Klára Samková 2. díl: Není vůle dnešní pseudorealitu ukončit, protože nákupní košíky jsou stále plné

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Za komunismu jsme měli dojem, že existuje alternativa, do které v nejhorším případě lze utéct. Dnes není kam utéct, řekla v předchozí části rozhovoru právnička Klára Samková. Mluvila o autocenzuře, kterou považuje za horší než tu za minulého režimu.

Náš host tvrdí, že nežijeme v právním státě, ale ve státě právní mytologie. Za nejnebezpečnější mýtus označila představu, že u nás máme svobodu slova. Jeden mýtus je ale podle ní ještě starší – sám západ. Nikdo prý nikdy pořádně nedefinoval, co to vlastně je. Nám se přitom celá desetiletí prodával jako záruka demokracie a lidských práv.

Klára Samková v něm dnes vidí hlavně drancování zbytku zeměkoule, ponižování a války. K takovémuto soudu by ale člověk neměl dospět u stolu, a proto ona sama navštěvuje netypické destinace, aby věděla.

Milí posluchači, i dnes je mým hostem právnička doktorka Klára Samková, která má na své vizitce „soukromá osoba, veřejně činná" a tuto formulaci neustále naplňuje. Vítejte, Kláro.

Děkuji, děkuji za pozvání a myslím si, že tady toto krátké úsloví skutečně beze zbytku moji osobu vystěhuje a to včetně té soukromé osoby, protože já mám s těmi kolektivy nějaký problém.

Vy, když jste zmínila svoji cestu do africké Rwandy, tak já jsem ve vašem portfoliu výprav narazila na další a další destinace, které nebývávají často turistickými cíly, jako třeba Irák, Afghánistán, Írán. Řekněte mi, byly to pro vás životměnící cesty? Co jste si jela ověřit do těchto zemí, když jste řekla, že jste si vlastně potřebovala ty věci ujasnit?

Tak začnu tím, že já jsem velkým odpůrcem islámu v Evropě. Myslím, že tady nemá co dělat. A to, že pod záminkou islámu – prosím pěkně – tady dochází k rozkladu našeho vlastního evropského právního řádu. Považuji za evropskou sebevraždu. Já bych skoro řekla, že za to islám nemůže.

Když se podíváme na slavnou knihu Michela Ouledbeka „Podvolení", tak tato prognostická kniha popisuje ten průnik cizorodých kultur do tradiční Evropy, která se tomu zkrátka nebrání, podvolí se. Když máte tyto zkušenosti z cest. Zároveň, když se na to podíváme ještě i právně a pak když se na to podíváme kulturně, máte nějaké vysvětlení pro tento evropský přístup a postoj.

Můžeme se podívat i na Raspailovu knihu „Tábor svatých". To jsou všecko popsané jevy, které Evropa zvláštním způsobem vzala jako návod.

No, ještě bychom tam teda doplnili toho Orvela, že? Ano, ano. „1984" není manuál, ano, ano. Abychom měli, sice ne kompletní, ale prostě ucelenější ten soubor.

Víte, pro mě je to samozřejmě velmi obtížný a mohu říkat jenom, jak to cítím a co se domnívám já. A začnu zase od starého Říma.

Ve starém Římě platila zásada, že žádný zločin nemůže být vyvážen předchozími zásluhami. Mohou být maximálně ty předcházející zásluhy přijaty jako určitá polehčující okolnost. To znamená, že jestliže se třeba vojevůdce dopustil nějakého zásadního zločinu z řady a předtím vedl Římany k vítězství, tak ta předchozí vítězství ho nevyviňovala z následujícího trestného činu velezrady. Ono to platí i naopak. Minulý zločin nemůže vyvážit žádný následně sebe léčší uplatňování dobra.

Kolonialismus a zločiny kolonialismu nemohou nikdy být vyváženy tím, že teď dovolíme ty zločiny páchat na nás.

Existuje jedna úplně zásadní právnická kniha. Napsal ji americký profesor Dworkin a jmenuje se „Když se práva berou vážně". A ten tam přesně tady tenhleten postup popisuje, upozorňuje na to, že tento způsob jakýchsi kompenzací je ve svém porušení nebo ve své podstatě destrukcí právního řádu. Není napravením, je destrukcí. Protože to nemáte jenom kolonialismus, že jo, to máte taky otrokářství a otroctví, zejména v Americe, ale najednou vlastně začneme, ne že přestaneme diskriminovat, ale začneme protěžovat, tak zase diskriminujeme. Diskriminujeme v pozitivním – v našich očích v pozitivním slova smyslu – ale pokud bychom se na diskriminaci podívat bez hodnotících soudů, bez toho plusu a mínusu, představte si, že někomu, komu zavraždili celou rodinu, by bylo dovoleno vraždit a tím by se to jako vyrovnalo.

