Gertrúda Čápová 2. díl: Žádný lékař nemá právo říct pacientovi, kdy skončí jeho život

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Od pradávna se traduje, že lékař má tři nástroje: slovo, rostlinu a nůž, a že to první z nich působí často nejhlouběji.

Lékařka Gertrůda Čápová tuto starou pravdu v předchozí části rozhovoru potvrdila. Vyprávěla, jak jí teprve praxe v cizině naučila dívat se na lidské tělo úplně jinak, jako na jediný propojený celek, který je potřeba udržet v rovnováze a nejenom dávat léky na nějaké potíže.

Onu vnitřní rovnováhu podle ní drží z velké části právě naše mysl.

Pokud je to tak, pak každá věta, kterou lékař vysloví, dopadá rovnou dovnitř do těla.

Uvědomuje si dnes medik, jakou sílu má v ruce pokaždé, když promluví, a umí dnešní medicína s tímto nejstarším nástrojem ještě zacházet?

A právě po této stopě se vydáme dnes.

Milí posluchači, i dnes je mým hostem čechošvýcarka doktorka Gertruda Čápová.

Prozradím vám, že je specialistkou na pneumologii, alergologii a potravinové intolerance. Léta žila ve Švýcarsku, také tam ještě pracuje, ale kromě toho máme to štěstí, že pracuje i u nás.

Jsem moc ráda, že vás tady mám. Dobrý den.

>> Dobrý den, a děkuju za pozvání.

O specificích léčení nejrůznějších nemocí si budeme povídat v průběhu našeho rozhovoru, i o nových technikách, technologiích i léčbě.

Ale mě velmi zaujalo to, co říkáte a opakujete to velmi důrazně: že žádný lékař nemá právo dávat pacientovi kletbu.

Vy říkáte, že jako kletbu chápete výrok „máte před sebou tři měsíce života".

Já se obávám, že to skutečně může mnohé slabší, psychicky neodolné kuse naprosto paralyzovat, a rozhodně to nevylepší průběh léčení, hojení nebo dokonce uzdravování.

Řekněte mi, co to je za manýra? Protože dřív se říkalo: za žádnou cenu neříkat pravdu, a teď musí vědět pravdu, i kdyby ho to mělo stát fleku život.

Eh, je to hrozně smutný.

Já se s tím setkávám u svých pacientů i ve Švýcarsku, to není jenom u nás.

A já se sama sebe ptám: jestli je to otázka ega, jestli je to neempatie, nebo protože my nemáme právo, my nevíme, opravdu nevíme.

I když mám tu diagnózu, jakou mám, tak já nevím, co se uděje. Vždyť máme záhadně uzdravené pacienty.

Já jsem taky zažila pár takových, a já vlastně nemám právo tomu člověku říct: „Dnem X končí váš život," protože to já nevím. To prostě mi přijde neetické.

A pro nás je důležité, protože ten pacient přijde k nám se všemi těmi potížemi a s důvěrou.

A pro nás je tu důvěru nezklamat a pomoct tomu pacientovi.

I když budu vidět, že to není dobře, tak ho — protože i ten poslední den nemusí být poslední — protože my mu tím svým přístupem ho zvedneme, dáme mu tu sílu, dáme mu víru.

A já si myslím, že právě u jakéhokoliv chronického onemocnění — nebudu mluvit jenom o rakovině, protože máme i jiná autoimunitní onemocnění, třeba neurologická autoimunitní onemocnění, která se mnohdy chová ještě hůř a nepředvídatelně — ale my vlastně naší povinností je opravdu toho člověka provázet pořád s tou vírou až do té poslední minuty, protože my opravdu nevíme a nemáme právo to říkat.

A když už je pacient třeba v paliativní péči, tudíž ví, že se ty dny na tomto světě zkracují, tak jak vlastně pracují Švýcaři, nebo konkrétně vy, s takovýmito pacienty?

>> Pořád empaticky a pořád pozitivně.

Vždyť vám řeknu jeden příklad.

Anita Mordžany, určitě to lidi znají.

A ta byla v komatu.

