Patříme na Západ, nebo na Východ? | Vladimír Prorok

Vážené dámy, vážení pánové, kolegové, já jsem desítky let přednášel na vysokých školách, přednášel jsem politické disciplíny, takže moje přednáška bude orientovaná na politickou problematiku a více na mezinárodní záležitosti v kontextu pak na Českou republiku.

Chci především tedy poděkovat organizátorům za to, že jste mě pozvali.

Poslední dobou jsem před takovýmto forem nikdy nevystupoval a na YouTube tam je to vždycky před mikrofonem a nevidím, kdo tam je na druhé straně. I když ohlasy tam mám většinou pozitivní.

Takže téma ještě jednou jednu poznámku.

V Bibli mám pocit řečeno něco: nekamenujte proroky.

Tak bych prosil, nekamenovat na to, co budu říkat.

Téma mého vystoupení je: V době chaosu patříme na západ nebo na východ?

Já bych to rozdělil do dvou částí. To znamená napřed otázka chaosu a pak otázka, kam vlastně patříme nebo kam bychom měli směřovat.

K tomu prvnímu, to znamená svět v době chaosu, lze přistupovat z několika úhlů pohledů nebo z různých metodologických přístupů.

Dneska je velice populární termín narativ.

Někteří mi příslušní, když slyší slovo narativ, tak se jim protáčí panenky, protože narativ je všude. Já jsem přednášel dějiny politického myšlení od starověku až po současnost a slovo narativ se vyskytovalo v mytologickém způsobu myšlení nebo je spojeno s mytologií.

To znamená, je to vyprávění jednoduchých příběhů, kde se akcentují fakta, která mají emocionální kladný nebo záporný náboj, a proto jsou vnímána tak nebo onak.

A tam jsou archetypy, to znamená ti hrdinové jsou v čase a prostoru neměnní, takže když někdo krad, bude krást vždycky.

A co je klíčové z hlediska současného použití: narativ neumožňuje nebo zakazuje jakoukoli diskuzi a pochybování. To je tabu.

Každý, kdo tuhletu hranici překročí, je ostrakizován.

Dokonce ani v ideologiích. A dějiny Evropy znají několik ideologií: konzervativismus, liberalismus, socialismus, fašismus, pak ty moderní — environmentalismus. Se sice polemizují, se odmítají hodnoty jiných izmů, ale je tam debata. Nikdo to nezakazuje.

I když tou krajností pak bývají války, tedy jo, ale to až ta krajnost. Ale narativ v podstatě vylučuje jakoukoli diskuzi a to je výraz podle mého názoru totální degradace společnosti a ochrana mocných proti tomu, aby se o problémy, který tady jsou, mluvilo. Protože když o něčem nemluvíte, tak to nemůžete řešit.

Já jsem tedy v podstatě se považuji za vědce a druhou variantou je analytickovědecký přístup.

Ale pokud se někteří z vás nezabývali vědou, tak si mohou domnívat, že věci se shodují, věci se také neshodují.

To znamená, že i vědci používají různé metodologické přístupy, které jsou mimo jiné provázány na ideologie.

To znamená, že když někdo konzervativec, tak zpravidla pracuje s takzvaně normativně ontologickým přístupem. Věří v to, že existují normy, které jsou zakořeny v bytí, jsou věčné a smyslem je ty normy objevit a realizovat. Každý, kdo nezapadá do toho, tak nechápe realitu.

Další varianta je pragmatismus.

Z hlediska pragmatismu je výrazně americká záležitost. Trump je typickej příklad pragmatismu. S pragmatismem se pracuje s těmi fakty, které jsou užitečné. Pravda je to, co je užitečné.

Když se podíváte na Trumpa, on každou hodinu říká něco jiného a podle mého pokaždé tomu věří nebo chce, aby tomu někteří uvěřili.

Třetí varianta je empiricko-analytický přístup. To je pozitivismus. To je v podstatě vědecký přístup.

Ale zase je otázka, s jakým objevením faktů pracujete a jakým dáváte významem.

A ten smysl, to je otázka vlastně historického kontextu.

