NALEVO s Petrem Drulákem | Na www.verox.cz bez reklam.

Evropa prý zachraňuje planetu.

Ve skutečnosti zavírá továrny.

Brusel se chlubí nižšími emisemi, zatímco výroba, pracovní místa a prosperita odcházejí do Číny.

Českým zaměstnancům mezitím podnikatelé vysvětlují, že ani 25 000 Kč za práci na plný úvazek si ekonomika nemůže dovolit.

A když jde o demokracii a právní stát, pravidla platí jen pro někoho.

Nepohodlné vlády Brusel trestá.

Těm správným odpustí čistky, útoky na opozici i přepisování ústavy.

Zelená ideologie, hladové mzdy a dvojí metr.

Tři tváře stejného systému, v němž náklady vždy nese slabší.

Vítejte nalevo dnes bez frází a bez milosti.

Dobrý den, vítejte nalevo.

Už i na Evropskou komisi doléhá realita ekonomického úpadku Evropy.

Úpadku, za něž tato komise nese větší odpovědnost než kdokoliv jiný.

Poprosím o snímek.

Evropská komise se v polovině července 2026 pod tlakem upadajícího průmyslu pokusila o taktický ústup a předložila reformu systémů emisních povolenek.

Ačkoli Brusel nemění cíl snížit čisté emise do roku 2040 o 90 %, jedná se o první výraznější přiznání, že dosavadní model klimatické politiky naráží na své limity.

Zatímco Evropská unie již desítky let podřizuje svou hospodářskou politiku neúprosnému boji proti klimatickým změnám a prosazuje stále přísnější regulace.

Zbytek světa hraje podle zcela jiných pravidel.

Evropa dneska v mimoevropském světě vzbuzuje dva druhy emocí.

Výsměch nebo soucit.

Výsměch těch, kteří si říkají, ti Evropané jsou tak hloupí.

Oni si, oni se jim vedlo tak dobře, že se rozhodli, že v určité chvíli začnou páchat ekonomickou sebevraždu.

A soucit těch, kteří říkají, my jsme tu Evropu měli nějak rádi.

Sice nám toho udělala dost špatného, ale sem tam přinesla i něco dobrého.

A vlastně nám vadí, když vidíme, co Evropa sama se sebou dělá.

Když dneska posloucháme představitele Trumpovy administrativy, tak je tam obojí.

Vidíte tam výsměch i soucit.

No a jeden ze zdrojů toho výsměchu a soucitu, jeden z důvodů, proč tomu tak je, je právě politika Green Dealu.

Politika, kterou už i dnes se Evropská komise rozhodla začít změkčovat.

Nejmarkantnější rozdíl je s Čínou, když se podíváme, co se za posledních 30 let odehrálo v Evropě a co v Číně.

Poprosím o pokračování.

Argument, že přísná regulace stimuluje zelený růst, naráží na realitu.

V letech 1990 až 2023 vzrostla přidaná hodnota čínské průmyslové výroby téměř o 5 000%, zatímco emise ze spalování paliv ve výrobě a stavebnictví vzrostly o 357%.

V Evropské unii sice emise klesly o více než 30%, avšak přidaná hodnota průmyslu vzrostla pouze o 109%.

Evropa nespotřebovává méně energie díky mimořádně vysoké účinnosti, ale spíše proto, že její továrny zavírají své brány.

To je ten problém, protože se říkalo, že Green Deal je technologie budoucnosti, že to přenese evropský průmysl do nějaké nové fáze modernity.

Nová fáze modernity spočívá v tom, že tady zavíráme továrny a místo nich nemáme podobně kvalitní zaměstnání.

Když se podíváme, kolika procenty se dnes Evropská unie podílí na globálních emisích CO2, to jsou ty emise, které chce Evropská komise regulovat, tak je to 6%.

To znamená, i kdyby Evropská komise nás přinutila dokonat tu ekonomickou sebevraždu a už bysme žádné CO2 neprodukovali, což by asi znamenalo ukončení života na tomto kontinentu, tak zmizí z toho globálního výstupu CO2 6%.

To na klimatických změnách opravdu nic nezmění.

Kolik má Čína?

