Konec společné reality | Nora Fridrichová má nové brýle s kamerou?

[hudba] [hudba]

Záběrem, paní reaktorku, tady máme pátý akt, kdy tady ucílíme památku boje nacistů a podívejte se, jak tihleti dva redaktoři nemají žádnou pětu a do poslední chvíle obtěžují.

Není to tak dávno, co byl mediální svět poměrně jednoduché místo. Jedna televize, pár redakcí, několik novin a pár lidí, kteří nám vysvětlovali, jak svět funguje. Většinou jsme sledovali stejné zprávy, četli podobné titulky a společně nadávali na svět.

Pak přišel internet, sociální sítě, podcasty, YouTube, TikTok.

>> Ty předsedo, to furt jde do hubíš.

Proč se zvěští sudeťáci?

>> Dnes už skoro neexistuje společný mediální prostor. Každý má vlastní bublinu.

>> Já tím na vás čekám. Počkejte na mě.

>> Část lidí má pocit, že mezi tím, co vidí sami a tím, co slyší v televizi, vzniká stále větší rozdíl. A často nejde ani o samotná fakta, spíš o to, jak se tato fakta vykládají.

>> Zelenský čelí megaškandálu.

Dva lidé mohou sledovat stejnou tiskovou konferenci, koukat na stejné video, číst stejné statistiky a přesto jeden v tom vidí obranu demokracie a druhý totalitu, třetí byznys, čtvrtý propagandu a pátému je to úplně jedno.

Ani samotní novináři to nemají jednoduché. Tlak vzniká i uvnitř redakcí. Neustále se řeší, kdo je na správné straně, kdo je proruský, kdo progresivní, kdo konzervativní, kdo ještě legitimní a kdo už je dezolát. Málokdo chce být tím, kdo vypadne z vlastního tábora.

[hudba]

Dámy a pánové, přeji vám hezký den. Jsem Petr Bohuš a modrý Jelen. Dnes se podíváme, kdo určuje, jaký obraz světa kolem sebe vidíme a co se stane, když už se lidé neshodnou ani na tom, co je realita.

[hudba]

Dobrý den. Všem vám moc děkuji za všechny zúčastněné, za vaši účast hojnou v době obědové pauzy. Odborová organizace společně s iniciativou veřejnoprávně vám představí prohlášení, které vznikne po předložení vládního návrhu zákona o médiích veřejné služby a včerejšího poslaneckého návrhu k změně struktury v platbě koncesionářských poplatků.

Veřejnoprávní média vstoupila do stávkové pohotovosti kvůli vládnímu návrhu zákona o médiích veřejné služby a debatě o televizních poplatcích, což je mimochodem pozoruhodná situace, protože právě teď sledujeme, jak veřejnoprávní novináři informují o konfliktu, jehož jsou sami účastníky. Na jedné straně stojí vláda, na druhé straně redaktoři.

[odkašlání]

>> Obě média nebudou schopna naplňovat svoji veřejnou službu, což má vést k jejich zániku.

Nezávislá odborová organizace České televize ve spolupráci s iniciativou veřejnoprávně vyhlašuje dnes v 11:55 časově neomezenou stávkovou pohotovost.

[jásání] [potlesk]

>> To je skoro jako kdyby fotbalový rozhodčí během zápasu oznámil, že dnes nebude jen pískat, ale nastoupí i v útoku.

>> Odboráři a zaměstnanci České televize jsou připraveni nezávislá veřejnoprávní média bránit a to všemi zákonnými prostředky.

Když se novinář stane součástí příběhu, který zároveň sám vypráví, vzniká lehce absurdní situace. Taková zvláštní veřejnoprávní verze seriálu Jistě, pane ministře. A celé je to ještě zajímavější ve chvíli, kdy v čele stávkové pohotovosti stojí i vedení zpravodajství a publicistiky České televize, což je samozřejmě jejich právo. Jen se tím celá situace stává poněkud nepřehlednou.

Vyzýváme vládu, aby upustila od svého plánu, který by zlikvidoval Českou televizi a Český rozhlas, jak je známe. Nejvíc byste to pocítili vy, diváci a posluchači. Nezávislé zpravodajství, publicistika, sportovní přenosy, původní tvorba, pořady pro děti, regionální vysílání, to vše a mnohem víc by bylo ohroženo.

