Ilona Švihlíková: "Nejde primárně o reparace. To nejdůležitější penězi vyjádřit nelze."

Dobrý den, vítám vás u ekonomiky v souvislostech.

Upřímně řečeno, jsem hodně přemýšlela nad tím, jestli udělat video k tématu reparací a celkově poškození Protektorátu Čechy a Morava.

Vzhledem k situaci, kdy se nám tady rozšiřuje soud německý mocenství a je vřele vítán tím omylem, který sedí na hradě, tak jsem si říkala, že možná by bylo dobré se na to trošku podívat z toho ekonomického úhlu pohledu.

Chci říct, že absolutně nemíním jakýmkoliv způsobem se navrtávat do práce historiků a podobně. To skutečně přenechám povolanějším, ale nabídnu určitý pohled na rozsah těch škod a samozřejmě i na to, jakými způsoby s tím dál pracovat.

Já jsem samozřejmě zvolila ty květy jako symbol toho, že naštěstí představy německého mocenství se jaksi nenaplnily, že i když oni sami se jich očividně nevzdávají.

Když se ohlédneme za tou druhou světovou válkou, tak samozřejmě ty škody jsou obrovské.

Jakým způsobem se na to můžeme dívat? Jedním způsobem je samozřejmě to, co - nevím, jestli i nové generace, ale minimálně ta moje, co jsme se tak nějak učili - bylo samozřejmě ukradené zlato, které údajně bylo z větší části vráceno. To finální uspořádání bylo dokončeno v osmdesátých letech. Otázka je, jestli to bylo hodnotově, jestli to odpovídalo. To si já spíš myslím, že ne, ale to už je spíš otázka zavřená.

Samostatnou zátěží byly samozřejmě vyrovnávací půjčky vůči Říši, které vyústily v silné navýšení státního dluhu. Je nutno říct, že v té době - když vezmu to předrepublikové Československo - ty dluhy států měly úplně jinou dimenzi. Myslím, že jsme měli nějakých deset procent k tehdejšímu HDP. Po skončení druhé světové války to bylo přes čtyřicet procent, což je dneska mimochodem podobná úroveň, ale ten systém půjčování státu a celkově to prostředí bylo úplně jiné. To je taky potřeba říct.

Věc, která se podle mě velmi podceňuje - její vliv je podhodnocená měna. Koruna byla násilně včleněna pod německou marku a byla velmi silně zdevalována. To si málokdo uvědomuje, co to úplně znamená. Protože ukrást zlato, přebrat fabriky, doly, banky - to si většina lidí dokáže představit. Ale přece jenom ten měnový kurz se podceňuje. My jsme si teda jako entita zažili problematické kurzem ledavco v průběhu dějin.

Tohle se podceňuje, protože to vlastně znamená, že se mohly přijít německé subjekty a skoupit to za babku.

A nevím, proč se mi vybavuje v tuhle chvíli ta tři hluboké devalvace na začátku devadesátých let. To je to, co říkal Miloš Zeman - pardon - že ve chvíli, kdy máte hluboce podhodnocenou měnu, tak vlastně vyvážíte národní práci zdarma. Prodáváte se pod cenou, což souvisí i s nějakou důstojností v pozici mezinárodní dělby práce. Je to velký problém rozvojových zemí samozřejmě a i otázka nějakého sebevědomí - ta extrémně podhodnocená měna, což jsme my v devadesátých letech. To je jiný kontext.

To znamená, že koruna, která byla relativně dost silná, zejména - víte, Řáší na to kladl velký důraz. Teď nebudu otevírat debatu, která se vedla mezi prvopravými ekonomy, do jaké míry to bylo dobře nebo ne, ale každopádně ta silně podhodnocená koruna vytvořila obrovské ztráty, které ne vždycky se úplně dostatečně zmiňují.

No a samozřejmě potom je potřeba vzít v úvahu, že zabavení, přebírání klíčových podniků - to už jsem zmiňovala - doly, banky, průmyslové podniky. Samozřejmě absolutní přeorientování české ekonomiky, která byla vlastně nucená úplně změnit svůj profil a najet na tu masivní válečnou výrobu. To znamená úplnou deformaci ekonomické struktury. To se neopravuje úplně snadno.

No a samozřejmě také ukradené kulturní památky, z nichž řadu již nikdy nevrátí, a stovky tisíc lidí, kteří byli nasazeni na takzvané nucené práce.

A nebojte se, na ty další škody nezapomínám, ale chci to trochu oddělit.