Čína má 30%, Indie 8%, Evropa 6% a se svými 6% se staví do pozice nějakéhosi globálního lídra v boji proti klimatu.

Teď nechme stranou, že celý ten boj proti klimatu je samozřejmě nesmysl.

Co se týče klimatických změn, tak představa, že člověk je může tímto způsobem řídit, je zcestná.

Je zcestná, drahá, zničující.

Číňané mají svoji cestu.

Když porovnáte realitu čínských měst, jako je Peking, Shanghai dnes se situací před 10 lety, tak je to diametrálně odlišné.

Tam ty mlhy téměř zmizely.

Oni to dokázali zajistit.

Dokázali to zajistit elektromobilitou.

Ta velkoměsta jsou čistší a těžší, než bylo před nějakými 10 lety představitelné.

Ale nepodvázalo to ekonomický růst v Číně, protože to dělají organicky, dělají to rozumně, nedělají to kvůli zelené ideologii, ale dělají to proto, aby se lidem v Číně dobře žilo.

To v Evropě nikoho nenapadne.

Veškeré cíle jsou ideologické.

Ať už jde o Green Deal, ať už jde o válku na Ukrajině, ať už jde o gender, o migraci, to jsou ideologické cíle, které jsou v naprostém rozporu s tím, co to znamená dobrý evropský život.

No, Evropská komise dnes pozdě, nedostatečně se pokouší některé věci trošku korigovat.

Podtrhněme trošku.

Ona nic nemění na těch svých velkých klimatických cílech, ale říká, že ta cesta by možná neměla být tak strmá.

O to překvapující je to, že některým členským státům přijde i tento ústupek jako příliš radikální a jsou proti.

Co se to v té Evropě děje?

Uvnitř EU se vytvořily tři tábory zemí.

Zastánci zelené doktríny, tedy státy jako Dánsko, Nizozemsko, Švédsko, Finsko, Irsko, Španělsko, Portugalsko, Lucembursko, Rakousko a Francie požadují zachování přísných pravidel.

Blok ekonomického realismu, tedy skupina 14 států, včetně Slovenska, Česka, Polska, Itálie, Maďarska, Rumunska, Bulharska či Řecka požaduje mnohem výraznější ústupky.

Třetí skupinou je nerozhodný střed zastoupený Německem a Belgií.

Ačkoli jejich politické vedení podporuje zelenou agendu, pod tlakem kolabujícího automobilového a chemického sektoru tiše prosazují výjimky na záchranu domácího průmyslu.

V Evropě jsou skutečně státy, které se hlásí k politice zdravého rozumu.

Jsou to státy středoevropské a z těch velkých tradičních evropských mocností je to Itálie.

No, pak je tu koalice šílenců.

Jednak jsou to státy, cokoliv od Nizozemska na sever.

Jsou to blázni, jsou to ideologové.

Oni sami energii docela potřebují, ale prostě žijí ve své vlastní ideologické pasti.

Pak je tu Španělsko a Portugalsko.

A tomu celkem rozumím, protože to jsou skutečně země, které mohou ze slunce a větru vyrábět energii.

Samozřejmě i za těchto podmínek potřebují nějaké zálohy, ale u nich je aspoň realistická možnost, že podstatná část energie přichází z těchto zdrojů.

Pak je tu Francie, která je také na straně těch, kteří by neradi slevovali z nastoupeného kurzu.

Proč?

Protože sází na jádro, na jadernou energii.

Nicméně ta jejich ideologie zemi také poškozuje.

No a pak jsou tu pokrytci, Němci, Belgičani, Rakušani. Ty sice říkají, že je potřeba pokračovat v nastoupené cestě, no a pak si potichu v Bruselu vyjednávají výjimky pro svůj vlastní průmysl.

Takže to je samozřejmě cesta pokrytectví.

Proč o tom mluvím?

Abychom věděli, že zdravý rozum neztratila jenom Evropská komise, ale i část našich evropských sousedů a s nimi je těžké být v Evropě.

České podnikatele vyděsil nárůst minimální mzdy.

Poprosím o snímek.

Zaměstnavatelé chtěli předvídatelný systém růstu minimální mzdy.

Po dlouhých letech dohadů ho dostali na začátku loňského roku.

