesen.

No a v tu chvíli, kdy zazněla střelba parašutistů, údajně podle Gestapa tam snad parašutisté měli použít i bombu, kterou útočili na stejný typ, jako útočili na Heydricha.

Jo, to nevím.

Jo, ale tak eh, tak začaly z protější – z protilehlé budovy přes ulici – z dnešního Jiráskova gymnázia, nebo i tehdy to bylo Jiráskovo – dneska je to myslím nějaká střední ekonomická škola. Tak začali muži z Waffen SS bezhlavě, úplně nazdařbůh, střílet do okna kostela ze samopalu.

Ale vlastně tou palbou sice určitě mohli ohrožovat parašutisty, ale zejména ohrožovali své vlastní muže – to znamená pana Vítka a jeho 15 úředníků a plus doprovod Waffen SS.

Takže značně nedůstojně musel pan Vítek a jeho doprovod okamžitě opustit kostel.

Vyběhli na ulici.

No a není překvapivé, že propukla prudká hádka mezi šéfem pražského Gestapa eh Gěskeм a velitelem Waffen SS Troinfeldem.

Tam vlastně byla taková chyba K. H. Franka, který vlastně on to nebyl žádný voják. Nikdy to nebyl – on nebyl tedy ani na vojně, ani nikde nebojoval. Byl generál.

Byl knihkupec, ne?

Byl knihkupec z Karlových Varů.

Eh, tak nerozdělil velitelské pravomoce.

A teďka se ti – teďka se Troinfeld s Gěskem přelí o to, že Gěšek říkal: „Vy jste náš pomocný personál. My tady máme policejní akci" – a Troinfeld mu řekl, že se jedná o úkol pro regulérní útočný oddíl.

A nakonec si to vynutili ti muži z Waffen SS, protože měli samopaly, měli ruční granáty, měli uniformy, takže ti gestapaáci byli v civilu, měli jenom pistole – hrozila záměna osob – takže se rozhodli, že proti nimm – tedy proti vrahům Obergruppenführera, bych řekl jejich terminologií, nebo zločincům, jak říkal Troinfeld.

Takže bude sestaven takzvaný útočný oddíl.

To vedl podůstojník Waffen SS, který měl zkušenosti s vyvražďovacími akcemi v Polsku a na území okupovaných území Sovětského svazu.

Takže ten podůstojník spolu s dalšími devíti muži se velice pečlivě – tedy velice důkladně – zásobili municí a ručními granáty.

No a teďka vyrazili do točitých schodů.

Začali házet granáty a jak to napsal Troinfeld, že pod přehradou vlastní palby a za použití ručních granátů se dostali na kůr.

Tady těmi ručními granáty byl vážně zraněn Adolf Opálka, který do té doby vlastně jistil schody a střílel na Němce – právě poranil toho úředníka Gestapa – a tak byl zasažen ručním granátem, že mu roztřístila pravou paži a on už tedy dál nějak bojovat nemohl. Ale přesto stačil ještě spolknout ampulku kyanidu a prostřelit si hlavu.

Takže Němci se dostali na kůr – malý prostor. Do dneška jsou tam vidět stopy od německých granátů.

No a ten kůr vedl na Emporu kostela, ale než člověk prošel na Emporu kostela, tak je tam vlastně umělecky vystavěný takový labyrint, který ovšem poskytoval parašutistům – to byli Josef Bublík a Jan Kubiš – dobrou pozici k tomu, aby se mohli bránit.

No, je tedy neuvěřitelné, že tento boj – tady těch Němců ozbrojených samopal s disponujícími ručními granáty – proti třem parašutistům, kteří měli pistol ráže 6,35 – že trval někdy od těch 4:15 až téměř do 7 hodin.

Prostě ti parašutisté se bránili tak houževnatě.

Pak se tedy Němcům podařilo zranit Josefa Bublíka ručním granátem, který mu utnutí chodidlo – jaksi mu rozpůlil chodidlo, utnutí ho – a byl jinak i těžce zraněn.

Josef Bublík se ještě stačil sám sebe střelit do spánku Coltem, kterým doposud bojoval, a jako poslední bojoval Jan Kubiš, kterého vlastně Němci potom vytlačili z toho labyrintu na tu nechráněnou emporu. A tam, když dojdete na kraj té nechráněné empory až úplně dozadu – vlastně téměř, dá se říct jakoby nad oltář, i když oltář je po levé ruce v prostředku té chrámové lodi – tak tam je dodneška kráter od ručního granátu. Což byl jediný parašutista, kterého Němci zabili.