Ta už tam měla leukemii nebo lymfom, ale byla v terminálním stádiu, a vlastně druhý den v komatu se probudila a byla zdravá.

A to není povídání, to je pravda.

A to jsou věci, které neumíme vysvětlit.

Vím, že v Kalifornii, v South Salitu, je centrum pro záhadně uzdravené lidi, kde zkoumají vlastně, jak se to mohlo stát a jak se to přihodí.

Takže na otázku, jak to ve Švýcarsku vypadá: opravdu ty pacienti jsou, oni většinou chtěj jít domů, takže jsou v tom prostředí doma, nebo dochází třeba na nějaké ještě ošetření, na infuze nebo na různé jiné terapie opravdu do toho posledního dne nebo do té poslední minuty, protože pořád věříme a doufáme, že třeba se to může zvrátit.

Já vím, že to zní nepravděpodobně až tak jako utopicky, ale je to tak.

>> Paní doktorko Gertrudo Čápová, znamená to, že dobrý lékař by měl mít ve své mysli místo pro zázrak?

>> Já si myslím, že na to podporu té víry my nemůžeme rezignovat. Ten pacient — já si pamatuju, já jsem četla ještě jako mladá lékařka knížku paní profesorky Haškovcové „Spoutaný život" — a ona tam krásně popisuje to myšlení pacienta, jak on reaguje na nonverbální komunikaci.

To znamená, třeba se on zeptá něco lékaře, a ten lékař uhne zrakem, a najednou ten pacient začne věštit a řekne si: „Aha, on není schopen mě říct pravdu." Třeba to tak vůbec není.

Nebo třeba ten pacient si vyžadoval nějakou konzultaci lékaře, a ten lékař vlajícím pláštěm mu řekl: „Moment, teď nemám na vás čas, přijďte za hodinu nebo za dvě." A ten pacient si myslel, že mu nechce sdělit špatnou diagnózu, a skočil z okna.

No, takže to chování, ty lidi se na vás dívají. Oni opravdu, ta ten strach vevnitř, ta nejistota — vlastně se na vás dívá jako na toho, kdo mu podáte tu ruku a nějak mu pomůžeme.

Takže i kdyby to měl být poslední den, tak myslím si, že naší povinností je tomu člověku opravdu tu víru nechat a pomoct mu, pomoct mu, jak to jenom půjde v tom pozitivním. To není lhaní, protože když mu řeknu — přece nemůžu říct pacientovi: „Máte uzavřenou budoucnost, a teď si vyřešte svůj život" — a pacient si sám, kolikrát když je silný, tak řekne: „Já vím, že mi zbývá, že ta intuice a to cítění, nebo jak oni, jak to mnohdy ty lidi cítí." Takže řeknou: „Já už vím, že mi nezbývá hodně života. Já bych chtěl, abyste mi pomohla ještě, abych mohl dokončit tohle a tohle."

A tam si člověk řekne: „Dobře, tohle je můj úkol. Ale nesmím ho pořád pustit dolů. Já ho musím držet, a pomůžu mu, protože přijal to, nebo se vrátil do hry tím, že cítí, že to není dobře. Ale ne, nebavíme se o tom. Bavíme se o tom, jak dokončit to, s čím přišel, co potřebuje v tom svém soukromém životě nebo v praktickém životě v soukromí dořešit."

>> Vy jste použila slovní spojení „záhadně uzdravený pacient".

Nemluvila jste vyloženě o zázraku, ale vyrozuměla jsem tomu, že i vy jste ve své praxi na takovéhoto pacienta narazila.

Potřebujeme naději. Jsem s ní. Cokoliv dobrého.

>> Ano.

Ano. Já jsem měla několik pacientů.

Jeden z nich byl mladý muž, který měl 35 let, a ten měl vlastně rakovinu žaludku.

Otevřel se, zavřel se, a řekl mu, že má vlastně, že už se s ním tím nedá nic dělat.

A ten člověk prostě — já jsem ho asi po pěti letech potkala — a tak jsem si jenom řekla, to není ten pán XY, a on řekl, že ano.