Teď ho ale chtějí změnit. Vyděsila je výše minimální mzdy stanovená valorizačním vzorcem pro příští rok. Ta má podle současných odhadů vzrůst o 2500 Kč na celkem 24900 Kč.

Hospodářská komora ve svém stanovisku varovala, že výše minimální mzdy podle dosavadního nastavení by znamenala pro zaměstnavatele enormní zvýšení mzdových nákladů. Vládu proto vyzvala ke změkčení koeficientů a především snížení cílového poměru minimální mzdy k průměrné mzdě. Obdobné požadavky vznesly Svaz průmyslu a dopravy a Svaz energetiky.

>> Takže představitelům našich podnikatelů vadí, že se minimální mzda přibližuje 25 000 Kč. Ne, že by ji dosáhla, přibližuje se. Já bych těmto lidem přál, aby vyžili za 25 000 Kč. Práce na plný úvazek ohodnocená 25 000 korunami je prý neudržitelná. Je to příliš drahé. Kdo tohle říká, není podnikatel, to je parazit.

Kolika lidí se to týká? Kolika lidí se týká tahle minimální mzda?

Poprosím o pokračování.

Nejnižší přípustnou sazbu — přitom podle dat informačního systému o průměrném výdělku — pobírá 4,9 % zaměstnanců v Česku, tedy asi 181 000 lidí. Ministerstvo práce tak odhaduje, že zvýšením minimální mzdy vzrostou náklady zaměstnavatelů v soukromé sféře o 5,9 miliardy Kč v roce 2027.

Zmrzlý trh práce, na kterém firmy obtížně hledají zaměstnance, vyvolal výrazný růst mezd, který meziročně překročil 8 %. Z dubnové makroekonomické predikce ministerstva financí přitom vyplývá, že průměrná mzda v Česku příští rok dosáhne 55 700 korun. Právě z toho vychází navýšení minimální mzdy na 24 900 Kč.

Týká se to tady asi 200 000 lidí. To není málo. 200 000 lidí tady má vyžít za 25 000 Kč. Teda vyžívá za podstatně méně. Letos mají ještě 24 000.

Zaměstnavatelé si stěžují, že se těžko hledají lidé a mají pravdu. Opravdu se těžko hledají lidé. To souvisí samozřejmě se spoustou faktorů, se stavem školství, s motivací lidí. Na druhou stranu, pokud někomu chtějí platit 25, 30 000, co od těch lidí čekají? Čekají od nich věčnost a celoživotní lojalitu? Oni sami byli vděční a celoživotně lojální někomu, kdo by jim dával takovouhle hladovou mzdu?

Je pravda, že zdanění práce je v České republice vysoké. S čím to souvisí? No, když stát v realitě globálního kapitalismu chce vybrat daně, tak zdaňuje to, co nemůže utéct. To znamená vybírá nepřímé daně, vybírá daň z práce. Proč? Protože danit kapitál se téměř nedaří. To znamená, ti lidé, kteří přehazují ten kapitál přes hranice z jednoho koutu kontinentu a planety na druhou, si teď stěžují, že mají platit 25 000 Kč svým zaměstnancům.

Kdyby se nechali zdanit, kdyby přispívali té společnosti, díky níž bohatnou, tak by zdanění práce nemuselo být tak velké. A mohli by také možná ty lidi lépe motivovat, protože z toho, co by jim zaplatili, by se lidé víc odnesli domů.

Je pravda, že dneska náklady zaměstnavatele jsou asi téměř dvojnásobek toho, co platí tomu zaměstnanci. Takže to jsou samozřejmě vážné věci. Nicméně chtěl bych se vrátit zpátky.

Jeden ze světlých okamžiků předchozí vlády, Fialové vlády, bylo to, že dohodla způsob výpočtu minimální mzdy. Během několika let by se měla přiblížit polovině průměrné mzdy. Takhle to totiž vychází. Proto dochází k tomu zvýšení.

V České republice konečně začaly růst mzdy. Začala růst průměrná mzda a tím pádem i minimální mzda — minimální mzda, která je podle toho vládního rozhodnutí od té průměrné mzdy odvozena. Říkám, není to ani polovička, ale myšlenka, že minimální mzda má být polovičkou průměrné mzdy, je podle mého názoru správná.

