J. Nerušil a L. Jakl: Vývoj mezinárodní situace a bezpečnostní otázky s výhledem do dalších let

My jsme se rozhodli zařadit i příspěvek na téma Latinské Ameriky, potom jako pod téma Jižní Ameriky, protože je to takové území, které je z našeho evropského kontinentu lehce opomíjeno.

Spíše se o tom v Jižní Americe nedozvíme, než dozvíme. A ono v zásadě z jednoho jednoduchého důvodu.

Spojené státy si svého času definovaly takzvanou Monroeovu doktrínu, která se časem prosadila v americkém přístupu vůči celé polokouli kolem amerického kontinentu.

V zásadě ta Monroeova doktrína říká zhruba tři věci. Nepřípustnost toho, aby někdo, zvláště Evropa, zasahoval do záležitostí severní a Jižní Ameriky.

Na druhou stranu vyhlašuje neutralitu Spojených států vůči Evropě, že by se neměla míchat do evropských záležitostí, což byl přístup, který nakonec drželi Spojené státy až do konce první světové války.

A zároveň je to i předpoklad, že americké státy si budou vzájemně podporovat.

Ta Monroeova doktrína v době, kdy byla formulovaná, tak příliš významná nebyla, ale samozřejmě v době bojů zvláště amerických států za nezávislost se jako princip prosadila v polovině 19. století.

My můžeme říci, že vlastně tohle je takové výchozí paradigma pro celou Latinskou Ameriku, protože i když občas se objeví prezident, který třeba má pocit, že by mohl fungovat autonomněji bez ohledu na to, co si přejí nebo nepřejí Spojené státy, tak víme, že pokud vzdorovat dokáže, jako třeba Fidel Castro, tak se Kuba dostane do soustavné izolace a mezinárodních sankcí.

Pokud se podíváme na území jako je Jamajka, Haiti, tak vidíme politickou nestabilitu.

Ale pokud se podíváme na území Jižní Ameriky jako na celek, tak já bych si dovolil definovat takové tři oblasti.

První oblast je oblast, kterou bych viděl od Mexika až po Venezuelu a Kolumbii. Jsou to státy, které jsou spíše více navázány na Spojené státy americké, ať už ekonomicky, protože v Mexiku v podstatě dolar je téměř srovnatelná měna jako mexické peso, až po Kolumbii a Venezuelu přes pás středoamerických republik, jako je třeba Nikaragua, Panama, ve které se nachází panamský průplav, který je, přestože se nachází na území Panamy, samozřejmě pod výraznou kontrolou Spojených států, protože jedná se o vysoce strategický průplav. Myslím si, že srovnání s Hormuzským průplavem, o kterém budou mluvit později kolegové, je určitě na místě.

Venezuela, přestože už se nachází na jižní části kontinentu, tak Spojené státy americké velmi dohlížejí na to, kdo je tam prezident.

Hegemony jsou Brazílie a Argentina. Já bych mezi Argentinou a Brazílií ilustroval takový, bych řekl, zásadní politický střet o směřování Jižní Ameriky, protože zatímco v Argentině zvítězil prezident Javier Milei se svojí politikou, která předpokládá úzké navázání na Spojené státy, úzké navázání národního hospodářství na dolar a vlastně severoamerickou orientaci země, tak naopak Brazílie se v posledních volbách před pěti lety přiklonila k politice prezidenta Luli, bývalého odboráře, který naopak vidí budoucnost Brazílie ve spolupráci s Čínou a vzájemný obchod ročně roste o desítky procent, kdy Brazílie dodává do Číny zemědělské produkty, maso, cukrovou cukru, a výměnou za to získává hotové produkty, strojírenské výrobky, automobily a tak dále.

A já vždycky ilustruji vlastně pozici prezidenta Luli osobním zážitkem, když jsem viděl jeho prezidentskou kolonu a zaujalo mě, že jezdí červeným čínským elektromobilem namísto toho, aby tak jako jeho předchůdci jezdil třeba Chevroletem, popřípadě jinou severoamerickou limuzínou.

Pokud se podíváme na vztahy Evropské unie a Jižní Ameriky, tak poslední dva tři roky rezonovala dohoda mezi Evropskou unií a Merkosurem, která předvídá vzájemnou hospodářskou výměnu a to z Jižní Ameriky zemědělské produkty a do Jižní Ameriky naopak výrobky chemické povahy popřípadě strojírenství.