A pozitivisti zpravidla pracují s úzkým časovým horizontem. To znamená, tu proměnlivost nemusí vnímat.

Mimo jiného je to otázka podle mého názoru otázka i takzvaných klimatických změn.

To znamená, že se operuje tím, že s průmyslovou civilizací rostou teploty, takže za to můžeme my, ale ty teploty přece rostly, když jsme tady nebyli.

A je řada vědců, kteří operují. Zrovna nedávno se hovořilo o tom, že analyzovali nějaká skupina vědců bubliny vzduchu v ledovcích s horizontem několika tisíc let a konstatovalo se, že v podstatě ten CO2 na hladině a to kolísání tepla byl neměnný, takže ta závislost přímá tady asi nebude.

To znamená, když dva procesy jsou paralelní, neznamená, že jedna věc je příčinou druhé. To není automaticky.

A třetí metodologie, která se používala, je kritickodialektický přístup, marxismus. Ten operuje v podstatě dialektikou, což je otázka antické tradice, kriticky k realitě, ale tam bývá zpravidla problém.

To vyjádřil asi kdysi Napoleon: ceklang — angažujme se a pak se uvidí. To znamená, to očekávání těch lepších životů vede často ke zkratkovitému řešení. To neznamená, že tam některé ty aspekty, které tam byly, jsou mimo realitu.

Ono nakonec všechny ty varianty, které jsem tady zmínil, vždycky tam je nějaký aspekt, kterej se na tu realitu váže, jinak by se neprosadily.

Tam jsem nedořekl jednu věc. Když někdo pracuje s empiricko-analytickým přístupem, tak je zpravidla liberál.

A předposlední variantu, kterou bych zmínil, je fenomenologicko-existenciální přístup. Ten vlastně spojuje fenomenologii a existencialismus. Fenomenologie je otázka zkoumání jevu a existencialismus je otázka prožívání.

Tohle je typická politika pro český dissent a pro Václava Havla.

Já měl někdy pocit, že proto lze uplatnit heslo: co jste dopekli, drážená dobrými úmysly, protože zůstáváte prostě na povrchu.

Je to otázka pocitu a je to vždycky váš pocit.

Já si pamatuju, dokonce jsem kdesi četl, myslím, že to řekl jeden autor, že Václav Havel byl pak stoupencem rozdělení federace a k tomuto závěru přišel na základě toho, že navštívil náměstí v Bratislavě, zaházeli ho vajíčky, z toho udělal závěr, že Slováci nemají rádi Čechy a federaci. A tam byla jen určitá skupina lidí a byl tam on.

Ale on tuhletu zkušenost prostě všeobecnil.

To je problém.

No a to je to, co jsem tady zmínil.

Prakticky jsem konstatoval, že tam jsou určitá negativa.

S čím já pracuji, je systémový přístup a teorie chaosu.

Já bych začal teorií chaosu.

Teorie chaosu je koncept. Když se řekne chaos na úrovni běžného vědomí a úrovni každodenní zkušenosti, tak většinou si lidi pod tím představají něco, co nemá vůbec žádný řád.

Z hlediska teorie chaosu i ten v uvozovkách neřád obsahuje určité prvky, momenty, kde ten řád existuje. Pouze ten celek je problematicky jaksi analyzovatelný, protože tam dochází k náhodným faktorům.

Koncept teorie chaosu je spojen s americkým matematikem a meteorologem Laurencem, který vlastně k tomu přišel na základě analýz počasí. Tam konstatoval, že i malá odchylka — to je ten motýlí efekt — může vést k velkým závěrům.

No a postupně se na západě, zejména ve Spojených státech, konstatovalo, že vlastně ten koncept teorie chaosu je spojen s takzvanými nelineárními systémy. Postupně jednotliví analytici a vědci přišli k závěrům, že nejen počasí je nelineární systém, ale lidská společnost je nelineární systém.

Ve Spojených státech v roce 82 v Santa Fe vznikla speciální instituce, která se věnuje teorii chaosu. Na internetu to můžete najít.