Když teda u nás začaly ty mzdy růst, znamená to, že jsme si začali žít nějak nad poměry a že ti čeští podnikatelé budou nějakým způsobem krvácet?

Prosím o snímek.

Průměrné mzdy v českém soukromém sektoru letos meziročně vzrostly o 9 %. Tento růst patřil k nejrychlejším v regionu střední Evropy. Ve srovnání s ostatními zeměmi Visegrádské skupiny jsou však české mzdy nižší než v Polsku, ale vyšší než na Slovensku.

>> Zaznamenejme, co ta zpráva říká. Naše mzdy v posledních dvou letech rostou. Rostou rychleji než jinde, ale máme co dohánět. Možná si toho všichni nevšimli, ale dnes jsou české mzdy nižší než mzdy v Polsku. Polsko posledních 20 let prosperuje, Česko stagnuje.

Nicméně přesto je to určitý paradox. V 90. letech jsme tady vedli veřejné debaty o tom, kdy doženeme Německo — a myslelo se ve mzdách. Vždycky se říkalo za První republiky, jak se tady vlastně dobře hospodařilo. Srovnávalo se to se situací ve Výmarské republice. S tím, že tedy snad, když se změnil režim, přichází ekonomická racionalita, efektivita, tak snad doženeme ty německé poměry.

Nejenom, že jsme je nedohnali, ale za těch posledních 30 let jsme se dostali za Polsko. Nicméně přece jenom na těch číslech je něco zvláštního, protože když se podíváme na celkové měřítko prosperity, tak to se většinou neměří mzdou.

Ekonomové proto používají HDP, HNP — to znamená hrubý domácí produkt, hrubý domácí produkt na hlavu. Když teda přepočítáme hrubý domácí produkt na hlavu podle mezinárodního měrového fondu — podíváme se na poslední čísla — tak Polsko má 28 000 dolarů, Česko 36 000 dolarů. Jinými slovy, my produkujeme více a na našich peněženkách to vidět není, protože ty peníze mizí někde jinde.

No, důvod je asymetrie mezi odměnou práce a odměnou kapitálu. To, co v české ekonomice připadá na práci — na ty, kteří tedy pracují v mzdě — je mnohem nižší, než to, co připadá kapitálu. A je to i nižší ve srovnání s ostatními středoevropskými ekonomikami.

Pokud použijeme jiný ukazatel — tedy hrubý národní příjem na hlavu, ne domácí, ale národní — hrubý národní příjem na hlavu podle parity kupní síly, aby se tam vyloučily všechny ty kurzové věci. Polsko 52 000 dolarů, Česko 58 000 dolarů. To znamená, podle všech ekonomických ukazatelů je naše prosperita vyšší než polská. Naše mzdy jsou nižší.

Poláci dokáží lépe odměnit práci. Vývoj mezd je u nás horší než u sousedů a to i u sousedů, kteří na tom nejsou lépe.

Podívejme se na přiloženou tabulku. Když se podíváme na tu tabulku, tak ta tabulka srovnává vývoj mezd mezi lety 2015 a 2024. A Česká republika vede v tom, že ten nárůst mezd byl nejnižší. Mezi roky 2015 a 2024 se české mzdy zvýšily o 15 %, polské o 41 %, maďarské o 64 %.

Ano, to je to Orbánovo Maďarsko. Pokud bysme brali vážně to, co o Orbánově Maďarsku psali v českých médiích, tak bysme patrně se začali skládat na nějakou charitativní pomoc, aby ti chudáci Maďaři přežili, protože Orbán je tam hnal do bídy, ne? Za těch let se mzdy vzrostly o 64 %, nám vzrostly o 15 %.

A dokonce i Slovensko, které si v mnoha ohledech vede podobně špatně jako Česká republika. Tak i tam ty mzdy vzrostly o 21 % oproti českým 15 %.

Všimli si toho pánové z hospodářské komory? Všimli si toho, co se tu děje?

No, samozřejmě, že si to všimli, protože oni jsou to z větší části lokajové zahraničních korporací, kteří prodávají Českou republiku jako místo levné práce.