Tahle dohoda samozřejmě vyvolává kontroverze zvláště mezi evropskými farmáři, protože asi není žádným veřejným tajemstvím, že standardy na živočišnou a zemědělskou produkci jsou v Jižní Americe daleko nižší než v Evropě.

Celkově, pokud se podíváme na oblast Jižní Ameriky, tak ten střet orientací, jestli bude hrát na území významnější roli Čína nebo jestli si Spojené státy udrží svoji kontrolu, tak je v zásadě to, co se stává hlavním tématem mezinárodní politiky.

Kromě toho samozřejmě Jižní Amerika je kontinentem poměrně specifickým. Je to bezjaderná zóna, je to naopak i území, které je vysoce energeticky soběstačné, protože zatímco Evropská unie honí nejrůznější klimatické cíle, tak v Jižní Americe je naprosto běžná 60, 70% výroba elektrické energie z obnovitelných zdrojů.

A přestože je to území bohaté třeba na ropě, tak zvláště v Brazílii vělik poloha automobilů už jezdí na biopaliva a je tomu uzpůsobeno.

Závěrem tedy lze říci, že bude zajímavé sledovat následující vývoj, a to nejen v kontextu voleb v Brazílii, které se uskuteční v následujícím roce, ale bude zajímavé sledovat, jakým způsobem se posune politika Spojených států amerických vůči Jižní Americe poté, co opustí svůj post současný prezident Donald Trump, který jak dal svými kroky najevo, je velmi pro to, aby Spojené státy intervenovali v Jižní Americe i za cenu toho, že naruší národní suverenitu.

Děkuji za pozornost.

Tak a nyní bych poprosil pana Vladislava Jakla, bývalého politika, publicistu, současného podnikatele a odborníka na economiku a dalších dovednosti, aby se na téma americké polokoule podíval s námi.

Dámy a pánové, dobrý den.

Moc děkuji za pozvání na tuhle akci, a už proto, že soudím, že je dobré si občas popovídat o těhle univerzálních, dejme tomu, globálních záležitostech v nějakém kontextu, to je užitečné.

Ale já jsem si teď nepřinesl ten jeden papír, ale to je možná napsáno, že tahle dnešní akce se jmenuje Globální strategické události a jejich očekávané změny v roce 2026.

Jak jsem předeslal, soudím, že je velmi důležité mapovat ten mezinárodní terén, mapovat zejména vztahy, jejich kořeny těch vztahů, a z toho odvozovat nějakou jejich dynamiku a budoucí vývoj.

Je dobré se zabývat zdroji, původními, originálními zdroji některých přístupů, některých ideí, některých koncepcí. To je určitě užitečné, ale má to jedno riziko.

Je to velmi zábavné, a kolem těchto oborů, a teď to nemyslím vůbec zle, se najde spoustu hráčků, kteří si vyberou nějakou lokalitu a znají tam každý detail, každý vztah. Často jsou to milovníci těch různých destinací.

A jejich role potom v české politické diskuzi vypadá tak, že jsou to advokáti těch lokalit. Každý z nás má být advokátem své země.

Vždy a všude, ve všech trendech, konfliktech a střetech hledejme, jak to souvisí s naším zájmem, s českým zájmem, se zájmy našeho obyvatelstva, našich lidí a to jak zájmy politickými, bezpečnostními, tak ekonomickými.

Takže sledujme všechny tyto různé procesy, toto dění. Bavme se o nich, ale tohle, co teď říkám, tím jsem původně chtěl končit, ale já to radši řeknu hned na začátku, protože nezapadejme do takového specialismu a vášně pro různé lokality.

My máme mít vášeň především pro tu jednu lokalitu, pro tu, kde jsme doma. Děkuju pěkně.

My musíme dobře sledovat trendy, které se kolem nás dějí a to jak dlouhodobé, které plynou z hluboké logiky a setrvačnosti některých historických globálních jevů, tak i ty zlomové, ty aktuální, ty čerstvé.

A pochopil jsem, že ty mají být akcentovány na dnešním setkání v každém případě, ale vždy je třeba na chvíli se zastavit, než se necháme unést touto fascinující tématikou. Nezačínáme náhodou hrát cizí hru?

Kde tam je skryt náš zájem? Jak můžeme ten či onen problém aktivně využít? Na co si dát pozor? Do čeho se nenechat zatáhnout?

Možná řeknu ještě jednu provokující větu. Skoro si neumím představit na světě něco přes 200 zemí. Možná mezi nimi není ani jedna, z které bysme aspoň v jednom tématu nenašli společný zájem, kdyby stálo za to s ní komunikovat, protože nám může pomoct a protože si můžeme pomoct.