Tak jsem ho poprosila, jestli bych ho mohla vyšetřit a podívat se, co se to vlastně udělo, nebo jestli opravdu to tak je, a ono to opravdu všechno záhadně zmizelo.

A já jsem v té době to pokládala za zvláštní zázrak, ale dneska jsem si uvědomila, že vlastně on sám řekl v tu dobu, říkal: „Když jste mi řekli, že mám, že to je konečná, tak jsem si řekl: ‚Dobře, tak máš nějakej čas k životu, tak si uděláš to, co jsi chtěl.' Jako ne každý to dokáže, protože to je opravdu jako úplně změna myšlení.

On si nezabýval tím, co bylo včera ani předevčírem, ale on si koukal dopředu, co chce a žil vlastně ze dne na den. Nekoukal na to, co bude za měsíc, ale žil přítomně každý ten okamžik toho dne, té hodiny.

A vlastně pak říkal: „No a pak jsem zjistil, že jsem tady měsíc, dva a pak už jsem úplně zapomněl a teď si žiju svůj život." To si myslím, že to je, já neřeknu, že to je ten hlavní klíč, ale není to jednoduché žít ten přítomný okamžik a být tady a teď a nemyslet, co bylo a co bude.

Dělat už jenom věci, které si říkáme, že až jednou, tak je dělat přesně teď v tu chvíli, protože žádná další být nemůže nebo nemusí.

A žádné třeba nějaké preparáty, byl. Nesvěřil se, že ještě něco třeba bral. Já si myslím, že jako určitě ta mysl byla důležitá, protože on říkal, já jsem si dal každý den ráno štěpičku nějaké slivovice. A to si myslím, že to je [smích] to, co vlastně tu hlavu tak jakoby zklidní nebo jako nastaví ten mindset jinak trochu, protože se jako jistuje nebo vidí se, já neříkám, že to tak je u každého pacienta, ale někdy opravdu, když někomu není dobře, tak mi řekne, já jsem si dal prostě pohár vína nebo dal jsem si skleničku něčeho, co mám rád.

A myslím si, že vlastně se ta hlava nebo ta mysl a ten strach vlastně tak nějak zabrzdí nebo odblokuje nebo zablokuje. Já si myslím, že ten mindset bude hodně důležitý.

Obrovským strašákem současnosti je rakovina. Slyšíme toto slovo ze sdělovacích prostředků, ale i v normální běžné komunikaci opravdu každý den. Ve Švýcarsku existuje oficiální a alternativní cesta k léčbě rakoviny, například hypertermie, ozařování teplem. Jaké vážnosti se tato varianta a nebo třeba i některé další těší?

My vždycky přistupujeme tak, že určitě chceme onkologie, aby se k tomu vyjádřili a ten pacient si zvolí, že oni sami řeknou: „Já nechci chemii, já nechci tuto cestu, pojďme najít jiné řešení." Tak když nás pacienti takhle osloví, tak my pak to řešení samozřejmě nabízíme, ale vždycky to chceme, aby to byla konzultace s onkologem a nebo někdy vlastně ve spolupráci s onkology, kde probíhá třeba část chemoterapie nebo ozařování a mezitím pacient přichází k nám na jinou terapii, kde vlastně se snažíme udržet ten stav toho organismu v dobrém stavu.

A když někdy opravdu jsou pacienti, kteří se rozhodnou, je to jejich volba, že půjdou jinou cestou, tak samozřejmě k tomuto řešení taky nabízíme. A hypertermie je jedna z cest. Je to vlastně ozařování teplem, kde vlastně se aktivita těch nádorových buněk tím teplem vlastně utlumuje a vede to jakoby k odumření těch nádorových buněk.

A mám tady poznámku, jestli se opravdu tímto způsobem podařilo vyléčit i rakovinu plic.

My jsme, nám se podařilo, já mám dvě pacientky teď za poslední čtyři roky. A to jednu pacientku, ale já si myslím, že tam byla hlavně její hlava, protože ona přišla už ve stádiu, kdy nemohla vyběhnout do kopce asi 3500 m, kam chodila pořád na nějaký velký tour. Ona to dokonce běhala do těch kopců, že nějak jako nestačí s dechem a ona už měla vysloveně jako trubicové dýchání, kde teda ta průduška byla něčím už uzavírá.

