HOVORY ZE ZEMĚ - Frekvence, kterou nemáme slyšet - Štěpán a Melanie Matějkovi

Ahoj.

Než přejdeme k samotnému povídání, tak bych vám chtěl moc ze srdce poděkovat za to, že jsme se takhle měli možnost vidět na těch čtyřech setkáních.

Bylo to moc příjemné, byla to pro mě taková nová zkušenost a viděl jsem i některé známé tváře, které jsem viděl třeba minulý rok na jaře nebo minulý rok na podzim. Je to takové hezké, že se můžeme setkávat a že vůbec jste vytvořili takhle úžasnou atmosféru, ať to bylo v Brně, v táboře, v Děčině nebo včera. Vlastně na Jagavě, na Veselici — tam to bylo úplně taky super. Takže jenom mám z toho dobrý pocit.

>> Ano, já jsem byla jenom vděčná, tedy. Jako se takhle podívat aspoň přes přednášku, protože přece jenom s Maxem Milanem — on je takovej, že by chtěl být na tom pódiu taky a [smích] hrát tam a zpívat.

>> Ano.

A prostě by se ujal mikrofonu a nikdo by ho z toho pódia nedostal.

Takže [smích] — takže jsme to takhle vyzkoušeli aspoň v Děčíně a byla to krásná atmosféra. Takže věřím, že i na těch ostatních přednáškách to bylo moc fajn.

>> Tam dejte vědět, jestli třeba stojíte o další nějaké takové pokračování. Klidně nám napište, jestli třeba nějaká města nebo vesnice, nebo někde, kde si myslíte, že by to snad stálo za to, pakliže byste se třeba chtěli víc takhle setkávat.

A vlastně jsem ještě chtěl říct jednu důležitou věc a to je — já mám teda nejraději vlastně ta osobní setkání, protože se s vámi člověk může vidět takhle z očí do očí. A vlastně je to něco, co nedokážu teď úplně popsat. Je to prostě něco nepřenositelného a jsem za to moc jako rád a vděčný.

Ale vznikla nám tady taková situace, že našemu kamarádovi Dominikovi, který tady už několikrát byl u nás, tak mu smazali účet na YouTube — prostě mu smazal účty se vším všudy, co šlo. On teď si Dominik zase vytvořil znova na nějaké jiné platformě vlastně svůj účet, ale děje se tady to, že se tady… a nejen Dominikovi, ale i různě se prostě mažou různé takové věci.

>> A je to bohužel bez varování, že z ničeho nic vám prostě to zmizne a nejste.

Takže my jsme si říkali: „Wow, co kdyby… prostě by se udělalo cvak a najednou bychom tady nebyli."

Ano.

>> A hovořilo se mi tím pádem, že třeba já bych nemusel existovat na YouTube. Jsou i takové varianty, kdy YouTube vytváří různé takové věci a člověk si nemůže být nikdy úplně jistý, zda toto video nebo jakékoliv jiné video, které publikuje na tuto platformu, tam zůstane. A jestli tam zůstanou i další videa. Takže my jsme se rozhodli, že budeme nahrávat i tyto rozhovory a další videa budeme dávat na naší webové stránku hovoryzezemě.cz.

Takže kdyby došlo k něčemu, že prostě by nevyšlo nějaké video… Protože my jsme zvyklí vydávat vlastně rozhovory a videa každou neděli, většinou to tak máme.

>> Mezi 6 a 7 hodinou.

>> Ano.

Nebo lehce i po 7. Včas se to stane. [smích] Většinou ne naší vinou, ale vinou internetového signálu.

>> Protože máme prostě pomalé připojení a protože jsme tady v přírodě.

>> Ano.

A protože jsme tady v přírodě, tak to trvá samozřejmě déle. [smích]

>> A za to jsme rádi.

Ale — ano. Takže kdyby se…

>> No, kdybyste prostě takhle v neděli v 7:00, v 8:00, v 10:00 večer si klikli na YouTube a najednou si říkali: „Kde jsou ty Hovory ze země? Hovory ze země neexistují, Hovory ze země nejsou." Tak my jsme prostě… my jsem nezemřeli s Markem, jenom nás smazal YouTube z prostoru YouTubu.