Dostáváme se ale přesně do téhleté pozice s pocitem, že pácháme dobro. S pocitem, že pácháme dobro, a přitom destruujeme náš vlastní právní řád, a přitom ještě navíc – protože samozřejmě tenhleten tuto teoretickoprávní úvahu, kterou jsem se tady s vaší pomoci snažila nějakým způsobem nastinnit, pochopitelně ty pakistánské gangy v Anglii se jimi nezabývají těmito hlubokomyslnými teoretickoprávními úvahami – tak si řeknou, co ti Běloši jsou úplný dementi a zaslouží si, aby jsme je podřízli, protože kdyby si to nezasloužili, tak a kdyby měli v hlavě mozky, tak by tohle nikdy nedopustili.

My se v jejich vlastních očích degradujeme tím, že nedodržujeme kodexy naší vlastní civilizace a našeho vlastního právního řádu. To se říká ztratit tvář. Tak proč by je dodržovali oni? Chápete to?

No jinak jako ztráta tváře je moc krásnej pojem. Mně se hrozně líbí. Mám ho moc ráda a já jsem vůbec tady v tomhletom velkým zastáncem čínské civilizace a mimochodem i teda čínského pojetí demokracie v tom historickém slova smyslu. A to vám ještě řeknu.

V Číně vládli císaři. Oni tam vládnou do dneška. Neboť, jak říkají moji Čínu znalí přátelé, dívat se na Čínu jinak, než tak, že Číně vládne zvolený císař s radou konfuciánských mudrců, je nesprávné, protože tak to je. No a takhle to tam mají oni už nějakých čtyři tisíc let, že jo.

A císař a jeho dynastie, jeho rod měl právo vládnout do té doby s mandátem nebes, dokud se zemi a lidu dařilo dobře. A když se zemi a lidu nedařilo dobře, tak to byla vina císaře a byl to důvod proto jej svrhnout a nahradit jej jiným císařem a jinou dynastií. A to se tak zhruba plus mínus každých čtyřicet let stalo.

Nedávno o tom tady vyprávěl vydavatel a sinolog Vojta Synolog, takže – no a byl stejného názoru. Ano, ano.

Jo, jako má ten mandát je takový trošku prodlouženější, bych řekla. Jo, to čtyřleté volební období se tam v tom tak jako trochu ztrácí, ale tu kontinuitu si uvědomíte, když přijdete v Pekingu do nejstaršího tamního konfuciánského chrámu a tam je prostě nějakých tisíc nebo patnáct set let – tam jsou kamenné stély, které všechny přežily i komunisty a Maovu revoluci. A tam jsou zapsaná jména, vždycky toho nejlepšího, kdo udělá státní zkoušky, dostane pětkrát dva centimetry nápis na kamenné stéle. A těch tam takhle stojí řady a řady a řady. A na těch nejstarších už úplně nečitelný, samozřejmě, až do roku, nevím, devaadvacet set nebo tak nějak, pak to zruší.

Jo, ale tak tomu říkám kontinuita a svým způsobem transparentní demokracie.

Hele, jo, mandát nebes skončil.

Sorry, jako — Kláro Somková, v minulých dílech jste zmínila, že Evropa sama svým způsobem popírá svůj kulturní odkaz a k tomu patří relativizace prakticky všeho.

S tím se pak velmi dobře pracuje. Relativizace tradic, rituálů. To vše už můžeme v mnoha případech brát jako program — relativizovat všechno, relativizovat i pravdu.

My jsme se spolu už dříve bavili, že relativizace — na to jste mě upozornila — je i v definování osobní budoucnosti. To, že jste pracovitý, chytrý, studujete, neznamená nic. Neznamená, že bude následovat to, co dřív bývalo zvykem.

Ano. To znamená přirozený, postupný, kariérní růst, ne?

Může to být z hodiny na hodinu jinak. Přijde někdo a řekne: „Nová doba, host vyhazuje vrchního" a veškeré vaše zkušenosti, dosavadní výsledky — to je všecko pryč. Jste zase na startu kariérně, finančně, jen pořád starší.