Samozřejmě v okamžiku, kdy Češi začnou dostávat trochu spravedlivější mzdy, nemluvím o německých mzdách, mluvím o mzdách třeba polských, no tak ty jejich hospodaření se začíná komplikovat, protože to je hospodaření, které není postaveno na českém umu.

To je hospodaření, které je postaveno na vykořisťování.

A v okamžiku, kdy nám někdo říká, že 25 000 Kč minimální mzda je neudržitelné, tak tenhle vykořisťovatel tady nemá co dělat.

Pojďme na otázky.

Vím, že se jedná o příkré hodnocení, ale nebylo by možné označit současný režim EU jako fašistický?

Já jsem trochu opatrný s pojmem fašistický. Víte, fašismus je konkrétní italský fenomén. To je spojené s Mussolinem. Nemá nic společného ani s Hitlerem. Hitler byl nacismus, něco úplně jiného než fašismus. Takže já bych skutečně tenhle termín fašismus bych nechal těm Italům. V Portugalsku byl jiný typ systému, který je také občas považovaný za fašistický, ale také to nesedí.

Já považuju ten současný evropský systém za takovou liberální totalitu. Je to liberální totalita, která má prostě jiné charakteristiky než měly fašistické systémy. To násilí je skrytější. Není to takové to otevřené pouliční násilí, které zažíval italský fašismus, ale je to násilí, které je strukturální, pokoutní, které se týká neustálé buzerace, omezování, zakazování, které se týká toho, co představuje Evropská komise.

Takže nemluvil bych o fašismu, mluvil bych o liberální totalitě.

Poprosím o další.

Takže za ty naše nedůstojné mzdy nemůže Evropská unie, čest zaměstnavatele. Nejlepší jsou pro ně Ukrajinci na černo, zmedci.

Máte pravdu. Tohle není otázka Evropské komise. Tohle není otázka Evropské unie. Já v tomto pořadu Evropskou unii nešetřím, ale neznamená to, že Evropská unie, Evropská komise je původcem všeho zla. Evropská komise by nemohla působit tak, jak působí, kdyby tady neměla vrstvu kolaborantů.

A ti kolaboranti jsou různého druhu. Jednak jsou to nevládky, jednak jsou to prodejní úředníci, kteří jsou lojálnější v Bruselu než v Praze. No, ale pak jsou tu ti správcové těch investic, pak jsou ty pohunkové zahraničního kapitálu a samozřejmě ty si z toho udělali živnost. Ty tady lobují a ty dbají na to, aby když se tady objeví vláda, která by chtěla dělat věci trochu jinak, tak jí v tom znemožní.

Ano, ideální model je tahat sem Ukrajince, Moldavany, kteří tady budou dělat za tu minimální mzdu. A samozřejmě na základě toho prostě v těch montovnách produkovat věci, které se pak nedají při tom standardu, který nabízejí, udržet pro člověka, který chce mít důstojnou středoevropskou úroveň.

Ano, je to tak. Ano.

Těch 25 000 jste zapomněl, jste neřekl, že je v hrubém.

Ano, je to hrubá mzda. Mzdy obvykle, když se mluví o mzdách bez dalšího, je hrubá. A na druhou stranu tam je minimální zdanění.

Jo, takže ale i tak samozřejmě je to ano, máte pravdu, je to hrubá mzda.

Pane doktore, proč Češi tak nenávidí muslimy? Nemyslím ty, kteří u nás dělají problémy, ale ty, kteří si žijí doma ve svých zemích a nás nechávají být. Přesto souhlasíme s jejich zabíjením.

Máte pravdu. Tohle je obrovské selhání. My nechceme muslimy v Evropě. My nechceme, aby tady rostly mešity. Nechceme, aby se tady slavil Ramadán. Nechceme, aby se v důsledku nějakých nediskriminačních zákonů tahle země zříkala své vlastní západní pohnasko-křesťanské tradice.

Ale to, že muslimové žijí v jiných částech světa, k tomu přece musíme přistupovat s respektem. Tak jako my chceme být suverénní v naší zemi, oni mají být suverénní ve svých zemích, ať už jsou to země severní Afriky nebo Blízkého východu.

