Odvážný policista pokračuje: Bojí se i vysoce postavení lidé. Jak moc nemocná je policie?

Předchozí části jste viděli.

Nastoupil jsem v roce 2006, takže letos je to 20 let. Mám odslouženo 20 let, ale jak jste sama uvedla, mé působení u policie se blíží ke konci.

A blíží se ke konci z toho důvodu, že ano, těch důvodů je několik, ale ten stěžejní je asi ten, že po tom, co jsem popsal, jak ten systém nefunguje – a on skutečně nefunguje – se rozjel takový kolotoč a takové postupy a kroky, které prostě měly vést k tomu, abych buď byl umlčen, nebo abych odešel, nebo aby se mnou bylo něco dělat.

Policie je nemocná. Je nemocná. Je hodně nemocná.

Co jí zachraňuje v dnešní době, je to, že je tam obrovské množství lidí, kteří tu práci dělají dobře a dělají rádi, což je naprosto skvělé. Bohužel je tam potom spousta lidí, kteří se tam jenom vezou a víceméně vydělávají na celém tom systému, na těch lidech, kteří to táhnou.

Ne, tak si nemůžete vůbec stěžovat u policie. Tam prostě funguje všechno dobře. A když začnete tvrdit, že to tak není, tak se prostě najde způsob, jak vás umlčet nebo odstranit.

Jo, ono to tak prostě je. Podívejte se na celé vedení policie, na krajské ředitele a další manažery. Vždyť ty prostě vystupují a pořád tvrdí, jak to všechno bezvadně funguje, jak jsou lidi a je vybavení a jak se ta policie rozvíjí. Tak přece nemůžeme najednou začít tvrdit, že to není pravda.

Bavili jsme se o tom, že jste na odchodu z policie poté, co jste upozornil na nedostatky a následovala série trestů. Co byla ta poslední kapka, která vás ve finále dovedla k tomu rozhodnutí policii opustit, i když jste práci policisty měl moc rád?

Ono je to jedno s druhým. Já jsem necelý dva roky chodil po jednáních, vysvětloval, snažil se zvrátit rozhodnutí, snažil se prostě, aby se změnily některé věci. Mám z toho tak akorát mozoly na zadku, jak jsem pořád někde seděl a něco vysvětloval, ale ono to nikam nevedlo.

Není tady prostě vůle to změnit. Protože je to jako s mnoha jinými věcmi – je na to navázáno spousta lidí, kteří jsou tam slušně placení, víc než slušně, hodně dobře. A ty se bojí, že se ten systém změní.

Ale my přece donekonečna nemůžeme tvrdit, že to funguje, když se to každodenně v životě těch občanů projevuje, že se zhoršují dojezdové časy a ti policajti nemají to vybavení a jedno s druhým. Takže se mi to takhle nevidělo.

Jedna věc za druhou. Úplně zásadní v celé mojí činnosti bylo to, že mě vůbec nezajímalo, co říkám, ale že to říkám, že jsem si vůbec dovolil něco říct.

A mně neskutečně vadí a štve mě, jak prostě celá ta banda v tom vedení dělá z lidí lháře, z policistů napříč policií. To není jenom o těch základních článcích, jako jsou obvodní oddělení, kriminálky, technici, psovodi – tam je to úplně otřesné.

Tak já jsem sbíral ty informace a pak jsem je na nějaké jednání přinesl a řekl jsem: "Podívejte se, vždyť to je hrozné, tady to nefunguje, tohle nefunguje. Já vím, že to nejde všechno opravit hned, ale pojďme s tím něco dělat. Jo, a teď by stačilo, kdybysme aspoň udělali tohle, tohle, tohle."

Za dva roky se neudělo vůbec nic, což je jedna věc – dva roky jednání a nikam to nevede.

Další věc je prostě ten soustavný tlak a vyhrožování, že takhle ne a že se mnou zacvičí a že mě zničí a já nevím co všechno. No tak taky se vám to přejí.

Eh, a další a další věci.

Tak se vám to v té hlavě nasčítá, až si řeknete: Já jsem se snažil, ale není tady ani politická vůle, ani vůle ve vedení. Jak se říká, kapři si rybník nevypustí a kdo je u korítka, tak ten se od něj nenechá vyhnat.

Tak prostě už jsem si říkal dost.

