Gregor-I-Jan #18 - Ústavní puč? Vláda soudců a armády.

Dobrý den, vážení posluchači a diváci.

My vás tady vítáme s Matějem Gregorem u našich politických chorálů jménem Gregor i Jan.

A je to poslední předprázdninový díl před letní pauzou, kterou si dáme v červnu a v srpnu.

Takže se to budeme snažit nabušit nějak.

Matěj tady právě říkal, že to bude asi, že chce, aby to byl náš nejsledovanější díl, tak třeba se nám to povede.

Takže ještě jednou krásné, horké letní odpoledne. Vlastně ne, je to už letní. Ano, je to letní, takže letního.

>> Tak krásný den všem posluchačům, divákům i tobě u posledního, tedy předletního.

>> Vidíš, já jsem tě nepopřál.

Já tě taky přeju, vlastně taky krásný den.

>> To je v pohodě.

My si ho přejeme vždycky a ano, já mám ambici, aby jednou nějaký díl byl nejsledovanější. Teď je to tuším náš povolební díl, kdy se právě řešily samé důležité věci a přilákalo to pozornost k nám.

A teď je taky spousta věcí, které stojí za naši pozornost a myslím si, že budou stát i za pozornost diváků a my o nich, jak je naším zvykem, vlastně nebudeme mlčet.

>> Tak začni, začni, začni.

No, já samozřejmě jsem včera zažil ve sněmovně nejdivočejší den z hlediska politického napětí číslo dva.

První ten den byly SMSky, ale myslím, že ten včerajšek se krásně vyvíjel.

Takže jsem takhle chodil po chodbách sněmovny a vyřizoval věci a najednou vidím, jak se všude začínají sbíhat novináři a začínali běhat.

Chudák Tomáša Okamury, ten jim skoro nestačil. Ho obklíčili, chodili až ke dveřím, fakt byli takový nažhavení.

Já jsem si říkal, teda, co se to jako děje?

Říkám si: tak nic.

A šel jsem na schůzi ke komunálním volbám v Ostravě a najednou otevřu internet a vidím, že Ústavní soud teda rozhodl o tom, že přijme běžné opatření, že pan prezident pojede do Ankary na summit NATO.

A tak jsem si říkal, že to musí být nějaká chyba, že přece soudy takhle rychle v České republice nefungují. Tak všichni jsme někdy něco vyřizovali na soudu, ale bylo to tak a no, strhla se obrovská mela.

Takže měl Petr Macinka tiskovku včera.

Tu jsem celou slyšel a ta je i tady na tomto kanále, kdyby ji někdo neslyšel, 15 minutovou.

Rozjely se břehy a vlastně od tohoto pozdního odpoledne tak jede úplně nová politická etapa, úplně nový rozměr zase tady té naší koheze.

Takže to bych tak tady teda vykopnul a zajímá mě na to tedy tvůj pohled nebo jestli tě to překvapilo, nepřekvapilo, a pak si o tom můžeme popovídat.

No, tak samozřejmě asi všichni čekali, že se tomu nevyhneme, že jo.

Takže tím začneme.

Předpokládám, že na to vlastně všichni mají nějaký názor.

Já na to mám taky názor.

Asi někdo ho nepřekvapí, že ten můj názor se teda výrazně blíží názoru Petra Macinky, když už jsem ho tady zmínil s tou tiskovkou.

Já bych možná skoro šel ještě i dál, jo, protože vlastně když teda ponechám stranou to zázračně rychlé rozhodnutí Ústavního soudu, ke kterému si ještě můžeme třeba něco říct, jo, protože ten Ústavní soud samozřejmě je složený nějakým způsobem a výrazným způsobem to ovlivnil právě ten současný prezident.

Takhle to teďka nechme stranou, jo?

Mně to spíš připadá, že je to důkazem něčeho hlubšího.

Dokonce bych ani neřekl, že tady jde o nějaký posun k prezidentskému systému, i když samozřejmě to může být jeden z důsledků toho rozhodnutí Ústavního soudu.

Ještě uvidíme, jaký teda bude to konečné rozhodnutí, až někde za půl roku se k tomu dostanou v té obecné rovině, až to nebude jenom, jak říkají, předběžné opatření.