Jak víte, od ledna jsme v tom jako docela takové upřímné bomby, pokud jde o náš obsah. Takže kdyžtak víte, jak se jmenujeme — Hovory ze země — tak si dejte hovoryzezemě.cz a najdete náš web, kam to postupně — ne asi všechno hned, ale postupně s naší webařkou úžasnou Anickou — tam bude se realizovat.

Bude tam i to fórum, o kterém jsme se bavili několikrát.

>> Takový malý Facebook-ový.

>> S Facebookem to vlastně nemá nic společného, ale prostě prostor pro lidi, kteří nás mají rádi, nebo kteří se chtějí víc propojit právě naživo. Jak říkal Marek, tak tam všechno bude a budeme vás o tom informovat.

Už to jde pomalu do cílové rovinky, ale jenom kdyby náhodou se stalo, že po tomto povídání nebudeme, tak abyste věděli, kde nás hledat.

Ano.

Nebo v nějakých dalších jiných povídáních, kde nás čeká třeba další… další nějaké kontroverze.

>> Takže jenom abyste to věděli. Třeba o soběstačnosti.

[smích]

>> Ano, třeba o soběstačnosti.

Ano.

>> Ano, je to vlastně dneska úplně nejvíc nebezpečné téma, že jo? Že bychom se všichni osamostatnili. Představ si to — co by pak dělal ten YouTube? No, nevím, co by dělal, ale prostě…

>> Na… a Google.

>> Ano. Jenom abysme si vysvětlili — není to tak, že by někdo to dělal schválně, že by mazal ty účty. Je to tak, že to vydal sám YouTube — vydal nějaké prohlášení o tom, že to vzniklo nějakým nedopatřením, protože dneska to už neobstarávají lidi, ale jsou to takzvané AI — umělá inteligence — roboti, kteří… který… který šifrují vlastně ten obsah a na základě toho potom si vyhodnotí, zda tento obsah je takový… nebo splňuje určité normy, které prostě… normy…

>> Já jsem četla zase, že to dělá i kvůli tomu, aby zredukoval účty skutečných reálných lidí.

>> Taky ano.

>> A že se prosazují ty účty vlastně umělých inteligencí — to znamená účty, které třeba vytvářejí lidé, ale vytvářejí je umělé inteligence. Tedy, že máš takovou jako fiktivní postavu. Já jsem na to narazila teď nedávno i na Instagramu a normálně jsem se sama nachytala. Úplně mě upoutal jeden Instagram a říkala jsem si: „Co to je?"

>> Tam byla prostě jedna taková slečna. Úplně nebudu popisovat, ale měla strašně zvláštní vzhled. Říkám si: „Co to je? Co to je?"

Tak jsem si projížděla ta videa a fakt mi trvalo snad 10 minut, než mi došlo, že to je umělá inteligence.

>> Fakt?

>> Jo, jo, až takhle dlouho. Už mi to přijde, že je to takhle dobrý. Víš, já střihám videa, a to, že jsem si toho vůbec nevšimla… a pak mi to došlo. Říkám si: „To je ale masakr."

A už ty lidi tam normálně reagovali, jako kdyby to byl člověk.

>> Že si toho asi nevšimli.

>> A měla je tam jako hodně, hodně.

Tak proto ti to nabídne, že jo? I ten Instagram. [smích]

Takže je to opravdu zajímavé. Četla jsem, že i tímto směrem jde ta budoucnost — že budou ty… umělí lidé.

>> Hm.

>> Tak třeba tady uvidíte za pár let… artificial intelligence… [smích] Marka a Dominiku. Hele, bez pupínku, bez vrásek, hele, bez šedin.

>> Počkej, co?

>> Tak já mám takový… Tak jasně.

Jo, tak já už taky… taky mám, že jo.

>> Jasně, že jo.

Tak když mi je… mě je přes 40, tak mám na to právo. Ale pracuju velmi pozitivně a velmi… velmi intenzivně na tom, abych se cítil… Jsem… já se cítím stále mladý, prostě.

Ano, cítím se stále mladý.

Takže [smích] já se musím vrátit ještě zpátky k těm setkáním, tak mi to fakt jako udělalo obrovskou radost a moc si toho vážím, že takhle můžeme vytvářet nebo že se takhle setkávat vlastně naživo.