No a pak se ukázalo, že má teda rakovinu plic s metastázou na druhé straně plic a pneumoonkologové navrhli terapii a pacientka absolvovala myslím, že dva cykly chemoterapie a pak přišla a řekla, že ona nechce chodit na chemoterapii a že chce teda jiný způsob terapie.

A nám se opravdu podařilo zajistit regresi toho, ale myslím si, že tam byla i ta její hlava, protože ona byla tak urputná. Ona mi říkala: „Já mám dvě malé děti, já nedovolím, aby se něco stalo. Já prostě tohle musím přežít a já nenechám, aby se to, aby ze mě ta chemoterapie si nechat zničit moje buňky."

Já jsem ji obdivovala, protože pro mě to byla veliká škola, protože já jsem vždycky s takovou zvědavostí sledovala, my jsme dělali jednou za tři měsíce CT plic jako na kontrolu a když jsem viděla, že ten nádor ustupuje, tak já jsem měla pocit velkého vítězství, že přece to není možné a tam jsem uviděla, že vlastně možné je všechno.

Ale jak říkám, já si myslím, že tam ta její hlava, to její mentální nastavení byl ten nejsilnější faktor.

A jenom jak toho docílit, protože jak jste tady zmiňovala profesorku Haškovcovou, která napsala o obrovském strachu a přecitlivělosti pacienta ve své knize Spoutaný život, tak vy sama říkáte, že psychika podle vás nemoc spouští, ale i uzdravuje. Ale říct lidem mou oblíbenou větu, kterou jsme slyšeli za svůj život milionkrát, to máte z nervů, to je celkem k ničemu.

A tak se chci zeptat, jestli vlastně existují v medicíně nějaké nové postupy, které nás tak trochu toho strachu zbaví. Teď nechci propagovat to, že budeme všichni trošičku na tripu, takový malinko zhůlení a budeme se cítit dobře. Ale vím, že ve Švýcarsku třeba psychadelika nejsou tabu.

Nejsou tabu. Švýcarsko je vlastně země psychedelik, kde vlastně bylo objevano LSD. Myslím, že panem doktorem Hoffmanem, ale u nás je právě skvělá skupina spolu s panem profesorem Horáčkem, který je vlastně zakladatel a otec všech tady těchhle projektů, což je úžasné.

Právě probíhají studie u onkologických pacientů a je krásné, jak pan profesor Horáček mluví o těch pacientech, kde vlastně ty lidi si sami se sebou vyspořádají právě na tom tripu nevyspořádané věci.

A to si myslím, že to je ten klíč, protože jakmile, a sami i říkají, třeba někdo odejde, někdo se začne zlepšovat, ale je to o tom svém vlastním uvědomění si a vyspořádání si možná nějakých nevyřčených nebo nevyspořádaných událostí, třeba i z minulých životů nebo z minulých generací.

A ty pacienti, kteří to absolvují, tak sami řeknou, že jim je už teď dobře.

Ono je velmi důležité tady zmínit, že je to pod supervizí, ať už jde o ketamin, ten se tuším také zkouší i u nás v Národním ústavu duševního zdraví nebo zmíněné LSD. Houbičky, ty u nás také začínají, byť u nás byly jako léky schváleny jako první ve světě.

Tak já to jenom zdůrazňuji proto, aby naši posluchači teď, když jdou na hlavní nádraží třeba, tak aby to nevzali přes šerf. [smích]

To ne, to ne. Tak je to naštěstí díky profesoru Horáčkovi, je to velice pod kontrolou, že se to nakonec nerozplynulo, nevymklo se to z kontroly, ale právě že je to povzneseno opravdu na tu evidence base.

To znamená, že to není nemůže nebo není dovoleno, aby to zkoušel kdekdo, ale je to opravdu vedené a pod kontrolou, protože pak to má smysl, že jo, protože i ti lidé po podání té látky musí být nebo jsou sledováni, vedou se s nimi rozhovory, kde se prostě všechno analyzuje.