Ale vlastně my jsme si možná neúplně uvědomili, že tou volbou Petra Pavla v roce 2023 se tady ten režim, na kterej jsme byli zvyklí 35 let, se někam posunul a že se posunul směrem, který je pro mě začíná být těžko přijatelný.

Jo, to musím říct otevřeně.

My jsme tady žili 35 let v režimu postupně symbolizovaným takovou trojicí politiků, co ho spolu vytvářeli.

Napřed Václav Havel, potom Václav Klaus, potom Miloš Zeman.

Pak se vlastně ten Klaus vrátil, že jo, slavný comeback.

Deset let byl prezidentem, po něm slavil podobný comeback Miloš Zeman.

No a teď do toho vstoupil jako takový Deus ex machina člověk, který v tom politickém systému nikdy nepůsobil.

Nemá s ním žádné praktické zkušenosti, protože v tom světě těch politických stran a parlamentní demokracie se nikdy nepohyboval, nikdy nikam nekandidoval, nikdy nebyl poslancem, nikdy nebyl senátorem, nikdy nebyl ani komunálním politikem.

Ale celý život byl příslušníkem toho, co bysme mohli nazvat silové složky státního aparátu, jo.

To znamená celoživotní voják, celej život sloužil v armádě na Varšavské smlouvě, potom NATO, jo.

A z toho teda po pár letech nějakého důchodu nebo výslužby, nebo jak by se to nazvalo, tak vlastně přešel přímo do nejvyšší ústavní funkce a ono to s sebou něco nese, jo.

A nese to s sebou samozřejmě to, že ten člověk má nějak nastavenej mindset, tedy ten způsob myšlení, který prostě má v sobě, který formovala ta armáda.

Myslím si, že u něj a to má paradoxně společného s Václavem Havlem, byť teda jinak s ním nemá společného skoro vůbec nic, že jo, protože Havel, ať si myslíme o něm, co chceme, tak prostě byl disident, který za to seděl v kriminále.

Kdežto tady ten člověk je podle mě takovej konjunkturální oportunista, celkem přizpůsobivej kariérista, který těmi režimy proplouvá, ale s tím Havlem má jednu věc společnou.

Jo, Havel nevěřil politickým stranám.

On snil o takové nepolitické politice, kterou budou řídit elity, takový ty lepší z nás, že jo.

Ta politika těch politických stran mu připadala taková špinavá, taková nízká.

Už dokonce před rokem 89 v tom jeho slavném dílku Moc bezmocných se o politických stranách vyjadřoval velmi nelibě.

Pro něj to nebyly legitimní nositele nějaké politické moci.

A v tomhle já mám pocit, že ten Petr Pavel je vlastně na tom stejně.

Akorát teda, že vychází z jiného kadlubu.

Ten Havel vycházel z takovéhoto liberálního, lehce snobského intelektuálního prostředí.

Ten Petr Pavel teda vychází z těch armádních kruhů.

A když si uvědomíš, jak vlastně za poslední tři roky výrazně začali lidi z armády a lidi ze zpravodajských služeb, z těch silových služeb státu ovlivňovat veřejné mínění v tomto státě, tak vlastně to má spolu něco společného.

Jo.

A když si uvědomíš, že třeba lidi jako je, já nevím, abych tady jmenoval nějaký příklad, stále ještě, nebo teda končící náčelník generálního štábu Řehka říká, že vlastně on není zodpovědný žádným politikům, že on je zodpovědný jenom ústavě a tomuto státu, jo, nebo další příklad Foltý, který neustále chtěl ten národ školit, že jsou moc hloupí a že je zapotřebí jim to vysvětlit, jak se ty věci mají, tak tydle lidi a já myslím, že Petr Pavel je toho celkem dobrým příkladem.

Oni vlastně mají pocit, že oni jsou strážci té zákonnosti, té demokracie, a že musí ten národ, který hloupě podléhá nějakým populistickým politikům, prostě hlídat.

