J. Štefec a Š. Kotrba: Vývoj mezinárodní situace a bezpečnostní otázky s výhledem do dalších let

Česká republika jako stát má právo na bezpečí, stejně jako máme právo na bezpečí my občané, kteří se tu žijeme.

A bohužel musím konstatovat, ta druhá část zas takový velký smysl nedává z jednoho prostého důvodu.

Armáda České republiky, tak jak v současné době existuje, existuje především papírově.

A jestliže spousta lidí věří armádě České republiky, ta víra má dvě úrovně, přičemž ta první úroveň znamená, že věří, že Česká republika nějakou úroveň, nějakou armádu má.

Jenže bohužel Česká republika nemá armádu, která by byla schopná plnit požadavky zákona o ozbrojených silách, který říká, že v první řadě by se armáda České republiky měla zabývat přípravou na obranu České republiky před vnějším napadením.

Je trošičku zavádějící, že vlastně zákon ani nic jiného nedefinuje, co toto vnější napadení je.

A od toho se odvíjí i další obrovské problémy, které v oblasti bezpečnosti máme, protože primární pro každý stát, který chce být takto nazýván a takto vnímán na mezinárodním poli – to znamená jako suverénní subjekt mezinárodního práva, jako země, respektive subjekt, jehož hlas je vnímán na mezinárodním fóru, ať je to OSN nebo jiné organizace, kterých se zúčastní – tak takovýto stát musí být schopen si svojí jednoznačně definovanou pozici v rámci tohoto mezinárodního společenství také nějakým způsobem uhájit a ubránit.

A pochopitelně, jestliže armáda České republiky v současné době čítá přibližně 5 000 až 5 500 bojeschopných mužů připravených skutečně bránit Českou republiku, tak to v žádném případě požadavky tohoto zákona, o kterém jsem mluvil – tedy zákona o ozbrojených silách – nesplňuje a ani splňovat nemůže.

Náčelník generálního štábu před několika dny pronesl památnou větu. Česká armáda se připravuje na minulou válku. Ale mínil tím, podotýkám, válku, která v současné době probíhá na Ukrajině.

Nezmínil přitom takové ty války, které probíhaly v Libyi, kde poprvé byly nasazeny ve velkém měřítku drony, ani válku mezi Arménií a Ázerbájdžánem, kde vlastně Arménie to projela přesně v tom, že nebyla schopná se nějakým způsobem přizpůsobit tomuto trendu, který v té době už byl zřejmý.

Bohužel musím konstatovat, že pan generál má pravdu.

Ovšem nikoliv v tomto, že se připravujeme na tu válku, která probíhá na Ukrajině a která je velmi specifická.

Tam zase musíme si dávat pozor, abychom nevylívali s vaničkou i dítě.

Ale armáda České republiky se bohužel dneska připravuje na válku, která skončila někdy v roce 1945. A když budu sakra hodný, tak nakonec vietnamské války se přiblížíme.

Bohužel – ono to tady bylo řečeno, někdo to zmiňoval z mých předřečníků, já jsem si to nezapsal, omlouvám se – nebo dneska vlastně jsme to probírali tady v jedné diskuzi – že tady jsou lidé, kteří vlastně zaspali dobu, žijí v nějakých bublinách, které nějakým způsobem jim neumožňují vidět realitu současného světa. A to ať ideologickou, nebo technickou, vojenskou – co se vlastně v současné době kolem nás děje právě v té oblasti vojenství, ale i v té oblasti geopolitické.

Já jsem provedl takový experiment celkem třem takzvaným umělým inteligencím.

Zadal jsem jim úkol, aby mi definovali bezpečnost České republiky, respektive státu o velikosti České republiky a o jejich ekonomických a vojenských schopnostech.

No, musím uznat, že u mě takzvaná umělá inteligence výrazně ztratila tento moment, protože všechny odpovědi byly postavené na tom, že Česká republika musí stavět na spojenectví v rámci NATO a musí stavět na evropské členství v Evropské unii.