Minimálně jsem chtěl odstranit nebo odebrat některým jedincům možnost, aby mě trestali a stresovali a chodili mi na kontrolu, což samozřejmě odnášeli i ty lidi kolem mě, po kterých se taky vozili – ať už se týkalo hledání špíny na mě nebo těch kontrol na tom útvaru. Prostě se to sčítalo.

Chtěl jsem, potřeboval jsem už z toho vystoupit, ale neznamená to, že bych s tím končil. Já jsem na začátku května byl zvolen jako člen prezidia konfederace odborových organizací bezpečnostních sborů, takže v tom budu nadále pokračovat.

Mimochodem, pro některé zvídavé kolegy stále platí to, že jakoukoli tuhletu funkci dělám zdarma, jo? Nenechám si za ní platit, protože ty holky a kluci jsou mizerně placení a ještě aby jako já se podílel nějakým způsobem na to, že se jim to bude ponižovat nějakými platbami, ne?

Rozpočet policie není žádná malá částka. Přitom vy říkáte, že na těch nižších úrovních peníze hrubě chybí. Opravdu chybí peníze jako takové, nebo se spíše někde v tom systému ztrácejí?

No, já jsem přesvědčený, že ty peníze se z velké části ztrácí. Ale já si myslím, že já už jsem to asi i někde říkal – ta policie si prostě musí udělat pořádek uvnitř, jo.

A nemůžeme donekonečna chodit a říkat si o víc a víc peněz, když máme prostě rezervy a v tom systému jsou chyby, které je třeba taky napravit. Ono by se tím určitě ušetřilo.

A jak už jsem říkal, policie má nesmyslně, zcela nesmyslně obrovské vedení. Máte policejní prezidium, krajská ředitelství, okresní ředitelství – tam se to nikdy nemělo dostat.

A to jsou přesně ta čísla. Pak se bavíme o tom, kolik je policistů a kolik jich reálně je na ulici. Tak to by se tam nikdy nemělo dostat.

To jsou ředitelé, jejich náměstci a jejich zástupci, metodici a já nevím kontroloři a já nevím co všechno. Ale my přece potřebujeme hlavně ty policajty – nejenom na ulici. Potřebujeme je i v kancelářích, aby dělali výslechy a psaly ten spis. Ale manažerů tady máme – vytapetovali jsme ty největší budovy v celé republice.

Pojďme s tím něco dělat, pojďme to změnit. Ale ono se nikomu nechce, všichni se bojí. Nebo to nechtějí.

Máte dvě možnosti. Narazíte na člověka, který vám řekne: Jo, je třeba s tím něco dělat, ale víš co – když s tím začneš něco dělat, tak se to otočí proti tobě, jo?

No a pak to je jeden typ lidí, kteří by mohli a nečiní.

No a pak je druhý typ lidí a to jsou lidi, kteří prostě nechtějí, protože jim to vyhovuje.

Jo, ať si samozřejmě, že pořád zjišťujeme informace, ptáme se, dotazujeme, rozesíláme datové zprávy.

Když se pak podíváte na to, za co se utrácí, jak se rozdělují peníze, jak se rozdělují odměny a tak dále, tak ano, máme rezervy a šlo by to určitě přerozdělovat jinak a lépe, tak aby to fungovalo.

Jak ten nedostatek prostředků dopadá konkrétně na řešení kriminality?

No, samozřejmě se to projevuje. Jsou to finance a personální problémy, takže se vám to prostě v tom projeví. Když na obrovské území máte jednu, dvoučlennou hlídku, tak vy přece vůbec neděláte prevenci. Jenom jezdíte a hasíte ty problémy, které jsou akutní, že je někdo oznámil na tísňovou linku.

Nikdo jiný prostě v dané lokalitě není a vy nemáte čas jít projít park, vyhnat fetáky, zkontrolovat garáže, jestli tam někdo nevybírá auto nebo se ho nesnaží ukrást. A tak dále.

Takže takhle se nám to určitě projevuje v kriminalitě. My nemáme vůbec. My už jsme úplně ustoupili z prevence.

Vždyť vzpomeňte si, kdy jste naposledy viděli policistu, který by šel větší výkon služby přes město. My na to nemáme personální kapacity. Jezdí se autem a jezdí se od případu k případu a nemáte čas na prevenci.

Prevence je prostě důležitá. Když závodové osoby vidí, že v dané lokalitě se ta policie prostě neukáže celoročně, tak to je pro ně úžasné podhoubí tam začít s nějakou tou jejich činností.

Takže ano, takhle se to projevuje.

>> Milí diváci, zdravíme vás z redakce Svědomí národa a chceme vás požádat o podporu.

