Anna Hogenová a Petr Robejšek: Žijeme v mýtu nekonečného růstu. Tento věčný závod člověka zničí

[hudba] Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Vítejte také u jeho speciální podoby, kterou vám tu a tam nabízíme a říkáme mu setkání tří.

Už od francouzské revoluce se do veřejného prostoru stále vrací slovo pokrok, progres. Pokrokový byli alespoň podle svého přesvědčení anarchisté, komunisté, dokonce i nacisté. Ve jménu pokroku se rozvíjela výroba i masově vraždilo napříč staletími i domicily. Pokrokové bylo brát drogy a odmítat vojenskou službu. Dnes jsou progresivci největší zastánci zbrojení a válčení.

Zdálo by se, že v tomto slově skryt jakýsi vnitřní paradox. Jenomže možná při bližším pohledu rozetneme tento gordický uzel za pomocí jednoduché úvahy. Pokrok totiž, ať už měl v dějinách jakoukoli konkrétní podobu, byl vždy pojmem, který skrýval nebo zakrýval určité zájmy. Po kroku se nelze postavit. Nechcete-li být v roli zpátečníka. Tak jednoduše a někdy rafinovaně se s tímto slovem žongluje celé moderní dějiny, současnost nevyjímaje.

Pojďme se tedy od tohoto slova odrazit spolu s našimi dnešními hosty, kterými jsou filozofka a fenomenoložka, také pedagožka, profesorka Ana Hogenová.

>> Dobrý den, děkuji za pozvání.

>> Vítej. Jsem ráda, že jsi tady.

S námi je tady také sociolog, politolog a ekonom docent Petr Robejšek.

>> Buďte vítán.

>> Děkuju za pozvání.

>> Já bych se měla určitě dle Bontonu nejprve obrátit na paní profesorku, ale já to neudělám, protože k tomu pojmu, k tomu slovu pokrok jste mě svými úvahami přivedl, Petře. Proč je pro vás toto slovo tak zásadní, tento pojem?

>> No, protože je s oblibou zneužíváno. Protože to je klíčový argument těch, kteří mají moc a mohou svoje zájmy i s její pomocí prosazovat, aby je takříkajíc posvětili, ty svoje zájmy. Zároveň je to slovo, které v sobě skrývá potenciál intelektuální chybnosti nebo nepřesnosti, který je až skoro nepřehledný. To souvisí hlavně s tím, že si to slovo přivlastňuje vlastně úplně každý. Vy jste jmenoval pár těch skupinek, žádná z nich nebyla dominantní ve společnosti, ale každá měla svojí definici.

Pro mě, pro moji práci, pro to, co současně dělám, je ten pojem pokrok zajímavý zejména tím, že kdybychom se ptali, jaký je směr pokroku z tohoto dnešního dne, z našeho dneška, tak bych řekl zpátky. Protože moje definice pokroku není totožná s definicí pokroku, která by třeba mohla znít jako počet strojů na metr čtvereční. To je ve skutečnosti skrytá definice pokroku té pošetivosti pocházející již z Descartovy doby, představy o tom, že všechno můžeme rozpoznat, řídit, ovládat. A to dodávám já – blížit se k totalitarismu.

To znamená, že jsem tímhletím vlastně krátkým extemporem naznačil, jak ambivalentní a protiřečivá zároveň, ale nebezpečná kategorie to je a jak důležité je. A to si myslím, že je – ať vás znám jenom zprostředkovaně – jsem si jistý, že se shodneme na tom, že nám jde o přesnou definici pojmů, že chceme přesně definovat to, co víme s uvědoměním si toho, že to definuje subjekt, že to je někdo, kdo má nějakou preferenční listinu hodnot, ale přesto definovat, hlavně proto, abychom vyvrátili ty falešné definice těch, kteří nás chtějí ve jménu pokroku dovést do technického feudalismu.

>> Byla doba, kdy se ve jménu pokroku mohlo skutečně všem. A vy říkáte, že právě teď ten pokrok pravděpodobně vede kupředu do minulosti.