Já si s ní dovolím poněkud nesouhlasit, protože ta inteligence je tak trošku možná až příliš umělá v tomto smyslu a je – ať chceme nebo nechceme – ideologicky zatížená.

A to je ten největší problém, který v současné době existuje, protože to, co dneska je základní v oblasti vnímání mezinárodního, nebo základní problém v oblasti vnímání naší pozice v rámci mezinárodním, v rámci okolního světa je právě to ideologické prizma, kterým se na něj díváme.

Hovořil jsem tady o doktrinálních záležitostech.

Česká republika nemá obrannou doktrínu.

Máme sice jakousi strategii, máme něco, čemu se říká kvačer, což už samo o sobě je příšernej výraz, ale připomíná to tak trošku tu žábu vařenou v hrnci, známou proslulou.

Ale my vlastně tím, že nemáme ani pořádnou samostatnou zahraniční politiku, nedokážeme reálně identifikovat hrozby, které jsou kolem nás a které nám skutečně přímo hrozí.

Hovořili jsme tady o hrozbě islámu.

Hovořilo se o hrozbě imigrace.

Hovořilo se tady o potenciálních spojencích, které nemáme, protože ačkoli jsme členy severoatlantické aliance, osobně nepředpokládám, že by při přímém útoku na Českou republiku – který by podle mě nešel po zemi, byl by to vzdušný výbuch nebo vzdušný útok – by nikdo nehnul ani prstem.

Dneska se hovoří o válce, hovoří se o kybernetické bezpečnosti, hovoří se o vojenských schopnostech.

Všechny státy zbrojí jako o život.

Vyrábějí se obrovská množství granátů.

Nakupujeme techniku ve velkém.

Já vám teď řeknu, jak by vypadal scénář jaderného úderu na Českou republiku.

Kdysi dávno jako mladý poručík jsem stál před mapou středoevropského válčiště.

Na území České republiky, respektive Československa tehdejšího, bylo provedeno 56 jaderných úderů.

Nikde na území České republiky nebylo místo, kde by se dalo rozumně přežít.

Místo Prahy byly akorát dvě kruhové díry potom po přímém důsledku výbuchu jaderné nálože.

Tak přesně takhle by ta jaderná válka dneska nevypadala.

Jaderná válka by vypadala tak, že by ve výšce 90 km nad Prahou, respektive nad středem Evropy, explodovala půl megunová jaderná nálož.

Důsledek této exploze by byl jednoznačný.

Kompletní destrukce veškerého vysokonapěťového i nízkonapěťového vedení.

Kompletní destrukce všech čipů v počítačích, v autech, v letadlech, bankovnictví.

Celý tento systém by byl v podstatě okamžitě zničený.

Celej elektromagnetický impuls by trval přibližně 15 minut.

A kromě vyloženě specificky chráněných systémů by to nic nepřežilo.

Nic.

Bohužel – a to je další problém – Česká republika nemá vybudovaný systém, který by byl schopen na tuto nejhorší variantu, která by velmi pravděpodobně nastala, reagovat.

Máme sice armádu, ale jak už jsem říkal, ta se připravuje možná na předminulou válku a není absolutně schopna reagovat na něco podobného, na podobné hrozby. A nejsme na to připravováni ani my obyvatelé České republiky.

Dostali jsme – já předpokládám, že většina z vás viděla takzvanou příručku pro prvních 72 hodin.

No, já jsem si to přečetl s velmi hořkým smíchem. Tedy, i když některé věci jsou tam zajímavé, ale zaujalo mě především to, že pokud nebude fungovat elektřina, zajděte si na stránky místního, respektive obecních úřadů, kde se dozvíte, co dělat dál.

Tak to mě opravdu dostalo a problém je v tom, že by nefungovaly nejen ty stránky, ale ani vůbec nic jiného.

A nikdo neodpověděl na otázku, co bude po těch 72 hodinách. To je absolutní katastrofa. Tímto se skutečně nikdo nezabývá.

Kromě těchto hrozeb samozřejmě je tato hrozba zásadní absolutně. A podotýkám, že v tomto směru je největší hrozba pro Českou republiku, respektive prakticky pro celou Evropu, právě Rusko, které disponuje touhle schopností nám to udělat.