A mně přijde, že řada spoluobčanů tyhle věci nějak zaměňuje. Vidí muslima, který zabíjí na ulicích Berlína a Paříže a to jej vede k nenávisti vůči muslimům, kteří žijí v Íránu, Alžírsku, Egyptu, Saudské Arábii a já nevím kde. To je přece naprosto nečestné.

Ti muslimové, kteří žijí v Evropě, opustili své země, jsou vykořenění a v tom radikalismu často hledají nějakou útěchu z té své vlastní neutěšené existence. A je to problém, s nímž se Evropa musí vyrovnat a musí se s ním vyrovnat radikálně.

Ale to přece neznamená, že budeme pěstovat islamofobii vůči lidem, kteří žijí v souladu se svými tradicemi ve svých zemích. Tito lidé zaslouží stejný respekt. Stejný respekt, jaký žádáme my od ostatních.

A co ta nenávist k Rusku a ke všemu ruskému? Kolektivní vina. To není nacistické myšlení, jeden národ horší než jiné?

Samozřejmě česká rusofobie je něco, co je těžko pochopitelné. Je těžko pochopitelná u mladé generace. Já bych ještě rozuměl rusofobii u starší generace, zejména u lidí, kteří třeba měli nějaké bolestné vzpomínky na setkání s okupanty. I když přiznejme si, že běžný Čech v 80. letech Rusa v České republice nepotkal. Potkat ruského vojáka nebylo snadné. Oni byli na těch svých základnách a nepouštěli se nějak do měst.

Ale dobře, Sovětský svaz byla velmoc, která to tady ovládala. Nám se to nelíbilo a určitý resentiment vůči Rusku na přelomu 80. a 90. let pro mě je pochopitelný. Sám jsem to tak cítil.

Ale dneska vůči dnešnímu Rusku cítit resentiment? Samozřejmě nám může vadit, že se Rusko chová jako velmoc. Chová se s brutalitou velmoci a je na místě, když nám to vadí. Ale proč se stejnou nebo spíše ještě větší vehemencí neodsuzujeme Spojené státy americké pro jejich velmocenskou aroganci, kteří jsou mnohem brutálnější než Rusko vůči svým nepřátelům a rivalům?

Takže máte pravdu. Ale samozřejmě nacismus je ještě něco jiného. Nacismus je skutečně ideologie, která je postavená na vyhlazovacím rasismu. Myslím si, že to v České republice se s tím nesetkáváme a nemá smysl používat tuhletu nálepku pro něco, co tady není. A nebo pokud to tu je, tak je to otázka několika jednotlivců, kteří v podstatě nepředstavují žádnou společenskou hrozbu.

Co se děje v Evropě? Vždyť to musí vidět i slepí. Vlády na západě se chopili idioti.

No, je to, víte, oni to často tam, je to na tom nejzajímavější, že to vlastně nejsou idioti. To jsou často super vzdělaní lidé, kteří museli projít velmi těžkými školami, těžkými zkouškami, museli toho hodně přečíst.

No, ale prostě nějak na tom studiu se odtrhli od té reality, že začali žít v realitě těch svých spisů a ideologií a zapomněli, že tady prostě existují nějaký lidé, nějaké země s reálnými potřebami.

Víte, tohle se prostě historicky děje. Historicky se děje, že v určité chvíli se elita, vládnoucí elita nějaké země nebo nějaké říše odtrhne od reality, prosazuje věci, které s realitou nejsou v souladu. No a pak ji čeká těžký náraz.

Krásným příkladem je čínské císařství v 19. století.

Století.

Čína, která ještě v 18. století byla Evropou obdivována jako země, která v mnoha ohledech je pokročilejší než Evropa, promeškala průmyslovou revoluci. V 19. století se stává zemí mírně zaostalou a ta její elita to nebere v potaz. Oni žijí jako předtím, než si je ti Evropané rozporcují a ekonomicky ovládnou.

No a pokud Evropa půjde touto cestou, tak ji čeká něco podobného.

Máme prostor na poslední otázku.

Prezident Ukrajiny pendluje po světě, sbírá pochvalná vyjádření a samozřejmě také přísliby finanční pomoci. Nebude za takových okolností válka trvat ještě roky?