A já si myslím, že vůbec nás dva nikdy v životě nenapadlo, kdy jsme vlastně se vrátili z Afriky na těch koloběžkách a skončili jsme vlastně v karavanu, kde jsme neměli vůbec jako nic.

Měli jsme jenom dva bagely nebo čtyři bagely a dvě koloběžky.

A jediný, co jsme měli, tak byla, že jsme si koupili teda maringotku a začli jsme ji nějakým způsobem si ji předělávat a do toho potom jsme si teda koupili foťák a se kterým jsme začli natáčet jako takový krátké povídání s našima kamarádama. A vůbec mě nenapadlo, že by mohlo vzniknout něco takhle jako dneska už hmatatelně pro mě teda jako velkého. A že se takhle můžeme jako fakt jako vidět. A to mi vždycky dodává, když vás takhle vidím, tak mi to vždycky dodává takovou motivaci a naději, že to s náma je jako dobrý, že to s náma je dobře a že nás je jako mnohem víc, než si vůbec dokážeme přepustit.

A i vlastně to je důvod toho, proč třeba my vytváříme teďka to fórum, který se pracovně jmenuje "mezi námi", kde bude možnost tam navázat kontakt s lidmi, který to mají třeba podobně jako vy. Třeba řešíte očkování nebo neočkování, řešíte třeba, že byste chtěli s něčím pomoct nebo hledáte podobně naladěné lidi a nemůžete je v tom svým kraji nebo v tom svým okrese nebo někde v tom svým okolí najít nějaké kamarády, tak vlastně tohleto tam jako bude jakoby velmi jednoduchou formou. Kolonka "hledám", "nabízím", "poptávám" nebo témata, na které bychom chtěli upozornit a tak dál a tak dál.

Takže fakt to bude jako velmi jednoduchý, ale hlavně to bude nástroj, aby ty lidi se tam mezi sebou mohli potkat a pak i soukromě si třeba konverzovat a potom třeba i se setkat, protože si myslím, že to je velmi důležité se v dnešní době nejen virtuálně, ale vlastně i v tom běžném reálném životě setkávat.

>> Ano.

Dokud můžem, dokud jakoby nemáte tam převahu těch botů.

>> Ano.

Přesně.

Dokud máte tam fakt reálný lidi a to tak, aby abychom se poznali, dokud jsme reálný.

>> Přesně tak.

Trošku aspoň.

[smích] >> Takže jenom tím jsem chtěl jako navázat na to, že tohleto vlastně my takhle vytváříme, pracujeme na tom a v dubnu by se mělo spustit minimálně třeba pro 10 až 20 lidí, aby si to otestovali a pak to bude na léto, takže se lidé můžou setkat, můžou se vidět.

A pak vlastně v červenci před začátkem července se to spustí naplno a oficiálně a uvidíme, jestli vás to vlastně jako zaujme nebo ne.

Tak uvidíme.

>> A když vás to nezajme a nebude vás to bavit, tak to zrušíme a všechno je v pořádku a budeme se modlit každý večer andělíčkům, aby nás YouTube nezamil.

[smích] >> Jak jste se mohli dočíst, tak máme tady ještě pána Štěpána a Milaný Matíkovi.

My jsme moc rádi za to, že si sem k nám udělali cestu do Maringotky.

My jsme to trošku o tom vtipkujeme v úvodu, že jsme konečně semtě přitáhli.

Bylo to těžké, trvalo to několik let.

Není to tak úplně legrace.

Je to docela pravda a jsme rádi za to, že jsme je tady takhle viděli. A zároveň je to i takové symbolické rozloučení, protože Marek s nima teďka tady trávil půl roku se Štěpánem i s Melanou, takže to je takové hezké, že takhle při poslední vlastně akci vaší momentálně na jaře společné, tak jsme i natočili povídání pro ty, kteří jsme třeba nebyli na těch besedách přítomní, protože nevím, čas, rodina, děti, práce, prostě zrovna to nebylo načasovaný.

Pro nás, tak si můžeme pustit je takhle povídání.

[smích] >> Takže je to pro úplně všechny a je to takový zajímavý, protože se bavíme o historii, o frekvencích, o vlastně trošku úplně jinak, než byste čekali.