A my tomu jdeme naproti. Děláme proto, co můžeme, ostatně.

Takže místo toho, aby se zabývali vlastní zahraniční politikou, vlastní diplomacií, vytváříme si ze sebe naprosto logický a jednoznačný cíl. A to je to nejhorší, co tady dneska v současné době v této geopolitické situaci, která se kolem nás rozvíjí a s níž my vůbec nic nejsme schopni ani ochotni viditelně dělat.

Zatím aspoň jako občan si myslím, že bych nebyl účastníkem nějakých podobných procesů. Mimochodem, byl jsem minulý týden na obecním úřadě, prosil jsem, aby mi řekli, kde mám úkryt. Je to povinnost obecního úřadu vám to říct. Sama paní starostka mi řekla: "Jak to mám vědět, prosím tě? Já to chápu, jak to má vědět? Nikdo se o to nestará."

Takže jediné, co tady vlastně před náma dneska stojí, je preperství. Pokud si chceme nějakým způsobem zachovat nějakou životnost v takovýchto případech, které nás tady ohrožují, je zapojit se do preperských hnutí. To je snad jediné, co si dneska jako občané můžeme dovolit — začít vytvářet, já nevím, jak to říct, takovým divokým způsobem si vytvářet nějaké domobrany pro případ, že něco takového skutečně nastane. Protože ten stát se o nás nepostará viditelně. On se o to ani nesnaží.

Já se osobně domnívám, že by skutečně bylo potřeba nějakým způsobem dát najevo, že stát o nás stojí, že politici se opravdu zajímají o to, co se bude u nás dít — že hrozby, jako je islámský terorismus, jako je potenciální válka, ale také přírodní katastrofy. Protože když před čtyřmi lety byly povodně na Moravě, tak si armáda musela půjčit mostní tanky, aby byla schopná přemostit tam tu nově vzniklou řeku. A bohužel ti lidi nebyli schopni ten most postavit.

Jak mám potom věřit tomu, že ta armáda bude schopná nám skutečně pomoct? Zvlášť když v rámci jakýchsi spojeneckých svazků se počítá s tím, že ta armáda, profesionální armáda, bude nějakým způsobem sebrána a vyvedena někam do zahraničí, aby v jakýchsi spojeneckých svazcích někde bojovala. Při těch množstvích té armády, její životnost na cizím území jako bojového prostředku — když si přepočítám ty současné ztráty na Ukrajině — byla zhruba tři, maximálně čtyři dny.

Světlo na konci tunelu. V tomto případě mám obavu, že je spíše rychlík v protisměru, protože, jak říkám, spoustě věcí jedeme naproti.

Ale přesto chci být optimista a věřím, že současné politické vedení České republiky se pokusí přece toto zásadní paradigma nějak změnit.

Já přísahám, že jsme se s panem Štvcem nedomluvili. Nicméně zabývám se tím v tuto chvíli — co znamená bránit se a bránit svoji vlast.

Přiznám se, že se mi do té obrany vlasti moc nechce, protože nevím, jestli mám bránit sklady Panasoniku nebo výrobu Volkswagenu nebo kostely katolíků.

Nicméně dovolím si na úvod citovat profesora mezinárodní politiky Hala Brence z Foreign Policy z září, že síla pomoci se v tomto zkaženém světě stává stále důležitější, protože řád založený na pravidlech — ať už si pod tím představíme kolonialismus nebo neokolonialismus nebo nedejbože demokracii — nefunguje, fungovat nebude a ta surová moc je důležitější než ta pravidla. A protože už nemáme dominantní ideologii holubičí křesťanskou, tak nemilujeme nepřátele své a oni nás. A tehdy všechno o těch rizicích.

Na rozdíl od EMP výbuchu jaderné nálože nad Prahou vnímám já jako největší riziko pro občany a infrastrukturu jejich pohodlí přírodní katastrofy. Ty jsme zažili letos, loni, předloni.