Československo si spočetlo - odhadlo v roce čtyřicet pět - že válečné škody byly tři sta šest miliard tehdejších československých korun.

A teď je otázka, jak s touhle cifrou pracovat, protože to je strašně dlouhá doba.

Kdybychom to vzali čistě cenovými indexy - a to je vždycky strašně sporné, jakým způsobem s tím pracovat - tak ty odhady se pohybují někde kolem deseti bilionů, často pod deseti biliony korun.

Podotýkám, že česká ekonomika se blíží postupně té velikosti deseti bilionů. Tam nejsme - jsme někde na osmi a půl bilionech korun v tom současném vyjádření.

Řekněme - když bych to vzala přes ty cenové indexy zhruba - bychom se dostali na úroveň jednoho ročního hrubého domácího produktu jeho hodnoty v České republice.

Mnohem razantnější a podle mě ale i přesnější by byla ta metoda přes deflátor HDP. To znamená vzít v úvahu velikosti ekonomiky - jak velký podíl těch tři sta šest miliard bylo k tehdejší velikosti ekonomiky. Což je podle mě mnohem - přes to vám to vlastně říká, že té zimě byl sebraný potenciál, že jí byly sebrané a zničené kapacity, že to všechno musíte znova budovat, přeorávat. A podle mě to jako je mnohem lépe prostě odráží ten enormní rozsah škod, který byl napáchán.

Kdybychom to vzali tímhletím směrem, tak bychom se mohli dostat až k více než čtyřnásobku vůči současné úrovni českého HDP - až ke čtyřiceti bilionům Kč.

Když to jsou velké cifry, tak jenom připomínám, že milion má šest nul, miliarda devět a bilion dvanáct. Deset na dvanáct, abychom se trošku ukotvili.

Takže tohle samozřejmě není otázka toho, že bychom něco z toho někdy vymohli, ale prostě abychom si udělali nějaké základní úvahy o těch rozměrech těch ekonomických - dominantně ekonomických - škod.

Neposuzuje se to lehce, opakuju znova, protože se pohybujeme v průběhu dekád, kdy ta ekonomika se samozřejmě měnila. Prošla si měnovou reformou v padesátých letech, prošla si dalšími velmi významnými šoky i později - v devadesátých letech se pohybuje jako v nějaké velmi turbulentní vývoji. Takže není úplně snadné s tím odborně pracovat.

Nicméně si myslím, že tyhle odhady jsou relativně realistické. Nemyslím si, že to jsou cifry, které by byly mimo, ať už použiji jednu nebo druhou metodu z hlediska ocenění těch tehdejších tří set šesti miliard.

Nicméně já bych nerada to video uzavírala tím, abychom přemýšleli, co bychom byli bývali dělali, kdybychom nějakým zázrakem dostali byť třeba šest bilionů. To se nestane, nebojte. Naopak nám ty peníze odtékaly do zahraničí. To víte, to je moje dlouhodobé téma. Ale my bychom neměli zapomínat prostě na to, že ta reparace, ta otázka, posunuje to hrozně do ekonomické roviny. A já, ač jsem ekonom bytostně, tak vím, že jsou věci, které penězi vyjádřit nejdou.

Předpokládám, že poznáte bez problémů ty obrázky, které jsem vybrala pro tu ilustraci.

To je úkol úplně jiného typu, jo, než prostě uvažovat o tom, jestli použijete cenový index nebo deflátor HDP.

Toto je otázka jinak historické paměti samozřejmě a hlavně dlouhodobé péče o ní a práce.

Jo, všechno to, co se prostě stalo, čím si ten národ prošel, tak to všechno může zmizet. Stejně jako odkaz národního obrození, období, které mě je hodně blízké, když se o to nepečuje, když se to nerozvíjí a když se dokonce prostě toleruje znevažování toho odkazu, jo.

Jak máte brát vážně odkaz těch, kteří bojovali ve druhé světové válce proti nacismu a pak tady tolerujete banderovskou partu. Jo, to nejde.

Spousta lidí to bere tak, že je dobojováno a že je prostě, že je hotovo, že ve spoustě věcí je hotovo. Ono není nikdy hotovo. Jo, nikdy není hotovo.

Prostě neustále, i když dosáhnete nějakých úspěchů z hlediska, já nevím, stabilizace vztahů – a to musí být Německo, to může být jiná země – tak vždycky vám to otevře další úkoly, další práci. Jo.