Eh, Jan Kubiš byl zasažen mnoha střepinami, okamžitě upadl do bezvědomí a zemřel na vnitřní vykrvácení.

Já jsem o tom mluvil s jedním mým otcovským kamarádem, doktorem Liborem Milanem Zapletalem, bratrem parašutisty Libora Zapletala.

Tak ten mně tehdy říkal, že Kubiš měl milosrdnou smrt, protože po takovém zranění musel okamžitě upadnout do bezvědomí.

Máme taky k dispozici – nejenom já, ale i třeba historik Jaroslav Čvančara a Pavel Kmoch – máme k dispozici pitevní protokoly, jo.

Takže na základě těch pitevních protokolů, způsobu zranění a materiálu, který měli parašutisté ve svých zbraních, a tak – tak jsem se jaksi dopracoval k tomu, že ten boj a smrt parašutistů byla v tomto pořadí.

Mhm.

Takže bylo někdy kolem – bylo těsně před sedm – když boj skončil.

A to byl – to je – prostor otevřený prostor kostela, že jo.

A pak tedy krypta.

Ano.

No, Němci dál slídili po kostele.

To jsem ještě zapomněl říct, že nechali odvézt umírajícího parašutistu Kubiše a parašutistu Bublíka. Je nechali odvézt do Lazaretu SS, ale ti už se neprobrali.

Adolfa Opálku vynesli mrtvého ven.

No a potom našli nebo usoudili podle nějakých oděvů, že v kostele budou další muži.

Takže opět došlo na – jak to po válce vypověděl komisař Jantur – na velmi energické vyptávání Vladimíra Petřka. Takže oni ho tam tloukli – přeloženo do normální mluvy – a Vladimír Petřek jim pak řekl to, co by bez něj našli i bez něj, že dole v kryptě se skrývají další čtyři muži.

Ale Vladimír Petřek jim neřekl, že v tom kostele v podlaze pod kamennou deskou je široké schodiště. Řekl jim jen takovou polopravdu. Řekl jim, že s nimi komunikoval a chodilo se do té krypty jenom přes větrací šachtu, což je takový uzounký – a to není snad ani metr – otvor vlastně z podlahy kostela. A to bylo dosti důležité, a Němce teda vůbec nenapadlo, že když se tam pohřbívalo, tak že by se tam museli někudy nosit rakve.

To je nenapadlo.

Naštěstí pro parašutisty.

Takže když zjistili, že Němci se dozvěděli, že jsou další čtyři muži v kryptě, tak první podniknutý pokus bylo, aby je pokud možno dostali živé.

Takže k nim promlouval nějaký sudecký Němec – nevím, který – česky: „Vzdejte se a postavte se ke svým činům jako muži."

Tak tomu se podle svědectví českých hasičů, kteří pak byli mezitím přivoláni, tak tomu se první parašutisté v kryptě smáli.

Pak nutili Vladimíra Petřka a nutili také faráře Aloise Chikla, aby je vyzývali, ať se vzdají a podobně.

Tak na to reagovali parašutisté. Když jim Gestapo ohlásilo: „Promluví k vám kněz," tak řekli: „My žádné kněze neznáme." No a potom je tady vyzývali Němci opakovaně: „Vzdejte se."

A právě já si myslím, že tehdy ti parašutisté zanechali takový vzkaz nám a budoucím generacím. To velice dobře vystihl Jaroslav Čvančara, který to tak přede mnou zformuloval, kdy píše – gestapák Panvic, třikrát byli vyzváni vyjít ven. Poprvé odpověděli: „Nikdy." Podruhé: „Nikdy." A potřetí: „Češi se nevzdávají."

Takže už pak viděli Němci, že jednak neexistuje únikový východ, kterým by ti muži mohli utéct, a věděli, že nějaké další vyjednávání nemá vůbec smysl. To bylo spíš jaksi, aby tím konejšili Himmlera, který apeloval na to, aby byli dopadeni živí, ale věděli, že to je nemožné.

No, takže teďka už jejich jediným úkolem bylo, jak ty parašutisty co nejrychleji zabít.

Byli nervózní, že to trvá dlouho. Taky Troinfeld tam vykřikoval něco v tom smyslu, že se blamujeme, že už to mělo být dávno hotovo.

Což si myslím, že opravdu mohli to udělat rychleji, ale nedokázali to.

No, takže začali napřed házet do krypty takové slzné dýmovnice, což ovšem parašutisté jednak vyhazovali. Zcela neúspěšný byl pokus.