A pak v průběhu 90. let mnozí ekonomové, politici a vojáci přišli k závěru, že vlastně společnost je nelineární systém a že to lze použít.

Já jsem byl na stáži ve Spojených státech v 97. roce a podařilo se mi ukořistit sborník z konference, která se odehrávala v 96.–97. na bezpečnostní univerzitě v New Jersey, a kde se právě hovořilo o tom, že to, co někteří vyzkoumali při analýzách počasí, je aplikovatelné na společnost. To znamená, že jde o koncept řízeného chaosu.

Tam se k tomu vyjadřoval Zbigniew Brzezinski, který říkal, že to vypadá zajímavě. A pak ten rektor Univerzity bezpečnosti, nějaký generál Poručík Rock — myslím, že se jmenoval tak — konstatoval, že fyzici konstatovali, že vlastně i společnost má podobné parametry a že to tak asi funguje.

A vlastně od druhé poloviny 90. let americká zahraniční politika je založená na koncepci řízeného chaosu. To znamená, že řada těch procesů, ke kterým dochází, není náhodná. Je to vyprovokované, aby nastala určitá situace. S tím, že z hlediska Spojených států se ten pokus o řízený chaos často vymyká a ten chaos se stává neřízeným pro Spojené státy.

Když se hovoří o teorii systému a když používám systémový přístup a analyzuju společnost, tak do hry vstupují takové faktory, jako jsou technologie, ekonomika, hospodářské mechanismy, vlastnictví, kultura, právní systém, přírodní prostředí. To znamená, že ten celek je vlastně jakýmsi průnikem vektorů z těch jednotlivých systémů.

Z toho vyplývá jedna důležitá věc. Pokud se vám něco líbí někde za hranicemi a vy to implantujete do vlastního systému, tak vám to nemusí fungovat, protože vy jste prostě jiný.

Tady — když jsme jeli s autem — jsem jel s velkou vaší herečkou a ta párkrát hovořila o Václavu Klausovi. Podle mého Václav Klaus vlastně narazil právě na nepochopení těch jednotlivých prvků.

Co mám na mysli? Je nediskutovatelné, že vlastně úspěšnými národy jsou Anglosasové. Británie, Velká Británie byla hegemonem vlastně až do první světové války, a pak na jejich místo nastupují Spojené státy. To znamená, že tam jsou nějaké specifika myšlení, specifický přístup, kterýmž to umožnilo. S tím, že základem si myslím toho je kalvinismus. Vyvolený je ten, kdo je bohatý. A je to v podstatě otázka egoismu a tedy práce na sebe, a tím oslavujete Boha.

No a Václav Klaus v podstatě si řekl: „No tak ty Anglosasové jsou úspěšní. Jsou to protestanti. My jsme taky protestanti. Čechy jsme husiti bytostně. Takže to, co funguje tam, přineseme si k nám. Bude to fungovat." Nefungovalo to. Proč? Protože jsme sice protestanti, ale jsme husiti. U nás není kult bohatství, ale kult chudoby.

V Čechách — jo, pro Čechy je to trochu nadsázka — ale říká se, když soused má kozu, tak kalvinista by chtěl mít dvě kozy. Čech chce, aby mu koza sousedovi chcípla. Říkám, je to trochu nadsázka, ale v zásadě to mimo není.

A to byl jeden faktor, který nedocenil. Druhý faktor byla otázka politických struktur. Klausovi to pak došlo, si myslím.

Co mám na mysli? Vlastně přechod od katolicismu k protestantismu, zejména ke kalvinismu — kde k tomu docházelo — všude byly diktatury. Diktatura byla v Anglii či Velké Británii, byla v Německu, ve Spojených státech, a ve Švýcarsku se taky používala. No a Václav Klaus chtěl změnit českou mentalitu v podstatě tím, že nabídne možnost bohatnout.

Václav Klaus — to si pamatuju taky, myslím, že to bylo v Mladé frontě dnes — se vyjádřil, že Češi jsou divní, protože místo aby poslouchali, že Česko je jako loď a Češi místo aby poslouchali kapitána, tak neorganizovaně poběhají po palubě. Když jsme budovali demokracii, nemohli jsme ji zavést do diktatury. To se prostě nešlo. Proto to skončilo tak, jak to skončilo, si myslím.