Bavíme se i o Satanovi. [smích] >> A je to trošku jiné, protože samozřejmě spousta lidí má tento pár, který je spolu 23 let, tak je má zafixovaný jako bylinky a divoké bylinky a vlastně jako spoustu věcí a témat s tou soběstačností. Ale oni, a to byste se divili, jak oni jsou divocí v těch tématech a kam až jsou schopni zajít v těch tématech.

A taky mockrát vám děkujeme za to, že nás podporujete, ať je to formou buy me coffee nebo tady na náš účet někde, kde běhá. A jsme za to moc rádi.

Nebo za koupením našeho žlutého trička.

Stále tam je pár velikostí, takže kdo by chtěl. Ženy o číslo menší, jak jako vždycky to říkám, tak v popisku videa najdete všechno. Jak odkazy na naše hosty, tak i odkazy takhle na ty různé formy, kde se můžete spolu podílet na tvorbě hovorů ze země.

Ano, ano.

>> A můžete se těšit na to fórum.

>> A kdyby si někdo hledal Dominika, protože zmizel, tak on si udělal nějakých teďka 150 000 účtů, které už mu prostě všichni nezvládnou jako smazat.

Takže hodně štěstí s nalezením. [smích]

Pořád funguje na Facebooku, na Instagramu, takže >>

Takže no, globálně demo, že jo.

>> No nějak tak se to >>

Tak kdybyste chtěli, kdybyste třeba po něm pátrali, tak ho tam najdete a najdete jeho 150 dalších. [smích] >> Prostě Dominik.

No my vám ještě jednou mockrát děkujeme a těšíme se na vás zase příští neděli.

>> Zase v neděli.

Ahoj.

>> Ahoj.

Já jsem moc rád, že za ty čtyři roky se nám podařilo konečně dostat vás do Maringotky.

Takže se jsme museli přestěhovat z Beskyd blíž ke Štěpánovi a k Meli, aby nás vůbec navštívili. A ještě jsme je museli takticky přednáškou v Brně tady k nám dostat, protože nejsme daleko od Brna, jak víte.

No, ale i tak málem se nám z toho vymluvili a nakonec jsou tady.

Jsou. [smích]

A my jsme se obrovsky snažili ty roky, abychom to oddálili a dneska teda přišel ten okamžik, kdy už nešlo říct ne, protože jedete kolem, že jo, do Brna.

Takže teďka můžeme říct, je to 1:1, protože my jsme u vás byli v roce 2022 a v roce 2026 jsou tady u nás Štěpán a Milaný. Matíkovi nebo tak Matíka.

Kdy vy jste začli vlastně chápat to, že ta historie je jiná?

>> To je hezké, že s tím začíná dnešní beseda, protože jak jsme teďka sem jeli, tak jsme jeli tou krásnou krajinou sem [vzdychy] a jsme tam seděli v tom autě a Schovná jsem řekla, že by mě zajímalo, jak to vlastně bylo tady, jak to vypadalo dřív.

Dneska je to hodně výrazně tím, že jsou ty velké pole mezi těma krásnýma údolíčkama nebo kopečkama a jsou tam pěstuje se tam.

Ale vlastně jak to bylo, že vůbec netušíme. I ta krajina, jak vypadá, protože taky hodně to souvisí s tím, co asi před námi tady bylo.

Já myslím, že jako u mě je to otázka možná posledních šesti, osmi roků, kdy jsem se jako narazil na pár videí na YouTubu.

Může někdo říct: "Ty jo, jo, to píšou na internetu, to bude nějaká prostě blbost." Ale eh ten můj, jako vjem je samozřejmě — když jsem si uvědomil, že to může být jinak — tak samozřejmě to je tak daleko sahající, že my opravdu, když nevíme, odkud pocházíme, když nevíme, co bylo dejme tomu před 300 lety, tak opravdu ten náš život se odvíjí a zakládá právě na tom, co nám bylo řečeno, co jsme se naučili v těch školách.

Vlastně máme tady nějakou chronologii — od narození Krista až prostě po dnešek. Přičemž jsou i vědci a historici, kteří říkají, tam prostě chybí 1000 let, nebo jsou tam nesrovnalosti. Tak tohle ve mně začalo tak nějak nahlodávat.

Vytvářelo to spoustu dotazů u mě a já myslím, že ty indície v tom našem prostoru jich tam je mnoho. A jednou z těch indicií je ta architektura, okolo které vlastně chodíme.