>> To je přesně tak. To je přesně tak.

>> Paní profesorko Hogenová, jak ty reaguješ na slova a vyřčené otázky, které docent Robejšek před chvílí řekl? Ten pokrok je z tohoto fenomenologického hlediska moderním mýtem.

Moderním mýtem. Ano. Proč? U toho nechybí myšlenka, že všechno má svou podstatu ve vůli k moci. A z toho vychází, že v 20. století, kdy Nietzsche umřel v roce 1900, se rozhostí nihilismus. Ano. Co se opravdu stalo? Proč se to stalo?

Protože ten vývoj každého procesu, třeba u Platóna, musel být jako růst. Gresko znamená růst, pro znamená dopředu. Čili ta rostlina roste, vyroste do, řekla bych, dokonání své dokonalosti. Dokonání své dokonalosti a víc už nemůže. Jenomže to, co je v dnešním světě, to je něco strašně nebezpečného, co si v podstatě málokdo uvědomuje – že ten pojem pokroku v sobě má to nekonečné, ten nekonečný růst, který nikdy nemá dost.

Nikdy dost. Tak všechno musí být překonáno. A tomu říkal Heidegger Überwindung – přemocňování. Ano. Co se projevuje v takových korporátech, v jakém například dneska zrovna jsme, kde zkrátka ti lidé musejí být stále lepší, výkonnější, výkonnější, musí víc takříkajíc ze sebe vydávat tu vůli k moci. A protože moc je silou a síla se ukazuje jenom, když sama sebe přerůstá, tak to znamená, že ten člověk musí neustále celý život sebe sama přerůstat, což ho zničí.

Ano. To je ten věčný závod. Nikde není vítěz. Každej vítěz musí být zase překonán. Jo, proto moderní mýtus. Protože nám chce implementovat, že pampeliška může růst do nekonečna.

>> Přesně. Přesně. Ano.

>> Já myslím, že vidíme v současných elitách – v těch, co je dáváme do uvozovek – také takový ten příklad možná pokroku, kdy vzdělání překoná intelekt. A to, co se pak odehrává, možná vede k tomu pokroku, o kterém jste mluvil před malou chvílí, Petře.

Já bych to trošku vyjádřil trošku drastičtěji. Ten směr sedí, ale ve skutečnosti jde o to, že zažíváme mutaci pojmu pokrok v současnosti a sice od roku 2020 viditelné pro každého, kdo chce vidět. Mutaci, která vede k tomu, že nejmocnější, zejména finanční elity světa, definují pokrok samozřejmě ze svých zájmů a podle svých zájmů s tím důsledkem, že lidem se vede stále hůře a naše společnost, jak už řekl, zhloupá konzumem, tak nepochopí to, co jsem na začátku řekl. Dneska by byl pokrok – otočte se zpátky a jděte zpět. Vím, že to nejde. To jsou banality, ale to jádro spočívá v tom, že bohatství zhlupuje národy, tuhletu tendenci nezpochybňují. Oni si to nechají líbit. Oni, zejména se to velmi dobře dá identifikovat na zamilovanosti do všeho technického.

Mladá generace – jsem se snažil udělat hodně hloupý obličej. Doufám, že to kamera vzala. Protože to odpovídá přesně tomu, jací jsou. Přestože mají potenciál vědět mnohem víc, než chtějí a jsou schopni vůbec rozeznat, tak jsou takoví, jak ti jsou. A to přesně pasuje těm, kteří nám vládnou a chtějí nás vést do té virtualizované, přetechnizované, totalitární společnosti. To jsou sny lidí, jako je Peter Thiel, jako Tatland, to jsou sny lidí jako Harari, kteří – filozoficky je to zoufalá úroveň, co nabízejí. To vůbec nemá, když to srovnáme s vámi, ať si vezmeme kohokoliv – Hüssela, Jaspersa, ať si vezmeme kohokoliv Hanu Arendtovou – to jsou neuvěřitelně neúnosné hlouposti. Ale to jsou přesně to – výrony mozků, kteří – a teď se zase trošku vracím k tomu pojmu pokrok – který definují pokrok v číslech.