>> Protože když se z novináře stane aktér vlastního příběhu, objektivita dostává výrazně komplikovanější pracovní podmínky. A začíná být lehce nejasné, kdo ještě vysílá zprávy a kdo už vyrábí události.

>> V případě, že by došlo na stávku, bude to ve vysílání znát. Nedojde ale k ohrožení veřejné služby.

>> A kdo kontroluje, kde končí zpravodajství a začíná aktivismus?

Možná bude užitečné, když ty nej, řekněme obecnější dotazy zodpovím tady z tohoto místa, protože byste se na ně asi stejně ptali všichni. My jsme taky novináři, takže je dokonce dokážeme tak trochu předvídat. Takže já možná zodpovím takové ty nejzákladnější, aniž byste se na ně zeptali.

[smích]

[hudba]

To je ono. Pojď.

>> Robert Fico oslavil druhé narozeniny po atentátu v Handlové koupaním v Rybníku. Slovensko pokračuje ve společenském smíření a premiér nám chce ukázat, že je v dobré kondici.

>> Nezabudnite. Čo vás nezabije, to vás posilní. Pěkný den.

>> Kliky už dnes umí i Tomio Okamura. Já jsem vás chtěla poprosit, jestli byste nám tady nějaký dřep nepředvedl, ale tak, tak nám předveďte kliky. Tak chcete 20 kliků?

>> 20, ale ne 20.

[smích]

>> Teď jsem vám říkal 20.

>> Čtyři.

>> Klidně můžete míň, pane předsedo.

>> Tak pozor, aby nám politika úplně nezevšedněla.

>> Dobrý den, dámy a páni. Vítám vás na tiskové konferenci předsedy vlády Slovenské republiky Róberta Fica. Touto tiskovou konferencí je druhé výročí atentátů na předsedu vlády a další aktuální témata. Pán premiér, nech sa páči.

>> Při tiskové konferenci v Handlové, kde se 15. května 24, před dvěma lety odehrál atentát na Roberta Fica, má premiér překvapivě smířlivý tón. Pro tentokrát snad nikdo na nikoho nijak výrazně neútočí. Celé to působí nezvykle klidně.

Novináři, političtí, že by společnost fungovala lépe, když na sebe lidé nekřičí.

>> Děkujem pěkně.

[odkašlání]

Priznám se, že jste ma zaskočili takou velkou účastí. Rád by začal jedním vyhlášením, které považujem za velmi důležité a chcem povedať, že mám rád Handlovu a mám rád Handlovčanov, aby nevznikol nějaký pocit, že kvůli tomu čudalo by mal niekto zanechat na nějaké město alebo na nejakou obec. Velmi rád, že jsem mal možnosť si podať si ruky aj s mestami obyvatmi, ktorí ma čakali pred školou, ktorí študentmi. Samozřejmě, že nebudem si ani rozepínat košili, ani dáva dole sako. Napriek tomu, že mnohí stále na Slovensku majú pocit, že sa to nestalo.

>> K rozepnuté košli nakonec nedojde. Na tu si budou muset někteří pochybovači i dámy ještě počkat.

Ja som ráno bol vonku. Ste mali možnosť niečo vid a naozaj mám pocit, že mám druhé narodeniny. Takže kby mi cheli darček, tak povedné relácii prosím zrušte. Nechajte ľudí konečně normálně naobedovat bez hnevu a jedu. Můj názor poznáte dlhodobě.

>> Upřímně, ta myšlenka není úplně nesmyslná. Nejde jen o nedělní debaty, jde o únavu společnosti, soustavný konflikt, mediální přetlak, politiku jako nonstop mediální show.

>> Nechajte ľudí konečně sa normálně naobedovat.

>> Otázka: Umíme vypnout, protože dnes člověk ráno otevře mobil. Během dne sociální sítě, večer podcasty a v neděli politické diskuzní rituály. Veřejný prostor je permanentně zapnutý.

Ak chcete dať pánům vlastníci médií nějaký darček, tak to urobte a osloboďte Slovensko od týchto nesmyslných nedeľných relácií, ktoré len a len zvyšujú napätie. Já som presvedčený, že to je jeden z nejvýznamnějších faktorů zvyšování napětia v spoločnosti.