Takže systémový přístup vlastně umožňuje nebo vychází z toho, že řada subsystémů má svou vlastní dynamiku a vlastně to, co je výsledek, je skládání těch vektorů z těchto systémů. A nikdy proto nevíte jednoznačně, jak to dopadne.

Tady se vrátím k teorii chaosu a k nelineárnímu systému. Udávají se čtyři parametry nelineárního systému.

První parametr je, že jsou citlivé na vstupní informace. To znamená, že když někde mávne motyl křídílkem, tak někde to vyvolá bouři. Je to trochu nadsázka, ale je to otázka právě propojování těch subsystémů. Když vy nikdy nevíte — nebo není jednoznačné — že když vy něco uděláte, že někde z měšku nepřijde nějaký impulz, kterej to zlatí. To jsou ty motýlí efekty.

Druhý faktor — není jasno, co je příčina a co je následek. Proč? No, protože ty impulzy pocházejí z různých subsystémů, ty mají různou dynamiku, a vlastně tam dochází k prolínání. Takže vám se může stát, že vlastně vy reagujete na vlastní chyby, ani si to připouštíte, a vinujete z toho někoho jiného.

To znamená, když se třeba hovoří o konfliktu na Ukrajině a Rusku jako agresorovi, tak je otázka vždycky, co tomu předcházelo. Jestliže Rusku slíbili, že nedojde k rozšíření NATO, a pak se na to rozšíření chystalo, bylo logické, že Rusko bude reagovat. A byla naději jen v tom, že Rusko bude reagovat v malém. Dokonce Biden to kdysi prohlásil — to můžete najít na internetu. Když budou reagovat v malém, budou malé sankce. Když budou reagovat ve velkém, budou velké sankce. Takže s tím kalkulovali. To je aplikace teorie chaosu prakticky.

No a třetí charakteristika — z části lze odvodit celek. To znamená, pokud chápete jednotlivé subsystémy, tak to stále nehovoří o tom, že víte, jak půjde vývoj. Tam dochází k tomu propojování. To je otázka synergického efektu.

A poslední charakteristika — vstupy nejsou proporcionální výstupům. Znamená to, když zasáhnete do jakéhokoliv nadleho systému, tak nikdy nevíte, jak to dopadne. Jednoznačně — když se podíváte na útok Napoleona proti Rusku nebo Hitlera proti Rusku či Sovětskému svazu — vždycky to dopadlo jinak. Když Rusko zaútočilo v Ukrajině, taky to dopadlo jinak, než bylo očekávání. Spojené státy v Iránu — to je to samé, jo? To je klasický příklad nelineárního systému — to vše.

Takže to je otázka metodologie.

Teď — co je tedy příčinou současného chaosu? Těch příčin je zase více.

První příčinou, kterou bych zmínil, je globalizace. Tady jsou různé názory na to, kdy se globalizace objevuje. A vycházím z toho, že globalizace je principiálně nové, že vzniká někdy v 90. letech 20. století, a že globalizace je spojena s novými technologiemi. Jádrem jsou informace, a díky tomu vlastně dochází ke zkracování sociálního prostoru, sociálního času.

To znamená, když se někde něco odehraje, tak se to rychle přinese kamkoliv jinam. To je podle mě typický pro globalizaci.

To znamená, že když Donald Trump zaútočí na Irán, tak v podstatě se jim to vrátí jako bumerang, protože dojde ke zkrácení do vozopů a vrátí se to západní Evropě, vrátí se to do Asie. A pouze si můžeme klást otázku, jestli oni to věděli a chtěli to vyvolat, nebo to je pro ně nečekaný efekt.

Jo, možný jsou obě varianty prakticky, jo?

Anebo pro někoho to je očekávaný, a proto když Trump něco vyhlásí, tak okamžitě prodává nebo nakupuje, jo.

A pro někoho je to neočekávaný a prodělává tedy.