V tuhle chvíli potřebujeme zajistit prostředky na fungování redakce v další části letošního roku, abychom mohli dál dělat to, co s vaší pomocí a podporou děláme už celých pět let. To je sbírat informace, natáčet rozhovory a klást otázky, které si jiná média nekladou.

Jsme malá redakce novinářů a jezdíme za našimi respondenty po celé České republice. Sami si stříháme, postprodukujem a každý ten náš rozhovor nás stojí v tomhle malém redakčním týmu dva a půl dne práce.

Děláme to rádi. Máme rádi tuto činnost, je velice zajímavá. Moc vám děkujeme, že díky vám ji můžeme dělat.

My to vnímáme jako svého druhu službu veřejnosti. I proto jsou ta naše videa dostupná bez nějakého poplatku všem.

A o to víc si vážíme těch, kteří to jako tu službu vnímáte spolu s námi a podporujete nás svými dary. Mockrát vám za to děkujeme.

>> Děkuji.

Pro člověka, který upozorňuje na nedostatky uvnitř nějakého uzavřeného systému máme takové hezké české slovo whistleblower. To bývá velice osamnělá role. Byl jste na to úplně sám, nebo byl někdo, kdo vás ve vašem počínání podpořil?

No, na začátku jsem byl trochu sám. Věděl jsem, měl jsem za sebou nějaké lidi, o které jsem se mohl opřít, ale všechno jsem si vymyslel sám, dělal sám a tak dále, což víceméně dělám do dneška. Ale postavila se za mě ta policejní rodina, taková ta, která vidí, jak je tady neskutečný bordel.

A byť někteří chtěli veřejně vystoupit a chtěli jít do nějakých sporů a tak dále, já jsem jim vždycky říkal, ať mě podporují maximálně takovým způsobem, aby si sami nevytvořili problém.

Říkal jsem vždycky: Hele, já moc děkuju za podporu, ale já už jsem odepsaný. Já to prostě vím, že teď jenom vymýšlejí, jak mě sundat, umlčet, trefit. Tak nenasedej taky na tuhle kolej, protože ne každý to ustojí.

A to víceméně já vždycky říkám: Já mám full house. Všechny hodnosti, které v policii jsou, tak už za mnou přijely od těch nejnižších až po skutečně úplně ty nejvyšší.

Se všema jsem si to probíral. Líbí se mi, že mám ten pohled ze všech těch úrovní.

Teď za mnou v průměru přijedou takový dva až tři lidi týdně, se kterými to probírám, protože ten osobní kontakt je nejlepší, než si telefonovat, psát si emaily a tak dále.

Probírali jsme to, probíráme a já pevně věřím, že probírat budeme. Abych odpověděl na vaši otázku: byl jsem v tom boji sám, ale vím, že tam je ta podpora od těch policistů napříč celou republikou a napříč těmi různými úrovněmi.

A jako zažívám to každý den, ať jsou to telefonáty, emaily, cokoliv.

Pak je prostě ale smutný, když budu reagovat na to, jak jste říkala, ten člověk kritizující systém. Já jsem se setkal s jedním krajským ředitelem a ten mi řekl: Fakt je dobře, že do toho konečně někdo šel. Vždyť to je otřesné. Ale nezlob se, já tě prostě nemůžu veřejně podpořit. Oni by mě zničili.

A to pro mě byla vlastně ukázka toho, jak je ten systém celý nastavenej. Jestli se v tom systému bojí člověk i v takhle vysoké funkci, tak je to hrozné.

Policisté na vyšších pozicích, kteří trestají lidi, jako jste vy, za upozornění na nedostatky. Je zatím spíše jejich potřeba uplatňovat svou domělou moc, sílu, nebo je to spíše strach, aby tyhle problémy s jejich podřízenými nebyly moc vidět a na ně to nějak nedopadlo?

Já úplně nevím, jestli chápu správně tu otázku. Ale vlastně mě to navedlo do toho místa, že jak jsem tady popisoval chování krajského ředitele Jihočeského kraje – dneska už teda není krajský ředitel, už je na cizinecké policii – tak já se na něj vlastně nezlobím, protože si úplně nemyslím, že to bylo z jeho hlavy.

Myslím si, že ho k tomu dotlačil systém a možná ještě konkrétní osoby, ale je to jenom moje doměnka.

A takhle si myslím, že je víc krajských ředitelů, kteří jsou, kteří vědí, že je třeba s tím systémem něco dělat a že to nefunguje, nebo to funguje špatně.