Oni přišli a nebo jsou koupeni ekonomickou sektou, která jenom počítá, a zároveň se sami stali v procesu neustálého zvyšování produktivity, který je ústřed v digitalizaci všeho.

Sami se stali obětmi čísel, která znamenají 0 a 1, čísel, mezi kterými není žádný rozměr, žádné přechody – čísly, která ve skutečnosti znamenají buď a nebo.

A to je situace, ve které se nacházíme.

A proto jsem řekl, já bych rád chtěl to vyjádřit dramatičtěji, protože to není legrace, ačkoli si většina národa našeho i všech těch západních vlastně myslí, že všechno je OK.

Není.

My jsme existenčně ohroženi, a v okamžiku, když třeba zmizí hmotná měna, když zmizí normální bankovky, v tu chvíli jsme prohráli.

V tu chvíli jsme se stali otroky, a já myslím, že tady to vysvětlovat nemusím.

Našim divákům také ne, ale většině lidí si to asi vysvětlit musí, a oni to stejně nepochopí, že když nebudou moci platit hotovostí tak, jak oni chtějí, tak se stávají otroky těch, kteří je budou řídit a chtějí je řídit.

Já vidím, paní profesorko, že přitakáváš, když docent Robejšek říkal, že si neuvědomujeme, že se máme stále hůře.

Myslím, že mnoho lidí by nám oponovalo.

Vždyť máme právě spoustu hmotných požitků.

Můžeme se svobodně rozhodnout, jestli si koupíme tyto těstoviny nebo jiné těstoviny.

V čem to stále hůře?

Navzdory pokroku vnímáš ty – protože čím dál tím ten člověk sobě nepatří, jo, nežije z vlastního pramene, který si usedlal, uvlastnil skrz všechny prohry a výhry ve svém životě.

On si ten člověk nepatří.

On patří tomu gestelu, jo.

A ten geštel, to je ten známý Heideggrovský pojem, který se rovná tomu významu všeobecné objednávky, která znamená, že každý člověk v této společnosti je objednán předem k nějakému druhu života, aniž si to uvědomuje.

A možná někdy si to i některý takový člověk uvědomí, když třeba vyhoří, jak se to času třeba v medicíně, ano, nebo ve školství.

Ale většinou to prostě nepropojí s tím, že to technické myšlení, které chce toho člověka vyrábět, dělá tu šílenou chybu, že člověk se nevyrábí. Člověk se k člověčenství probouzí, a tomu má sloužit vzdělávání a kultivace kulturou.

Pokud tohle ti technici nevědí, tak je to zlé, a oni to nevědí.

Ano.

Jakým způsobem se podařilo tolik lidí, a nejen mladých, ale skutečně napříč generacemi, tolik nadchnout třeba bezhotovostním placením?

Ten okamžik. Já to někdy sleduju u kasy, kdy se zeptají kartou nebo hotově, a oni přiloží prsten třeba nebo hodinky, a je v tom taková rozhled.

Vidíte to?

Řekněte mi, jak je možné obalamutit všechny věkové kategorie tím, že toto je činí svobodnými, přičemž opak je pravdou?

Ale tak homoconsumens je hloupý, není homo sapiens.

To je asi jeden z těch základních tézí.

Druhá je, že i homo sapiens je pohodlný.

To znamená pohodlnost, domácí rychlost a snadnost toho technického svádí lidi k tomu, aby se chovali tak, jak se chováni.

Já často jezdím na výlety autobusem.

Tam u autobusu u řidiče je elektronická pokladna, a vidím, jak často selhává to elektronické, jak si kvůli tomu autobus vzadu zpoždění, protože lidi nejsou schopni zaplatit tím, na což jsou hrdí.

Ty, kteří mají implantovaný čip, ty teprve ty jezdějí, a slastními auty.