A to si myslím, že to je velikánská úleva nejenom pro onkologické pacienty, ale i pro lidi, kteří trpí třeba nějakou depresí nebo nějakým jiným chronickým onemocněním.

A vlastně by to mohla být naději i proto, abychom se na lidské tělo a zdraví začali dívat trochu jinak, když tady tento zásah do mysli – když si třeba pod vlivem nějaké takovéto látky prožijeme stará traumata, zasunutá traumata, vytěsněná – tak najednou, když už nic, tak se nám alespoň uleví, ale možná na to začne reagovat i tělo samotné a ta nemoc.

No určitě ano, protože tam vlastně dojde k tomu rozšíření toho vědomí. Člověk začne být možná i víc intuitivní, začne vnímat ty věci a vidět věci jinak.

A myslím si, že co je důležité, tak opadne ten strach, jo. Jako myslím si, že to je velikánská cesta a veliký proces a nekončí to jednou dávkou, nekončí to jednou terapií nebo jedním sezením. Ti pacienti jsou sledováni a jsou vedeni a myslím si, že právě ten terapeut sám určuje čas podávání právě těch látek a i ten způsob a cestu vedení.

Teď jste řekla velmi důležité slovo – strach. A my se bavíme o strachu z nemoci, z bolesti, z utrpení, o strachu, že přijdeme o naše blízké nebo že oni budou trpět. Ale strach má mnoho podob a dnešní doba nám ho dnes a denně servíruje na všechny způsoby. Myslíte si, že i v tom je nějaká nemocnost této doby? Protože jsme se báli pandemie, báli jsme se válek, pak jsme se báli nelegální migrace, legální migrace a zase se bojíme válek a už se zase znova bojíme pandemie a nikdo vlastně jakoby se nesnažil nás toho strachu trochu zbavit, ba co víc – jako bojte se, co se do vás vejde.

No, je to smutné, protože je to opravdu obraz té doby. Já jsem tak nějak začala vnímat, že čím víc se ty lidi šokují nebo prostě zprávy jsou šokující. Tady jako málokde najdete nějakou krásnou zprávu, že se někomu něco podařilo, ale to, že jsou to katastrofy, já nevím, šílené havárie, havárie letadel, havárie vlaků – držet lidi vlastně ve strachu znamená, že ten člověk je poslušný pak, protože se bojí a není schopen udělat krok nebo vystoupit z nějaké své zóny a udělat věci jinak.

Drží se lidi ve strachu z nemocí, drží se ve strachu právě z těch válek, z migrací, ale mám pocit, že jakoby ty lidi se začínají být desenzibilizovány tím strachem nebo těmi špatnými zprávami. Když se podíváte na to, co vyšlo s těm Epstein filem, ty katastrofy – a já najednou vidím kolem sebe, že to lidi nechává jako laxními, že už si zvyklí na tolik špatných zpráv, že už to s nimi vůbec nehne. Takže je potřeba přijít s vyšším, s větším strachem, s nějakým rafinovanějším.

Právě, že já si říkám – je to cesta k tomu, aby se ty lidi stali odolní vůči těmhle špatným informacím, nebo jaký to má záměr? Protože vlastně cokoliv otevřete nebo kamkoliv vstoupíte, nebo co jako jakýkoliv médium si otevřete, tak vlastně posloucháte jenom negativní zprávy. Proč to vyvolává? To je podvědomí vlastně vyvolávat – z toho lidi jsou z toho nemocní. Protože to nastartovává právě tu kaskádu těch stresových cest a stresových mediátorů a z toho jsou zase ty nemoci.

Strach je rodnou sestrou poslušnosti.

Ano.

A potažmo také nemoce, jak jsme se tady o tom bavili. Tak to mi vysvětlete – proč se Švýcaři dožívají vyššího věku než jiní Evropané? Mají tam nějak víc pro strach uděláno?