První povodeň, když přišla, tak reakce oficiálních míst, která o ní věděla dopředu, byla, že povyk na nemovitostním a pojistném trhu by zlikvidoval tu ekonomiku víc než povodeň a že to ty pojišťovny utáhnou. Utáhly. Lidi, kterí přišli o bydlení v zátopových oblastech, si nic lepšího nezasloužili. Já jsem darwinista. Ten, kdo se přestěhuje k vodě, protože to hezky šplouchá, tak musí počítat s tím, že občas ta hladina povyroste. A ve chvíli, kdy úvody staví z vepřelic, tak má smůlu.

Jako druhý po těch povodních vidím ty požáry, které jsme mohli zažít letos. A nebo mráz, který jsme zažili my starší. V roce 1969.

Tehdy jsem byl mladý chlapec. Jel jsem za holkama do Jánských Lázní strávit příjemný mejdanový Silvestr a nějakou tu ženskou si tam uhnat. Šel jsem v polobotách do hotelu, který byl pět kilometrů vzdálený od chaty. Strávil jsem tam příjemný večer silvestrovský. Bylo plus šest stupňů. Vyšel jsem ve dvě ráno z hotelu — bylo minus 25 a poprvé jsem viděl — mimo to, že málem jsem u toho umřel na podchlazení, protože jsem měl lehounkou větrovku, polobotky — tak jsem šel potom nahoru do chaty a příšerně to klouzelo, protože celý kopec byl zaledovatělý.

Poprvé jsem viděl, jak mlíko, chleba a maso na polívku přiváží BVP, protože nikdo jiný mimo armády se do těch Jánských Lázní další týden nedostal.

Já se obávám, že dnes nemáme ani ta BVP. A že nemáme hlavně zásoby sibiřské nafty, protože standardní nafta tuhne při teplotách 25 až 27 stupňů mínus. A cokoliv je pod to, je národní katastrofa, protože nikdo neobsáhne ani naftové agregáty na výrobu elektřiny, neobslouží prostě dopravu těch nejzákladnějších potřeb.

Většina vodovodů a vodovodních potrubí zamrzne, protože není dimenzovaná — zvlášť ve starých budovách — na tak nízké teploty. No a nejhorší to bude v těch městech, kde je v tuto chvíli nejlíp, čili v Praze.

Až na to poslední místo v těch přírodních katastrofách vnímám EMP výbuch. A to ne v podobě výbuchu, ale v podobě toho, čemu říkáme poeticky slunční vítr. To je plazmatický průvan, který nám uštědří slunce, poohřeje trošku atmosféru, oceán i zemi, ale hlavně je schopný GPS satelity rozostřit až o 70 metrů, což může být tragické pro všechny takové ty hračky typu elektrické automobily s automatickým řízením ve městě.

Dovedete si představit, co je 70 metrů při šířce vozovek nebo délce křižovatek?

No a v každém případě likviduje nechráněnou elektroniku nejblíže k pólu nejvíc, protože to jsou takové ty magnetické siločáry.

A v každém případě toto se nám děje každý týden v malém měřítku. Kdy to dosáhne většího měřítka, nevíme a dozvíme se to tak, že jsme střízliví bez předstihu.

No, na druhé místo vidím průmyslové nehody. Představa, že nějaký šílenec hodí kládu na koleje a jede tudy vlak převážející prekurzory umělých hmot nebo hnojiv nebo výbušnin v cisternových tancích z chemické fabriky do jiné chemické fabriky.

Je něco, co bych asi nikomu nepřál.

Zažil jsem to při posledních povodních, kdy nějaký blázen v chemičce vypustil chlorový tank a do výše 1 metru byly všechny rajčata na všech zahrádkách na té krásné rovině. Byla naprosto černá, spálená chlorem.

Eh, co dělali králíci v nižších patrech králíkáren, si nepřejte dělat. Ale hezké to nebylo.

No, eh, co může nastat také, je smog.

To jsou polutanty, kterou nějaká atmosférická deprese nasmáží do jednoho koncentrovaného místa a tam se potom nedá dýchat.