A skoro neexistuje mezi těmito zeměmi nějaká, která by se s námi totálně překrývala naším zájmem. Jestliže slyšíte větu „Buďme spolehlivými spojenci," tak je třeba se ptát: v jaké věci spojenci? Budou to věci, které se zcela překrývají s našimi zájmy. Na to si, prosím vás, nehrajíme.

Jsou ti sousedé bližší, vzdálenější, kteří se na nás v diplomacii, v komunikaci smívají a tváří, protože od nás něco potřebují. Potřebují nás ke své hře.

A často naše zahraniční politika a diplomacie vypadala tak, že jsme přišli a říkali jsme: „Prosím vás, kolik vám máme zaplatit za to, že s vámi budeme moci souhlasit?" Ne, naše ano musí mít svou cenu. Naše ano někdo potřebuje a my musíme dělat vrtochy a říct si: Dobrá, co za to?

Zdá se to cynické? A byla někdy politika, mezinárodní politika něco jiného než cynickou hrou o zájmy? V nejlepším případě. V tom horším byla fanatickým, kontraproduktivním bojem za pošetilé ideje.

My v české diplomacii a zahraniční politice máme často takovou tendenci, že si někdo zamluví nějakou končinu a potom různé neziskové organizace, jako je třeba Amnesty, taky taková nezisková organizace, tak vydávají rezoluce o tom, jestli támhle někde lesbičky na Zambezi dostávají dostatečně kvalitní ekologickou výchovu.

Ono to je všechno prkotina, jo. A můžeme se tomu smát. Jenomže přemýšlejme chvíli vážně: jak se tyto naše zábavné pokusy léčit svět čtou, jak nás kdopak bere.

A často jsou to lokality, kde jsme měli historicky velmi zajímavou kotvu, velmi zajímavé vztahy. My jsme si, abychom se zalíbili spojencům, kteří nejsou ve skutečnosti našimi spojenci, ale často konkurenti, tak jsme si tyto vazby nechali zničit často nenávratně.

Když se podíváme kolem mezi svými sousedy, napadá nás, čem všem máme zájmy společné. Ale pak se podívejme, že my jsme naprosto, skoro téměř jediná nebo jedna z mála zemí v Evropě, která jsme čistě tranziční zemí. Jsme zemí s nejvyšším podílem exportu na HDP v Evropě a možná na světě.

To znamená, že nemáme stejné zájmy. Máme jiné akcenty pro životně důležité záležitosti. Pro nás je extrémně důležitým národním zájmem pečovat o trhy, ne o investice. My jsme nikdy nepotřebovali cizí prachy. My jsme potřebovali trhy, kam vyvézt naše produkty.

A my jsme je ztratili, dávali jsme všechna vajíčka do jednoho košíku a teď se divíme, když si na ten košík někdo sednul. Klidně mluvím o Německu.

Tyto věci bysme měli mít na paměti, kdykoliv se bavíme o závažných globálních procesech. Co mi z toho? No a co z toho plyne? Co z toho plyne pro mě, co mám dělat, na co si dát pozor, jak se podle toho zařídit?

Ale já bych úplně nevzdal tu výzvu v podobě dnešního tématu. Chci říct, že tady existují určité střednědobé a dlouhodobé trendy.

Ano, padlo tady mnohokrát a zcela po právu slovo Čína. Existuje takový obor, říká se mu paleoekonomie. To je docela zajímavý obor, který na základě písemných památek a archeologických výzkumů se snaží odhadnout HDP různých historických lokalit, třeba několik tisíc let dozadu.

Ano, je to do značné míry spekulativní, ale není to hloupé. Když se na to podíváme metodicky a zjistíme, že naprostou většinou lidských dějin, tak jak je známe historicky, byla Čína největší ekonomikou světa, byl vytvořila klid ekonomiky celého světa a bylo to dlouhé staletí.

To, že se teď do této role vrací, někoho může překvapovat, ale je to vlastně úplně normální.

No a pak máme tady druhou ze dvou největších ekonomik světa. Jsou to Spojené státy a veškeré dění v ekonomice, politice, zahraničních vztazích, bezpečnostních vztazích na celém světě je dáno vymezováním těchto dvou hráčů. Všechno ostatní proti tomu jsou prkotiny.

Možná se nám tady odsud nezdá, ale to jenom proto, že nevidíme přes sousední bábovičky na pískovišti.