V podstatě máme k ní už nějaké vysvětlení. Máme tam: "Aha, tak tohle je renesance nebo románský sloh. Tohle je renesance. Tady přišla nějaká gotika. Tady přišlo baroko, romantismus až vlastně po nějakou dnešní architekturu," kterou samozřejmě můžeme dobře zdokumentovat, protože je to jako nová věc. Ale v podstatě mi tam přišlo jako hodně nejasné a to je prostě možná i — když někdo poslouchá a má opravdu fundované technické vzdělání.

Já jsem muzikant. Prostě se dívám na ty věci a možná spíš jako pocitově — jak to vlastně udělali, jak vlastně postavili ty chrámy. Říká se, tady byla nějaká parléřská huť nebo architekti jména jako Doonhoefer toho období baroka. Ale jak to udělali, když vlastně neměli ty zdroje, o kterých nám se jako říká, že prostě nebyli, že to bylo všechno na nějaké koňské síle a na obrovské zručnosti těch kameníků a tak dále. Ale když se pak podíváš dejme tomu na Vítězný oblouk v Paříži nebo na jakoukoliv gotickou katedrálu, tak dneska by ji nikdo nepostavil takhle s našima technologiema, s našima technickejma možnostma, zdroji.

Prostě by to nikdo takhle nepostavil.

Zase by se dalo říct: "Jo, ale my to stavět nemusíme, přece jako vždyť už to tady stojí a proč bychom to takhle dělali, protože asi by to ničemu úplně nesloužilo." Pak jako přichází takovej ten zdravej selskej rozum, si říkám.

A pak jako tam je ta věc: "Dobře, tak dneska by to nikdo nepostavil. Tehdy to stavěli, protože chtěli uctít Boha." Takhle je to i prezentováno. Takhle se i říká vlastně v hudbě — prostě gotika, baroko, všechny ty kusy, ty skladby jsou věnovány Bohu, jsou věnovány tomu, včetně té architektury. Ale jako úplně prakticky to není, že jo. A teď to stavěj prostě lidi, který maj krátký život.

Říká se, že se nedožívali tak dlouhého věku, byli malí, nebo menší než jsme my. Já v tomhle tam začíná nějaká taková moje diskrepance — že pak třeba přijdeš prostě k nějakému zámku, jako třeba Hluboká.

Před pár lety jsme tam byli s dětmi a já jsem takhle musel sahat na tu kliku nahoru, abych vůbec já, jako 170 cm vysoký muž, abych byl schopen nějak na to dosáhnout. Říkám si: "Ty jo, lidi, který měli omezené zdroje, nedožívali se takovýho věku, v podstatě pracovali, museli obrovsky dřít, aby se uživili, aby měli, aby si vypěstovali ty věci, aby měli vůbec co jíst" — tak staví tohle, co v podstatě nemá žádnou jako z dnešního pohledu tu funkci, nebo ta funkce je v diskrepanci s tím životem takový, jaký byl.

A tohle to jsem tak nějak vnímal už možná od malička. Můj táta je stavební inženýr. Prostě jsme měli doma spoustu knih, včetně dějin kultury a potom vlastně takový sbírky všech těch možných architektur a staveb a tak dále. Takže já jsem se v tom — mě to obrovsky bavilo — se na to dívat, protože mi ty formy se mi líbily — všechny ty slohy, ty sloupy, ty korintský ornamenty, ty voluty, ty křížové klenby a prostě ta dokonalost těch tvarů.

A pak přišla tahle nová doba v podstatě i přes ten internet, že se tím zabývá spousta lidí — proč vlastně to tak je. A mě to tam docvaklo, že ty — podle mě — a to se mnou nemusíte souhlasit. Samozřejmě to bylo pro Boha, ale možná úplně jiného nebo jinou energii, než je nám dneska předkládáno.

Ale ty stavby měly prostě svojí funkci.

O tom jsem naprosto přesvědčený a i ty tvary — dejme tomu ty všude přítomné osmiúhelníkové tvary — o kterých dneska i ta moderní fyzika nebo ten výzkum, který je okolo těch různých energií a tvorby energie a volných energií, tak v podstatě to jsou pro mě a říkám to i mým dětem — to jsou prostě elektrárny. To byly prostě sběrače energie, volné energie z éteru, které jsme po těch několika resetech, který jsme tady zažili za minulé století — byly dva velké resety — prostě první a druhá světová válka, kde v podstatě všechny tyhlecty technologie vlastně zmizely.