Ale ta hloupost – a to je třetí bod – hloupost těchto lidí je módnost, pud na pud, nápodobě, snaha být cool, snaha být in, prostě patřit k těm, kteří jsou obdivováni.

No a to všechno je nakonec zdůvodněné, že ten moderní člověk – a to je prostě dimenze vašeho myšlení, jestli tomu správně rozumím – moderní člověk ztratil půdu bez záchrany v té dlouhé úspěšné tradici pokroku, kdy ještě pokrok krok po kroku byl.

Kdy to končí? Pro Evropu to v mých očích končí v 80. letech pro konzervativní strany, pro Christenmusmus Economics.

Já to můžu rozvést, ale to třeba není tak důležité.

A v 90. letech pro levicové strany, kdy Blair a Schröder formulovali pojem, takový manifest třetí cesty, který ve skutečnosti znamenal – v obou případech to znamenalo – podnikatelé ovládají politiku.

Od teďka je ta nejvyšší, nejsilnější mocenská skupina ve společnosti podnikatelská.

Prodali jsme se, oni si nás koupili – nás Thatcherová, stejně jako Schröder a Blair. Oni si nás koupili.

Technika, podnikatelství, peníze jsou indicie pokroku, smysl pokroku, a my se tomu podáváme.

V tu chvíli zmizely zájmy skupin politické, proletariát, všechno to, co známe – prostě to, co od francouzské revoluce velmi dobře fungovalo v tom osvobození člověka jako homo politicum. Osvobození člověka, pokus prosazovat jeho zájmy organizovanými způsoby, které nakonec se ještě nějakou dobu to fungovalo v minulém století a projevily se v reprezentativní demokracii.

Ta už teďka samozřejmě dávno nefunguje.

To znamená, abych to neprodlužoval – tady ten zlomový okamžik je pro mě. Já myslím filozoficky, ale jsem politolog a ekonom povoláním.

Pro mě jsou to tyto dvě data: 80. léta pro konzervativní, pro pravici, 90. léta pro levici.

Eh, přemýšlíte filozoficky, ale jste politolog a ekonom.

Jak se na to dívá filozofka profesí, fenomenologem?

Jak vnímáš?

Jako – myslíš, kdy vzniká – ten geštel pravý?

No, ten geštel vždycky v nějaké míře existoval.

Jo, ale zajímavá je taková úvaha, že ti řečtí bohové nikdy nedávali lidem rozkazy, dávali jenom pokyny.

Jo, přišel blesk, svět se rozsvítil, a ti, kteří byli předpřipraveni k pochopení, pochopili a věděli, co mají dělat.

Ale se s tou změnou těch Athén na ten Řím, který se pak stal tím, kdo ovládal svět, najednou vznikalo to „veni, vidi, vici" – všude – a tam potom jsou jenom rozkazy. Rozkazy jsou v dnešní době také produkovány nesmírně chytrým způsobem, že normální člověk vůbec nepochopí, že je veden za ručičku a ještě kopán do zadku.

Naopak si myslí, že to je ten pokrok, jo, a to je ten geštel – ty povely, které nás prostě všude řídí, kontrolují a mají nad námi moc.

Proto já nesnáším organizaci, jo.

Jak někdo mě chce organizovat nebo chce ode mě něco organizovat, odcházím.

Jo.

Tak tohle je slovo, které toho člověka opravdu proměňuje velmi pomaloučku, marketingově z lehkého v takového otroka, jaký tu nikdy nebyl.

Ano.

Ani ten člověk dnešní neumí prožívat tu teďkost. Má pořád před sebou nějaký úkol, který měl už včera udělat.

Ano.

Čili on nikdy není u sebe, nikdy není v klidu. Neví, že ta chvíle je chvílí jenom tím, že v ní není žádný povel, není žádná příčina, která ho nutí do něčeho, co má musí dělat.