No, oni se Švýcaři bojí. Právě oni jsou hodně organizovaní, mají své strachy, ale ten životní styl je jiný. Oni hodně sportují, jezdí na kole, chodí do přírody, běhají, chodí do hor, lyžují – jako to prostě Švýcar, žena, muž, všichni se věnují nějakému sportu, ne? Nemusí to být vrcholově, ale všichni minimálně lyžují, všichni minimálně chodí do hor. Tam potkáte osmdesát plus na vysokých kopcích a úplně v pohodě kráčí, jí střídmě.

Oni jí opravdu zdravě a střídmě a oni hodně dbají na to, co opravdu do té své pusy dají. Takže oni by potraviny toho typu, co bohužel my tady můžeme vidět, v životě nekoupili. Takže oni mají opravdu hodně lidí teď vlastní zahrádky. Jsou dokonce takoví hospodáři, kteří pěstují zvláštní druhy – zvláštně vypěstované starým způsobem – obiloviny, kde mají si to sami plužou, tu zem si opracovávají sami rukama, žádným strojem, mají nějakou svoji půdu, kterou zasadí nebo ty obiloviny a ty pak ručně všechno zpracovávají.

Samozřejmě to stojí o něco víc, ale je zajímavé. Já jsem narazila na těch svých výletech právě na několik takových farmářů a oni mají opravdu několik let dopředu už vyprodané ty svoje pšenice a jiné obiloviny, rýži. Pěstují zeleninu taky vlastně v takových těch půdách, které by měly být co nejméně chemické. Nepoužívají žádné chemické přípravky na nějaké hnojení. A jsou tam opravdu tyhle farmáři. A pak máme vlastně maso, které je taky z těch chovů farmářů, a i ty obchody si mají domluvené farmáře, od kterých kupují maso nebo jejich produkty, sýry a tak dále.

Takže myslím si, že tam je ten základ jejich dlouhověkosti ten – ta střídnost, protože oni opravdu nejí hodně, nepřejídají se. Konzumují samozřejmě nějaký alkohol, jako vína hlavně, ale kvalitní, a ty potraviny všechny opravdu v té dobré kvalitě. Já neznám Švýcara, s kterým se bavím, že by nerozuměl, co to znamená zdravá dobrá potravina.

Pokud vím, tak má Švýcarsko ještě jedno prvenství – že má nejvyše položenou stezku vysokohorskou pro dialyzované pacienty, protože tam opravdu sportuje každý. A Švýcarsko má také velmi mnoho postižených lidí jako vozíčkářů a podobně. To mi kdysi vysvětlovala jedna Švýcarka, že je to jakýsi pozůstatek z historie, kdy zůstávala ta údolí velmi dlouho odříznutá od okolí pod sněhem a takže tam nebyl, nepřicházela tam příliš často čerstvá krev z jiných údolí.

Ale to bych odbočila. Jenom mě zaujala ta vysokohorská stezka pro dialyzované pacienty. Spíš mě zaujalo to – když Švýcaři tolik dbají na to, co jedí, mají na to také, tak proč vy jakožto alergoložka máte ve Švýcarsku tolik práce?

No, ono těch – já bych řekla, že dnes těch alergií ve Švýcarsku tolik nevidím, jak spíš intolerancí, co se týče potravin.

Tam si přiznám, že takovou alergií jako pylů nebo prachu – to ty lidi moc netrápí, ale trápí je opravdu dneska potravinové intolerance než alergie samotné.

A jak si to vysvětlujete, když si tam na zernově dělají křibici dvouleté?

No, já myslím, že to je ten strach.

Právě to je jako to je právě ten podvědomí a vlastně to dráždění toho neurovegetativního systému a to nastartovávání právě té kaskády těch intolerancí.

Já jsem si tuto otázku vybrala, protože jsem se dočetla, že ve Švýcarsku se dnes staví domy právě pro lidi, kteří mají ty různé intolerance, a aby předešli všemu, tak tam nejsou koberce a záclony, protože v tom by mohly být roztoči. Samozřejmě se vaří z úplně těch nejzákladnějších potravin.

Řekněte mi, jak se to má – je to pokrok, nebo je to vlastně paradoxně úkrok stranou úplně?