Ale jak jsem říkal, jakmile vystrčíte nos a jenom prostě naznačíte, že by bylo možné to dělat lépe, jinak, levněji, tak prostě končíte.

>> Když si představíme, že je tu mladý člověk, který upřímně věří ve smysl práce policisty a vstoupí do přijímače, co ho tam dnes čeká, ať už v přijímači nebo v prvních letech služby? Jak to vypadá zevnitř?

>> V každém případě bude muset oddělit dvě věci. Já to tak mám vlastně do dneška.

Musíte oddělit to, co je venku, když sednete do toho auta, jedete skutečně naplňovat to poslání policie, což je naprosto skvělé a za nic bych to nevyměnil.

A pak je ta druhá část – to je všechno to okolo. To vyplňování nesmyslných tabulek, vytváření grafů a já nevím čeho všeho, jenom aby si nějaký pseudomanažer obhájil důležitost své funkce.

Ten člověk, když bude chtít nastoupit, tak musí se připravit i na to, že dneska vůbec není nejdůležitější chytit pachatelé nebo vrátit mu třeba tu ukradenou věc.

Dneska je nejdůležitější, jestli je razítko na správném místě a jestli máte správně očíslované listy a jestli jste všechno správně vykázali.

A to je bod, ve kterém právě policie nikdy neměla být.

Když tohle všechno jako dokážete v sobě potlačit a soustředíte se jenom na tu službu těm lidem venku, tak je to úžasné.

Na co by se dál měl připravit?

Na to všechno vlastně, co jsem, co jsem už říkal.

Měl by se připravit na to, že musí jenom kývat, plnit jako mnohdy nesmysly.

Měl by se připravit na to, že celá policie je postavená na tom, že musíte dávat pokuty.

Všechno stojí dneska na pokutách. Když nedáte správný počet pokut a je to špatně, to je zlé a dostanete kartáč.

Takže na to si ten člověk musí připravit, že dostane počet, dostane narízený počet pokut, který musí mít, aby to bylo v pořádku. Dostane počet lidí, který má prolustrovat, a běda, když to není. Počet vozidel, který má prolustrovat, a běda, když to není.

Takže ty lustrace stojí fungování policie, jo? Jestli kolik máte pokut, kolik máte vylustrovaných osob a kolik máte vylustrovaných vozidel.

Já ty lustrace částečně chápu, protože ono to částečně na tom stojí ta policejní práce, ale zase se to žene tak ad absurdum, že je to prostě neuvěřitelné a taky se na to hodně blbě zvyká člověku se zdravým rozumem.

Musí se připravit na to, že dostane šílené vybavení, ochranné pomůcky. Pokud nějaké dostane, tak je dostane v nejnižší kvalitě, která by byla asi na jedny špejli, na poutě na střelnici.

Prostě musí se na tohle všechno připravit. A že když cokoliv bude chtít, tak musí vyplnit šest kolkovaných žádostí a udělat dvacet telefonátů a pak možná tu danou věc dostanou.

Ale ta práce za to prostě stojí.

Já vím, že jsem jeden z největších kritiků toho celého systému a cirkusu, co teď asi tady v téhle republice žije, ale ta práce stojí za každou minutu. Prostě stojí.

Já vím, že je to hrozné, že se strašně protiřečím, ale stojí to za to. Jenom to je tak, že stejně jako většina těch mých předchůdců, v čase vás to semele, že už se na to nemůžete dívat.

Policie je uzavřený systém s hierarchickou strukturou. Takové systémy bývají náchylné ke vzniku šikany a bossingu. I to, co jste popsal na vlastním příkladu, takové známky vykazuje.

Jaká je ta obecná zkušenost? Je u policie šikana? Jak dosáhlá?

Šikana, bossing je jedno z témat, které dostávám nejčastěji. Jo, to je prostě fakt, jo. A neřeší se to.

Podívejte se, já jsem tady popsal a to hodně ve zkratce svůj příběh. Chci zdůraznit, že to není o mně. Není to o mně. Já řeším ten systém.

Ale když už se bavíme, já se ptám – já jsem to několikrát zveřejnil, několikrát uvedl, čím jsem si prošel – kde jsou ty kontrolní mechanismy? Kde, kde, kde jako proč, kde tamhle kluk na ulici nemá čepici při zákroku a už se po něm vozí? Už na něj skočí.