Víte, jedna věc je, co Zelenský sklízí v zahraničí, a druhá věc je jeho situace doma. Doma se mu bouří lidé, kteří nechtějí na frontu, a navzdory těm příslovům, které sklízí, tak ani Evropě už se nechce moc platit. I Evropa už má dost těch sankcí a v Evropě to bublá.

Takže možná jsem nemístný optimista, ale doufám, že to roky trvat nebude a že ten režim se skutečně začne brzo hroutit.

Přejděme na to, jak se dnes v Evropě experimentuje s rodinou.

Západ se už před lety vydal cestou rozbíjení tradiční rodiny. Ministr zdravotnictví Vojtěch prokazuje, že je prozápadním politikem, takže k té destrukci řádně přispívá.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch se obrátil na etickou komisi svého resortu, aby zhodnotila připravované rozšíření umělého oplodnění i na ženy bez partnera. Na její závěrečné stanovisko už ale nepočkal a zákon předložil. Členové komise se totiž neshodli a projednání odložili.

Podporovatelé razili názor, že nelze párům asistovanou reprodukci umožnit a single ženám ji odmítnout jen proto, že nemají partnera. Naopak kritici upozorňovali na to, že by stát neměl hledět pouze na zájmy budoucí matky, ale i nenarozeného dítěte. To totiž vznikne vždy nejméně z jedné darované buňky, spermie od anonymního dárce.

Každé dítě má přitom podle Úmluvy o právech dítěte právo na to, aby znalo svůj původ. Já bych řekl, že každé dítě má především právo na mámu a na tátu bez ohledu na nějaké úmluvy. A je pravda, že někdy se stane, že krutý osud to znemožní, že dítě o jednoho z rodičů přijde a vyrůstá v rodině neúplné. Ale z těchto krutých výjimek se přece nesmí stát model, který bude státem podporovaný.

To, co rozhodl Adam Vojtěch, lze odmítat z důvodů dobrých i pochybných.

Na jednání také zazněl názor jednoho ze členů, že by byl pro přijetí, ale usnesení nepodpoří, protože by tím podpořil byznys premiéra Andreje Babiše. Na stejný střed zájmů upozorňoval v předchozích dnech i římskokatolický kněz Marek Orkovácha.

Fakt je ten, že současný premiér Andrej Babiš má portfolio, které se jmenuje Future Life, kam patří řada klinik asistované reprodukce, jako je Genet, Reprofit nebo Sanus. A ministr zdravotnictví se snaží prosadit zákon, který ve svém důsledku zvýší majetek ministerského předsedy.

Mě na tom argumentu toho nejmenovaného člena etické rady skutečně – když se někdo objeví v etické radě, tak bych řekl, že už je to celkem na považenou – tak na tom argumentu mne zaráží to, že říká, že mu nevadí, že se na tom všeobecně vydělává, ale vadí mu na tom, že by na tom vydělal Babiš. Takže pokud na tom vydělá Chrenek, pokud na tom vydělá Penta, tak je to dobře, pokud vydělá Babiš, tak špatně. Tohle je tedy konzistentní stanovisko člena etické rady.

Eh, já mám jiný názor. Já myslím, že zdravotnictví – pokud se ze zdravotnictví stane byznys – tak je to špatně. Je špatně, když na tom vydělává Babiš, stejně jako je špatně, když na tom vydělává Chrenek, Penta nebo další.

To, co dneska vidíme, je spojení progresivistických aktivistů. Já věřím, že piráti ten Vojtěchův návrh určitě podpoří, a velkého kapitálu. Spojení progresivistů a velkokapitálu. Progresivisté z ideologických důvodů, velkokapitál z ekonomických důvodů mají společný plán rozbíjení tradiční rodiny.

Tahle iniciativa samozřejmě rozděluje Babišovu koalici. Kritika zaznívá od motoristů, kritika zaznívá od SPD. Tak uvidíme, jak si nakonec s tím Vojtěchovým návrhem ve vládě a pak třeba později v parlamentu ještě poradí.

Ale nezapomeňme, že podstata je to, že ze zdravotnictví se stal byznys a to velmi bezzásadový byznys. Když srovnáme to, co se děje ve zdravotnictví, tak ty poměry jsou v podstatě mnohem horší než to, co se děje mezi zbrojaři.