A já mám obavy, že my velmi často nejen zapomínáme, ale že máme v řadě věcí pocit, že se něco udělá sám sebou, jakým samospádem, a že do toho vlastně nemusíme moc investovat – ne vždycky peněz, někdy čas a úsilí – a že zkrátka není úplně potřeba tomu intenzivně věnovat pozornost. Ono se vám to potom vždycky vrátí, když to neděláte.

Vy jo, brát něco za samozřejmost je hrozně nebezpečná úvaha, jak v politice, tak v ekonomice.

Ona jsou taková ta klišé – zlaté české ručičky, jo, co Čech to muzikant a podobně.

A ve chvíli, kdy se o to prostě nepečuje, jo, kdy ty struktury necháváte vyhladovět nebo dokonce systematicky ničíte historickou paměť, deformujete ji, tak to se prostě projeví.

Třeba ne hned za měsíc, za dva, za rok, za dva, ale projeví se to nakonec, jo.

A potom sklízíte ty velmi nevábné plody, které se teď budou smradlavě vyskytovat v Brně spolu se sudetoněmeckým lancem.

No, toto je ale úkol pro nás, jo. Toto je náš úkol.

Takže nejde jenom o úvahy, jako co bychom byli bývali mohli mít na reparacích, nebo co bychom mohli chtít teď, ale prostě ta náš úkol – péče o národ, o národní aktiva v tom nejširším slova smyslu, kam patří ta národní paměť – že to je prostě dlouhodobý úkol a že někdy ty naše úvahy, „to se přece už nestane", takže to prostě není pravda.

Platí to o jazyku. Platí to o dovednostech lidí. Platí to o sociálním smíru. Platí to o kvalitě našeho prostředí. Platí to o kvalitě našich potravin, o přístupu k vodě. O všem to platí, jo.

Spoléhat se na to, že už to bylo vybudováno a je to hotovo a je to dobré, je špatně.

Prostě neustále je potřeba pečovat, dbát, přemýšlet nad tím, co zanecháme my, naše generace těm dalším. A to opravdu nejde vždycky vyjádřit penězi. Jo.

Myslím si, že je dobré, že máme tu schopnost třeba překlenout čas a odhadovat třeba i něco do budoucna – tak je to vždycky riziková věc – ale že bychom neměli podléhat té představě, že jenom to, co je v penězích, je důležité.

Já to říkám jako ekonom, jako národohospodář. Právě proto je potřeba vidět ty věci, protože ta národní ekonomika vždycky vyrůstá z nějakého národního povědomí a je úspěšná v časech té národní důstojnosti. A tam, kde to není, tam, kde někdo pochybuje o té důstojnosti, nebo dokonce tím národem opovrhuje a radši by patřil někam úplně jinam do nějakých jiných dimenzí – a ještě by byl možná rád, aby úplně ta suverenita, ty zbytky její se úplně někam vypařily.

Tak toto jsou prostě ty neustálé boje, které vedeme. Ty boje se vedou hlavně tady. Tady se vedou. To není otázka toho, že někdo se do sebe strká někde na ulici a podobně. Jo, toto je tady – to je o péči, to je o přemýšlení, to je o hledání cest, jak se dobře starat o národní společnost a jak se dobře starat o národní ekonomiku.

Já to beru taky jako jeden z těch odkazů toho nezapomínání, respektive důstojného pokračování v tom, co nám bylo přenecháno.

Takže toto nebylo úplně typické video. Já jsem hodně váhala, jestli ho mám natočit, nebo ne. Ale nakonec jsem si řekla: dobrá, udělám, řeknu něco k rozsahu těch škod.

Ale snad z toho vyplynulo, že ta národní ekonomika nemůže fungovat bez lidí, kteří pokud neuvažují národně, tak nemůže fungovat národní ekonomika, jo.

Takže ten ekonomický systém se nevznáší nikde mimo v číslech HDP a hrubého národního důchodu. Jo, tak to není.

Pokud vás tyhle věci víc zajímají a pokud cítíte, že to s vámi rezonuje, tak zvažte přidat se do ekonomického klubu, protože myslím si, že tam jsou přesně lidé, kteří uvažují tímhletím způsobem.

Budu se tam na vás těšit.

Přežijme tu ostudnou záležitost v Brně ve zdraví a hlavně s úkoly – co udělat lépe, jak pomoci. Každý z nás má co dát, když má k tomu dobrou vůli.

Příště zase na viděnou, naslyšenou.