Jo, a to já mám pocit, že tenhle názor, tohle přesvědčení je za všema kroky, které Petr Pavel dělá a kterými to posouvá jakoby tím svým směrem, aby až v druhém volebním období, až nastane — a on věří, že nastane — když do toho nastupuje jako favorit, tak to stáhne prostě tu exekutivní moc na sebe.

A že to tady bude hlídat, aby to nedopadlo špatně, protože ty politiky, které si ty lidi zvolili, toho nejsou schopní.

Tohle je můj názor na to a nelíbí se mi to.

Podle mě to ubíhá směrem, který není dobrý, a já prostě nechci žít ve státě, kde armádní složky a zpravodajské složky výrazně ovlivňují veřejnou atmosféru, protože já už jsem v takovém státě jednou žil, a já se na tom nechci vracet.

Tak zaznělo toho hodně. Do obrovské míry to sdílím.

Teda první věc mě napadá, že ten mesiášský syndrom, komplex chránit tady tu zákonitost a to dobro, tak to má vlastně Petr Pavel trošku společné s Českou televizí, protože to jsou velmi podobné argumenty a přístupy k té veřejnosti.

Já se teda přiznám, já nehraju tu hru na předběžné opatření. Pro mě to není předběžné opatření de facto. De jure možná samozřejmě je to jenom forma.

Minule jsme tady mluvili o těch obalech, si vzpomeneš, tak to předběžné opatření je obal, komunikační zkratka Ústavního soudu, jak zachovat klid, protože předběžné opatření předchází tomu, než se o něčem rozhodne.

Jenže tady se mělo rozhodovat o tom, jestli Petr Pavel v tomto konkrétním případě na ten summit pojede.

A to předběžné opatření tady de facto plní roli rozsudku, protože pokud Ústavní soud za nějakou dobu řekne, že zahraniční politika je v rukou té vlády skutečně natolik, že může rozhodovat o složení těch delegací, tak tady už žádná kompenzace ani satisfakce nebude, a vlastně Ústavní soud tím předběžným oatřením zasáhl by do kompetencí té vlády.

To znamená, Petr Pavel na jedné straně tvrdí, že mu nejde o ten summit v Ankaře. On konkrétně řekl, že to dělá pro budoucí prezidenty a prezidentky, aby měli ty kompetence, ale na straně druhé za jeden den vítá rozhodnutí soudu, které je opřené o to, že se jedná o akutní věc.

Takže najednou nejde o kompetence prezidenta, najednou nejde o nějakou debatu, na kterou si vezmeme čas, co prezident může a nemůže. Najednou vlastně rozhodujeme o jednom konkrétním summitu.

A to si myslím, že takto jsem si já osobně jako laický znalec ústavy, na kterou jsem přísáhl při skládání svého poslaneckého slibu, to nepochopil tu roli, a velmi sdílím názory soudce Vintra a soudkyně Řepkové, kteří to tam vlastně rozdělili.

Je zajímavé, že to pozitivní stanovisko obhajující to předběžné opatření mělo tři čtyři odstavce textu. Ty se vlastně všechny totožně odvolávají na to, že je to tradice, že tam vždycky jezdil ten prezident, a podobně.

No, když se podíváme do oponentního rozhodnutí těch soudců, do oponentního stanoviska těch dvou menšinových soudců, které jmenoval Petr Pavel — je potřeba říct, ono tu většinu pořád jmenovala jim, ale — tak to mělo asi třikrát delší vysvětlení, tuším, že má sedm nebo až devět odstavců. Vysvětlují tam, že je to pro ně zasáhnutí.

A druhý den po rozhodnutí, kdy ten soud řekl, že pojede Petr Pavel a že mu to vláda musí umožnit, aby byl členem delegace, tak dneska už pan prezident říká, že prezident je automaticky vedoucím delegace.

A já opět ani v rozhodnutí Ústavního soudu, ani v samotné ústavě v rolích prezidenta nic takového nenašel. Opravdu jsem to tam hledal. Řekl jsem si, možná neznám nějaký odstavec připojený k nějaké reprezentaci.

No, já nevím, jak to chce pan prezident prokázat. Možná bude ještě jedna rychlá kompetenční žaloba, jestli má být i vedoucí nebo ne, když už to mají tak rozpracované, tak by se v tom sešli.