No, ono to má pro a proti. Ten záměr možná byl dobrý. To vzniklo sdružením architektů, kdy se rozhodli, někdo z nich měl v rodině problém – a nebylo to o alergiích, ale je to takzvaný mastocytový syndrom, bolesti svalu, únava, vysloveně jako alergie nebo reakce a intolerance různých vůní, pachů, prachů a tak dále.

Takže ti pacienti – já jsem už dnes mám pocit, že to taky začíná v té hlavě, protože oni jsou úzkostní na všechno. A vlastně tam jsme zase u té kaskády těch různých stresových hormonů a prozánětlivých mediátorů.

Nicméně to vzniklo na popud nějakého architekta. A dnes jsou ty lidi tam nešťastní, protože je to jistá skupina lidí s jistým mentálním nastavením a s jistým charakterem a oni si tam ubližují a dělají si zle. Jeden nesnese, když si tam někdo vaří, protože není to izolované. Nějaký pach nebo ven pronikne.

Takže dnes si tam navzájem hodně ubližují a stěžují si jeden na druhého, píšou různé stížnosti všude možně. Takže nakonec dobrá myšlenka se stala opravdu velkým problémem pro mnoho lidí a sami pacienti mi vykládají právě v čem všem to tam oni žijou a chtějí odtud odejít.

Myšlenka z toho, že vytvoří jakoby sterilní prostředí izolované od všech pachů a prachů, se stalo vlastně nějakým vězením a místem nesváru právě těchto lidí.

Po měsíci soužití s těmito lidmi si člověk řekne: „Zlatá mastocytóza!" [smích] Ale oni – je to zajímavé, protože já věřím, že ty lidi opravdu trpí, mají jisté spektrum potíží. Ale oni jsou, jak to vnímám, málo rezistentní nebo mají sníženou odolnost vůči jistým komplikacím nebo vůči i třeba těm pachům.

A myslím si, že tam bude velká složka právě té psychické nástavby, protože oni jsou opravdu hodně konfliktní, pořád si stěžují na něco, jsou nespokojení.

My to vidíme i v ambulanci. Třeba přijde pacientka, aniž by se zeptala, najednou otevře okno a řekne: „Máte tady smrad!" A v zimě, když je venku minus dvacet, tak vám rozevře všechny ty okna a ještě vám řekne: „Nevadí vám to, že?" A ten vzduch takhle přímo proudí na vás.

Řeknete jí po pěti minutách: „No, jestli chcete dál pokračovat se mnou a ne se zmrzlinou, tak já bych raději zavřela tohle okno."

A ona najednou otevře jiný dveře a řekne: „Tady se nedá dýchat."

Nebo přijde jiná pacientka a rozloží nějaké kvázi sterilní igelity na sedačku, aby izolovala sebe a svého manžela od nějakých jiných možných komplikací a kontaktů – nevím – s nějakou bakterií nebo s virem.

Takže to jsou tihle pacienti a mně jich je líto, protože oni žijí ve vlastním vězení.

A pravděpodobně se v tomto prostředí ta sebestřednost, ta bezohlednost jenom potencuje.

Vy, když tak kladete vysoko kvalitu potravin, tak jak se najíte tady u nás doma? Jak je to dnes u nás doma, když přijdete do supermarketu a je tam takový ten koutek bio – ten se tam vždycky objeví – ale chraň pánbůh to studovat, protože člověk stejně zjistí, že bio je jenom třeba část těch složek, ze kterých jsou nejrůznější pomazánky a podobně.

Jak se vlastně tady u nás najíte?

No, je to těžké, protože já do těch supermarketů nechodím. Ale nechám si poradit a vím, že jsou tady různé farmy a pěstitelé, kteří produkují nějakou čerstvou zeleninu nebo čerstvé maso. Je to náročné na organizaci, protože ne vždycky máte chuť a čas něco objednávat.

Já nechodím do supermarketu, nekupuju online, protože potravinu potřebuju vidět a stále tomu nevěřím. Takže mi zbývá pár míst – doslova dva, kam chodím. Když si to nedovezu ze Švýcarska, tak se snažím jít po těch pěstitelích, které znám. A třeba chleba si chodím kupovat do modrého domečku do Řevnic.