Jo, je to taky otázka jak kdo druhý faktor, který je ve hře, jsou technologické změny.

Nevím, jestli vám něco říká teorie dlouhých vln. Je málo lidí, kteří se tím zabývají. Jsou to takzvané Kondratěovy cykly. Tam se tvrdí, že každých 50 let dochází k technologické obnově prakticky.

No a my jsme na prahu páté Kondratěovy vlny.

Třetí faktor, já se k tomu ještě hned vrátím, třetí faktor je ekonomika. Ekonomika je taky cyklická záležitost. Vlastně teorie Kondratěových cyklů, teorie dlouhých vln je otázka ekonomická.

A v kontextu vlastně té teorie dlouhých vln se hovoří o tom, že každých 50 let de facto dochází k všeobecné krizi. Krize znám dvě doby. První 1825, druhá 1873, třetí 1929. A tady to mělo trochu sklouzout. Měla být koncem 90. let nebo 80. let. Nedošlo k tomu, proč? Protože se podařilo rozbit ty evropské komunistické režimy a ten systém západu získal novou štávu.

Ale trvalo to do roku 2008, a teď mnozí ekonomové tvrdí, že není otázka, jestli dojde ke krizi, ale kdy dojde ke krizi.

A teď se vrátím k teorii dlouhých vln a k technologiím. V minulosti vždycky se systém dostával z krize přes nové technologie, které vytvářely nové výrobky, nový trh, novou zaměstnanou pracovní sílu. Takže docházelo k oživení. To je to, co mimo jiné nedoceňovali marxisté tedy. Jo, ať už Marx nebo pak Lenin.

Ale v čem je problém? Problém je v tom, že technologie páté technologické vlny je otázka robotizace a umělé inteligence, která nevytváří pracovní místa. Právě proto se začíná hovořit o tom, že je potřeba snížit počet lidí. Není to podle mě otázka toho, že nebylo dost potravin, ale ti lidé jsou přebytečný. Pracovní sílu nepotřebujete. A kapitál je otázka pracovní síly. To není člověk. Člověk není cílem. Cílem je vydělat. Cílem je zisk.

V Austrálii teď údajně nějaká skupina přišla k tomu, že by bylo dostačující, aby nás bylo dva miliardy tady, jo. To by byla velká redukce tedy, jo. Otázka, jak se k tomu pouze dostat, jestli přirozeně, nebo nějak tedy, jo. Nebudu to specifikovat.

Na třetí faktor, proč je v současné době chaos, je otázka politiky. To znamená, napřed došlo k rozpadu bipolarity zánikem Sovětského svazu a evropských komunistických režimů. Unipolární model se nepodařilo Spojeným státům prosadit. Znamená tedy, že se Romana, tedy Romana, tedy americká, nezopakoval pak Romana, tedy římský mír. Tedy ukázalo se, že Spojené státy nejsou schopny svět stabilizovat. Mají vlastní zámě, mají limitované rezervy. Nejsou schopny. Takže se prosazuje multipolarita.

A multipolarita je otázka vytváření makrozón. To znamená, ty velké státy se snaží vytvořit sféry vlastního vlivu a ekonomicky se stabilizovat.

Tady je jedna zajímavost. Nevím, jestli jste na to narazili. Já vím, že se to někde říkalo. Eh, někteří politici nebo i teoretici možná přišli s tvrzením, že vliv je pojem minulosti, jo. Že Rusko si vytvoří vlastní sféru vlivu a že žije někde tam, jo. Ale to říkají ti, kteří tu sféru vlivu mají, jo.

A když se podíváte na vývoj ekonomiky, tak vlastně díky transferům technologií, tak vlastně jsou státy, které se dostaly z – no, nechci říct zaostalosti. Oni ta zaostalost zůstává, ale technologicky jsou mnohem na tom lépe. Čína, Indie a ty usilují vlastní sféru vlivu. Proč by měly být podřízené Spojeným státům a dělat jen to, co vyhovuje Spojeným státům? Mají vlastní zájmy. A Rusko se mimo jiné snaží dneska o totéž, jo. Potom do Sovětského svazu. To znamená, že když někdo hovoří o tom, že sféra vlivu je zastaralý pojem, tak v podstatě v podtextu je: „My ji máme a neusilujte o změnu." Tedy, jo.