Jenže je tady druhá rovina, rozdíl mezi myšlenkou, že lidé by možná měli méně sledovat politiku, a skutečností, že právě premiér vyzývá média, aby zrušila nedělní politické pořady.

Právě tady je situace citlivější.

Politické debaty bývají teatrální, toxické, někdy nepřinášejí nic nového.

Kdyby úplně stejnou myšlenku o jejich zrušení řekl psycholog, filozof, sociolog nebo někdo z oblasti duševního zdraví, debata by možná vypadala úplně jinak.

Jenže když to řekne premiér, okamžitě se objeví otázka, co tím sleduje.

Takže paradoxně Robert Fico možná pojmenoval reálný problém společnosti, ale zároveň je problém, když řešení navrhuje právě člověk, který je jedním z hlavních aktérů politických konfliktů.

Pustíme si ještě jeden zajímavý moment z tiskové konference v Handlové.

Robert Fico dostane otázku na výrok ministra zemědělství Richarda Takáče, který stojí vedle něj, protože Richard Takáč se krátce předtím vyjádřil na adresu prezidenta Zelenského.

Ukrajinský velvyslanec na vyjádření pana Takáča, že Volodimír Zelenský má užívat drogy, zareagoval, že je to hrozba pro ukrajinsko-slovenské vztahy a že se vlastně tímto ohrožují také návštěvy na nejvyšší úrovni.

Pusťme si nejdřív, co přesně Richard Takáč řekl.

Zelenský čelí megaškandálu. To, co narozprávala jeho bývalá hovorkyně, je pod tlakem a je na okamžitou rezignaci.

Už dlouho se hovoří, že Zelenský miluje drogy, ale teď je to potvrzené.

Aspoň konečně víme, proč ho v PSU tak mají rádi.

Neskutečné. Jeho hovorkyně odhalila věc, nad kterou zůstává rozum stát. Ukazuje se, že Zelenský dlouho vyplácal své ministry. Aspoň víme, co se děje s pažbami. Kde tam evropská unie tak ochotně posílá miliardy? Zatímco občan v Evropě šetří, tak miliardy odcházejí do systému plného otázníků. Ale aspoň si Ukrajinci můžou koupit v taškách plných peněz luxusní vily v zahraničí.

To vyjádření je zajímavé hlavně tím, jakým způsobem pracuje s informacemi a emocemi.

Richard Takáč tam ve skutečnosti nic nedokazuje, jen vytváří atmosféru podezření.

Celá konstrukce stojí na větách typu: "Už dlouho se o tom mluví, teď je to potvrzené. Ukazuje se..."

To jsou velmi silné formulace.

Jenže už dlouho se hovoří, že ukazuje se, ale teraz je to potvrzené.

Vzniká dojem a dojem je dnes často silnější než fakta.

Taková je realita.

Jenže je tam ještě jeden zajímavější moment.

Paní redaktorko, co jsme si všechno přečetli o Ukrajině? A počkejte, dokončím.

A já si myslím, že když někdo opakovaně publikuje, tak by měl platit závěr, že bez listiny nejdou nepravdy.

Jednoduše, já nevidím, že bychom nemohli komentovat a hovořit o tom, co je v mediálním prostoru.

To jsme nepovedli my, jen jednoduše vybíráme z veřejného prostoru. Jeho hovorkyně něco vypráví.

No, tak se s tím jednoduše pracuje. A to je dnes strašně důležitá věta, protože velká část moderní politiky už nestojí ani tak na ověřování, jako spíš na cirkulaci informací.

Neřeší se jen, je to pravda, ale hlavně už se o tom mluví.

A to stačí k tomu, aby se informace šířila dál.

Jenže když se o něčem mluví, ještě to neznamená, že je to pravda.

A právě tady se dnes často rozpadá hranice mezi informací, spekulací, dojmem a propagací.

Nemůžete nám bránit do veřejné diskuse s informacemi, které jsou veřejné.

To není jeho výmysl, to je venku. A to řekl nejbližší člověk Zelenského.

Já netvrdím, že to je pravda, ale mám právo to zopakovat.

Asi ano.

Zároveň ale chápeme, proč podobné výroky rezonují.

Kolem Ukrajiny opravdu vznikla zvláštní informační atmosféra, kdy část veřejnosti získala pocit, že některé otázky se automaticky nemají klást, protože jsou nevhodné.