Ale já to považuji za poměrně vážnou věc, za poměrně vážný zásah do toho, jak ta naše vláda funguje.

Já v tom systému jsem vyslovil důvěru nějaké vládě s mandátem od těch voličů. Ta vláda teď vykonává nějaké ústavou garantované kompetence, které má, a teď do toho tady formou předběžných opatření jsou zásahy, které já, jak jsem vysvětlil, za předběžné nepoužívám.

A nejsem ten typ člověka, který dneska bude napadat Ústavní soud a bude jednotlivé ty soudce démonizovat a plyvat kolem sebe. Nicméně řeknu jednu věc.

Z úst novinářů byla nastavena nálada, že je naprosto zakázáno — pokud nechceš podlehnout mediálnímu zničení — naprosto zakázáno kritizovat jakkoliv Ústavní soud, kritizovat jakýkoliv soud, a to bych mohl pokračovat, kritizovat Českou televizi, neziskové organizace.

Vytváří se v té společnosti čím dál větší balíček témat, ke kterým se nesmíš kriticky vyjadřovat ani jako volený zástupce lidu, protože už to není v mantinelech nějakého svobodného vyjádření. To už jsou takzvané ty svaté pravdy, takový mariánský kult.

No, a já tohle určitě ani jako poslanec — a cítil jsem, jak mi to naskakuje do hlavy — tak musí člověk říct, že to respektuje a takto. Samozřejmě, že ten Ústavní soud respektujeme. Respekt, protože vykonáme, co nám říká.

Ale druhá věc je, že odmítám hrát tu hru na tu svatou trojici, na kterou se nesahá.

Protože pokud já žiji v tom, že vnímám, že je tady Ústavní soud, který jmenuje prezident společně částečně se senátem, a že ten prezident tam z těch 15 soudců má 12, a vnímám tuto realitu, a vnímám nějaký spor prezidenta a vlády, který dojde k Ústavnímu soudu, a ten Ústavní soud v rekordní rychlosti rozhodne v okamžitý neprospěch té vlády a zasáhne k mimořádnému opatření, které má používat jenom v případech, kdy hrozí nějaká závažná škoda nebo vysoký společenský dopad, a on toto použije, tak v tu chvíli je přece na místě vyvolat otázku, tak pojďme se bavit o tom, jak ten systém funguje.

Pojďme to klidně zkritizovat, pojďme se o tom bavit, ale to jsem tady úplně neviděl.

Takže Petr Macinka byl na tiskovce velmi ostrý. Samozřejmě reprezentoval naprosto stanovisko motoristů a té vlády, ale já se snažím být trochu od toho.

Já to sdílím ten názor v té straně, absolutně bych to podepsal, ale vedle toho, protože na rozdíl od Petra Macinky nemusím svádět tu samotnou bitvu, reprezentaci a tu celou zahraniční agendu, tak ještě přemýšlím jako poslanec o tom, co to do budoucna pro nás znamená.

A vzhledem k tomu, že nás čekají ještě minimálně dva roky Petra Pavla, tak si jakoby říkám, co se tím demonstruje, jaká demonstrace síly to byla, co to pro nás znamená do budoucna, protože Ústavní soud je větší suverén než poslanecká sněmovna.

Ten skutečně může zasahovat úplně do všeho a to třeba jsem vnímal v poslanecké sněmovně napříč našimi koaličními stranami, že mnoho i mnohem zkušenějších poslanců než jsem já, tak to opravdu slušně řečeno velmi zarazilo. Možná bych řekl šokovalo.

No, s tím Ústavním soudem je zajímavý se podívat. Když teda sám Ústavní soud se odvolává v tom svým předběžným opatření, v tom rozhodnutí na tradici, že vlastně ten prezident by tam měl jet hlavně proto, že tam prezident vždycky jezdil, že v 19 z 20 případů prezident jel na summit NATO, takže by tam vlastně měl jet znova. To je jako hlavní argument, který jsem pochopil, který jsem vyčetl z toho rozhodnutí, že použili.