Ano.

A to je moje, já na to nemám žádné důkazy, ale je mi v tom dobře. Vždycky když se dívám na něco takovéhoto, na nějakou takovou stavbu a třeba v Polsku — když hodně cestujeme třeba i karavanem — tak Poláci jsou v tomhle takoví, oni to ještě moc nesbourali, je to tam takový jako normální, nebo jaké to bylo možná.

A vidíš tam prostě spoustu ještě těchhle starých kostelů, staveb.

Ano, my jsme nedávno byli v Łódzi a pak jsme byli jednou... Łucik? Wůż?

[smích]

To je polský.

Já jsem v Německu měl spoustu polských kolegů, muzikantů, a tam jsem se to naučil tak jako piva. [smích] Oni mají to L překřížené.

No a to je to v...

V.

Takže v Wódži jsme byli... A no, tam jsme byli a viděli jsme pár takových hezkých elektráren, jak se tady popisoval. Je fakt zajímavý teda a že to pokračuje ještě dolů.

Vlastně tady jsme na to měli určitě nějaké povídání třeba s Martinem Pávkem nebo tak... Zrovna to Polsko, tam to je teda hodně jako...

Jo, jo, jo.

Tak oni jako samozřejmě ta funkce přešla pod jinou řekl bych zprávu prostě. Polsko je velmi katolická země, že jo. Když jdete... Když jsem byl malý, tak jsme byli v Čenstochovi, což je prostě jejich taková meka, bych řekl. A oni jsou velmi prostě křesťansky založení. To není nic nového, ale v podstatě se nastěhovalo to do těchhle staveb, že jo. Ta církev se nastěhovala do těchhle staveb.

A protože je to tak monumentální, tak prostě nepochopitelné, neuchopitelné, tak to všichni prostě akceptujeme. Ano, ten Bůh, jakoby ty lidi byli tak věřící, že postavili pro toho Boha tyhlety stavby.

Pro toho, jako toho Boha, který je nám tady už posledních několik staletí vlastně prezentován jako – no jako – ta instance prostě instance. Já možná jenom krátce doplním. Pro nás vlastně ta půda už byla oraná tím, že jsme si kládali prostě otázky. Nás to přišlo mnohem dřív skrz to, že jsme najednou řekli: „Hele, oni nám řekli něco, ve skutečnosti je to úplně jinak." A proto pro nás to bylo docela, bych řekla, i snadno jako říct: „Hele, ta z toho je asi byla taky jiná, než jsme se učili."

I když já si pamatuji, mě to zajímalo ve škole a vždycky jsem si ale říkala: „Hele, to je blbost." Jako fakt ten předmět mě fakt zajímalo. Jsem říkala: „Jo, to je prostě."

Ale jak občas říkáme, že máme všichni ten vestavěný bullshit, to takový ten, který pak dělá cing cing cing – tady není něco, není úplně v pořádku. A to v historii mi to vždycky tam cinklo. Já jsem říkala: „Hele, to je dobré, jako mám se to naučit, tak ale určitě to tak nebylo."

A proto vlastně to přišlo i k tomu, že možná pět, šest, sedm let zpátky jsme si i koupili nějaký online kurz prostě v Německu. Eh, skrytá historie lidstva nebo něco takovýho. To byl jako první kontakt. Jak jsme byli a něco takovýho je, tak jsme prostě tam různě zkoumali, co jsou za teorie. Bylo to hodně o té velké Tatáře a tak dále. A pro nás to bylo: „Aha, prostě jo, může to být i úplně jinak."

Takže vlastně pro nás to bylo snadné přijímat ten fakt, že všechno může být úplně jinak, než si dneska myslíme.

Hm.

Hm.

A když jste takhle se tomu fakt jako věnovali a zároveň jste investovali i do nějakého kurzu, přišli jste tam na něco, řekli jste si jako: „Ty, jo, fakt hustý!" Jako to, na co jsme přišli, tak vlastně úplně mění podstatu pohledu na člověka.