Řekněte mi, jak se s tím dá pracovat a co to znamená pro naši společnost.

Blbě se s tím dá pracovat, to je celkem evidentní. Vy jste taky zmínila v jednom našem setkání, že naše evropská civilizace je postavená na křesťanství, antice a judaismu. Já bych tam trošku ještě přidala jednu věc nebo upřesnila jednu věc. Naše civilizace stojí na dvou křesťanstvích — na katolickém a protestantském.

Hele, pravoslavy do toho taky nebudeme zabrušovat.

Jo.

A to bychom se dostali k teorii Moskvy jako třetího Říma, která je do značné míry podle mého názoru pravdivá.

Teď už brousíte.

No jo, brousím, brousím. Ale to, co skutečně dělá Evropu Evropou — a teďka myslím Evropu, já si to dovolím trošku protáhnout. Evropa nekončí u větrného Jeníkova, jak mnozí Pražáci tvrdí, ale dejme tomu, že končí u Mukačeva, možná ještě Chust. No tak dobré.

A na březích Černého moře, tam někde kolem — tou Moldávií se dostáváme na divoká pole a to bychom taky možná zabrušovali. Já bych se držela v podstatě jinak. Můj dědeček byl botanik, měl mnoho přátel z Podkarpatské Rusy, významných lesníků, kteří za námi jezdili. Já jsem mezi nimi i vyrůstala, byl to součást mého dětství. A oni říkali, že je v podstatě ta čára vedena tudy, kam se dostaly římské legie. A v podstatě to platí, jo — kam se dostaly římské legie?

No, tak trošku bych tam ještě při tom severní Švédsko, Norsko bych tam přicmrndla. Ale co se týče toho východu, tam je ta linie úplně jednoznačná.

Jo.

A západ je poznamenán protestantstvím. A protestantství — jeho hlavní, jedna jeho zásadní úhelná idea — je, že úspěch, vyjádřený i materiálně, je důkazem Božího požehnání. To znamená, daří se ti, seš v souladu s Bohem. Nedaří se ti? Tak chlapče, asi si něco udělal špatně a toho nahoře si naštval.

A z toho taky plyne to hodnocení, že vlastně ten, kdo má peníze, má finanční prostředky, tak vlastně tím jakoby získává pečeť pravdy a oprávněnosti. A všimněte si, že tohle vnímání v nás pořád je. Máš prachy, tak máš pravdu. Tento způsob nazírání světa v nás pořád je. A zároveň v nás pořád je, že vlastně ty prachy můžeme získat a tím Boží požehnání můžeme získat. Vlastně prací.

A k tomu se teďka tím se dostávám k té vaší otázce — a dneska už tomu tak není.

A to je na té dnešní evropské zkušenosti tak strašně deprimující.

Je to demotivující, pokud člověk zjišťuje, že mu byla odebrána budoucnost.

Ano. Dneska v podstatě — řekla jsem si tady několik konkrétních příkladů. Miluji konkrétní příklady, tak dám další konkrétní příklad. Kdo v 90. nezprivatizoval, tak nemá. Ta podnikatelská éra v podstatě je zakončená. Velká část podnikatelských nik je zaplněná a začít dneska podnikat, to vyžaduje velkou odvahu a vlastně neporovnatelně větší rizika než v 90. letech — ale úplně neporovnatelně.

Stanislav Bernard říká, že by dnes už nebyl nikdy schopný pivovar vybudovat.

No jistě.

A to samozřejmě je strašně demotivující a je to demotivující i pro vzdělání, protože ani sebelepší vzdělání vám nezaručí grandiózní sociální vzestup. Jediné, co vám může zaručit sociální vzestup, je dědictví po generaci, která zprivatizovala a nebo vybudovala v 90. letech — aspoň v České republice. Ještě taky může člověk krást, tunelovat. To jsou ještě asi tam nějaké možnosti.

Samozřejmě státní zakázky a různé dotace jsou v podstatě neomezenými možnostmi.

A tím se dostáváme opět k mému oblíbenému názvu — Gulášovému kapitalismu.

Můžeme se na to podívat ale i v Británii, kde je takový letitý rozpor a antagonismus mezi bejbíky a mileniály, protože ti jedni obviňují ty druhé, že zatímco oni si ještě měli možnost nakoupit byty a teď jim je pronajímají, tak oni už jsou vytmáni zevnitř.