Tak jasně. Tak je tady nějaká tradice.

Když se člověk podívá na tu tradici toho Ústavního soudu, tak zjistí, že tuhle poněkud z mého pohledu neblahou tradici, kdy ten soud téměř hraje na něco jako třetí komora parlamentu, tak teda založil bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Richecký a ten soud jakoby pokračuje v tý linii, kterou on nastavil.

Já tady řeknu dva příklady, kdy si myslím, že Ústavní soud zasáhl v minulosti, nevím, jestli si to vybavíš, ale zasáhl velmi razantním způsobem do politického vývoje v tomhle státě a bylo to napřed někdy zhruba v letech 2001–2002 plus mínus, kdy shodil snahu tehdejší parlamentní většiny. To bylo v dobách opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD. Tak shodil ze stolu jejich pokus o zavedení většinového systému parlamentních voleb místo toho poměrného. To byl jeden zásah. Kdyby to tenkrát prošlo, tak možná česká politická scéna vypadala úplně jinak.

A druhý byl v roce 2009 v podstatě shodil ústavní zákon o předčasných volbách. Takže vláda Jana Fisery, která původně byla konstruovaná jako vláda na pět měsíců, tak nakonec zůstala u moci přes rok, protože ten Ústavní soud to prostě shodil ze stolu.

Takže to byly takový dva momenty, kdy ten Ústavní soud opravdu podle mě to vzal jako hodně extenzivně ty své pravomoci. Napadá mě rok 2021, kdy změnili čtyři měsíce před volbami počet těch koalic.

Ah, já jsem zapomněl.

Ano, to jsem zapomněl.

Koalice, že jo, to je další věc.

Takže tohle je vlastně a to bylo třikrát za Richeckého, teď je to teda poprvé za Baxy.

A jako je to hodně extenzivní. Když budu slušný, tak řeknu, že je to hodně extenzivní výklad.

Dobře, ale to je ta právní stránka věci. Mě teď spíš zajímá opravdu ta politická nebo mocenská a řeč je o tom, že jak říká Petr Pavel, že jde o to, aby se to vyjasnilo i ve vztahu k budoucím prezidentům, jako a prezidentkám.

A já říkám teda houby houby. Já myslím, že mu jde o jeho pravomoci, jak v tomhle, tak eventuálně v tom příštím volebním období, protože on už samozřejmě jede tvrdou kampaň. A pramení to právě z toho, že prostě on a jeho okolí jsou prosáknutí hlubokou nedůvěrou k systému politických stran a tím pádem svým způsobem i k systému parlamentní demokracie, protože prostě jim připadá, že ti voliči jsou nějak jako hloupí, že rozhodují špatně, že se nechají těma politikama jako omámit, oklamat, obelhat a že potom z toho vznikne nějaká vláda, která z jejich pohledu vůbec není dobrá, protože třeba dává málo na obranu nebo něco podobného a že teda oni to musejí jako hlídat z pohledu toho nejvyššího ústavního činitele.

Tohle je typicky, jak znova říkám, tohle je typicky havlovský pohled na politiku, který vlastně jakoby bypasuje, obchází ty standardní demokratické mechanismy a chce to řídit jakoby z pozice nějaké vyšší, osvícenější moci. Havel si myslel, že vyšší, osvícenější moc budou umělci, intelektuálové, akademici, prostě lidi tohoho typu.

No, Petr Pavel si zřejmě myslí, že nosiči té pravdy, té demokracie a její ochrany, tak je prostě armáda, jsou to zpravodajské služby a jsou to ti lidi, co se pohybují v těch silových složkách státního aparátu.

Mě to zneklidňuje. Mě tohle zneklidňuje, protože já neříkám, že je to jako nástup k nějaké změně režimu na nějakou vojenskou chundu, ale jestliže část silových složek, včetně armády, začne uvažovat tímhle způsobem, tak se to nevyvíjí prostě dobře.

Nevyvíjí se to dobře a jsou země v různých částech světa, kde teda když armáda začala přemýšlet tímhle způsobem, tak to většinou skončilo nějakým vojenským převratem.