Jako ve mně zanechala jako velkou stopu třeba ta zmínka o tom, že tady byla nějaká h – eh, jako katastrofa typu zasypání všech měst nebo těch jakýchsi oblastí. Eh, když jsme byli eh v Gruzii několik měsíců, tak tam je to ještě hodně vidět. Třeba Bilisy je město, které je velmi historické. Jsou tam, řekl bych, takové klasicistní budovy, barokní budovy, které jsou velmi poznamenané nějakým zemětřesením.

Prostě koukáš do vchodu nádherného domu a on je prostě takhle třeba fakt 20 cm, jak schody prostě na křivo a oni to tam tak nechaj.

Hm.

Ještě víc než v Polsku, že jo.

Ano.

A nebo když jdeš prostě po silnici, po ulici a koukáš takhle k patě toho domu, kde je ten chodník, tak tam vidíš prostě dole ještě jednou to okno, které je tak v tvém patře, ještě jednou dolů. A zase si říkám: „Ok, ty jo!" Prakticky, jaká je v civilizaci, která nemá bagry, která nemá mechanizaci, jaké to je vyhlou základy pro nějaký sklep, který je třeba čtyři metry hluboký, a pak tam prostě postavit jedno patro, teda začít stavět nahoru další patra, kde bydlí ty lidi.

Nejbože tam ještě dát teda okno, že jo. Tak no, ještě to okno. A ty tam jsou ty místnosti, které jsou jako stejně vysoké jako v tom prvním patře, ne? Jako úplně smysl to nedává a to vidíš, prostě to vidíš.

Pak jedeš skrz Lipsko a vidíš úplně to samé, ale už je to takové hodně uhlazené, už je to prostě zrekonstruované, přizpůsobené.

No a samozřejmě pak ještě jak mě to chytlo, tak jsem fakt viděl x takových na koleně dělkaných dokumentů s různými fotkama prostě na YouTube. To je přístupné každému.

A e vlastně jsem si říkal: „Ok, takhle to je prostě pro mě teďka takhle to bylo. Já to nemůžu teďka říct. Teď můžete si o mně myslet, co chcete, ale prostě já jsem si k tomu za ty roky došel."

A eh, co to ve mně? Vy jste se ptali, co to ve mně jako vy vytvořilo za pocit vůči tomu dnešku?

Mm.

Tak to je to, že e v podstatě musím to začít psát úplně od začátku a všude. Že i to, v čem tady žijeme, a i eh o tom eh mluvil váš poslední host Tomáš Heisler. Tomáš Heisler, a že prostě žijeme tady v nějakém Matrixu, kterej je ale tak úplně protkaný a úplně dokonale vymyšlený, že když ho neprohlídneme, tak v podstatě nás zavede úplně někam, kde pak být nechceme.

Hm.

Jo, jak zdravotně, mentálně, ekonomicky, sociálně, prostě vůči našim blízkým, našim dětem. A my vlastně, pokud neprocitneme, tak ho jenom pošleme dál do nějakého dalšího kolečka.

A a to byl taky jeden z těch důvodů, když jsme toto objevili, si říkám: „My musíme prostě i se jako prostě začít cestovat, začít to vnímat všude, nebýt jenom na tom jednom místě. Vlastně se uvést do pohybu, jako nejenom mentálně, ale i fyzicky a být prostě eh součástí nějakých větších prostorů."

A to nám jako eh velmi, velmi prostě pomohlo a to děláme prostě do dneška, že v podstatě velmi rádi cestujeme vám prostě nábyt někam nebo někam letíme. A v podstatě jsme pořád někde eh – většinu roku – prostě na cestě.

A eh a to přispívá k tomu, že se nám o tom mnohem líp komunikuje s těma našima dětma, protože ty – máme čtyři děti, kdo by nevěděl – teda čtyři nádherné dcery. Tak v podstatě jim dáváme tohle do vínku, tenhleten pohled na svět, aby mohly tvořit si nějak ten svůj další život na nějaké bázi, která je mnohem jaksi rozvolnější, svobodnější než e to, co je tady tak jako ten konsens.

Přišli jste jenom na to, že ta historie je špatně, nebo je tam i něco víc, jako nějaké další věci? Jenom takhle se ptám. Samozřejmě vím, jaká je ta odpověď, protože spolu trávíme už dva měsíce pomalu na besedách. Ale je tak, jakoby náhodou – [smích] – tak se změnilo.