Proč se mě nikdo nezeptá a neprošetřuje jednání těchhletěch lidí, který se po mně vozili?

Někdo musel krajskému oddělení vnitřní kontroly říct, že se po mně mají vozit. Někdo jim to asi musel nařídit, někdo jim takovej úkol musel dát. Nedošlo k nějakému porušení, k naplnění nějaké skutkové podstaty?

Kde je generální inspekce? Proč se vozí jenom po mladých klukách? Je to v pořádku, ať máme kontrolní mechanismy. Já jsem to nikdy nezpochybňoval, nikdy.

Ale ty kontrolní mechanismy musí fungovat i ve směru nahoru, nejenom ve směru dolů. Jo.

A já jsem řešil, nebo já pořád řeším, že se na mě kolegové obracejí a chtějí, abych jim poradil, pomohl.

Obrátil se na mě v nedávné době kolega, měl problém taky s vedením. Byl vyhrocený výjezd. A než na ten výjezd vyjel, tak vysílačkou dával informace, že tam jede, že se tam děje tohle a tohle. A dokonce to říkal dvakrát. Jo.

A ty relace na těch vysílačkách se nahrávají.

Kolega tam dojel, vyřešil to, bylo to takové vyhrocené i ten dojezd celého toho výjezdu.

No a šli se ho trestat, protože že nedal vědět, že se tam jede, že tam jede něco řešit.

A on říká: „No, to není možné. Vždyť jsem to dával do té vysílačky."

„Ne, ne, ne, tady žádný záznam není, takže jsi nic nedával. Nekecaj."

A potrestali ho, protože jsou v hlídce vždycky dva. Takže ten jeho kolega řekl, že to nepůjdeme proti systému. Přece nepůjdeme proti systému, tak už tolik takový trest jsme nedostali, tak já s tím budu souhlasit a necháme to být.

No a tenhleten kolega se sebral, přijel za mnou, byl z toho úplně vyřízený, říkal: „Prosím, já jsem to dával dvakrát a vždyť se to nahrává, tak co mám dělat? Mám se nechat potrestat, protože se systémem se nedá vyhrát?"

A já mu říkám: „Víte, to je úplná blbost. To přece nemůžeš nechat takhle být. Vždyť kam bychom se dostali, kdybychom nás už trestali i za takovéhle věci, který jsou jednoznačně a snadno dohledatelné."

No, tak jak dostal ten trest, pořešili jsme to odvolání, šlo to na vyšší stupeň a tam byl zase pánbůh člověk, kterých je víc v celém tom systému, protože ten udělal slušný boj a najednou se ten záznam dohledal.

Jak je možné, že se najednou objevil? Proč se neřeší, kdo ho předtím nehledal, schoval nebo zatloukl?

Jo, takže když prostě chtějí, když prostě chtějí, tak vás potrestají a takhle to funguje.

Já jsem v průběhu své činnosti zjistil, že když se znelíbíte, když někdo na vás zadupe, tak oni moc nepočítají s tím, že se budete bránit. Prostě s tím nepočítají. Není to tady zažité.

A když pak se začnete bránit, tak mnohdy se stane, že jim dojdou argumenty a začnou couvat.

Proto se ty kolegy snažím naučit – nemlčte, nemlčte, brance se. To přece není krucinál. Máte právní možnosti, takže je možnost se bránit a řešit to, a ne že jsi to udělal a tole, tady to podepiš, že jsi potrestaný.

Ne, takhle ne, hoši, tak to ne. Takhle to nebude fungovat.

Je nějaká naději, že se policie změní? Co by se podle vás muselo stát?

Já tuhle otázku dostávám poměrně často a vždycky říkám nadneseně na začátku odpovědi, že mnohem jednodušší by bylo to celé rozpustit a začít znova.

Protože pokud se budeme bavit úplně o nápravě celého systému, tak když se nad tím zamyslím, je to běh na neskutečně dlouhou trať. Ani nevím, jestli by to mělo ten úspěch, který bychom předpokládali.

Ale naději by musel být přítom ministr, který to chce řešit. Musel by být policejní prezident, kterí ty problémy zná, netutlá je, neohýbá je a nedělá ze mě a z mých kolegů lháře, což teď zase nemáme.

A my bychom museli jít cestou nového zákona, jo, ne nějaké novelizace toho současného.

Ten zákon už je přežitý od samého začátku, ne?

Jako ne, jsou v něm zásadní chyby.

Nikdy to tak nemělo být, ale naději tady prostě je.