V těch minulých letech se zdálo, že Spojené státy tahají za kratší konec. Spojené státy měly velké ambice – o tom byla řeč v Africe – a nyní jejich přítomnost tam je oproti Čině zanedbatelná.

Čína začala velmi aktivně působit, dokonce i na Monroeho doktrínou preferované západnickému vlivu v Jižní Americe a dominance v Asii. To nemá cenu o tom mluvit a o akvizicích i jinde po světě.

A co mezitím dělaly Spojené státy? Střílely se do vlastní nohy. Vymýšlely nesmyslné blokace a limity pro těžbu vlastních energetických surovin. Zavedli opatření kvót pro možný export.

Víme o produktu plynu z Alyasky, který byl za Bidena zastaven. Víme o téměř totálním zastavení energetických surovin z federálních pozemků. To všechno tady bylo a učinilo to ze Spojených států čistého dovozce energie, jako bylo snad naposledy v sedmdesátých letech.

Když přišel do svého druhého funkčního období, prezident Trump byl nekonečně připravenější než při tom prvním. Při tom prvním si možná ještě pamatujeme, koron neměl šanci vládnout. Jeho hlavní agendou byla soudní Haničení.

Na ten druhý mandát svůj byl mnohem připravenější a už v listopadu, před volbami, zhruba měl už 85 exekutivních příkazů, které měl vydat v první 48 hodin, a taky to udělal. To, čemu říkáme skrytý deep state v Americe, tímto přístupem byl zaskočen. Je to pravda, ale neprohrál.

Ty zájmové síly působící v těch mocenských a vlivových skupinách ve Spojených státech nabraly svůj nový dech. Obklopují prezidenta Trumpa svými lidmi, svými tlaky. Obchodují s ním. Dobře, my ti něco povolíme, umožníme, a co za to?

A z toho plynou některé pro nás méně produktivní kroky z posledních měsíců, ale na druhou stranu pořád to má nějakou zásadní logiku.

Ptáme se na přepad Venezuely a vržení venezuelského prezidenta Madura. To přímo souvisí s konfliktem s Čínou. Nemá to žádné jiné pozadí.

Venezuela byla významným dodavatelem roky pro Čínu za peníze, které ji nebylo možno koupit jinde na světě.

Málokomu z vás se asi líbí na první pohled velmi nelogická intervence v Íránu, hlavně skrze žvásty, kterou ze začátku provázeli pod tím, že to je problém na 48 hodin. Já nevím, jestli někdo tam radil, že to je nějaká banánová republika. Zjistili jsme, že to je 80–90 milionový národ s nejstarší téměř kulturou na světě a s propracovaným systémem obrany.

Nicméně, ať už to bylo moudré, nemoudré, taktické, netaktické, ten důvod byl opět Čína. Írán jako hlavní zdroj levného plynu pro Čínu.

Další konflikt v Panamě, kdy nicméně většinu příjmů ze Zpovoduského průlivu přes svou společnost měla také Čína až do letoška. A když po složitých tahanicích Nejvyšší soud ty dohody s Číňany vyrušil, tak pozemský vůli dostávají pod kontrolu Američané. To je další krok.

Pak možná vedlejší hřiště, řeknete. Zvláštní a vyhrocené vztahy Spojených států s Evropou, s evropskou částí NATO a s Evropskou unií. Ono se to do značné míry překrývá, ale víte, to není něco, co by Američanům přeletělo přednost.

Dneska historická zátěž evropských někdejších koloniálních mocností a Spojených států byla vždy od samého vzniku Spojených států. Možná řeknete, že nějaké francouzské jednotky pomáhaly Američanům při boji za nezávislost. Dali to jim také. Si přistěhovalci na výročí darovali sochu svobody.

Ale po celé vlastně 19. století se státy potýkaly se zbytky koloniální obrany španělského, francouzského i britského a všude, kde se snažili se uchytit jako nová velmoc, se s tímto dědictvím potýkaly. A takže nemají pocit, že evropským mocnostem něco dluží.

A do toho přišla druhá světová válka, obrovská pomoc Spojených států, Marshallův plán a odpověď evropských mocností: asymetrická cla, asymetrické kvóty na dovozu.

Takže když někomu připadá, že Trump vůči Evropě podléhá protekcionismu a intervencionismu, ono to je jenom prostě negociační nástroj. Buďte, koukejte, ty svoje cla a ty kvóty snížit a různá omezení, nebo uvidíte. A tak trošku na půl na půl to funguje, ale bohužel z našeho pohledu nás Američany čím dál méně zajímáme.