Ano. On je vlastně pořád na útěku od sebe samého, a tím si my vysvětlujeme i všechny ty závislosti – ať jsou drogové, nevím, nebo je to závislost na slávě, na moci a tak dále, jo – že ten člověk vlastně nežije vlastní život, nemá vlastní budoucnost, neví o tom.

Jo.

A tohle je ta hrůza dnešní doby, která padá na toho člověka už i tedy somaticky – spousta těch nemocí – a to, co dělají malé děti, že si prostě řežou, aby vůbec něco cítily, tak si řežou ruku.

Jo, toto prostě je něco, co by mělo řvát do světa. Proboha, zastavte to.

A naopak se děje to, co toto všechno ještě prohlubuje a zdá se, že to nic nemůže zastavit.

Jo, [frknutí] já doufám, že se určitě dostaneme k tomu, co s tím, ale myslím, že je potřeba naplnit to skutečným obsahem ještě další slovo, protože to, co vy popisujete, pro člověka není dobré.

Da co víc? Dalo by se říci, že je to zlo. Ale zlo si nikoho nezíská. Málokdo je natolik úchylný, aby plédoval pro očividné zlo. Vždy se to musí tvářit jako dobro. [frknutí] A pokrok je přece pro nás dobro. Ušetří nám spoustu času, ušetří nám spoustu myšlenek a tak dále a tak dále.

Kdy a jak se podařilo naplnit slovo dobro úplně jiným obsahem?

>> Na koho?

>> Na oba.

Tak já zkusím. Jo, to je tehdy, když ten člověk neví, co je podstatné. Jo. A když si je tak zavalen daty, materiálem, myšlenkami, reklamami, jo, tak jako ten současný člověk, který nemůže vůbec ani na chvilku se zastavit a ze sebe, z toho vlastního pramene přijít k tomu, co je dobré a co není dobré.

Jo, on si nechává podsouvat ta dobra a zlá. Jenže když si to dobro, které je mu podsouváno, ten člověk si nevezme za své, tak jde zlo.

Proto ty národy dneska, ty státy jsou rozdělené takhle. Ano, to je tak nesmírně nesvobodná doba, že nedá mi to, abych si nevzpomněla na jednu věc.

Zeus kdysi dávno, když se ti androgyni proti těm bohům na Olympu začali ozývat, tak potom ti bohové dali lidem dva takové dary. Jinač pochopili, že jenom z toho, řekla bych, běžného života ten člověk se pomalinku stává podoben zvířátku.

Ano. A ty dva dary se jmenovaly ajdos a dike. To ajdos je stud, lítost a svědomí.

Jo, říká se tomu hnutí, které vzniká v duši toho člověka z těch bezprostředních zkušeností, které zažívá v každodennosti a které jsou korunovány pocitem nenaplněnosti a jsou provázeny jenom pocitem, že neustále musím být ve střehu, abych neudělal nějakou chybu, abych se někomu neznelíbil. Protože to všechno znamená, že se mi zastaví ta moje cesta k tomu pokroku.

Ano. A tohle právě je strašně důležitá věc.

Aidos je vlastně, jak jsem říkala, stud. Naši politici se vůbec nestydí. Všimněte si, jo? Nemají vůbec stud. Nezastaví se. Oni říkají takové blbosti. Někdo jim dá přímo do, jim řekne: "To, co jste řekli, je prostě nesmysl." Oni se votřepou a jedou v tomtéž.

Jo. Tohle je ta nejodpornější vlastně reakce, která je u člověka možná. A toto je prostě to, že jim chybí to ajdos.

To je ta kultivovanost, která vzniká tím, že ta logika, ten rozum se prolne s těmi emocemi, s tím, co je vůle, co je laskavost.

Ano. A tohle tam prostě dneska úplně chybí.

Ty děti ve škole jsou jenom vedeny k tomu animal-racionálnímu, což je ten živočich rozumný.

Ano. Ale tu nadstavbu, která se u člověka právě stává tím, co ho rozděluje od těch zvířat, od toho počítače, od toho stroje, ta se tam prostě neděje.