Což já říkám, nepřivolávám ho. Ani si nemyslím, že Česká republika vůbec je jako mentálně vybavená na to, aby se tady něco podobného stalo, ale čistě jakoby z hlediska těch úvah, který já čtu, že za tím stojí, se mi to teda hrubě nelíbí.

Mně taky ne. A já se nebráním tomu pojmu poloprezidentský systém ne z hlediska politologie, z hlediska řízení toho státu, ale z hlediska sociologie. Já myslím, že ve situaci, kdy ta společnost je takto rozeštvaná, rozdělená už od chvíle, kdy Petr Pavel prostě si řekl, že po volbách vstoupí jako přímý činitel na straně opozice, tak opravdu ano, my jsme v poloprezidentském polovládním módu, protože polovina těch lidí to centrum moci vnímá a přála by si moc mít toho prezidenta a vlastně i kdyby Ústavní soud rozšiřoval jeho kompetence, tak pro ně by to vlastně byla nějaká satisfakce, protože nejsou připraveni strpět to čtyřleté období. Z jejich pohledu strpět a nějak to přečkat do voleb a vyvíjet politický tlak.

No a polovina těch lidí zase vnímá — a to byla většina těch lidí, protože to ukázaly volby, bylo nás jako kdybych přičetl, že i hlasy těch stran, co zůstaly pod parlamentem, stačilo přísaha, to asi nebyli koaliční partneři Petra Fialy — tak opravdu proti pěti koalicím volilo téměř o tři čtvrtě až milion lidí více než tu bývalou vládu. A tito lidé mají teď pocit, že tu vládu, kterou zvolili, tak ji je neustále do toho zasahováno. Do výběru ministrů, do programového prohlášení, do zahraniční politiky a teď už vlastně i do nějakých kompetencí, kdy se ten stát má reprezentovat navenek.

A to je špatně, protože to je taková Pandořina skříňka a každý příští prezident, který na ten hrad dorazí — a vždycky, vždycky já už nevěřím na to, nevěřím na to, že tato společnost vygeneruje skutečně nadstránského prezidenta. Obávám se, že potom není ani celospolečenská poptávka. Já tady nějakou nevidím u lidí, u politiků nějakou chuť se smířit. Je to jako velmi, velmi zanedbatelná promile lidí.

Tak ten příští prezident, který taktéž zase bude mít k jednomu či druhému táboru, ať už lidsky nebo i třeba něčím jiným blíže, tak to bude zneužívat ještě v daleko, daleko větším smyslu.

A vzhledem k tomu, že ústavní soudci se volí na 10 let a prezident Pavel jich opravdu v tom svém období stihl vyměnit za 3 a půl roku, tuším 12 z 15, tak to tady teď je nějak nastavené.

Já tím vůbec neříkám, že ti soudci jsou nějak na něm politicky závislí. To zase ne, protože koneckonců dva, které jmenoval, hlasovali proti, ale ti lidé ukázali, jak oni si to vykládají tu svou pozici a kdy je a není pro ně třeba zasáhnout formou předběžného opatření relevantní a kdy není.

Takže to je něco, co já si myslím, že ještě budeme mnoho let poté, co bude Petr Pavel v nějakém politickém zapomnění, tak si myslím, že tohle tady pořád ještě bude mezi lidmi žít.

No, to máš možná pravdu, ale teď teda jako teď, vraťme to zase prostě od spekulací o daleké budoucnosti do té přítomnosti.

Já myslím, že je zapotřebí opravdu opakovat to, co si už tady jsi řekl a co jsme tady řekli oba mnohokrát, že on se skutečně chová jako lídr opozice. On říká, že ne, neustále se snaží z toho nějak vykroutit, ale praktickýma krokama se prostě chová jako lídr opozice, konfrontuje se s tou vládou.

Jakmile ta vláda přijme nějaké rozhodnutí v nějaké klíčové věci, která je docela důležitá, tak to okamžitě někde veřejně napadne. Buď to vydá tiskový prohlášení, nebo někde na nějaké besedě se studenty to řekne, nebo to řekne někde jinde, což je samozřejmě medializováno okamžitě.

Takže ano, on se chová jako lídr opozice.