To, v které části světa my se nacházíme, je jednoznačné, že tahle naše část Evropy se obrovsky vyčerpává vlastní šílenou regulační politikou, klimatologickou politikou, aktivní podporou ilegální masové migrace a během války na ukrajinském bojišti.

Nepochybně tenhle pád té naší části světa bude pokračovat. Z dlouhodobého hlediska zcela určitě, protože nikdo by neměl zájem na nějaké normalizaci a vylepšení vztahů, protože zkrátka Evropskou unii, součást na to, má někdo rád.

V těchto částech světa, kde máte, kde má tahle naše oblast dobré jméno.

Rusko jako donedávna klíčový hráč z těchto procesů nepochybně vyjde také obsazeno oslabeno. A to nejenom proto, že ho vyčerpává válka na Ukrajině, ale to, o čem jsem mluvil ze začátku – vnitropolitické zásahy Spojených států a zásahy v Panamě, v Íránu, ve Venezuele a perspektivně dejme tomu otevření provozu Perského zálivu – tak z dlouhodobého hlediska, protože ty první kroky přivedly obrovské investice do amerického energetického průmyslu, tak ve výsledku, i když nevím, jestli se toho dotkne západní Evropy, my si tady umíme zražit všechno, ale ve výsledku z globálního hlediska ceny energetických surovin jdou dolů vlivem této americké politiky.

Na doprůmyslí se arabští šíkové a Rusko oslabují. Možná by někdo mohl říct, kdo na tom vydělá? Kromě Spojených států, které se dnes staly čistým vývozcem energetických surovin. Ale jim to je jedno. Ekonomickou závistí, že především potřebují levné suroviny pro vlastní domácí ekonomickou spotřebu, protože za ty ceny energetické umějí dát nejvyšší přidanou hodnotu. Že Čína se spoléhá na to, na dejme tomu levnější energetické suroviny.

No, to je otázka, protože Američani budou mít spousty nástrojů na to, aby těm Číňanům zas někdo tak moc nemohl prodávat. Ty dva letošní vojenské zásahy ukazují, kam jsou schopni dojít.

Já tohle říkám z toho kontextu, jenom abych zdůraznil i to, co říkali a budou říkat všichni ostatní řečníci tady.

Nejsme puk světa. Ani ty země kolem nás nejsou puckem světa. Jsme součástí té části, která je v trvalém politickém, vojenském i ekonomickém úpadku. Ale to, abysme tohle konstatovali a seděli dál na zadku, tak kvůli tomu to neříkáme.

Přemýšlejme, jak v tomhletom světě přehodnocovat své vztahy, své dohody, svá spojenectví a ne s některým jiným svazem na věčné časy. Ne, jenom do té doby, dokud to bude pro nás výhodné. Buďme s někým na většinu času už nikdy. A vybírejme si jednotlivé spojence pro jednotlivá témata. V tomhletom, dobře, v tomhletom spolupracujíte, ale nijak mě to nezavazuje, že tě podpořím i u další věci.

Není pravdou, že jsme malým hráčem. Tady už to padlo. V rámci Evropy jsme středně velká země a z různých důvodů strategicky důležitá. Buďme si vědomi této své důležitosti a svůj souhlas, svoji přízeň nebo svou podporu nedávejme lacino. Zvány a fráze o tom, jak bysme měli být co nejspolehlivějším a nejvěrnějším spojencem. A co z toho máme? Co nám z toho kdo dal?

To je jedině to, že nám sem importují jejich limity, jejich kvóty, jejich daňovou zátěž, jejich regulace. To je vše, co z toho máme.

Čím sebevědomější. Možná řeknete, že v rámci určitých struktur, svazkových, závazků, smluv máme příliš malý manévrovací prostor. Není to pravda. Po právní stránce, po smluvní stránce je například Polsko úplně stejně jako my, ale jejich schopnost si vydupat různé úlevy, různé výjimky je stokrát větší než naše. A to není, že jsou čtyřikrát větší, to je, že čtyřikrát víc chtějí. My nechceme a nikdy jsme to nedávali najevo.

Takže sledujme tu automatickou pračku, v které se míchají současné trendy světové a mocenské. Hledejme v nich i nějakou delší logiku, protože různé peripetie, třeba během dneška, za několik let nebudou mít tak velký význam. Sledujme ten svět pozorněji a daleko včas si hledejme svou roli, své pozice, jak na čem získat.

A znova ještě řeknu: komu se to zdá cynické, tak na tu adresu jedině – dnešní svět není neděle škola.

Děkuju.