Tak to je právě to zajímavé, že jo, že to pak vidíš všude, naprosto všude.

Jako já bych i řekla, jak jsi mluvil teďka o těch o našich holčičkách, že nám to i pomůže, že oni mají vlastně takový ten otevřený pohled do toho, protože nejsou zkroucení nebo zkrocení tím systémem, tou školou. A když jsme tam stáli hluboká, že jo, byly ty dveře a pak nejmenší se tam vůbec nemohla dostat, že jo, aby šáhla na kliku. A pak si říkáš: „Hele, holky, co myslíte, proč ta klika je tak vysoká?" Tak samozřejmě jim napadne hned několik eh – [frknutí] – možností.

Možností.

My bysme řekli: „Hele, možná to přestavěli nebo já nevím, možná chyba." Ale on jí jako hned říká: „No, tak vždyť to je snad jasné, ne? Proč je tak vysoká?" A já myslím, že to nám i pomůže, že to můžeme zase vidět tou dětskou –

A co teda, kdyby to nevěděli naši diváci, tak co řekly holky?

Co řekly?

No, jako v tom případě řekly, že asi tady byli jiní lidé, co byli o dost větší než my. To bylo pohodlné. Jinak to nedává moc smysl. Že řekly, že byli šlechticové a takhle si vlastně otevřeli tu, víš – [smích] – a pak vjeli těma koněma do toho kostela nebo do té stavby.

A taky možnost, ale je to jiné, nenapadlo, ne?

To slovo, to slovo samozřejmě padlo – jako obři. Že to byly – to jsem děkuji. To jsem potřebovala tady.

Jo, je to, ne. Je to tak.

Víš co? Ještě jednu maličkost tomu.

Eh, my máme jednoho známýho truhláře a já si ho obrovsky vážím, protože on je prostě geniální člověk v tý zručnosti a v tom absolutním technickém proniknuti tý materie a vůbec chápání. On prostě je fakt skvělej.

A on říkal, že byl někde v Itálii. Taky jsem teď zapomněl to místo, ale prostě tam jsou ty – já nevím – šesti nebo sedmimetrový dveře do nějakýho kostela, pobitý nějakejma bronzovejma cvočkama.

A já jsem se ho pak ptal, protože už jsem nějak věděl a bavíme se spolu a on o tom vůbec nic neví, nějaká historie a on sám řek, že neví vůbec, proč by to takhle dělali. A neví ani jak by to udělali.

On s jeho absolutní dokonalou zvládnutím toho dřeva a on kovář prostě dělá fakt všechno. Prostě já jsem tam stál, koukám na to, já ani nevím, jak jsou tam zavěsily ty dveře prostě. A to je absolutně pragmatik, člověk, kterej opravdu rukama dokáže udělat krásný věci.

Tak co jsem k tomu ještě chtěl dodat?

Spousta lidí, spousta historiků ví, že Saturn a Kronos byl někde v historii bůh času. Takovej ten týpek, co má tu kosu a teďka jí to pojídá to svoje malý dítě, že jo. A vlastně oni dávali ty oběti a pak vznikly Saturnálie a tak dál a tak dál.

V řecký mytologii je to Kronos, bůh času. V římský je to Saturn. Vyobrazován v obou dvou případech tak, jak jsem zmiňoval. A oni pojmenovávali ty bohy nebo ty planety podle těch bohů, že jo.

Takže Saturn máme ten prstenec a já jsem si normálně našel, že vlastně na tom Saturnu je normálně hexagon. To nevím, jestli víte, tam je ta šestka, to je šestiúhelník.

A my můžem najít historii spoustu staveb, který jsou vlastně v rámci toho všeho. Mě zaujalo, že tady říkal vlastně Štěpán, že jsou právě osmiúhelníky většinou, ty energetický velký stavby, a tady tohle je šestúhelník.

A vlastně to fakt je – je na tom, říkejme, jejich severním pólu tam je ten šestúhelník, který vzniká v rámci nějakých atmosférických jevů. Takhle to popisuje ten narativ, jo.

Ale vlastně vtipný na tom je, že jak máte hexagon, tak je to šest. Pak máte čas, že jo, a ten čas je vlastně – máte 60 minut, které a těch 60 minut a ta minuta je vlastně 60 sekund. Velmi zajímavej konstrukt, že jo.