Ono to má samozřejmě svoje důvody taky v tom, že ta opozice žádného přirozeného lídra nemá, protože prostě Kubka a Rakušan a Havel z TOP 09, kdo ještě tam je? Hřib. Ne, to nejsou lídři. To je všecko prostě béčková garnitura.

No, tak samozřejmě se uvíjejí prostě nějak podvědomě kolem toho hradu, protože tam cítí to mocenské centrum, takovou tu dostředivou sílu.

A v tomto nastavení, ale to teď ti říkám jako vládnímu poslanci, protože ty na to budeš mít vliv. Teď je opravdu nejvyšší čas začít přemýšlet o tom, koho ta vláda proti tomu Petru Pavlovi v těch prezidentských volbách postaví, protože teď už je jasné, že proti němu musí někoho postavit a že to musí být společný kandidát všech tří vládních stran.

Jo. A je nejvyšší čas.

Dobře, tak teď v létě to samozřejmě v červenci a v srpnu to někdo řešit nebude, ale po prázdninách je fakt zapotřebí si na to sednout a začít prostě se bavit nejen o konkrétní osobě, ale taky o tom, jaký vzkaz ponese ten člověk prostě do těch voleb.

A já myslím, že teď v téhle situaci, která nastala, ten vzkaz je velmi jednoduchý. Já budu prezident na rozdíl od Petra Pavla nebo prezidentka, která tady nebude zavádět poloprezidentský systém, ať už jakkoli, to znamená nějakými adhoc rozhodnutími Ústavního soudu. Já nebudu ten prezident nebo ta prezidentka, která povede tento systém parlamentní demokracie k nějakému systému, jak bych to řekl, jako osvícenému systému lampasáckému, ale bude se držet prostě osvědčených metod parlamentní demokracie, která je postavená na soutěži politických stran.

A tohle musí být podle mě ten hlavní vzkaz.

A to si myslím, že ty lidi, kterí volili ty vládní strany – teď je jedno, jestli to bylo ANO, nebo Motoristé nebo SPD – tak to podvědomě vnímají a nemusejí to třeba ani umět artikulovat, ale vnímají, že tady někdo prostě posunuje tu rovnováhu, která tady nějakým způsobem 35 let fungovala. Fungovala za Havla, fungovala za Klause, fungovala za Zemana.

Vlády se přetahovaly s prezidenty samozřejmě. Když ten prezident si to s tou vládou rozhodl, že se o nějaké věci s ní podělí nebo v nějakém tématu se s ní povede, tak většinou to ten prezident prohrál, ne? Třeba to vypadalo, že vyhrál jednu bitvu a nakonec prohrál tu válku.

Ale tady to už je trochu vážnější věc a já myslím, že je opravdu nejvyšší čas, aby ta vláda a musí to asi možná vzejít z poslanců nebo prostě z jejich klubů, aby se o tom začali bavit, aby skutečně po prázdninách se začalo vážně uvažovat o tom, jakým způsobem ta vláda, ty vládní strany vygenerují protikandidáta Petru Pavlovi v prezidentských volbách.

Tak je to samozřejmě v kuloárech nejčastější téma. U některých na cigaretce, u některých na kávě, u některých v sále, na výborech, všichni o tom mluví. Je to tam jako všude přítomné téma.

A nicméně já myslím, že tyto debaty, pokud probíhají, tak budou probíhat tak, aby ten člověk případný byl co nejdále chráněn od toho veřejného tlaku, protože je potřeba si říct, za současného nastavení České televize, ale i dalších médií, za současného nastavení mentality toho hradu, tak člověk, který vlastně vyrazí jako nositel spíše té vládní než té hradní myšlenky, si jde samozřejmě zničit život na dva roky a v případě vítězství si jde zničit život na další roky, protože bude ponižován, bude prohledáván, budou na něho vymýšleny nejrůznější dezinformační kampaně, bude do toho vtažena jeho rodina, jeho nejintimnější soukromí.

Tématem se stane jeho zdravotní stav, veškeré jeho diplomové práce a seminární práce od základní školy nahoru, jeho rodiče a podobně.