Ano. Takže ten člověk je čím dál tím víc podoben loutce, podoben stroji, aniž by si to uvědomil.

Já jsem teď, jak jsem čekala dole na vás, tak jsem se dívala na obličeje těch lidí. Opravdu jsou to trošku loutky.

>> Už je tam [frknutí] vidět.

Ano.

>> Tam chybí taková ta běžná lidská reakce na tu situaci, která přichází. A teď mám strach a teď mám radost a takhle to tam není. Oni jsou všichni stejní. Oni jsou stejně napudrovaní, stejně oblečení, stejně se prostě chovají, všechno je to stejné, všichni jsou trošku jako happy uměle.

Ano. A to je to odcizení, to je ten nihilismus, který ty děti a ti mladí cítí a děsí se toho, a proto jsou v těch bublinách a tak dále.

Jo, čili už vidím na tvých očích, že mám skončit. Činím tak. Jen se mé oči obrátily na Petra.

Ehm, jestli byste mohl reagovat na to naplnění pojmu dobro – na to, jak se na něj dívá filozofka – vy, člověk, který svým způsobem si svého času vybral svět čísel jako ekonom.

>> No, on si ho vybral proto, že potřeboval tuhletu kvalifikaci, aby porozuměl hospodářství, ne proto, aby uměl počítat nějaké koeficienty, které se nakonec stejně zfalšují.

Takže mě zde spíš moje motivace byla trošku jiná.

Já rozumím, že to prostě byl dobrý přechod k tomu, abych k tomu také něco řekl.

Já si myslím, že klíčová věc je, my tady máme to velké štěstí, že tady jsou tři lidé, kteří takhle dokáží myslet. A to znamená myslet v nějakých širších obzorech, spojovat věci a holisticky pozorovat věci, historicky je pozorovat.

A historicky – pro mě to je heslo, na které se vztahuji. Když se podíváme na dějiny lidstva, tak se dějiny lidstva z velké části odehrávaly pod heslem dobře žít. Napřed od toho vůbec se přežít, potom déle přežít, zajistit se do budoucnosti.

To je prostě ta klasická Maslowova hierarchie hodnot. Jen tak na okraj – tyto velmi jednoduché teoremy jsou ve srovnání s těmi idiociemi, s pomenutím, které dneska nabízí sociální věda nebo ekonomická věda. To jsou perly a přitom jsou to vlastně velmi jednoduché. Samozřejmě ne s nárokem na absolutní přesnost, ale oni strukturují ten problém.

Dobře. Tak teď zpátky k tomu.

Ta snaha dobře žít ustoupila v to, odstranit nedostatek. Odstranit nedostatek znamenalo hospodařit, dobře hospodařit, ještě lépe hospodařit, používat k tomu nástroje, zlepšovat výkony, zvyšovat produktivitu. A byl dosažen dostatek.

Když se podíváme, jak dlouho vlastně existuje v ekonomii pojem ekonomický růst. Každý si myslí, že to je od nepaměti. Vůbec ne. To jsou asi 200, 250 let. Předtím lidé nekalkulovali v pojmu víc, ještě víc. Nýbrž kalkulovali v pojmu dostatek.

No a normální středověká rodina. Ehm, to nebyla ta mašina, kterou dneska vidíme tady. Vy jste je tady viděla dole, že jo, ty rodiny, které dneska fungují úplně jinak.

To byli lidé, kteří věděli, že vlastně v souladu a v podřízení se přírodě a Bohu se odehrává jejich život v nějakých liniích, v nějakých kolejích, které oni mohou trošíčku vylepšit – to znamená trošku se starat o to, aby se jim vedlo lépe.

No a později potom na začátku industrializace ve Velké Británii, tam se objevil najednou pojem akumulace kapitálu, najednou se objevil pojem mechanizace, ty třídní stavy, všechny ty věci, které naši diváci dobře znají.