A tady možná ještě jednu poznámku. Když hovořím o těch třech modelech – to znamená unipolární, bipolární a multipolární – v podstatě paradoxně nejstabilnější z hlediska bezpečnosti, což je pro nás všechny důležité, byl bipolární model. Znám, v rámci soupeření Spojených států a Sovětského svazu nedošlo k velké válce. A před velkými válkami byla vždycky multipolarita. To znamená, teď je otázka, jestli když jdeme k multipolaritě, jestli hrozí válka nebo ne.

Pokud jste registrovali, tak Evropa se připravuje za tři roky vést válku proti Rusku. Tedy, jo. To znamená, že tady může být analogie z minulosti.

Jsou tady dva faktory, které si myslím mohou ukázat, že to ne, že k tomu nemusí dojít. Respektive, že válka není nevyhnutelná. Je to otázka právě globalizace, znám. Propojení ekonomiky. To znamená, když zahájíte válku, tak vlastně připravíte sebe o zdroje. To znamená, že ty – někdo to musí zaplatit tu válku, jo?

A když někdo prosazuje válečné řešení, tak na tom chce vydělat logicky, jo? Chce něco získat. A tady může ztratit akorát. Takže mně to připadá...

A druhý faktor ve hře je existence jaderných zbraní. A když zvážím oba faktory – ten – když hovořím o jaderných zbraních, tak určitě jste registrovali, že se objevují tendence, názory, že vlastně ty jaderné výbuchy nejsou tak strašné. Jo. Že se to dá přežít.

Jo, přesně. No, proto někteří mají ty hluboké bunkry, jo. Oni s tím počítají. Otázka, co by bylo potom, jo.

A otázka propojení ekonomiky – že se likvidují zdroje. Teď jsem se zasekl, chtěl jsem něco říct, ale vypadlo mi to. Já se k tomu když tak pak vrátím.

Takže to je otázka, proč by nemusel dojít k tomu. Už vím, co jsem chtěl říct.

V podstatě ten trh je dnes nasycený, co se týká průmyslového zboží. Jestliže chcete mít zisk a Evropa nemůže konkurovat Asii s jejich levnou produkcí, tak co vám zbývá? No jedině zbrojení. Tam máte garantovaný zisk. Když vyvoláte strach v lidech a lidé budou konstituovat, no, my to potřebujeme, ty zbraně. Jo, jen osekejte sociální video, osekejte v zdravotnictví, dejte to na zbraně, protože potřebujeme přežít.

A že ta válka nemůže v uvozovkách být, protože všichni skončíme, jo. O tom se nebude hovořit. Kapitál naplní skladiště. Vojenskoprůmyslový komplex, oni budou spokojení. Bude to na náš úkor. No a oni doufají, že vlastně ono se to pak nějak vyřeší, jo. Ta převaha je krátkodobý efekt. Takže to je otázka.

A poslední, abych na to nezapomněl, jsou klimatické změny. Jo, ten faktor, který je taky ve hře. S tím, že jak jsem se tady zmínil, tak je otázka, jestli je oteplování, jestli bude pokračovat, jestli za to skutečně můžeme plně my.

A z druhé strany, nevím, jestli jste registrovali, mnozí teoretici tvrdí, že Golfský proud se zpomaluje a to znamená, že nás čeká malá doba ledová.

Jo, tak si můžete vybrat, co nastane.

Jo. Takže to je otázka, co je příčinou současného chaosu.

A teď druhá část té otázky, jestli my patříme na západ nebo na východ.

Vývoj ukazuje, že západ není jednotný. Na západě existuje řada projektů, řada aktérů, kteří sledují vlastní zájmy. Já se nedomnívám, že tady existuje koordinace těch jednotlivých skupin. Prostě každý chce vydělat, to je klíčový pro ně, a vždycky vyděláváte na úkor někoho jiného.