To je samozřejmě třeba si říct, zlikviduje to toho člověka ještě v době, kdy ani neví, zda bude prezident, takže už pravděpodobně – pokud je to akademik – skončí na akademické půdě. Pokud je to zaměstnanec, skončí pravděpodobně v té instituci.

To znamená, to opravdu nakonec o těch věcech nerozhoduje, že se někdo posadí a řekne si: "Tak, člověk bude prezident." On často na těch nejvýznamnějších volbách vždycky padá ten souhlas toho člověka.

A samozřejmě je to takovým veřejným tajemstvím, že proti Petru Pavlovi taky neměl tehdy stanout Andrej Babiš, ale měl proti němu údajně stanout Martin Stropnický, exministr zahraničí, a na poslední chvíli ten svůj souhlas s tím prostě odvolal, protože to nějak necítil a tak dále.

Takže ono i za tohoto nastavení se vytváří atmosféra, kdy – musím říct – já mít přes 40 let a mít za sebou už nějakou úctyhodnou kariéru a vzdělání a tak podobně a být pozván do tohodle bloku, tak musím říct, že bych se musel velmi dlouho rozhodovat, jestli bych vůbec o tom vážně uvažoval.

To znamená, to hledání těch kandidátů není jednoduché.

Petr Pavel byl na to pěstován šest let už v roce 2019. Tehdy předseda TOP 09 Klaus říkal, že už si Petra Pavla připravují a ptali se ho v Seznamu zpráv v roce 2019. Spekuluje se o vás, že budete kandidátem na prezidenta proti Zemanovi rok po volbách prezidentských v roce 18. Jo. Tak říkal: "Ne, to v žádném případě, já bych nebyl…"

Takže šest let, šest let ho na to připravovali. Šest let mediálních tréninků, šest let přípravy všeho, co bylo potřeba, hledání samozřejmě sponzorů, jeho kampaň byla stála 100 milionů Kč. To je půl miliarda.

Jen pro porovnání, státní příspěvek třeba do kasy Motoristů za volby je okolo 30, 40 milionů Kč.

Takže tady se bavíme o stovkách milionů na kampaň.

Není to lehký úkol, ale souhlasím s tebou.

Někdo to prostě musí zvednout, toto, a já doufám, že zatímco my dva se tady o tom bavíme, tak už třeba pár vážných kandidátů někde existuje a budou se o tom bavit.

Máš ve všem pravdu.

Samozřejmě myslím, že mnozí politici z řad, zejména pak z řad vládní koalice, to teď poznávají na vlastní kůži, jak jednoduché je rozjet nějakou dezinfokampaň, nějakou dehonestační kampaň, něco, co bych si troufl označit jako zpravorajská operace, přes takzvaná zpřátelená média.

Máme tady média, která evidentně prostě dostávají nebo mají přístup k informacím, které běžně nejsou k dispozici.

Všichni víme, která to jsou.

Všichni víme, kteří novináři to jsou.

Je to pořád nějakých čtyři nebo pět stejných jmen, ale stejně přesto, právě proto je zapotřebí, aby se prostě někdo našel.

A já myslím, že ano, máš pravdu, že toho člověka může profesně možná i zlikvidovat, v každém případě poškodit, ale zase když najdeš někoho seniorního, kdo už vlastně má tu kariéru třeba nebo ten vrchol kariéry za sebou a chce ale něco udělat pro ten veřejný život, tak já myslím, že tam je možno hledat.

Takže dobře, nespekulujme o tom dál.

Jsem rád, že jsi na to zareagoval takto příznivě a protože mám pocit, že to je téma, které trošku poslední dobou spadlo pod stůl a že se o tom mluví.

Pokud se o tom mluví někde neoficiálně v Kolarech, je to jenom dobře.

Tím pádem je evidentní, že lidi to vnímají, nebo ti aktivní politici to vnímají, a že prostě jsou rozhodnutí s tím něco udělat, že to nemůže být jenom tak, že se to prostě tomuhle prezidentovi znova nechá na stříbrném ptácku.

Souhlasím, souhlasím s tím.

No, já bych to ještě uzavřel, když jsem mluvil o těch médiích.