To, jak se vlastně ten kapitalismus vytvářel – z té mašiny, z toho přístroje, který měl lidem zajistit dostatek a dobrý život, jak se z toho stala mašina na to, jak ždímat lidi co možná nejvíce ku prospěchu těch málo, kteří byli schopni se dostat nahoru.

A těm lidem tam dole, kterým byli ždímáním, se dlouhou dobu bylo možné jim hodit pár drobtů z toho bohatě prostřeného stolu a vznikla takzvaná společnost blahobytu nebo společnost nadbytku.

A to je společnost nadbytku, která vlastně v sobě vystihuje a ztotožňuje to, co je jeden z vedlejších důsledků kapitalistické výroby.

Kapitalistická výroba, potažmo i její vliv na politiku, vytváří redundanci, vytváří nadbytek.

My máme v současné době – není problém vyrobit věci rychle, je problém se jich zbavit, prodat je.

To znamená, to je ta nadbytečnost, kterou ze sebe produkuje ten ziskem posedlý stroj, kterému se říká hospodářství.

A protože to nefunguje, nebo to funguje stále hůře a je vidět, že to nebude fungovat, tak ti, kteří ten stroj ovládají, se prostě – v roce 2020 to bylo, ale začalo být viditelné už předtím – rozhodli se k tomu, že budou teďko bohatnout na úkor zbytku. Zatímco v těch 70., 80. letech to bylo ještě tak, že ekonomický růst měl i pozitivní konotaci pro normálního člověka.

Dneska ekonomický růst znamená pro normálního člověka robotizaci a ztrátu práce.

A ti, kteří vládnou, ty přemýšlí o tom, jak toho člověka, kterého zbaví života, perspektivy a práce, kterému se bude v sobě nabalovat zlost, jak ho dokážou spoutat a jak z něj udělají koncentračníka.

>> Proto vy říkáte, že ekonomický růst nemá jako model společenského vývoje budoucnosti.

>> Nemá.

On já to – já si nikdy nemusím jako se odvolávat na velké kapacity – ale tady jsou to jména, která prostě Max Weber, to jsou John Maynard Keynes, to jsou lidé, kteří už před 100 lety říkali, že kapitalismus nemá budoucnost, ekonomický růst není to poslední moudro, které vytvořovala ekonomika.

To není ten smysl, kterého se dejme tomu naplňuje pojem pokrok, ke kterému se ubíráme.

Tihleti lidé už to tenkrát věděli, jenom jejich myšlenky nebyly dost výnosné, tak se neprosadily.

A já si teďko myslím, že zažíváme – ať je to potěšující nebo ne, každopádně historicky jsem optimista. Zažíváme chvíli, kdy ten systém, který nás dotáhl až do téhle zrůdné chvíle, kdy prostě si představa podnikatelů se rozhodne vyzkoušet novou vakcínu a naši politici ji prostě koupí pomocí SMS a pak to tlačí do lidí – že tahle doba, která je symbolizovaná touhle zrůdností, jednou z mnoha, že tahle doba je vlastně pro nás zlomová. Pro lidi, jako jsme my, dává šanci přemýšlet o tom, jak měnit tenhleten zdánlivě nevyhnutelný mechanismus.

Čímž se člověk musí smířit s tím, že bude v té roli zpátečníka a že se vlastně dostane možná do nějaké úzké skupinky lidí, která bude podezřelá, bude stát na okraji.

O tom asi všichni něco víme, ale mě v tom triumfírá těch slov „pokrok" – pokrok byl pro naše dobro a pokrok byl pro naše dobro mimo jiné také proto, že nám přece přinese více svobody.

[frknutí] A Hogenová, Petře Robejšku, moc vám děkuji za hluboký rozhovor a za to, že jste nám poskytli mnoho odpovědí, ale hlavně v nás probudili mnoho otázek.

Děkuji.

Také děkuji. Bylo mi ctí tady s vámi pobývat.

>> I mně bylo velkým potěšením a vnitřním ocenením, že jsem se s vámi mohl bavit.

>> Bylo mi ctí.

Milí diváci, mějte se hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.