No a i na mezinárodní úrovni se tady vytváří taková nová mezinárodní dělba práce.

Už za současné úpravy je Česko vyhledáváno zahraniční klientelou, která hojně využívá anonymní dárcovský systém. Zatímco téměř všechna vajíčka darují Češky, příjemky jimi jsou dlouhodobě 85 procent cizinky.

No tak je to taková přirozená dělba práce. Bohaté cizinky si kupují vajíčka od chudých Česek. Proč? No tak to souvisí s tím, čím jsme začali, s tím rozdílem ve mzdách. Tuhle úlohu v mezinárodní dělbě práce dnes zaujímají Češi – dodavatelé nějakých surovin. Akorát že jsou to suroviny z vlastního těla. Jsou to suroviny, která se dnes vyvíjejí, vyrábějí – pěstují děti.

No, další stupeň, který budou samozřejmě naši legislativci řešit, je náhradní mateřství. Náhradní mateřství je také zásadní problém, protože pronájem dělohy – o nic jiného nejde než o pronájem – je dnes novým nástrojem vykořisťování.

Plod jako předmět smlouvy, potrat jako smluvní povinnost, finanční sankce za neposlušnost a přesně vyčíslená náhrada za zdravotní újmu náhradní matce. Tak vypadá alespoň podle vzorové smlouvy surogátní mateřství v americkém státě Oregon. Podmínky nyní zveřejnil deník Breitbart.

Kontrakt upravuje i postup v případě selektivního potratu. Ten podle smlouvy má náhradní matka podstoupit v případě, že by se při umělém oplodnění vyvíjela trojčata nebo více plodů a náhradní rodiče by tolik dětí nechtěli. V tom případě má matka podstoupit selektivní potrat, kdy se některé plody v děloze usmrtí.

Neobvyklé jsou i pasáže upravující zdravotní rizika. Náhradní matka a její manžel podle dokumentu přebírají odpovědnost za případné komplikace spojené s těhotenstvím a vzdávají se možnosti požadovat po budoucích rodičích odškodnění, pokud by žena v důsledku těhotenství nebo porodu zemřela.

No, kdo se diví tady selektivnímu potratu? Ti mafijní zájemci si objednali jedno, dvě děti. No a pokud se narodí nějaké navíc, tak ty nebyly součástí objednávky. Tak když nebyly součástí objednávky, tak nebudou dodány. Nedodat je znamená, že je bude potřeba zlikvidovat.

To je byznysová logika, která je aplikována na tuto oblast. A pak samozřejmě zajímavé, jak ti Američané to v těch smlouvách mají ošetřené. Když náhodou ta žena během toho surogátního náhradního mateřství utrpí nějaké vážné zdravotní újmy nebo dokonce zemře, tak to není riziko objednávateleg. Riziko nese ona.

No, ale to zase je v souladu s tím systémem, který tady funguje, protože v tom systému, který tady máme, riziko vždycky nese ten slabší. Ono to není tak, že by jí třeba musel zaplatit náhradu pojistného, ne?

Prostě ona nese to riziko, to riziko. Když se chce pojistit, až se pojistí.

No, ale pak samozřejmě z toho, z té odměny, kterou dostává, už jí toho moc nezbyde.

A to i když jsou to lidé, kteří jsou třeba zvyklí pracovat za minimální mzdy.

Jak je to u nás s těmito věcmi?

Poprosím o pokračování.

V Česku se náhradní mateřství dostalo do centra pozornosti v minulých letech. V roce 2022 policie vyšetřovala organizovanou skupinu z Ukrajiny, která v Praze vyráběla děti na zakázku. Policie však případ odložila právě kvůli chybějící zákonné normě.

V reakci na to vznikla poslanecká pracovní skupina, která měla vypracovat legislativní ukotvení náhradního mateřství v Česku. Návrh například vymezoval, kdo může být náhradní matkou a kdo o donošení dítěte může požádat. O splnění podmínek měl rozhodovat soud. Náhradní mateřství mělo být bezúplatné. Návrh se však nestihlo v minulém volebním období projednat.