To znamená, to jsou projekty, které si vzájemně konkurují. V některých aspektech se některé projekty můžou propojit logicky proti někomu jinému.

No a co se týká východu, tak – abych nezapomněl – vlastně zájem Česka nebo střední Evropy je pro ty velké projekty krajovou záležitostí. My nejsme klíčoví pro ně.

Jo, co se týká východu, tak existuje čínský a ruský model, který se výrazně odlišuje a spojuje pouze to, že mají společné nepřátele – to je dominance západu a Spojených států.

S tím, že západ vlastně nám nabízí od 90. let periferní pozici na okraji. Takže to je otázka de facto neokolonialismu, jinak se to nazvat nedá. Pak nám nabízí malý podíl na její prosperitě.

To je otázka – když se podíváte na platy v západních firmách u nich a u nás – to se nedá srovnávat, nebo převody peněz. To nevím, jestli znáte Ilonu Švihlikovou.

Ona je moje bývalá doktorantka, takže to, co umí, je i moje zásluha částečně, protože jsem učil teorii chaosu a teorii systému – ty základy.

No a třetí vlastně – západ od nás chce, abychom byli závislí na jejich chybných rozhodnutích a drželi ústa.

Těch chyb se dělá celá řada. No a žádná reakce není.

Jo. Takže to je otázka – západ, a východ nám nabízí zdroje a zapojení do expanzivní ekonomické politiky. Tady mám na mysli Čínu, bez sociálních garancí. Prostě nic než byznys.

A bylo by na nás, jestli to dokážeme využít nebo ne.

No a je otázka tedy z toho hlediska, jestli ta varianta je západ nebo východ, jo, a nebo existuje něco jiného, protože každý z těch řešení má své ale.

A když hovořím o tom, že existují jiná řešení, tak abych se k tomu dostal, tak – a tím se blížím pomalu k závěru – tak bych zmínil některé projekty.

Jediný z těch projektů je takzvaný Deep State, hlubinný nebo hluboký stát. Mně se víc líbí slovo hlubinný stát, protože je tam někde schovaný, nikdo o něm neví.

Spojuje se se Spojenými státy, ale podle mého je to komplikovanější.

Deep State podle mého to jsou státní struktury provázané na globální ekonomické hráče – to znamená na finanční oligarchii, na transnacionální korporace a na fondy.

S tím, že vlastně globalizace se napřed objevuje ve Spojených státech – nejvyspělejší technologicky technologické zemi. Tedy to znamená, že tam došlo k tomu propojení, ale ukázalo se, že vlastně Deep State provázející ty ekonomické subjekty začíná žít i na úkor Spojených států, na úkor nižších a středních vrstev a části národní buržoazie.

Vlastně jejich mluvčím se stal Trump. Ten vystoupil proti Deep Statu s tím, že tam je pak vlastní projekt. To je otázka – dělat Ameriku zase velkou a otázka reindustrializace. Tomu se kdyžtak ještě pak vrátím, když by to někoho zajímalo.

No a druhým – z hlediska Deep Statu, z hlediska těch nadnárodních struktur – v podstatě je evidentní, že je nezajímají, že je nezajímá život jednotlivých národů, jednotlivých států. To jsou pro ně spotřebitelé.

Akorát to znamená, že v zájmu Deep Statu je omezit národní stát nebo z nich udělat pouze nástroj pro realizaci jejich zisků.

A ty zisky jsou nekoli různorodé. Vezměte si Black Rock a nebo Vanguard. Oni fungují průřezově. To znamená, oni mají investice jak ve vojenskoprůmyslovém komplexu, tak v medicíně, v ekologii. To znamená, oni to přehazují podle toho, kde se dá vydělat, a je jim to jedno.

Takže chvíli platí zelené, chvíli platí někoho jiného. Prostě pro ně je klíčový vydělat, a ten člověk je pro ně pouze zaměstnanci – to je jen ta pracovní síla, a když ji nepotřebují, tak je přebytečná.

Jo, proto ty dvě miliardy, si myslím, o kterých se hovoří.

Takže to je jeden projekt.