A když mají lidé pocit, že média některá témata dlouho obcházejí nebo je otevírají až ve chvíli, kdy explodují na sociálních sítích, vzniká vakuum.

A to pak zaplňují politici, influenceři, YouTube, Telegram a celý internet.

Nejbližší člověk někoho řekne: "Toto, toto."

Tak jsme čítali, že nejbližší člověk Zelenského poznal toto, toto a toto.

To je úplně normální.

Na tom nic není.

A možná právě tady je vidět jednu z největších změn dnešní mediální reality.

Politici už často nemluví jako státníci.

Mluví jazykem internetu, jazykem podezření, emocí.

Dobrý den. Všem vám moc děkuji.

V případě, že by došlo na stávku, bude to ve vysílání. Dobrý den. Vítám vás na tiskové konferenci předsedy.

Ukrajinský velvyslanec na vyjádření pana Takáče, že Zelenský na čierno vyplácal své ministry.

Milí posluchači a čtenáři týdeníku Echo, hezky vás zdravím u 159. epizody podcastu Echo Porady v plné sestavě.

Ano, už jedeme.

Ozvala se Tereza Matějíčková, která s námi tady sedí. Sedí s námi Jiří Peňaz i Daniel Kejer a moderuje Dalibor Balšínek.

Sudetský to německý sjezd.

Tady mám sjezd. Je to sjezd v Brně. Jirka k tomu udělal sled.

No já doufám, že se o to pohádáte.

Já mám takový vyčkávací názor, bych k tomu řekl.

My to máme na titulní straně. Je tam napsaný sudetský sjezd.

Podle mě ty organizátoři ještě než vůbec ten sjezd či slet proběhl, tak cíl byl dosažen, protože ti, co měli být vyprovokováni, se nechali vyprovokovat.

Já si samozřejmě myslím, že to je dlouhodobě téma, na kterém se určitá část lidí, kteří mají pocit o sobě, že zbytek národa musí nějak edukovat a propleskávat tu a tam, aby lidi neuváznuli ve svém vlastním bahně.

Takže používá ty česko-německé vztahy jako právě nástroj k propleskávání.

Debata kolem sjezdu sudeckých Němců ukazuje, jak rozdělená je společnost.

Jedna část lidí sjezd v Brně odmítá.

Tady si dovolím připomenout ještě tvoje velmi zajímavé připomenutí jiné symboliky tohoto lanaftu a to je datum konání těch sjezdů.

Ano, přesně tak. To je další...

Název sudetoněmecký a konání sjezdů, spíš než sjezdu, se pro něho nic nehodí.

Na Svátoduších, na váccích je jasným projevem německého protičeského nacionalismu.

Jasným, bez jakéhokoliv směřování.

A jestliže přitom mluví o směřování, tak to je více než drzost.

Více než drzost. Je to provokace.

A to říkám já znova, opakuji, obdivovatel německé kultury.

Druhá část v tom naopak vidí smíření.

Problém ale možná není v tom, že existují dva různé pohledy.

Problém je, že se z obou stran stávají uzavřené světy, které spolu neumí normálně mluvit.

Ty předsedo, to furt jde do huby.

Proč se vzveš ty sudeťáky?

Seš ty normální, aby nám tady zabrali majetky naše?

Ale oni nejdou sem na naše pozvání.

To je jejich vlastní rozhodnutí.

A oni o naše majetky už dávno neusilují.

A právě tady je zajímavé i vystoupení hejtmana Jihomoravského kraje Jana Grolicha, protože on celé téma pojal formou internetového sketche a ironie.

Možná chtěl uklidnit atmosféru a ukázat, že kolem sudeckého sjezdu nevzniká žádná bezprostřední hrozba.

Jenže podobná historická témata v sobě nesou paměť, emoce, staré rány a rozdílné pohledy na minulost.

No, tak co jim to platíš z našich daní?

Ač si tady ten pivo a vurstky zaplatilo samý lud.

Ale my jim z krajského rozpočtu nedáváme ani korunu, ani obecně zdaní.

Oni si to všecko platí sami.

Jenže právě tady vzniká důležitá otázka, kde je hranice mezi srozumitelnou komunikací a zlehčováním vážných témat.

Je správné takové téma zlehčovat?

Humor sice může na chvíli uvolnit emoce, ale samo o sobě ještě nevede k porozumění.