Na třetí místo dávám vandalismus a kybervandalismus.

Přátelé, demokracie v této zemi za 35 let měla za kolaterální škodu to, že jsme dali jednotlivci právo a technické možnosti k tomu ohrozit celou společnost.

Patnáctiletý chlapec dneska je schopen bez nějaké příliš velké snahy způsobit dopravní kolaps na železnici, případně havárii metra, případně rozpojení regulátoru někde na nějakém dopravním uzlu nebo třeba na přehradě.

My jsme byli generace, která jako první zažila zlatý věk hackingu, ale my jsme se bavili jenom tím, že naši vrstevníci hackovali Pentagon a povedlo se jim. Byla to sranda. Byl to rytířský zápas Davida s Goliášem.

Ta generace po nás už to začala dělat za prachy. To byly útoky na banky definované jejich konkurencí a konkurenčními zájmy, ale hakerská etika přestala být etikou.

A tam já vidím ten nejhorší posun. Nastala éra script kidies – dětiček vyrábějících skriptíky – a to jsou takové ty útoky na vaši peněženku.

No, až nastane doba ekoterorismu, případně ideologicky vázaného terorismu mládeže, a teď když se bavíme o těch 15, 18, 20 nebo 30letých dětech, tak nastane doba smutná, protože proti nim nemáte šanci. Horší je, pokud použijí umělou inteligenci jako pomocníka.

No, až po těch červených varovných rizicích vnímám všechny ostatní destruktivní útoky, protože jsme uprostřed Evropy. Nesousedíme prozatím s žádným teroristickým státem – pokud tedy Ficovo Slovensko nepovažuji za teroristický stát – ale potkáme zcela určitě, stejně jako Německo, stejně jako Rakousko, stejně jako Francie, stejně jako Británie, potkáme provokace malé intenzity, nehody.

Bulharsko naposledy tam bouchla jedna munice, která dělala fňuk – náboje pro Ukrajinu. Prostě to se stane při manipulaci s ní. To není začátek války, to je průmyslová nehoda.

No, jestli to byl Čepiga s Miškinem, který si brali dovolenou doma, nevím. V každém případě, ať už to byl kdokoliv, s jakýmkoliv motivem, bylo to vždycky velmi vážné upozornění dotyčného vlastníka či dotyčného nákupčího, že má zklidnit hormony a omezit obchod.

15 let jsem nyní dělal hlavního designéra v zoologické zahradě Praha a mezi jinými úkoly jsem se tak bavil s ředitelem o tom, co by se stalo, kdyby nám nějaký ekoteroristi pustili tygra do Prahy.

Ono to zní vtipně, ale ono to moc vtipný není.

Jednou jsem potkal takhle geparda, který přeskočil plot a promenádoval se ráno v 7 hodin po chodníčku uvnitř areálu. Toho se podařilo chytit. Od té doby byl přejmenován na geparda skákalého, ale to byla ochočená kočička. Ten tygr ochočenej není. Jedna vteřina a jste mrtví.

Takže jakýkoliv projev extrémního názoru na ochranu přírody, na ochranu světa před těmi zlobivými kapitalisty, provedený činy a nejenom slovy, je destruktivní útok.

No, útoky nestátních kriminálních aktérů – kterým jsem si poznamenal slovo kočky – není až tak vtipné, jak vypadá.

Řada požárů v Itálii byla teď vyvolána – během sucha byla vyvolána spekulanty s pozemky, kteří chtěli lesy přeměnit na stavební parcely. A tak vypustili kočky s molotovým koktejlem přivázaným na ocas do toho lesa a pološílená kočka s hořícím hadrem u ocasu běžela a běžela a rozlévala benzín, rozlévala benzín až padla někde mrtvá. Spálená kočka a spálený požár dokázal plošně zajistit hoření třeba hektarů.

No, útok psychicky neschopných jednotlivců jsme zažili mnohokrát. Naposledy myslím to byl ten tučný kemp – eh – na té prerii. Předtím to byly nějaké trubkové bomby mírně paranoidních důchodců.