Druhý projekt je projekt velkého resetu Evropské unie. Jeho jádrem je Green Deal. Tedy já se domnívám, že tenhle projekt měl historicky trochu racionální jádro.

To je otázka Římského klubu a mezizvětí růstu – kdy někteří přišli k závěru, že pokud se budeme chovat tak, jak se chováme, tak s růstem populace nám jedna planeta nebude stačit. Takže je potřeba racionalizovat spotřebu, nebo v podstatě víc to, že země nemá nekonečný potenciál pro růst počtu obyvatel.

Tady jo. S tím, že pak byly otázky – kolik uživí tahle planeta lidí, jestli 12 miliard, 15 miliard, 8? Takové úvahy byly právě proto. Zajímavé je, že vlastně ten projekt Římského klubu byl poprvé prezentován v Rio de Janeiru na nějaké ekologické konferenci, pak v Moskvě. Tam byla spolupráce se západem a východem. Akorát, že východ věřil v to, že západ chce skutečně začít uvažovat jinak. Pak se ukázalo, že konzervativci jinak neuvažují. A východ se pohřbil. Tedy jo, to je otázka gorbačovské politiky.

No a vlastně ten velký reset z mého pohledu je snaha vlastně části evropských elit udržet se na trajektorii růstu, respektive zajistit si stabilitu tím, že vlastně změní směřování rozvoje technologií.

Oni vycházeli z toho – ano, jsou technologie, které znečišťují. To jsou to problémy – budeme otázkou energií, tedy budeme jinou cestou, budeme v čele technologického vývoje, a proto se udržíme.

Problém je akorát v tom, že Green Deal odmítly země třetího světa, které říkaly – ale my tuhle úroveň čištění za to my nemůžeme. To je váš problém. Až my budeme na stejné ekonomické úrovni, tak pak to začneme řešit. Čína to začala řešit, pokud jsem registroval tedy.

No a došlo ještě k jednomu problému. Green Deal znamená omezení těžby uhlí, využívání uhlí, jaderné energetiky, plynu. Takže nám zbývají větrníky a fotovoltaika.

Jak chcete proboha zbrojit při fotovoltaice a větrnících? Jo, to je totální nesmysl. Jo, právě proto – když říkám, že ta orientace na válku je nesmyslná v podstatě – to byste museli zmínit ekologii, jo.

A navíc je to šizofrenní situace. Z jedné strany podporujete silové řešení, a z druhé strany houříte o Green Dealu. Jo, to je fakt už na Bohnice tedy, jo. Tam by polovina těch politiků měla skončit, si myslím.

Jo.

A ještě jednu věc tady zmíním – když hovořím o velkém resetu. Západní Evropa narazila ještě na jednu věc, a tím se vracím zase ke zbrojení. Vlastně Čína se ukázala jako levnější producent těch ekologických technologií.

To znamená, Evropa zlikvidovala staré technologie a v nových technologiích není schopna konkurovat.

Takže co zbývá?

No zbývá to zbrojení akorát.

Jo.

A přesvědčit lidi, že Evropa to potřebuje, protože tady je nějaký nepřítel, kterého si západ vyrobil sám mimo jiné tedy.

Jo.

Takže to je otázka velkého resetu.

No a předposlední strategií, kterou zmíním, já jsem tady hovořil o multipolárním světě a o makrozónách.

To znamená, tady je několik málo států, které zvažují nebo mají kapacitu na to vytvořit makrozónu. To znamená vlastní sféru vlivu. K tomu jsou to Indie, Čína, Spojené státy, Rusko. Ambic má Velká Británie, Izrael, Turecko, ale ty čtyři státy jsou víceméně jednoznačné tedy.

Jo.

A tam je – abyste mohli vytvořit makrozónu – potřebujete technologie, potřebujete suroviny a potřebujete dostatečně velkej trh, aby ta výroba byla efektivní.

Tam jsou spory, jestli potřebujete 300 milionů obyvatel nebo 500 milionů obyvatel, a pak můžete analyzovat jednotlivé země, které jsem tady zmínil, zhodla jejich potenciál – jestli na to mají nebo na to nemají.