Kdyby se aspoň omluvili za ta zvěrstva v té druhé světové válce.

Oni ten sjezd začínají na brněnském hlavním nádraží, kde uctí památku židovských obětí a končí to na Kounicových kolejích, kde zase uctí památku všech obětí nacismu.

Influencer boj je hlavně o pozornost, dosah, emoce — co nás udrží u obrazovky.

No, ale je to upřímné. Bude to upřímné. Takový poklony tady budou mít czu? No, kdo to zkontroluje, že?

Politik by měl nést něco navíc. Odpovědnost za veřejný prostor, schopnost složité věci vysvětlovat, dávat jim kontext a někdy i společnost uklidňovat bez toho, aby realitu zjednodušoval do skečče.

>> Dobrý den. Dobrý den. Já jsem Nora Friedrichová.

Paní ministryně, točí vás na brýle. Můžu se vás jenom zeptat ohledně toho bytu, jestli byste k tomu nechtěla něco říci, protože jste se k tomu zatím nevyjádřila?

>> Vyjádřím se během následujících dní.

>> A kdy?

Prosím?

>> Během.

>> Jde totiž o to vlastně, že vy jste vlastní ministryně.

>> Prosím, já jsem vám odpověděla. Nechte mě být, prosím.

>> A proč tomu nemůžete něco říci teď?

Já k tomu vydám své prohlášení v nejbližších dnech. A proč je až za několik dní, když už je to vlastně venku několik dní?

>> Jsem řekla — a zvažujete svoji rezignaci případně?

Můžete aspoň naznačit, co budete veřejně tady oznamovat, protože jde o to, že tohle vlastně je věc, která se dost dotýká veřejných věcí, protože jste z místa, ve kterém bydlí hodně lidí, kteří nemají.

[hudba]

>> Prosím vás, nechcete se omluvit za ty cílené lidi?

>> Blíká vám. Točím.

>> Blíká vám brýle?

>> Točím, točím.

>> Blíkají vám brýle?

>> Nechcete se omluvit za ty cílené lidi?

Nebylo to moc těm, co se v tom shlédli, tak oni vám taky přispívají na vaši výplatu.

>> No myslíte jako třeba pana Kupku?

>> Tak všichni, kdo odvádějí do státního rozpočtu daně, tak přispějí i vám. Rakušan.

Rakušan je nejméně ceněný.

>> Vy jste mluvil o politicích, když jste mluvil o těch méně cenných lidech?

>> Co? O kom jste mluvil?

Nevykřikuj.

Jo, tam — pane Macinko — samostatně vstupovat vás poprosím.

Děkuju.

Na závěr se podívejme na jeden zvláštní fenomén dnešní mediální doby — na nový typ investigativní žurnalistiky.

Ne studio, ne rozhovor, ne dlouhé ověřování informací, ale pochůzky kolem poslanecké sněmovny.

Novinář nebo influencer si počká na politika před budovou. Pak ho s kamerou doprovází směrem k vrátnici a během chůze na něj pokřikuje otázky.

Často v rychlosti, pod tlakem, před kamerou a hlavně pro sociální sítě.

>> Dobrý den. Já tady na vás čekám. Počkejte na mě.

>> Promiňte.

>> No, já s váma půjdu, pane Turku. Já jsem se vás chtěla zeptat na ty peníze, protože vám nesedí příjmy a vykázaný majetek.

Vážně? No, já jsem se dívala do těch vašich firem, do těch účetních závěrek a tam to prostě nevychází, takže nevím, co je na tom legračního. To je prostě úplně legitimní dotaz.

>> Myslím, že byste se měla domluvit někde normálně.

>> No, já jsem vám psala v minulosti několikrát a nikdy jste neměl čas, takže když vás požádám znovu, tak mi dáte rozhovor.

>> No uvidíme. Uvidíme.

>> No právě. Tak se vás proto ptám teď, protože ta čísla nesedí a protože tím...

>> Tak mi to vysvětlete.

>> No, jenže já na pana Turka tady čekám opakovaně, ale my čekáme.

>> Vy jste mi minule říkal, že jde o investice, ale to s tím vůbec nesouvisí. Tam jde o to, co nerozumí.

>> No, tak mi to prosím vysvětlete tady na ulici.