Vždycky se najde někdo, kdo má inženýrské znalosti, příslušný materiál – nasyplenj z fabriky – a ztratí důvod žít nebo ztratí důvod žít důstojně. To se může stát.

Kybernetické destruktivní útoky jsou to, co je dneska ta nejhorší varianta hackerství.

Doporučuju seriál Next na Disney Plus. Tam najdete velmi naturalistickou ilustraci toho, jak to vypadá, když se společnost rozpadne během několika dnů.

Jenom vám vysvětlím pro představu, že prvním primárním měkkým cílem bude elektrická síť. Proč? Protože ovládá všechno, na co jste si zvykli. A to není jenom – dámy a pánové – prostě sledování fotbalu v televizi.

To je například čerpadlo, které obsluhuje váš záchod, protože většina odpadů třeba v Praze není až tak úplně spádová. A 15patrový barák, ve kterém bydlím třeba já, nemá nikde jímku jako zásobnici, kdyby náhodou se potrubí ucpalo, ale běží to až do čistírny dolů v Vltavě.

No a to je všechno řízeno čerpadly. Stejně tak voda nahoru do kopce neběhá sama z vodárenské nádrže nebo z vodárny. A ten rozdíl je tam myslím 150 metrů.

Takže zdroje pitné vody a úpravy – bez vody se těžko žije. Málokdo má z vás chemickou úpravu vody doma, aby si z dešťovky udělal pitnou.

No, takže ty husy a jiné choroby jsou zajištěny do několika dnů.

Produktovody, plynovody, rapovody. Jsme mírová země a nemáme monitorované potrubí od každé chemické fabriky až k hranicím.

Vysílače a telekomunikační BTS. Kdysi dávno nám na vojně říkali, že bez spojení není velení. Ve spojení není ani ta informace o těch 72 hodinách, o kterých tady mluvil pan Štefec.

Takže telekomunikační BTS a vysílače krátkovlnné jsou jedním z hlavních cílů.

Datová centra a páteřní linky internetového provozu. To je v podstatě v Praze Kasablanškov a Petřín. Takže zbytek už nebude mít tu kapacitu. Alternativní sítě nejsou moc.

No a pak teprv nastanou ty cíle, o které tak moc nejde, které jsou ale zajímavé – a to jsou letiště a letouny, které můžou bouchnout při startu, radary, sklady paliv na tom letišti, chemické provozy a zásadní výrobny zbraní, střely a prekurzorů výbušnin.

Ale pozor, je to třeba železné mostovky. Strašně jednoduché k vyhození do povětří nebo k řícení.

Administrativní a správní budovy a centra rozhodování, jako třeba vláda. Zaútočit na ni? To je až na poslední místo. To nikoho nezajímá, protože ta vláda v takovouto chvíli stejně nevládne, ale třese se, aby něco nepodělala.

A já se vrátím zpátky a to je k osobní připravenosti každého. To je dlouhý seznam toho, co byste jako preppeři měli mít, abyste byli schopni během pěti minut si zbalit zavazadlo a odjít s úmyslem se nevrátit třeba půl roku nebo rok.

Z první linie na Ukrajině ty lidi také neprchali s úmyslem se vrátit za týden na dovolenou, ne?

Prostě se rozžehnáte se svým majetkem, vezmete, co se vám do baťohu, případně do tašky na dvou kolečkách vejde, pokud je pevná, a prostě začnete nový život.

Ono to vypadá náročně.

Ono to zas tak náročné není.

Ale musíte tam mít i spoustu zbytečností, o kterých si myslíte, že nebudete potřebovat. Pro přežití potom jsou potřeba.

Teď bych navštívil Izrael. Tam berou bezpečnost občanů velmi vážně na rozdíl od České republiky. Od roku 1991 tam platí stavební zákony, které dávají povinnost všem stavebníkům ke každé bytové jednotce přiřadit jednu místnost o velikosti devět až patnáct metrů nebo větší, která bude zodolněná a zesílena tak, že je to sendvičový železobetonový panel prokládaný plastem pružným a odolá výbuchu, přímému zásahu protitankového granátu nebo aspoň protipěchotního granátu, která má okno, které je pancéřové, která má dveře, které jsou pancéřové.