Máte trochu z ruky?

Trošku z ruky. Hm. Ale je to tam opravdu ve vynikající kvalitě.

A to znamená, že je to vlastně velmi časově a co si budeme nalhávat, i finančně náročné.

Je to náročné. Já se prostě snažím vždycky si to základní něco dovést s sebou a zbytek řeším různě, jak to jde.

To není moc povzbudivé, protože kolik z nás pak jezdí na nákupy do Švýcarska a zbytek si pak dokoupí tady u farmářů.

Ale pojďme se podívat na to, kam to vede, protože vy se specializujete na pneumologii, alergologii, vaše dítě mělo také astma, ale právě se zabýváte stále častějším výskytem potravinových intolerancí a zvýšenou propustností střev.

Může za všechno zase především jídlo, nebo ten stres?

Může za to stres a kvalita našeho jídla samozřejmě, protože určitě dnes se ví – nevím – to jsou takové ty asi tři nejzákladnější látky: glutein, kravská bílkovina a pak ten histamín, nešťastný. A vlastně všechno to má stejného jmenovatele – v podstatě ta kvalita potravin není dobrá.

Dneska se samozřejmě zmenšuje prostor, množství či kolik hektarů úrodné půdy, protože se to všechno vlastně zastavuje. Takže na jednom metrů čtvereční se vypěstuje stonásobně víc – ty obiloviny obsahují stonásobně víc gluteinu, protože je to chemicky podporováno.

Mléčná bílkovina obecně je známá, že není pro náš organismus úplně nejvhodnější. Dokonce už v 94. – právě Švýcaři dělali velké studie u dětí na intoleranci a alergii na kravské mléko. A už od toho 94. se tvrdí a nedoporučuje právě ani novorozencům nebo batolatům jako příkrm používat kravské mléko.

A sami Švýcaři – já jsem se musela smát, když jsme někde byli v nějaké horské chatě a můj syn si objednal mléko, že chce ochutnout to kravské mléko z těch pastvin, z těch krav. A ta paní, co nás obsluhovala, řekla: „Hm, to si ani nedávejte! To už není vůbec odsaď, to už není ta kvalita, protože oni to svážejí do jednoho místa a tam se to míchá, pak se to nějakým způsobem zpracuje, a to už vlastně není to mléko, které by bylo tady kdysi na těch pastvinách."

Takže myslím si, že celosvětově, nebo aspoň tady v rámci Evropy – nebo i z těch švýcarských pastvin – už to mléko není to, co bylo.

Ale samozřejmě kravská bílkovina je silná koncentrace bílkoviny pro náš zažívací trakt, pro naše střeva.

A já jako příklad používám, že kráva má mléko pro své tele a jaká je váha třeba toho dítěte nebo nás proti tomu telátku.

Takže je tam opravdu násobně vyšší koncentrace té bílkoviny, která vlastně ten náš organismus zatěžuje.

Otec Reinberg, eh, slavný kněz, tak ten mi na to odpověděl úplně jednoznačně, když jsem se ho kdysi ptala, jestli si dá mléko do kávy, tak řekl: „Když jednou dobytek odstaví, tak odstaví."

A bylo.

Paní doktorko Gertrud Dočápová, velmi si vážím toho, že jste přišla a velmi si vážím toho, že jste se do Česka také vrátila, protože si myslím, že lidí s vašimi zkušenostmi potřebujeme jako sůl.

Díky moc.

Děkuju.

Milí posluchači, celý rozhovor s lékařkou Gertrudou Čápovou, ve kterém jsme se ponořili do rozdílů mezi medicínou u nás a na západě i do otázky, jak úzce spolu souvisí naše tělo a naše mysl, si můžete poslechnout vcelku a v předstihu na platformě Herohero.

Najdete všechny díly postupně také na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku a YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 10 349 16/2700, upřímně děkujeme.

Právě vaše podpora nám umožňuje klást otázky lidem, kteří mají co říct.

Přejeme vám klidné dny a jasnou mysl.

A nezapomeňte, mějte se hezky a něco proto dělejte.

Nikdo jiný to za nás neudělá.