>> Tak to není zas tak asi složité, ne? Pane Turku, tak to je krátká chvíle. Vy jdete strašně rychle. Mně jde prostě čistě o to, že není jasné, jak jste tím nabyl ten majetek, protože ty příjmy tomu neodpovídají.

>> Musíte hádat.

>> Cože?

>> Cože?

>> Musíte hádat.

>> To, co máte na papíře, neodpovídá tomu, co máte jako majetek vykázaný. Se zvedá hudba, ale to asi nepokoří. Ale vy jste na to nikdy nemohl oficiálně vydělat.

Nora Friedrichová si pro podobný styl natáčení pořídila brýle s kamerou, takže politiky natáčí z pohledu vlastních očí a není sama.

Podobný kontaktní styl bez natáčecích brýlí dnes používá i její bývalá kolegyně Zuzana Černá se svým projektem Pastvina.

A člověk si přitom začne klást otázku, co je vlastně cílem těchto metod.

Jde o snahu něco pochopit, získat důležité informace, otevřít veřejné téma nebo spíš vytvářet emoce, konflikty, tlak a virální momenty pro internet?

>> Pane poslanče, já vás zdravím. Pane poslanče, stejně teď nebudete natáčet v Chůzi. Je to vaše hobby?

>> Ne, není to moje — není to moje hobby. Chvíli jsem mluvil.

>> Ano, pane poslanče. To říkáte vždycky, ale chci se vás zeptat. Naposledy jsem s váma mluvil a zjistil jsem, že to je opravdu zbytečné. Vy jste pro mě zoufalci. Buďte nás.

>> Pane poslanče. Můžu se ohradit proti tomuhle. To přece nemyslíte vážně.

>> Proč nás nazýváte zoufalci?

>> Jakými způsoby pracujete?

>> Víte, že jste veřejný činitel?

>> Víte, že jste novinář?

[odkašlání]

Opravdu se snažím o fakta opravdu a dostali jste opakovaně možnost se vyjádřit.

>> Ano, ale vám si věřat nebudu. Vám ne?

>> Samozřejmě.

Politik má snášet otázky a novinář má právo být nepříjemný. Bez nepříjemných otázek by investigace vůbec nevznikla.

Jenže i tady se něco změnilo. Dřív byla kamera hlavně nástrojem pro dokumentování. Dnes se často stává součástí samotné události a to je důležitý rozdíl.

Tyto redaktorky už nejsou jen někým, kdo situaci zpovzdálí, pozoruje a popisuje.

>> Chci, abyste nemanipuloval s vašimi potenciálními — protože to bude nešetřený záznam.

Jo.

>> Nevzniká jen záznam reality, vzniká nová mediální událost.

A to je vlastně podobný moment, o kterém jsme mluvili už na začátku dnešního rozboru u veřejnoprávních médií.

Když se novinář stane součástí konfliktu, který zároveň sám sleduje a je jeho součástí, začíná být stále těžší udržet si odstup, nadhled a roli nezávislého pozorovatele.

A právě tady se mění samotná role médií, která realitu nejen popisují, ale částečně ji i vytvářejí.

[hudba]

A možná právě tady se uzavírá celý kruh dnešní mediální reality.

Politici se učí fungovat jako influenceři. Novináři se učí fungovat jako tvůrci virálního obsahu a veřejný prostor začíná připomínat permanentní show.

Všichni natáčejí, komentují, streamují, reagují a stříhají emoce do krátkých videí pro sociální sítě.

>> Paní ministryně, točí vás na brýle? Můžu se vás jenom zeptat ohledně toho bytu?

>> Blíká vám. Točím.

>> Blíká vám brýle?

>> Točím, točím.

>> Blíkají vám brýle?

Čím víc se veřejná debata mění v obsah pro internet, tím těžší je poznat, kde končí informace a kdy už začíná komedie. Kde ještě sledujeme realitu a kde jen divadlo.

Možná největší změna dnešní doby není jen v tom, že dnes může vysílat každý, ale v tom, že stále méně rozlišujeme, kdo realitu popisuje a kdo ji spolu vytváří.

A proč to vlastně dělá?

Dějte se hezky.

Myslíme ty naše požadavky opravdu vážně.

>> 20 jsme říkali, ne?

>> Už nevím, kolik to je.

>> 26, 8, 9 a teď.

>> Tak nevím.

Tak můžu pokračovat.

[hudba] [hudba] [zvon]