Teď při tom útoku Hamásu sedmého října využila spousta těchto místností, zvaných mamady, zachránila lidem život. Ty mamady se vyrábí a je povinnost je mít jak v soukromých budovách stavěných po roce jednadevadesát, tak ve veřejných budovách a na veřejných místech, něco jako autobusová zastávka, u kterých nezastavuje autobus, ale tam se schováte, když je vyhlášený poplach a máte na to devadesát vteřin.

Pokud to nezvládnete, je vysoká pravděpodobnost, že vás zasáhne střepina z granátu vypáleného odkudsi z Libanonu. Nějakým vládním libanonskými složený z nějakých zástupců tří náboženství. Můžete nechat zdát, protože tam vládne Hizbalá.

A ta migrace končí, když vám hvízdají rakety a protirakety nad hlavou.

Podstatou obrany není zastavit jednu raketu, ale všechny rakety. Podstatou útoku je mít větší kapacitu náloží, než má protivní kapacitu obranných protiraket nebo protiprostředků.

Tak co potřebujeme od státu?

No, zadání státu vůči civilní obraně. Civilní obrana by měla být integrální součástí obrany země. Lidi se brání při nejhorším sami, ale ta země—takže klasifikace všech objektů možného útoku, způsobu nebezpečí, zón ochrany, legislativa, která umožní selektivní pohotovost či selektivní výjimečný stav.

Nejhorší je centralizované rozhodování. To ukázala ukrajinská válka v posledních letech a ukázala to i válka v Íránu. Íránci dali zodpovědnost do třiceti dvou samostatných velících oblastí a každý ten velitel má k dispozici řekněme jednu, dva, tři výzbroje, ale rozhoduje o ní v tom daném teritoriu on. Protože než by doběhla informace do Teheránu a přiběhla by informace z Teheránu, tak už by bylo dávno po té okružní obraně.

No, potřebujeme vybavené, vyvinuté, vyzkoušené a vyrobené vybavení k detekci rizik. Co to je? To jsou všechny možné senzory, které buď máte nebo nemáte. A potřebujete mít vyzkoušený, vybavený personál plus velící strukturu. A současně, protože tohle nemůže zvládat sám stát, ekonomickou spoluúčast těch institucí a těch podniků, o které jde a ze kterých ti podnikatelé mají ten zisk, takže musejí nést i tu ztrátu.

No a pak musíte mít omezení pohybu civilních osob v prostoře, protože se vám nemůže ve střežených prostorech pohybovat civilista s tím, že šel na houby a že tu cedulku neviděl. Prostě ho zastřelíte a pánbůh si to přebere.

No a pak následuje obrana. A co všechno budete potřebovat? Mít jako součást armády. Je to strašně jednoduché. Stát je váš, přátelé. Vy jste stát. Jakou míru ochrany budete chtít mít, takovou ji budete mít.

Zastupitelská demokracie je prozatím jediná, která vás má přímo reprezentovat. Takže jestli vám záleží na vašem životě, chtějte po svých politicích konkrétní kroky, ne předvolební sliby, konkrétní kroky k tomu, abyste opravdu byli bezpeční. Ne, aby někdo psal komunikační kartičky, co si máte myslet. Ne, aby vám někdo nadával za to, že si myslíte něco jiného, nebo vás perzekuoval podle paragrafu tři sta osm o neoprávněné činnosti pro cizí moc, ale aby vám skutečně zajistil bezpečný život.

Já vám děkuju a ty, kdo vydržej potom, tak se můžem podívat ještě na to, jak to vypadá různě v obrázcích a co všechno může laik použít k tomu, aby vyrobil slušnou bombu a slušně ji odpálil, protože věřte tomu, že i elektrické zápalnice jsou k dispozici v hračkářství.

Děkuji. Doufám, že to nebyla výzva, abychom děti odvádějí hraček.