Mají pravdu.

A co s tím u nás? Co to způsobuje se společností?

Je to samozřejmě jeden ze zdrojů rozvratu společnosti, kdy vlastně kromě jiných klínů a jiných rozvíracích nůžek se teda rozvírá i generační propast. A jako já se těm mladým lidem nedivím, že jsou naštvaní, protože v podstatě my jsme tyhle pravidla zavedli. A vůbec se jim nedivím, že se snaží urvat z různých dotací, grantů a všeho možného, co mohou, protože moc jiných dalších možností nemají. A vůbec se jim nedivím, že jsou naštvaní na nás, když my jim potom říkáme: „Vy jste ale nemožní." A oni můžou říct, ale na základě pravidel, která jste nastavili vy — vy jste řekli, co se stane, když se zhasne.

A pamatuji si na prvního místopředsedu čerstvě vzniklé ODS, jak lítal po chodbách federálního shromáždění. On byl poslanec České národní rady, když se projednávala zákon o velké privatizaci, rozhazoval rukama a vykřikoval: „Největší přerozdělování majetku od Bílé Hory je tady." Já jsem na něj koukala jak blázen a v podstatě jediný, kdo pochopil, o co se skutečně jedná, byl Josef Lux.

Teď si uvědomuju — nebyl to Petr Čermák?

Petr Čermák.

Ano.

Čermák.

Jo.

Petr Čermák, já se omlouvám. Petr Čermák prostě lítal po chodbách federálního shromáždění a vykřikoval největší dělení majetku od doby Bílé Hory.

Trochu mi to připomíná výrok mého kamaráda z 90., který řekl zpětně — ano, ano, všichni jsme měli stejnou startovní čáru, jenom někteří věděli, kde je.

A my se teď zasáli vítr, sklízíme bouři.

Co vědomí mladých — mnohdy že jediný způsob, jakým si můžou zajistit určitý sociální status, je to, že si teď ty majetky zase podědí. Co to dělá s rodinami, co to dělá se vztahy mezi mladými a starými?

Jak říkám, u vás se pravděpodobně potkávají tito lidé nejen při rozvodech, ale také při dědických řízeních.

Musím říct, že těch dědických řízení a průšvihů s nimi spojených přibývá naprosto markantně.

Eh, a musím ale také říct, že to není jenom český, případně evropský problém.

To, že k sociálnímu posunu může dojít v podstatě jenom na základě zděděných majetkových hodnot, je celosvětový fenomén velmi dobře zdokumentovaný například i výzkumy světové banky. Kdy situace je taková, že v podstatě i když máte vystudovaný Harvard nebo cokoliv takového, tak vám to dá skvělej příjem, ale nedávám vám to ten sociální status.

Tady tyhlety spory o dědictví, které se rozmáhají jak houby po dešti, samozřejmě ničí tu rodinnou soudržnost po horizontální linii na úrovni sourozenců.

Ono to má zase jako další dopad, protože všechno je jako spojený se vším. Tak to má třeba i nepřímy dopady i na porodnost, protože když víte, že ségra vám ty děti nepohlídá, protože jste se porvali o barák už při maminčině pohřbu – a mám na mysli jako konkrétní situaci – tak si prostě ty děti nepořídíte, protože víte, že na to budete úplně sama. A v momentě, kdy vás opustí partner, což nikdy nemůžete vyloučit, tak jste úplně v loji.

Ten důvod, proč to mladí lidé často zvažují, je také ta vize, že třeba nikdy nebudou mít vlastní bydlení, pokud nedědili.

To jsou spojené, jsou to spojené nádoby, ale prostě to je jako dominový efekt, který když se tady hovoří o nějakých opatřeních na zvýšení porodnosti, tak prostě ten stát vůbec nebere v úvahu, jaká je provázanost těchhletěch jevů.

A na to se navazuje indoktrinace ve školách, která je pro mnoho rodičů jako úplně nepřijatelná. Výsledkem inkluze je totální exkluze, kdy kdo jen trošku má nějaký prachy, tak dává děti do soukromých škol, aby je vlastně toho státního, té státní indoktrinace ušetřil.

Eh, a to jsou prostě navazující témata, kterým jako vůbec není jako konec.

A když dovolíte, v jednom z našich setkání jsem řekla, že za největší problém považuji nedostatek svobody slova. Ten nedostatek svobody slova má jeden důsledek – nedostatek pravdivé zpětné vazby.

Takže ten systém se neustále odklání od reality, protože dostává falešná vstupní data. A jestliže dostáváte falešná vstupní data, tak samozřejmě ten výstup je exponenciálně falešný. A ten výstup je opět vstupním datem pro něco dalšího. Takže během velmi krátký doby se dostanete do úplného rozporu s realitou.

A to je to, co se tady děje. A jestliže naše média nezprostředkovávají tuto zpětnou vazbu jako pravdivou, tak vlastně vytváří jinou realitu, která ale nemá souvislost s tou žitou realitou, která prostě nepřestane existovat. Kvůli tomu, že existuje nějaká smyšlená a nebo ideologicky chtěná realita, a je to pak společenská schizofrenie, a potom vzniká společenská schizofrenie, které jsme dneska jako svědkem.

Eh, Kláro Samková, řekněte mi, eh, vy nepůsobíte, že byste se do budoucna dívala s velkým optimismem.

No, to teda opravdu jako ne.

Tak řekněte mi, co nám tedy predikujete tady uprostřed Evropy s rozlohou, kterou máme, s vládou, kterou jsme měli a kterou máme, eh s médií, která pracují, jak pracují.

No vidíte, především musím říct, že ta generace těch gulášových komunistů, kteří se posléze přerodili do gulášových kapitalistů, musí vymřít. Říkám to s jistou lítostí, protože do této generace v podstatě jako patřím i já, i když dejme tomu k těm mladším ročníkům, ale prostě stejně.

Jo, to je věc jedna. Věc druhá, to musí prostě ty mladý naštvat a musí začít být ochotně za to přejmat odpovědnost.

Určitě jste zaregistrovala v posledních týdnech vzrůstající fenomény jménem Tomáš Paukner. Nikdo neví, kdo to je. Co to je? Který publikuje články s naprosto zdrcujícími oficiálními dohledatelnými materiály o bezbřehé korupci. Zejména začal teda hnutím Stan – Starostové a nezávislí. To, co on tam předvádí, je do nebe volající v tom smyslu toho obsahu, o čem píše. A jako samozřejmě otázka, zda to je pravda nebo to není pravda, ale on prostě dává ty zdroje tam velmi pečlivě uvádí a jenom na základě těchhletěch jednotlivých facebookových článků by měla policie, státní zastupitelství začít okamžitě konat.

Já myslím, že to by mohli konat už třeba v případě Oganesiho Nova gangu, ale to by mohli konat, začít konat před 10 lety v mnoha dalších případech privatizace vodních vodovodů a kanalizací a podobné radovánky. Kdy jsme zprivatizovali zisk a ponechali si náklady.

Ano. Ano. Jako kapitalizace zisku, socializace ztrát, to je obvyklej proces.

A Kláro Samková, to východisko, eh, to musí prostě převzít nová generace a musí tu pseudorealitu, kterou tady vybudoval – a musím to bohužel říct – moje generace a generace našich dětí, ta úzká smetánka, ta úzká vrstvička, které to ti gulášovi socialisti, gulášovi kapitalisti předali, tak tohle musí zmizet a musí dojít ke spojení reality s touto pseudorealitou. Tam musí skončit, musí dojít k nápravě zpětné vazby.

Zatím k tomu není vůle, protože pořád jsou nákupní košíky z Lidlu plné. Takže až v okamžiku, kdy zjistíme, že se máme stále a stále hůře, tak teprv si myslíte – ne? Ne, ne, až v momentě, kdy nebude co jíst.

Já z vás ten optimismus zkrátka nevytlučuju.

Ne, ne, to se vám nepodaří. Ale to není jako pesimismus, to prostě je jako realita.

Kláro Samková, já vám moc děkuji za to, jak neustále projevujete tendenci přijít věcem na kloub a hlavně o tom pak otevřeně mluvit. Vážím si toho.

Eh, děkuji mockrát. Nežije se s tím jednoduše. Díky, že jste přišla.

Děkuju za pozvání ještě jednou.

Milí posluchači, celý rozhovor s Klárou Samkovou o rozpadu práva a o tom, proč odmítá západ jako mocenskou realitu, si můžete poslechnout na platformě Herohero. Najdete ho také na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku a YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1034916/2700, upřímně děkujeme. I díky vám můžeme klást otázky, na které se jiní neptají. Martina Kociánová se na vás těší zase příště.

Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.